 |
| Václav Junek je také autorem knihy o zákulisí pražské Lucer- ny – seznamuje s umělci, kteří zde vystupovali, ale i s lidmi okolo branže. Knihu si můžete objednat ZDE. |
Také Miroslav Horníček říkával, že zachce-li se mu Hamleta, neshání se po jeho paperbackové, anebo muzikálové verzi a Miloš Kopecký, jenž svou neúctu k netalentovaným a zpravidla odjinud protěžovaným takykolegům nikdy netajil, mnohé z nich veřejně znectíval výroky ve stylu asi že to jsou „komici do půl osmé“, anebo „jen po práh divadelního klubu“. Stejně tak dva jiní významní čeští herci, manželský pár, pilíře činohry naší přední scény, opouštěli svého času „Zlatou kapličku“ s tím, že „divadlo ze sklepa vzešlo a do Sklepa se teď očividně vrací“.
Všechny tyto příklady se ovšem dotýkají umění jako takového a nikoli jeho náhražek, respektive alternativ. Jinak řečeno: vcelku věrně dokládají postoje, které zastávali skuteční Mistři svých oborů. Je však docela dobře možné, že by se tito velikáni v současnosti nejen nestačili divit, ale byli by s těmito svými názory značně osamoceni. Protože doba, která uplynula od vrcholů jejich uměleckých kariér, není jiná jen letopočtem, nýbrž také (ne-li především) skutečnou kvalitou světa, v němž svým uměním původně vítězili.
Nikdo netvrdí, že u nás není svoboda slova a veřejného projevu. Nejenže je zaručena příslušnými zákonnými normami, ale je též bohatě využívána. Jistě je otázkou kým, proč a v koho prospěch. Anebo spíš neprospěch. I když u nás tyto hypotetické a zejména konkrétní silové skupiny fungují velmi dobře, tento článek o nich není. Tentokrát není ani o jejich záměrech a účelu jejich snažení – zpravidla přesně cíleného a přísně racionálního – které by bylo bez využívání či spíše zneužívání této svobody nemožné. Anebo zdaleka ne tak snadné, obzvlášť není-li proti něčemu takovému u nás všeobecná, natož oficiální vůle, a zvláště pak mohou-li se tito zločinci především v našich krajích pohodlně a bezpečně opřít o staletími zažitou mantru, že „co je v novinách, musí být pravda“.
Stalo se bohužel pravidlem, že se současné kulturní rubriky veřejně nabízených periodik a audiovizuálních prezentací věnují svému předmětu (tedy skutečné kultuře) jen v percentuálně zanedbatelném, anebo snad jen stopovém množství. Pokud vůbec. Protože imperativem doby je naopak veřejná adorace kulturního amatérismu, neumětelství a všeobecné láce pod heslem „čím víc k ničemu a méně srozumitelné, tím větší povinný úspěch“. Nejsme tedy jen svědky, pozorovateli veřejného uměleckého úpadku, jsme jím postiženými a jeho oběťmi. Stalo se totiž, že právě působením všeobecně přijatého, ne-li rovnou vrozeného povědomí o „pravdě v novinách“, je právě zjevný kulturní balast povýšen a denně povyšován nad umění, hodné toho jména.
Docela dobře chápu, že ručně vyřezávané loutky Matěje Kopeckého i dramata, která ztvárňovaly po poutích a hostinských sálech, pobavila. Také tištěné kalendářové historky, přidávané u kupce k lepšímu nákupu, i intimní milostná poezie paní, dívek a ruměných studentů měly své místo. A divadelní představení zapálených ochotníků, hudební produkce lidových muzikantů i sokolské merendy s tanci a zpěvy své opodstatnění a dokonce zhusta i svůj svatý politický účel. Stejné to ale bylo s privátním muzicírováním, zpíváním na poli či u táboráku, zaníceným malováním naivistů i se skulpturální tvorbou v širokém oblouku od vyřezávaných oltáříků a nejrůznějších svatých, přes celý soubor folklórních figurek třeba až po ty tolik proskribované trpaslíky. Nic z toho si však nikdy nehrálo na „umění“ ani omylem. Protože to vznikalo jinak a jinde - především proto, aby bylo oporou skutečné kultury národa a nezbytným zkvalitněním prostředí, v kterém žije a v němž se rozvíjí.
Jistě, už v čase, kdy tohle fungovalo, zde byly dvě základní linie, dva od sebe oddělené a samostatně existující proudy. Ten první s sebou obvykle nesl cosi milého, doslova líbivého a ten druhý sice akademickou a obvykle zásadami, diktovanými dobou a jejím vkusem svázanou tvorbu. Jedno s druhým se však nejen nemísilo, ale zřejmě nikdo vážně nepochyboval o faktické, dané hierarchii obou kvalit.
