19 evropských národů hledá v roce 1942 společné hodnoty
Lukáš Beer
 |
| Rub a líc pamětní mince, vydané při příležitosti pořádání Evropského kongresu mládeže v září 1942 ve Vídni. Symbolem byl motiv z řeckého mýtu "Evropa na býku". Na minci jsou zobrazeny vlajky zúčastněných národů. |
Středem zájmu tohoto pojednání není vnější charakteristika konání Evropského kongresu mládeže, nýbrž se pokusíme zmapovat pokusy organizátorů vídeňského kongresu najít „společnou řeč“ mezi jednotlivými nacionalistickými evropskými organizacemi celkem devatenácti národů a definovat společně sdílené hodnoty a cíle na základě ideálu evropské vzájemnosti.
 |
| Pod prapory zúčastněných evropských národů pochodovaly útvary mládeže po vídeňské Ringstraße. Foto: Archiv autora |
Jednou z praktických možností vyzvednout "legitimizaci" založení vzniku Evropského svazu mládeže bylo odvolávání se na kulturně-historické výkony minulosti, jež vykazovaly nějaký jednotící evropský prvek. Bylo třeba posloužit si takovými historickými modely, se kterými se mohla identifikovat většina zúčastněných mládežnických organizací z různých států Evropy. V oficiální publikaci vydané ke konferenci (nesoucí titul Evropa – Kontinent mládeže), jež se konala při příležitosti založení svazu, je tento přístup nejvíce zřetelný. Méně pak již v samotném slavnostním projevu Baldura von Schiracha na zakládajícím kongresu.
V první řadě to byla Římská říše, jež sloužila jako vzor úspěšné „velkoprostorové politiky na evropské půdě“. Skutečnost, že tato říše vlastnila také území v Africe a Asii, byla sice v roce 1942 zmíněna, ale marginalizována. O to více zde byly prezentovány historické státní organizační struktury, jež mohou být obsahově a strukturálně chápány jako určitá nápodoba a doporučení nacionálního socialismu.
 |
| Přečtěte si také úvahu Josefa Klimenta (na fotografii ze Dne české mládeže v září 1943) nazvanou Obnovuje se svatá říše římská. |
Vyobrazení Římské říše z evropské perspektivy v roce 1942 bylo příkladným také pro jiné historické úvahy v publikaci, vydané při příležitosti založení Evropského svazu mládeže. Opakovaně je zde činěn pokus zdůrazňovat společné evropské hodnoty. Za tímto účelem jsou zde zmiňovány i turecké války a „tehdejší nebezpečí Osmanské říše pro celý svět“. Rakousko barokní doby je zde označeno za „nejdůležitější říšský výtvor od velkých plánů doby Štaufů“. A dále se zde uvádí, že v Josefu I. a v princi Evženu Savojském se sjednotil princip řádu císařské moci a teritoriálního území ovládaného Habsburky. Cestou působení z území Rakouska se měla vytvořit „celoněmecká konstrukce, jež sahala až na hranice východoslovanského světa“. A je zde činěn zajímavý závěr: „Pokud byly v nějaké epoše identické zájmy německé a zájmy evropského Abendlandu, pak právě v období prince Evžena Savojského“.
 |
| Vídeňský list Volks-Zeitung přinesl 14. září 1942 na první stránce fotografie z přivítání některých hostů evropského kongresu ve Vídni: vlevo přivítání vůdce dánské mládeže Jensena na letišti Aspern. Uprostřed: norský vůdce mládeže Axel Stang po příjezdu do Vídně. Vpravo: vůdkyně španělských žen a dívek Pilar Primo de Rivera s říšskou referentkou Juttou Rüdigerovou. |
Společné a sjednocující prvky nebyly hledány pouze v kategorii politických dějin, nýbrž také v historii umění. Kupříkladu se hovořilo o raném středověku, kdy se projevovaly „charakterově příbuzné zásadní postoje“ v umělecké tvorbě, což se kupříkladu odráželo v „praevropsky-křesťanském“ výtvarném umění ze dřeva a kamene. Jako „základní pilíře celoevropské kultury“ byl identifikován „řecký starověk“ a „nordicky formované“, obzvláště „germánsky-středověké křesťanství“.
