Svátek 28. října se slaví v části bývalého Československa nejen proto, že „český stát již dlouhodobě nedokáže občanům, kromě jediného dne volna navíc, vlastně nic smysluplnějšího a hodnotnějšího nabídnout“, čemuž nasvědčuje i fakt, že oslava jeho vzniku coby novodobého útvaru v dnešních hranicích 1. ledna každého roku by volný den navíc nepřinesla, nýbrž to implicitně dokazuje, že Československá republika prohlášená 28. 10. 1918 (aniž by měl kdo do roku 1920 věděl, kudy povedou její hranice) byla de facto pouze českým národním státem, kde Slováci pozbyli vlastní národnost a ostatní národnostní menšiny ve státě byly brány jako nutné zlo. Pak je jen logické, že si Česká republika ponechala po 1. 1. 1993 v rozporu se svým písemným závazkem československou vlajku a má i 28. 10. státní svátek. Tvrzení, že „byla z popudu vítězných mocností k překvapení všech pokusně vytvořena nikdy předtím neexistující státnost československá“ zaměňuje následek za příčinu: Nejdříve byl od 19. století český národ definovaný ne zemsky, ne státem, nýbrž jazykově, který po první světové válce potřeboval mít v samostatném státě početní (percentuálně) převahu, kterou neměl. Tu si zajistil umělou konstrukcí o národě československém. Spojenci pak na mírových smlouvách v Paříži tuto koncepci akceptovali.
Zamáčknutí slzy nad „historickým jazykem moravským“ je u moravského autora jev předvídatelný. K tomu je pro čtenáře třeba podniknout menší exkurs. Když se jedinci, byť různých jazyků, dohodnou, že si pro sebe vytvoří státní útvar – příkladem budiž Švýcarsko, Francie, Velká Británie, Belgie, USA – vznikne národ politický či smluvní, tedy lid zorganizovaný pod jednou ústavou (Velká Británie však ústavu nemá), pod jednou státní svrchovaností, stát je vytvořen obyvatelstvem, které se dobrovolně spojí do národa. Jazyk a kmenové zvyky zde nejsou pro národ určující. To nebyl případ ČSR, ani předtím Království českého 19. a začátku 20. století. Protikladem ke smluvnímu je Herderovo kmenové pojetí národa. Německý filozof Johann Gottfried Herder je tedy ideovým otcem nacionalismu, komunismu a… českého národa na jazykovém základě, staví celek nad jedince a podle něj jsou nejcennějším na kmeni (národě) jeho zvyky a jazyk. Vývojová linie je dána řetězcem rodina – z rodin kmen – z kmene národ. Národ předchází stát a vlastní (národní) stát je vyvrcholením národnostního hnutí. Jazyk a kmenové zvyky jsou hlavními určujícími znaky pro národ. Hranici mezi oběma pojetími národa a státu, smluvním, politickým na straně jedné a kmenovým, jazykovým, organickým na straně druhé je v Evropě Rýn.
František Palacký v revolučním roce 1848 vytyčil tezi, že na Čechy (české země) mají nárok pouze jazykoví Češi (což z českých historiků uvádí pouze Antonín Klimek) a Barbara Pankel, později Božena Němcová již v roce 1850 napsala, že „Němci by měli být vyhnáni za hranice, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů“. Je to jeden z prvních požadavků na vyhnání Němců českých zemí.
Použitý termín „historické země Koruny Bohemiae“ je chybný, protože existuje jen koruna svatováclavská, ne koruna česká a už vůbec ne Koruna Bohemiae. Ve spojitosti s latinským názvem Čech, zemí českých, protože čeština si záměrně nevytvořila odlišný název pro zemi a národ (obyvatelstvo) ji obývající, se vyskytuje pouze REGNUM BOHEMIÆ, německy Königreich Böhmen, česky Království české.
Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.
