Čím začít?
Vedle celkové, všeobecné vlažnosti, s níž je u nás toto výroční datum přijímáno, mne v tomto směru zaujala především zjevná monotematičnost, která je provází. V médiích, kde na ně přijde řeč a především v povinných projevech našich momentálních státníků. Stále se totiž opakuje téměř výhradně to samé: Masaryk, legie, husité, znovuzrozený národ. Tedy floskule, jedna lacinější a současně spornější něž druhá.
Celkem mi nevadí stálé odvolávání se na tyto diskutabilní hodnoty, protože je tím dokládáno především co je známo už dávno – tento národ patrně nemá nic jiného, na co byl s to programově vzpomínat. Přitom fakt, že se takto opírá de facto o zbožné lži, nejen zarazí, ale je dokonce smutný.
Zarazila mne však přitom, dokonce velmi, bohorovná samozřejmost, s jakou se tohle všechno odehrávalo také letos pod standartami s kalichem, za zpěvu bratrských chorálů a zhusta v přímém stínu jezdecké velesochy dávného lupiče, žháře a silničního loupežníka. Prostě proto, že husité by opravdu neměli být žádným naším dějinným nominálem. Nefascinovali totiž an sich podstatnou většinu obyvatel jimi postižené České kotliny nejen tenkrát, natož dnes. Co se dá ale dělat, tak to prostě je. Asi proto, že tam kde jinak nic dohromady není, ani pánbůh nebere.
Daleko horší ovšem na tom celém je celková laxnost, ne-li přímo zřetelná odtažitost, s jakými je říjnové výročí přijímáno. Nehovořím přitom vůbec o zřejmě uměle vybraných a tedy účelově skandalizovaných primitivech, kteří v rámci rádoby vtipných anket určitých našich televizí nejsou s to kloudně odpovědět ani na základní, s nejprostším základním vzděláním a často i s nejvšednějším životem spojené otázky, natož na něco tak dokonale abstraktního, jako je ptaní se po spirituální nadstavbě určitých dat. Protože je na tom celém ještě daleko otřesnější, že kupříkladu právě 28. říjen je akceptován nejširší veřejností především jako náhodně, ale mile volný den. To sice ostatně docela stejně jako že výročí ustavení novodobého českého státu poslouží v první řadě jako relax pro posilvestrovské trávení a střízlivění, ale to je jen celkem zbytečné srovnávání. Protože konečný efekt je pohříchu zhruba tentýž.
Docela chápu, že určité odkazy nikdy nevymizí z myslí našich zejména nejstarších spoluobčanů. Vyrostli na nich, v opravdu těžkých dobách jim byly vítanou oporou a přít se s nimi o jejich pravé podstatě, skutečném významu a oprávněnosti nemá valný smysl – už z úcty k jejich stáří. Nemyslím si ale, že by bylo vhodné a co k čemu setrvávat na těchto dogmatech také tváří v tvář novějším a dokonce novým generacím.
Je pravda, že hned několika dřívějším pokolením bývalo toto datum prezentováno v duchu tehdejší komunistické věrouky jako Den znárodnění. To aby se obecně zapomnělo na všechno to, co jsem naznačil již zde výše. Jenomže to ani neomlouvá, ani nezbavuje odpovědnosti za samozřejmost, s jakou tak snadno rezignujeme na skutečný Říjen roku 1918.
Komunisté to, oč v tomto případě usilovali, téměř dokázali. Doře totiž věděli, že není nic snazšího, než ovládat národ bez idejí a bez opravdové hrdosti na svou skutečně platnou minulost.
Co když je však to celé se současným chápáním (anebo spíš všeobecným nechápáním) 28. října jinak? Co když průměrný český občan toto datum ze své mysli sebezáchovně vytěsnil proto, že také on je necítí ani jako aktuální, ani tak docela košer? Něčemu takovému by konečně velmi dobře odpovídalo úsilí jeho politických předáků, kteří se této události chápou jako jedné z berliček, kromě jiného legitimizujících také jejich posty a vliv. Protože bez věčného a tolik usilovného omílání této mantry by velmi dobře mohla být už i oficiálně zpochybněna existence tohoto státu a tak také oni sami.
Nějak mi to vyšlo a sledoval jsem oficiální průběh letošních říjnových oslav opravdu podrobně. A také s nemalým zaujetím, protože, jak jsem již řekl, ono bylo věru na co se dívat a čemu naslouchat. Jak na tom Vítkově, tak třeba ve staroslavném Vladislavském sále, do poslední volné židle zaplněném našimi volenými zástupci a celým zástupem aktuálních celebrit. Jenom si tak při zpětném přemýšlení na toto téma říkám, že je mi toho celého vlastně líto. A také že si dovedu celkem zřetelně představit jak moc se liší tyto oslavy od těch dávných, které oslovovaly ještě žijící pamětníky všeho, oč tenkrát šlo.
Ze všeho toho, co mělo kdysi určitý politický význam, tedy k dnešku zbyly právě jen ty dávné symboly a pak už jen věčně omílané a nápadně podobně traktované fráze, jejichž aktuální názorová prázdnota z nich přímo čiší. Přitom už nejde ani tak o dávnou správnost toho, o čem hovoří, jako daleko spíš o zjevnou bezradnost, s jakou jsou vyslovovány a psány dnes. A ptám se: jak je možné, že nový stát nemá své nové, přinejmenším podobně silné tradice, k nimž by se mohl vracet a kterým by bylo všeobecně věřeno? Je to zaviněno vesměs pošetilým mudrlantstvím médií? Anebo věčným zpochybňováním už i toho mála, čím bychom se jinak mohli pyšnit?
Kéž by tomu tak bylo, protože jestli jsou i tyto nové hodnoty – mám tím konkrétně na mysli například Třetí odboj, Sedmnáctý listopad a třeba Havlovu éru – opravdu natolik vágní, jak je nám tak rádo přinejmenším naznačováno, není to dobré. Protože to celé kolem nás i proto neodvratně skončí stejně jako dávný československý stát, který svou existenci stavěl na sporném TGM, podobně diskutabilních legiích a konečně i na těch středověkých hereticích, kteří ve své době ohrozili další pozitivní vývoj země i národa na bezmála dvě stovky let dopředu.
