 |
| Islámské centrum ve Vídni. Ilustrační foto: Wikipedia/Dnalor 01 |
Začnu bez obalu tak, že naši moudří předkové víc jak tři sta let beze všeho ohledu na jakékoli etické problémy srdnatě bojovali proti všemu, co je a jejich Evropu tak zásadně ohrožovalo nejen na majetku, ale především na holém životě z jihovýchodu. A když se toto jejich úsilí konečně potkalo s úspěchem, vytýčili na Sávě a Drině pevnou, bezpečnou vojenskou hranici, která jim skýtala alespoň nějakou jistou. Proč? Protože dobře věděli, že náš svět nemá vůči tomu za ní – kromě oprávněného strachu o vlastní existenci – vůbec žádný vztah. A s ním vůbec nic společného. Dnes tomu ovšem není jinak a kdo tvrdí opak, bohapustě lže.
Proč ale chodit až do vzdálené historie: není tomu přece tak dávno, co tytéž žvanivé elementy dopustily ponížení Srbska a pohoršovaly se nad vojenskými, rovněž sebezáchovnými počiny Chorvatů. A kdyby jen to – velmi dobře se rozpomínám například na výslovné uspokojení prezidenta Havla z „humanitárního“ velkobombardování Bělehradu. Podobně se však pamatuji na boha- a rozumuprosté nadšení nad nedávným „Arabským jarem“ a hned také jak tristně skončilo a do jakého marasmu a rozkladu původně vcelku konsolidovaných státních celků Velkého Magrebu vedlo.
Civilizovaný západ má potíže: v Německu žijí tři miliony Turků, Francouzi si domů natahali ještě mnohem větší počet Arabů a také celá řada dalších evropských států má vážný problém s imigranty, kteří sice nic dobrého nepřinesou a jsou jenom drazí, ale o to hlasitěji se dožadují vlastních „lidských práv“. Už i včetně Dánska, Británie, Švédska i Švýcarska, třeba. Přitom tohle všechno vzalo prapůvodně svůj počátek naprosto nenápadně a v určité době účelově: ve snaze pomoci německému „hospodářskému zázraku“, po prohrané alžírské válce, po rozpadu britského impéria a péčí vlád a parlamentů, jejichž (někteří) členové tolik chtěli pomoci „chudým, nešťastným a ubohým“. Máme tedy zase jednou co jsme chtěli: namísto, aby dotyčné miliony zjevných parazitů přijaly nabízenou ruku a pracovaly, vnucují prostředí, jehož se tak snadno zmocňují, vlastní zvrácenou morálku, nepřijatelné návyky, „právo šaríja“ a „kulturu“, kterou nejen nemůžeme, ale nesmíme přijmout. To vše přirozeně s běžným užitím násilí, už i v krvi a bojem, přinášejícím faktické oběti na naší straně.
A co my? Váháme? Ano, stále jen váháme! Ale nejen to: v Brně stojí (a velmi dobře funguje) mohamedánská mešita, čeští (a moravští) muslimové mají naprostou, nekontrolovanou svobodu pro své jedovaté projevy a naši salonní intelektuálové sofistikovaně a cele odtrženi od reality planě mudrují o tom, jestli se nějaké muslimské holky smí ve státem zřízené škole zahalovat do rituálních šátků, anebo ne. Přirozeně že včele s ombudsmankou, která má povinnost za své peníze daleko spíš chránit ty, kteří si ji nechali zvolit.
Přitom je všechno tohle natolik dopředu čitelné, že začínám pochybovat o skutečné nevinnosti těchto blábolů. K tomu se však navíc smí veřejně zlehčovat nasazení českých kontingentů v aktivním boji proti světovému terorismu a je jisté, že dojde-li v blízké době i u nás k nevyhnutelnému konfliktu, jeho čeští účastníci (jestli ne rovnou oběti) budou tvrdě souzeni a pasováni na zavilé rasisty s fašistickým zázemím. To přinejmenším!
Jestliže se nestane nic co by všem těmto excesům zabránilo už v zárodku (přitom podle platných zákonů o ochraně státu a jeho obyvatel), také u nás brzy dojde snad ke všemu, čím zatím trpí pouze naši evropští sousedé. A platní spolučlenové Evropské unie k tomu. Nedovedu si však představit jak něco takového zvládne stávající státní aparát při své osvědčené pasivitě a neschopnosti přímé a rezolutní akce. Přesněji řečeno policie, jejíž členové se důvodně musí obávat tváří v tvář určité části veřejnosti a falešným humanismem postižených médií postihu a ta jedna jediná aktivní brigáda, která nám k dnešku zbyla z celé bývalé slavné České armády, jakbysmet.
Přitom je docela dobře možné, že ty šátky jsou něco jako test. Tedy prubířský kámen naší trpělivosti, ne-li přímo míry pasivního odevzdání se snadno čitelnému osudu. Jinak řečeno: začněme s rychle ptát a hovořme konečně nahlas o tom, čím bude končit zatímní „šátková aférka“ a jak nakonec dopadneme, neuděláme-li si (rovněž zatraceně rychle) sami pořádek na vlastním dvoře.
Ještě je čas. Otázka ovšem je, zda ho zbývá dostatek.
Zatím ještě litujeme trosečníky, kteří po tisících migrují přes moře do Itálie. Zatím ještě omlouváme excesy, k nimž dochází už i u nás, „kulturní odlišností“ jejich pachatelů. Zatím smířlivě přijímáme zjevně farizejské chlácholení, že se zase tak moc neděje a že se tyhle věci postupně urovnají jaksi samo sebou. Jak dlouho však ještě smíme otálet v tomto fatálním omylu? A je to přitom opravdu jen omyl? Anebo jde ve skutečnosti o mnohem širší spiknutí nejen proti naší civilizaci, ale už i proti vlastní podstatě našeho bytí?
Naši předkové si poradili. Nám tedy zbývá doufat, že jsme stejně dobří. Bude však velmi špatné, zlé a zničující, zachováme-li se (tak jako oni) pozdě.
Anebo jestli dokonce necháme uvedeným věcem jejich volný průběh. Protože kdo ví kdo všechno a proč právě na tohle čeká.