Teprve s koncem devatenáctého století, ale pak už dál a dál, se setkáváme s tendencemi brát vážně něco, co je evidentně nepřirozené, zjevně neumělé a už od svého počátku úpadkové. A hle – děje se něco překvapivého: ačkoli převládají „tvůrci a autoři“, živořící o příslovečném chlebu a vodě, alespoň někteří z nich (a především jejich „díla“) jsou nejen přijímáni, ale náhle vychvalováni a vynášeni až do nejvyšších sfér umělého zájmu o ně. Avšak stejně jako se zde výše nezabývám pravou podstatou a původem elit, které tak tvrdě a účelově determinují náš dnešek, nebudu tentokrát blíž vysvětlovat ani tento jev. Postačí tedy, uvedu-li, že i zde byly (a stále jsou) určité skupiny, kterým se náramně hodí nejen prohlašovat tento způsob tvorby a jeho výsledky za „nesporné hodnoty“, ale dokonce přes ně obvykle úspěšně likvidovat jedinečnou, původní uměleckou kvalitu.
A tak výplody, rezignující na přirozený tvar, perspektivu, melodii, souvislý srozumitelný děj a reálný vztah k viděnému světu, přičemž s sebou zpravidla nesou navíc zřetelná stigmata nezvládnutí základní techniky a zažitých realizačních zásad, jsou náhle platné a (z určitých míst) považované a respektované. Ale protože je podstatná část veřejnosti přirozeně nepřijímá a zejména proto, aby se s nimi dalo lépe obchodovat, dostává se jim legitimity v podobě jejich pojmenování alternativním uměním.
Dejme tomu, že prapůvodně šlo o protest proti zkostnatělým normám a odlidštěnému akademismu. Či o projev okamžité vůle osvobodit se od všeho co bylo. Rovněž od (dejme tomu) oficiálního, povýtce konzervativního umění, jehož cesty i vývoj byly také často značně klikaté a sporné. Něco takového dokonce bylo v určitém údobí našich dějin vítaným politikem. Protože velká části této alternativní tvorby jistě byla oprávněným protestem proti establishmentu a zřetelným odmítnutím vnucované oficiální umělecké doktríny. To jistě bylo a je záslužné a určitě v pořádku.
Jistě že nejen podstatná část děl „české filmové vlny“, ale také četná literární, výtvarná i architektonická díla „zlatých šedesátých“ jsou dodnes hodné pozornosti a stále cenná. Jenomže pak se něco zkomplikovalo, jistě už proto, že posrpnový režim – narozdíl od liberalismu či dokonce politické slabosti toho předchozího – zjevně přitlačil. Načež byl rozchod mezi „povoleným“ uměním a tím, které mu mělo být alternativou, stále zřejmější. Bohužel však šlo o konflikt mezi nestejně fundovanými silami.
Alternativní tvorbu sedmdesátých a osmdesátých let lze chápat (a přijmout) opět jako pozitivní výraz odporu proti normalizaci, respektive proti uměleckým výdobytkům té značně nepěkné éry. To ale nanejvýš, protože s absolutní kvalitou této alternativy to tak dobré zdaleka nebylo. Nejen proto, že se zde uplatňovali tvůrci zpravidla sporných vloh, kteří by (v tehdy nemožné) svobodné soutěži sotva uspěli. Co však horšího, na toto pole vstoupili ti, kteří zde nemínili sít, nýbrž výhradně sklízet. Takže režimním uměleckým opusům všeho druhu nyní konkurovali nejen podzemní umělci rovněž nejrůznějších zaměření, především ale jejich zpravidla značně nečitelní podporovatelé.
Osobně mám za to, že veřejná mediální prezentace jisté alternativní rockové skupiny, jejíž politické pronásledování se stalo dlouholetým hitem tu a především v cizozemsku, byla dílem velká chyba disentu, který ji prosazoval, dílem to byl naopak jeden z mála velkolepých propagandistických úspěchů režimu. Protože devadesát procent tehdejší populace, které o něčem podobném nemělo tušení a naopak mělo obvykle jiné zájmy, teprve teď zjistilo, že s rockovými muzikanty, jejich „uměním“ a zejména outfitem a celkovým lookem nemá a asi nikdy nebude mít nic společného. To přinejmenším! Dokud totiž zůstávali alternativní umělci v podzemí, jaksi „mezi sebou“, byl to jejich boj a bylo to na místě. Jakmile se ovšem stali výkladní skříní protirežimních struktur, musel být velký problém předstírat při bourání bolševismu v Čechách, že je to jenom jakási hra a že „prý“ jde o mnohem vyšší ideové a spirituální cíle.
