Jak víme, letošní rok stojí ve znamení připomínání si 100. výročí vypuknutí 1. světové války – války, která přinesla českému národu nejkrvavější ránu v jeho moderních dějinách. Přesto stojí české oběti První světové války díky prvorepublikové „protirakouské“ propagandě, a zejména díky manipulacím s počtem českých obětí Druhé světové války po roce 1945 v národním povědomí, ve stínu událostí let 1939-1945, jež českému národu zdaleka nezpůsobily takové ztráty jako roky 1914-1918, kdy desítky tisíc českých mužů položily svůj život v boji v uniformách rakousko-uherské armády.
Čeští vojáci bojující na straně Rakouska-Uherska do posledních okamžiků jeho existence byli a jsou záměrně opomínáni, ačkoliv je nesporným faktem, že více jak 90 % českých příslušníků rakousko-uherské armády až do konce zůstalo vlastně věrno své vlasti a nepřeběhlo k armádám protivníka. A také je faktem, že podle odhadů převyšoval počet padlých Čechů na straně Rakosuka-Uherska více jak 25krát celkový počet padlých Čechů bojujících v cizineckých legiích.V bojích pak padlo 5405 „československých legionářů“, zatímco podle velmi hrubého odhadu jen do roku 1917 přišlo o život 138.128 vojáků z „čistě českých okresů“ Čech a Moravy (tj. tam, kde byl více než 80procentní podíl Čechů).
Jaký počet Čechů a jaký počet německých a českých Židů z našich zemí položilo svůj život kvůli své politické či odbojové činnosti za Protektorátu, nám pomůže načrtnout publikace Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí (vydaná českými historiky v roce 2006). Ta uvádí celkový počet lidských obětí v Čechách a na Moravě (bez Němců) přibližně 122.000, v tom zahrnuto 73.000 německých a českých Židů a „nejméně“ 6000 Cikánů.
Zbývá tedy počet 43.000. Ale předpokládat, že toto číslo odpovídá počtu etnických Čechů, kteří dejme tomu „položili život za republiku“, by bylo naivní. Stejná publikace přináší další upřesnění:
a) uvádí se, že 8000 Čechů padlo v průběhu „pražského národního povstání“ (to je kategorie, která by se při troše fantazie dala do skupiny českých „bojovníků za republiku“ zahrnout; k tomu se uvádí počet zhruba 500 padlých „partyzánů“
b) uvádí se, že 8237 osob bylo popraveno na území Protektorátu – mezi nimi ovšem i Židé a lidé, kteří nebyli popraveni pro politické delikty, ale například pro hospodářské delikty (ve válečném stavu), tedy sotva něco, co lze spojovat s „bojem za republiku“
c) zaznamenáno je 3461 „obětí nuceného totálního pracovního nasazení“, přičemž se velkoryse nezmiňuje, že jde o oběti spojeneckých náletů (převážně v Říši pracujících Čechů)
d) v počtu 122.000 je dále zahrnuto „minimálně 1000 obětí z řad antifašistů v pohraničí“, kde není historiky uvedena národnost. Dále je zde zahrnuto „2000 obětí obyvatelstva polské a české národnosti na Těšínsku“.
Na základě právě uvedených faktů si lze učinit přibližnou představu o tom, jaký podíl z počtu 43.000 obětí mohli tvořit Češi, kteří „položili život za republiku“. Je samozřejmě nesporné, že politickou aktivitu vyvíjelo mnoho německých a českých Židů z českomoroavského prostoru a někteří z nich byli například během „heydrichiády“ popraveni pro politickou aktivitu. Mnoho Židů z Československa bojovalo v zahraničních armádách. Běžně se však uvádí, že onen vysoký počet lidí židovského původu (73.000, resp. 270.000 v celém Československu) se stal obětí tzv. židovského holocaustu, nikoliv tedy obětí politické perzekuce.
Časopis Českého svazu bojovníku za svobodu Národní osvobození uvedl v roce 2000 kromě toho 4570 padlých ve Svobodově armádě (ve které bojovalo mnoho Židů), dále 3220 padlých na západních frontách (potažmo na celé bývalé Československo, tedy ne pouze Češi), pak 560 padlých letců z RAF.
