 |
| Foto: screenshot YouTube |
Tomáš Krystlík se odvážil píchnout do vosího hnízda a zalovil ve vodách, kde jsem doposud váhal. Svým obvyklým, přímým a osobitým způsobem upozornil nejmírumilovnější národ na světě na „ jiný výklad“ původu nejčeštější »národní písně«. Možná, že nebude na škodu dychtivým čtenářům Našeho směru, dle mého mínění, některé zajímavé pasáže týkající okolností vzniku lyrické písně doplnit. Podotýkám, že dané téma je i v současnosti nesmírně živé, respektive velmi aktuální, kromě jiného, plně dosvědčuje rozvinutý článek v českém nacionálním periodiku, zvaným Živá historie (aktuální vydání, říjen 2014, str. 9-17, doporučuji k prostudování, případně k pobavení).
Ale k věci: Možná si, vážení čtenáři, někteří z Vás ještě dobře pamatujete projekt na „zdařilou“ parodii, vysílanou Českou televizí? Pořad, jenž se jmenoval Česká soda, a který byl vysílán mezi léty 1993-1997? V jedné epizodě, spíš krátké scénce, autoři pořadu „zabředli“ do televizního rychlokursu německého jazyka. Takzvaný Karl ze Sudet měl navštívit, rovněž fiktivního Egona v Čechii. Když v úvodu prosvištěla nám čtenářům NS dobře známá slovíčka – omluva, vyhnání (v českém podání mírné »odsunutí«), odpuštění, odškodnění …, společně, oba „výtečníci“ na závěr – zapěli českou hymnu. Drze! V českých výsostných vodách – držte se – německy!
(Dodejme na vysvětlenou, že obsahově takřka totožnou s oficiálním českým textem, kterou sepsal německý básník Karl Wenzel Ernst. Tudíž nic strašného!). Plný text zněl takto:
Wo ist mein Heim?
Mein Vaterland?
Wo durch Wiesen Bäche brausen,
Wo auf Felsen Wälder sausen,
Wo ein Eden uns entzückt,
Wenn der Lenz die Fluren schmückt:
Dieses Land, so schön vor allen,
Böhmen ist mein Heimatland,
Böhmen ist mein Heimatland.
Tvůrci pořadu si dovolili hodně, byť oba protagonisté satiricky zanotovali hodně zaprášený text, zrežírovaný pro potřeby české (československé) šovinistické propagandy. Byl sepsán na vědomí všem ostatním a znásilněným národům v bývalé Československé republice, aby bylo jasno, kdo je absolutním pánem tehdejšího středoevropského prostoru. Vznikly samozřejmě další cizojazyčné verze, tzv. „české hymny“. Kromě už vzpomínaného a oficiálního německého překladu, byl vypracován ještě text maďarský (které bylo možné za „první republiky“ legálně na veřejnosti zpívat), byly vyrobeny na zakázku i „lidové texty“ chorvatské, slovinské a další.
Po skončení pořadu se spustila očekávaná, doslova prudká lavina českého nacionálního hněvu, do redakce ČT proudily hlasy ze stovky telefonátů, v tisku se objevilo naráz několik roztrpčených a zasvěcených komentářů, padala na adresu televize velmi ostrá slova, vybírám pouze ta jemná, jako: „vlastizrádci, žumpa, hnus“ apod. Dodejme jen, že česká hymna, nebyla terčem kritického posměchu poprvé, ikdyž v tomto „našem“ případě nešlo o žádné zesměšnění. Stačí si připomenout pouze text velkého českého vlastence, Jana Nerudy (1859):
Kde domov můj,
kde domov můj!
Tam, kde pivovary strmí,
A kde sádské husy krmí,
Kde mělnické vinice
Lidem dělaj opice,
jež malínský křen [: mezi křeny domov můj! :]
Ale zpět od „současnosti“ k historii. Obviňovat Františka Škroupa z plagiátorství je sporné. Osud Mozartovy partitury byl trochu zamotaný. Má se za to, jak například uvádějí stránky Symfonického orchestru Českého rozhlasu, že notový zápis symfonie, kterou Mozart zkomponoval v Paříži roku 1778, se nadlouho ztratil: „Teprve v roce 1869 se podařilo najít kopii skladby, která byla verifikována jako autentický opis Mozartova původního rukopisu.“ Podobnost nápěvu je ale tak zjevná, že hudebník a dirigent Josef Krček neměl před časem v rozhlase problém dokonce prohlásit: „Tyl napsal slova, to je jasné, ale ta melodie je opravdu Mozart.“
Pro někoho může být poněkud kontroverzní otázka, nakolik je česká hymna opravdu česká. Text Kde domov můj?, jak správně tvrdí Tomáš Krystlík, nezapře svou strukturální podobnost s Goethovou tesknou básní o Itálii Kennst du das Land wo die Zitronen blühn. A jak se opravdu zdá, že je pouhou parafrází, onou prvotní českou, neúspěšnou fraškou…
Úryvek z Goetha v jednom z dohledatelných překladů
Znáš onu zem, kde citrón rozkvétá,
v tmě listů oranž barvu zlata má,
hrá větřík, jenž z blankytu se zdvih,
ční vavřín hrd, list myrty čeká tich
Ó řekni, znáš? V tu krásnou zem,
ach v zem tu, můj miláčku, mne vem
je víc, než jen pouhou osnovou!
Ale ani jinak vágní obraty „bory šumí“, „voda hučí“, nebo „v sadě skví se jara květ“ českou zemi (!) nijak nekonkretizují. Jak uvádí v Píseň písní národu českého Josef Václav Šmejkal, bez potíží by bylo možné píseň přiřknout Moravě („země česká – země moravská“), ale i Slezsku a vlastně jakékoli středoevropské zemi. (Moravská hymna a slezská hymny jsou ovšem docela jiné. Ikdyž obě vznikly přibližně ve stejné době, jako ostatně téměř všechny hymny moderních evropských národů).
Na české hymně, tzv. „Hradčanech naší hudby“, je tak nejzajímavější to, jak blízko má k německému prostředí, a k němectví – vůči němuž se paradoxně obrozenečtí umělci a intelektuálové devatenáctého století, většinou německého původu, tolik vymezovali, když konstruovali a vymýšleli (fabulovali) před tím nikdy neexistující českou národní myšlenku. K němectví – prostředí, vůči němuž se český národ vždy velmi vypjatě a radikálně, pokud se to politicky hodilo, vymezoval a vymezuje dodnes (vzpomeňme si, jak silně zapůsobil „sudetoněmecký“ argument například v prezidentské kampani M. Zemana vůči K. Swarzenbergerovi).
Závěrem mi dovolte dodat ještě něco podstatnějšího: z genealogie oné písně chtě nechtě musíme přijmout, že němectví bylo a je přirozeným souputníkem tzv. »češství«; že v prostoru, který Češi, společně se »slovanskými« Moravany a Slezany díky bohu sdílíme, jsme se vzájemně delší dobu spíše více obohacovali a inspirovali, než vymezovali…
A což je dobře.
