„Wintonova legenda“ s laskavým požehnáním českých vojenských historiků

Lukáš Beer

Proč kryjí čeští historikové nesmysly uváděné
ve filmech Mateje Mináče?

Tak je to tady – jak již bylo před několika měsíci avizováno, v úterý si Nicholas Wertheimer převezme v Praze z ruk českého prezidenta Miloše Zemana při příležitosti státního svátku vyznamenání Řádu bílého lva. 105letý Žid s britským pasem, v českých médiích lépe známý pod jménem Sir Nicholas Winton, bude na obřad do Prahy dopraven zvláštním armádním speciálem, aby mu byl kvůli jeho zdravotnímu stavu v požehnaném věku zajištěn co největší komfort. Co se někteří obdivovatelé – a zejména populizátoři „Wintonových vlaků" – natrápili, aby se Sir svého ocenění českým řádem vůbec ještě dožil!

Máme-li uvěřit zpravodajství českých médií, tak sám Winton o veřejnou slávu a popularizování svých aktivit v roce 1939 nikdy nějak zvlášť nestál. Mnohé spíš naznačuje tomu, že někteří lidé kolem něj vycítili vhodnou příležitost využít jeho role při organizování transportů židovských dětí ze střední Evropy pro dobré PR nebo byznys. A tak se díky dokonalé mediální práci z „Wintonových dětí“ stala nevýslovně nafouklá bublina – ačkoliv byl tento Wintonův příběh ve skutečnosti pouze okrajovou lokální epizodou organizovaného dějství, odehrávajícího se v té době zároveň v několika státech střední Evropy.

Je sice chvályhodné, že alespoň tu a tam v českých médiích po několika letech zaznívají objektivnější a přesnější informace o Wintonových zásluhách – už se nepíše o „českých“ dětech nebo „převážně židovských“ dětech, nýbrž výlučně o dětech židovských. A tu a tam se už také v českém tisku uvádí, že Winton „zachránil téměř 700 židovských dětí před koncentračním táborem“, zatímco jinde stále ještě zaznívá, že těmto dětem „zachránil život“ – a právě onen posledně jmenovaný motiv je tomuto muži automaticky připisován jako centrální pohnutka pro jeho aktivity v posledních mírových měsících před 2. světovou válkou. Tvrdohlavě je v Česku však zamlčován historický kontext děje, do kterého spadaly pouze jako jedna z dílčích epizod i „Wintonovy vlaky“ – totiž skutečnost, že v pozadí akce „záchrany židovských dětí“ z českomoravského prostoru „před jistou smrtí“ stojí tehdejší mezinárodní sionistické hnutí, a nikoliv lidumilovný Sir Nicholas Winton, jenž se spontánně rozhodl zachránit své vlastní soukmenovce před pobytem v koncentračních táborech.

Už jsem na tuto okolnost upozorňoval již dříve ale vzhledem k aktualitě tohoto případu si ve zkratce připomeňme několik historických faktů: Dne 15. listopadu 1938 přijal britský ministerský předseda Arthur Neville Chamberlain delegaci vlivných britských Židů, aby s nimi jednal o přechodném přijímání židovských dětí a židovské mládeže ze zahraničí ve Velké Británii. Židovská obec se přitom zavázala poskytnout garanční finanční částky 50 liber na jedno dítě (dle tehdejších poměrů asi něco jako 1500 eur). Tyto peníze mely být náhradou za cestovné a za náklady spojené s přesídlováním. Židovská obec stejně tak slíbila, že děti v Anglii pak rozdělí a poskytne jim podmínky pro přiměřené vzdělání. Hlavním úmyslem bylo tyto děti později opět sloučit s jejich vlastními rodinami, jež měly najít novou vlast v Palestině. Původní plán „Jewish Agency“, aby děti byly vystěhovány rovnou do Palestiny, byl totiž Angličany zamítnut.

Po patřičných zprávách o „Křišťálové noci“ se britský parlament rozhodl povolit vcestování 10.000 dětí do země. Historikové dokládají, že toto rozhodnutí britské vlády mělo být zároveň taktickým krokem, jakýmsi signálem Spojeným státům – demonstrací „dobré vůle“, aby Washington také zmírnil podmínky pro vcestování Židů do USA. V rámci západní Evropy pak tedy bylo ještě převezeno dalších 1.500 židovských dětí do Nizozemí, 1.000 do Belgie, 600 do Francie, 300 do Švýcarska a 450 do Švédska.

Oněch 669 odtransportovaných „Wintonových“ židovských dětí bylo pouze zlomkovým podílem této cíleně organizované akce. Člověk, který se skutečně zasloužil o vycestování tisíců židovských dětí, se jmenuje Gertrud Wejsmullerová-Meijerová, žena židovského původu a poměrně vlivná manželka bankéře žijícího v Holandsku. V souvislosti s přiostřující se situací židovského a neárijského obyvatelstva Německa vycestovala počínaje listopadem 1938 opakovaně do Vídně a trvala na setkání s Adolfem Eichmannem, který tehdy vedl „Ústřednu pro židovské vystěhování“. Začátkem prosince 1938 od něj obdržela příslib, že do Anglie smí vycestovat během pěti dnů 600 dětí – byl to dosti šibeniční termín. Když se jí tento úkol přes takto krátkodobě stanovený termín podařil splnit (11. prosince 1938), následovaly další transporty a nakonec se do Anglie dostalo více než 10.000 dětí z Německa, Rakouska a Československa. Až do začátku Druhé světové války se jí podařilo zorganizovat celkem 74 transportů.