Dokonce četným alternativním tvůrcům se podařilo, že jejich díla odebíraly galerie i zákazníci západně od Šumavy a že se o nich psalo i vědělo. Avšak o tom, že by jejich instalace, asambláže, muchláže, koláže a další především výtvarná díla kdovíjak výrazně uspěla na volném trhu, lze s úspěchem pochybovat. Jejich tehdejší úspěch byl totiž obvykle mnohem spíš výsledkem sofistikovaných komerčních a politických aktivit, prostých ryze uměleckých zájmů. Pro konkrétní doklady tohoto tvrzení netřeba chodit daleko – jejich prezentace rozhodně netáhne způsobem, adekvátním jim tehdy přikládanému významu, ani dnes.
Nejpozději počátkem osmdesátých let jsme v pražské LUCERNĚ pořádali kromě jiného také koncerty zejména pražských, tehdy zakázaných rockových skupin. Zajímavé bylo, že jakmile se mohly volně prezentovat na této klíčové (a také oproti jejich dosavadním, zpravidla nevelkým stagionám rozlehlé) scéně, zájem publika nebyl nikterak strhující. Třebaže „se to smělo“ a nehrozil tedy žádný mocenský zákrok. Anebo možná právě proto. A když jsme někdy koncem této dekády tamtéž pořádali „Festival malých pražských divadel“, který se tehdy podařilo prosadit vůči všemocnému magistrátnímu Odboru kultury, také mnoho lidí nepřišlo. Na výkonech všech asi šesti ochotnických seskupení jsem sice obdivoval upřímné nadšení, ale zjevný amatérismus těch herců, mimů a tanečníků zarážel. Do té míry, že nešlo jen tak vytěsnit četné pochybnosti o tom všem. Jaké proto tedy bylo mé zděšení, když se těsně před pádem režimu objevila v kinech „Pražská pětka“. Film, který právě tohle adoroval a dost ostudným způsobem stavěl snad nad všechno do té doby viděné, slyšené a snad i dosažené.
Přiznávám, že jsem se vysloveně těšil až se po „Sametové revoluci“ otevřou příslovečné šuplíky a my, co jsme na to čekali, budeme zaplaveni arcidíly do té doby zakázaných umělců, anebo těch, kteří se tak alespoň tvářili. A po léta předtím vyhrožovali, že „…až!“. Opak byl pravdou, protože ty šuplíky zely syrou prázdnotou nejen v prosinci 1989, ale patrně vždycky. K tomu se surfem na revoluční vlně konečně ujaly slova (a také vlivu a moci) amatérismus, diletantství, lacinost a neumětelství, o nichž zde již bylo hovořeno.
Tento nový čas absurdních dramatiků pro prázdné sály, líbivých žvanilů, ochotníků povýšených na mistry a vyslovených podvodníků zdaleka ne jen v politice však neskončil a přes svou zjevnou nekvalitu trvá dodnes. Přitom je pro mne záhada, k čemu je alternativou, když bezpečně ovládl celé kulturní pole a skuteční tvůrci, pokud se vůbec pokusí uplatnit se, jsou skandalizováni? A tak je nám souzeno sledovat celkový úpadek médií, kultury života a nakonec tedy i neodvratně celkové kulturní úrovně populace, dopředu odsouzené k prosté pasivní spotřebě – zdaleka ne jen v super- a hypermarketech jak je jí vyčítáno. Jakou jinou alternativu jí však nabízí alternativní umění, ta lichá modla několika málo pomýlených a hřbitov nadějí na cokoli lepšího?
Jestliže současné vyřezávané loutky, literární tvorbu odpovídající svými kvalitami Pečírkovým a Vilímkovým kalendářům, mazanice a filmy k nekoukání a performance, nedosahující úrovně ani sokolských tyátrů své doby, přijímáme bez odporu, je to nebezpečné. Jestliže je však toto původně alternativní umění tentokrát přijímáno naopak jako jediná platná norma – přirozeně že na úkor skutečných duchovních a uměleckých artefaktů – je to katastrofa. Navíc katastrofa ničivá nejen teď, ale především ve svých doslova nedozírných důsledcích.
Uznávám, že ještě tak před pětadvaceti lety bych tento článek napsat, natož publikovat, nemohl. Je-li to však jediný relevantní výdobytek listopadové „revoluce“, je na místě se nad tím zatraceně rychle zamyslet.
***
ZDE autorova úvaha na téma MULTIKULTURALISMUS