Jako jednotící prvek bylo ovšem za pomocí historických příkladů vyzdvihováno i to, co evropské národy v minulosti dělilo od okolního světa, aby tím byly podtrženy „eurocentristické“ pozice. Například v pojednání Alfreda Orela o historii evropské hudby je popisován „první boj mezi Evropou a Asií“: „Přes jih na sebe tvrdě narážejí sever a východ. Neboť s orientálními rysy křesťanského ritu pronikala do dosavadního rozsahu působnosti z technického ohledu mnohem jednoduššího, bezprostředně z nordické národní duše vzešlého, v každém případě původního umění hudba, která byla nordickému vnímání hudby nesrozumitelná, přímo se mu příčící.“ To „evropské“ v umění je zde na jedné straně identifikováno jako něco společného, ale zároveň je nepřímo načrtnuto takřka jako schopnější ve srovnání s jinými kulturami. Jedním z evropských cílů by tedy mělo být zpětné uctivé uvědomování si např. „národního duchovního jazyka“, protože „internacionalismus“ v umění, liberalismus, individualismus a eklekticismus mohou vést k „rozkladu evropského společenství charakteru a stylu“.
 |
| Vídeňský tisk seznamoval své čtenáře s vedoucími činiteli jednotlivých národních organizací: zde krátké pojednání o vedoucím činiteli Hlinkovy mládeže, Alojzu Mackovi. |
Mnohem více zdůrazňován byl ovšem „antický mýtus“. Ačkoliv je otázkou, do jaké míry má evropský prostor něco společného s řeckým mýtem "Evropa a Zeus", který zde vystupuje jako býk, aby ji unesl, existuje v kulturních dějinách Evropy dlouhá tradice se na tento mýtus odvolávat. Samotní organizátoři zakládajícího kongresu Evropského svazu mládeže ve Vídni v září 1942 si tímto symbolem posloužili. V „Župním domě“, což je budova předválečného a současného rakouského parlamentu, byla umístěna plastika nazvaná „Evropa na býku“, stejně tak byl tento symbol využit jako námět na zvláštní vzpomínkové medaili (viz úvodní obrázek) a na dalších upomínkových předmětech kongresu. Günter Kaufmann, Schirachův osobní šéf propagandy, prezentoval tento mýtus jako hledisko evropské kultury, jež přesahuje dějinnou existenci, a připisoval mu zvláštní postavení ve světě: „Neboť Bůh nás miluje jako kdysi v mýtu dávnověku, a pokud někdo Evropě navrátí právo a pořádek, tak to bude opět syn Evropy!“. Také Baldur von Schirach zabudoval tento mýtus, vnímaný jako klasický symbol společného evropského původu, do svého zahajovacího projevu ve Vídni, když říká: „Evropa je víc než kontinent. Evropa je svatým znamením lidstva.“
Ovšem vedle těchto odkazů na minulou a mýtickou dobu Evropy to byla především přítomnost, prostřednictvím které byly nabízeny identifikační vzory evropské vzájemnosti.
Zapřísaháním „evropského osudového společenství“ ve světové válce se v hrubých obrysech definovala identita, jež byla silně propojena s nacionálněsocialistickou ideologií (antibolševismus, antiliberalismus, kritika Židovstva a antisemitismus, kritika parlamentarismu apod.). Probíhající válka sloužila přitom jako ústřední pojítko mezi jednotlivými národy, které se ve 4. roce války založení evropského svazu zúčastnily.
Jedním ze zásadních jednotících hodnot – odmítání hrubě materialistického rysu liberálního kapitalismu – formuloval Baldur von Schirach na zakládajícím kongresu takto:
„Tato mládež není koupená zlatem, aby zastupovala zájmy burzovních knížat, která jsou závislá na zisku. Přichází ze všech vrstev evropských národů. Její vůdci reprezentují organizace, ve kterých rovnoprávně spolupracují nejchudší děti národa stejně tak ty, jejichž rodiče žijí v blahobytu. Pokud někde na světě má význam slovo rovnoprávnost, pak tam, kde člověk není hodnocen podle původu, titulu či majetku, ale kde je zvažován jedině podle svého výkonu. Proto je nově založený Evropský svaz mládeže symbolem nového a lepšího pořádku, který chtěla Evropa nastolit mírovou cestou. Protože ale nyní naši nepřátelé ve svém špatném svědomí kvůli sociálním nesprávnostem ve svých vlastních zemích vyvolali tuto válku, která je koneckonců válkou peněz proti tvůrčí síle ducha, má se Evropský svaz mládeže počínaje prvním dnem své existence stát novou zbraní na bojištích této války. Každý voják evropského boje za svobodu v nás má vidět spolubojovníky a kamarády v krvavém zápase o ideály, ke kterým vychováváme mládež a za které on venku nasazuje svůj život.“