Kdo z českých novinářů a politiků jméno této ženy zná? Slyšeli o ní někdy historikové z Vojenského historického ústavu? Proč je zmínka právně o posledně jmenovaných státních zaměstnancích? To si ozřejmíme vzápětí.

Pozoruhodné každopádně je, že se neozývají ani čeští historikové a nepociťují potřebu tyto zásadní informace o transportech židovských dětí před českou veřejností doplnit. Strůjci celé té dlouholeté kampaně za vyznamenání Nicholase Wintona Nobelovou cenou se k věci jaksi nemají – a mají k tomu své důvody. Neměl se k tomu pochopitelně ani tvůrce několika křiklavě patetických a podprůměrných „Wintonovských filmů“, Matej Mináč, sám původem slovenský Žid. Film „Nickyho rodina“ nejenže počítá s neinformovaností českého diváka, ale navíc také operuje s historickými podvrhy a výmysly. A to přitom na tvorbě filmu spolupracovali i historici z Vojenského historického ústavu Praha pod vedením svého ředitele, plukovníka Aleše Knížka.

Nepozastavili se čeští vojenští historikové například nad tím, jak režisér Mináč ve svém filmu vysvětluje událost, která měla Nicholase Wintona zásadně motivovat k pomáhání vyvážet židovské děti z Čech a Moravy?

Mináč to totiž vysvětluje tak, že Winton se prý na konci roku 1938 „dozvěděl, že co nevidět bude okupováno celé Československo“. A Mináč také osvětluje, jakým způsobem židovský bankovní úředník z Velké Británie, Nicholas Winton k tomuto poznání přišel: „Od jednoho úředníka z německé ambasády v Praze totiž získal mapy, kde bylo vyznačeno, jak bude postupně celá Evropa Německem obsazována. Byly tam i přesné termíny a bylo jasné, že mnoho času nezbývá. Z tajných materiálů vyplývalo, že nejpozději do osmi měsíců vypukne válka a pak už se žádné děti nepodaří do Anglie dostat.“ Zajímavý a brizantní dokument, není-liž pravda! A dostává se z ruk německého úředníka přímo do ruk židovského makléře s britským pasem! Winton však nevaroval světovou veřejnost a nepředložil světovému tisku či britské vládě tento zjevně tajný německý dokument, ale místo toho se okamžitě rozhodl pomáhat při transportu židovských dětí z ČSR, která se brzy stane obětí Hitlerovy agrese... Alespoň tak to podává Mináčův film.

I v samotném Mináčově snímku se tato mapa objevuje – jsou na ní nápisy „Velkoněmecko 1938-1948“, „Deutschland, Deutschland über alles“, „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“. A na této mapě je také vidět, že a až na Itálii, Řecko, a na zbytek Francie a Španělska má Německo celou Evropu pod kontrolou a okupuje jí.

Pokud Mináč takto snadno „skočí“ na tento ahistorický nesmysl a podvrh a odůvodňuje tím motiv Nicholase Wintona vyvážet z českomoravského prostoru židovské děti, jak si vysvětlí skutečnost, že Winton sám tvrdí, že se mu nedařilo přesvědčit britské úřady o naléhavosti potřeby utéci z Čech a Moravy, když měl v rukách takový trumf jako právě onu senzační „tajnou nacistickou mapu“ s konkrétními daty obsazení celé Evropy Německem a dokonce s údajem zahájení 2. světové války? (sic!) Pokud na tvorbě filmu čeští vojenští historici pod Knížkovým vedením skutečně spolupracovali, je zarážející, že se k tomuto svému výplodu nezdráhají ani otevřeně hlásit.

Tyto údajně "německé" mapy skutečně existovaly, avšak byly vytisknuty v roce 1937 protiněmeckou propagandou a znázorňovaly, jak Německo postupně okupuje celé Československo, poté Maďarsko, pak Polsko, následuje Jugoslávie, Rumunsko a Bulharsko, posléze severní Francie se Švýcarskem a pak Rusko. Rozhodně by s nimi neoperoval žádný německý úředník a neukazoval je jako přísně tajný dokument „bezvýznamnému“ britskému Židovi. Lže Winton nebo Mináč? Mináč je buď naivní a hloupý, anebo je jednoduše také lhářem.

A ředitel Vojenského historického ústavu Aleš Knížek? Tomu šlo zřejmě v první řadě o zviditelnění a popularizaci role židovských pilotů, pocházejících z českomoravského prostoru, v barvách RAF za 2. světové války. Čeští historici raději neúnavně uvádějí, že 669 „zachráněných“ dětí jich nejméně 60 vstoupilo do čsl. jednotek v Británii a konkrétně u RAF jich sloužilo 26.

Dokud „Wintonova legenda“ dobře slouží všem zúčastněným stranám, nelze očekávat objektivní soud ani od zúčastněných profesionálních českých historiků.