Tento proces „kamarádské spolupráce“ evropských národů byl, jak bylo vylíčeno v předchozí kapitole, zahájen již dávno před vypuknutí války. Založení svazu ve Vídni mělo být logickou korunovací tohoto vývoje, jak Schirach zdůraznil před hosty kongresu:
„V tomto dni nachází dlouholetý vývoj svojí korunovaci. Smyslem tohoto uspořádání není obohatit svět o nějakou novou senzaci. Vy všichni, mí kamarádi a kamarádky, víte, že myšlenka sloučení námi vedených nacionálních společenství ve formě svazu mládeže organicky vzrostla z naší dlouholeté kamarádské spolupráce. Když jsem začínal přemýšlet o sdružení, které tu dnes zakládáme, měl jsem jasno v tom, že ještě bude muset proběhnout spousta let, dokud nebudou dány předpoklady pro pracovní společenství mládežnických organizací našeho starého kontinentu. Vzájemná výměna názorů a zkušeností, časté návštěvy vedoucích mládeže a jejich delegací mezi sebou, vytvářely postupně atmosféru vzájemné shody. Když si naše mládež při sportovních závodních hrách měřila síly a takto bojovala v rytířském duchu o vavříny vítězství, pokoušeli se vedoucí mládeže vzájemnými otázkami a odpověďmi zdůvodnit myšlenku a podstatu mládežnických svazů, se kterými jsme se setkávali. Takto se k sobě od jednoho setkání k dalšímu vůdci a vůdkyně evropské mládeže navzájem přibližovali. Pokaždé si bylo co nového sdělit a pokaždé jsme si stavěli nové otázky.“
Schirach – použijeme-li částěčně i slovníku dnešní doby – se vyslovil proti panevropské myšlence a jakémusi „multikulturalismu“ a vzájemnému promíchávání kultur, a to i kdyby mělo jí pouze o „mísení evropských kultur mezi sebou“. Naproti tomu postavil myšlenku svérázně rostlých jednotlivých národů pod jednou evropskou střechou.
„Evropa je zářícím svazkem národních sil a kdo Evropu zná, ten ví, že myšlenka proplétání a promíšení těchto nacionálních sil by vedla právě k takové kulturní sterilitě, kterou tak velmi opovrhujeme na americkém konglomerátu států. Tam propaguje Mister Roosevelt panamerické myšlenky. Ale souhrn peněz a nerostného bohatství a stejně tak hospodářství jednoho kusu Země pro naši starou Evropu, jejíž působení na svět bylo a zůstane duchovního charakteru, neznamená nějaký vyšší lidský skutek. [...] Ve vypořádávání se s mocnostmi doby popírajícími kulturu – Anglií, Ruskem a Amerikou - , které každá na svůj způsob ztělesňuje materialistické chápání života, se naše mládež prokázala v četných bitvách a stejně tak četných vítězstvích jako nositelka vyšší kultury.“
Zároveň také nastínil velmi podstatnou myšlenku ideologického sladění jednotlivých evropských „nacionalismů“, když řekl:
„Veškerá výchova musí být určována nacionálně. Neexistuje nějaký patent na vedení mládeže, který by se beze všeho dal použít na všech národech. Význam evropských svazů mládeže spočívá právě v tom, že vznikly jako vysloveně nacionální výchovná společenství uvnitř národů a že mohou pracovat právě pouze v jejich rámci. Rozdílnost těchto mládeží ale v žádném případě nepřitěžuje jejich vztahům navzájem mezi sebou, ba naopak. Právě tato samostatnost a vlastní národní ráz zde zastoupených organizací nám zaručuje, že nově vznikající Evropský svaz mládeže bude plnit svou politickou a výchovnou úlohu. Vstupuje do života s programem, ve kterém činí úctu svých jednotlivých členských organizací mezi sebou navzájem, která byla získána četnými vzájemnými setkáními, a tím upřímné kamarádství mládeže Evropy základním kamenem své činnosti.
Úkolem Evropského svazu mládeže je upevnění a posílení uvědomění evropské sounáležitosti v mladé generaci našeho kontinentu. Jako vyjádření nového pořádku je Evropský svaz mládeže pracovním společenstvím nacionálně samostatných a národně uvědomělých mládežnických organizací. Tento charakter Evropského svazu mládeže vylučuje vměšování do vnitřních záležitostí mládežnické organizace dané země. Evropský svaz mládeže proto odmítá všechny panevropské snahy. Jako největší sdružení vedoucích a vychovatelů mládeže, které bylo doposud na světě založeno, vychází při plnění své úlohy z myšlenky, že národ, domácí rodný dům a národní společenství mládeže jsou rozhodujícími výchovnými zážitky mládeže. Kdo je věrný svému národu, plní svědomitě plní svou povinnost, vytváří tím předpoklad pro evropské společenství, které může vlastnit nějakou hodnotu pouze tehdy, pokud její jednotliví členi jsou národními reprezentanty svých národů.“
Vídeňské vydání listu Völkischer Beobachter 15. září 1942, tedy o den později, shrnulo zásadní myšlenku takto: „Budoucnost Evropy se rozhodne na bitevních polích této války. Vítězstvím mladých národů je zničení bolševismu, nepřátelského kultuře, a vystřídání epochy britského světového panství. Prvním závěrem Evropského svazu mládeže je, dát této vybojované budoucnosti našeho kontinentu obsah a život plný síly, podřídit tuto budoucnost zákonu jednoty.“ Aby se zdůraznila tato povinnost mládeže, poukazuje se na kongresu na prolitou „krev vojáků“. Uctívání padlých hrdinů na vídeňském Náměstí hrdinů mělo tuto argumentaci sugestivně podtrhnout.
Aktuální válka nabízela taktéž příležitost zdůvodňovat ideologické vymezování Evropy vůči všemu „neevropskému“. To, co se v počátcích z pohledu nacionálních socialistů jevilo jako čistě „vnitroněmecký problém“ – totiž boji proti „plutokracii“ a bolševismu – se v roce 1942 již přenášelo do pozice „evropského úkolu“.
Jako vyhraňující a a zároveň jednotící prvek Evropanů mělo posloužit oddělení od židovského vlivu, který byl vnímán jako mimoevropský element. Baldur von Schirach na zakládajícím kongresu svazu 14. září 1942 prohlásil: „Každý Žid, který působí v Evropě, je nebezpečím pro evropskou kulturu. Když mi chtěli vytýkat, že jsem z tohoto města, jež bylo kdysi evropskou metropolí Židovstva, odsunul desetitisíce a desetitisíce Židů do východního ghetta, tak musím odpovědět: Spatřuji v tom aktivní přínos k evropské kultuře“. Na jiném místě projevu k zástupců mnoha evropských národů Schirach prohlásil: „Nás právě určuje národní charakter. Žid je ale mezinárodní.“ Židovství je u Schiracha spojováno s údajným negativním vlivem na mládež (kino, sexuální morálka apod.) O den později navázal na Schiracha v listu Völkischer Beobachter Gustav Memminger ve svém úvodníku: „Žid je věčným nepřítelem mládeže. Aby se jeho vliv dočkal beze zbytku zničení, za to ručí spolupráce této mládeže, jež se v hluboké úctě hlásí k národním svérázům a národním zvykům své země. V ochraně vlastního národního života a v úctě náboženskému vyznání, které zůstává podřízeno nejvyšší zásadě jednoty a evropských kultur, se odkrývá svoboda nové Evropy.“
Zajímavé je porovnání tiskových zpráv a komentářů, jež v odezvě na konání Evropského kongresu mládeže ve vVídni posléze vycházely v ostatních zemích zúčastněných národů, včetně tisku českého a slovenského. Vyplývá z něj totiž, že kritika židovského vlivu, jež na kongresu zazněla z úst Baldura von Schiracha, nebyla zahraničním tiskem (rozuměj tím spojeneckým nebo pod německým vlivem) – až na několik málo výjimek – tématizována nebo zmíněna. (V některých českých novinách ale například vyšel překlad Schirachova projevu resp. jeho redakčně parafrázovaná verze). Evropský svaz mládeže byl spíše interpretován jako naděje pro vlastní národ, aktivně se zařadit mezi ostatní národy vznikající „nové Evropy“ s vyhlídkou na s tím spojené výdobytky. „Antisemitská“ a antibolševická orientace se u vládnoucích vrstev zúčastněných států nesetkala s tak velkou odezvou jako zejména myšlenka „jednotné kamarádské evropské fronty“ a spolupráce, navenek propagovaná jako hlavní cíl existence nově založeného svazu.
Pokračování ZDE
Literatura:
Beer, Lukáš: Hitlerovi Češi. guidemedia etc, Brno, 2014.
Kühberger, Christoph: Europa als „Strahlenbündel nationaler Kräfte“. Zur Konzeption und Legitimation einer europäischen Zusammenarbeit auf der Gründungsfeierlichkeit des „Europäischen Jugendverbandes“ 1942. In: Journal of European Integration History (15), 2/2009.
