Zvláště hovoříme-li o posledně jmenovaných konceptech, je však důležité mít stále na paměti aktuální, vše zastiňující důsledky očividného scestí globalismu a mezinárodního finančního kapitalismu, které snad svádí k jednostrannému generálnímu řešení a hledání východiska cestou jakési více či méně rozvinuté „kolektivistické renesance“. Liberalismu jako politické myšlence musí být každopádně objektivně přiznána působivost, která by neměla být podceňována, a taktéž je nutno počítat s tím, že čistě pouze negativním vypodobněním liberálních myšlenek lze přesvědčit pouze relativně omezený počet populace. Přesto je myšlenka odmítání liberalismu pochopitelná, protože – zjednodušeně pojato – liberalismus zohledňuje primárně nikoliv „národ“, stát či pocit zodpovědnosti, nýbrž individuum, trh a egocentrické vnímání. Odmítání liberalismu však v žádném případě neznamená automatické odmítnutí tržního hospodářství – či naopak – nemusí automaticky znamenat nadšené přijímání plánovaného hospodářství.
Právě zde se spektrum názorů obsáhle rozšiřuje. Jiný může považovat již samotný termín „tržní hospodářství“ za slovo nahrazující termín „kapitalismus“. Je také pravdou, že zcela zásadní je potřeba vyjasnit si, pro jakou formu hospodářství se vyslovit – zda pro hospodářství jako samoúčel (jinými slovy – s účelem obohacování jednotlivce), anebo hospodářství, které se orientuje podle potřeb pospolitosti, které jsou objektivně ovšem z čistě hmotného hlediska obtížně stanovitelné. Výsledkem může být jakýsi kompromis ve formě „socialistického tržního hospodářství“. Ale i zde může být paleta podob skutečně pestrá a narážíme zde také na zdroje nekonečných kontroverzí a horkých debat.
Nejpozději tady si musíme položit otázku: Ale znamená hledání „třetí cesty“ a její naplňování skutečně primárně také hledání odpovídajícího hospodářského uspořádání? Není to v první řadě liberalistické pojetí kulturního, vzdělávacího a výchovného ale i politického života, které by mělo stát v absolutním popředí zájmu rozboru a předmětem usilování o nápravu?
Život každého jedince je celoživotním bojem, soutěží a ověřováním schopnosti adaptace na dané prostředí a je v optimálním případě korunován maximálním rozvinutím geneticky přijatých talentů a předpokladů a jejich plodným nasazením nejen pro svůj vlastní osobní život, ale posléze i pro život svých potomků, protože jeho osobní život směřuje – opět v optimálním případě – k předání svého genetického materiálu další generaci, které je realizováno v optimálním případě v rámci rodinného uspořádání, které zajišťuje nejideálnější podmínky k tomu, aby bezprostřední potomci měli zajištěny optimální podmínky pro svůj úspěšný osobní rozvoj. Úspěšný uvědomělý jedinec si tedy instinktivně bude vybírat pro svůj život takovou náplň a takové podmínky, aby jeho předpoklady pro úspěch v„životní soutěži“ byly co nejlepší a měl by se pokud možno vyhýbat destruktivním vlivům, negativně ovlivňujícím jeho „bojeschopnost“ a životní dráhu. Urychlit anebo zoptimalizovat tuto životní dráhu usnadní odpovídající zprostředkování a přijímání vzorcových hodnot z vnějšího okolí. Destrukce je na jeho životní dráze pouze překážkou. Důležitým předpokladem pro realizaci úspěšné životní dráhy je také určitá nota zdravé „sebelásky“ a osobní sebeúcty či sebevědomí.
Rodiče, kteří byli schopni učinit v rámci existujících možností maximum pro to, aby jejich potomstvo bylo mentálně i fyzicky co nejlépe připraveno pro svou úspěšnost v „životní soutěži“, své poslání výchovy vlastních dětí nemohli naplnit lépe. K tomu nepatří pouze zajištění materiálních, hmotných podmínek („rodinná ekonomika“), ale především také poskytnutí duchovní výchovy a zprostředkování pozitivních hodnot, sociálních a hodnotových vzorů svým potomkům. Zprostředkování těchto hodnot není samoúčelné, nýbrž připravuje v ideálním případě jedince, nositele vlastního genetického materiálu, co nejlépe na utkávání se v „životním boji“ v rámci soutěže, která je nesmlouvavě stanovena přírodními zákony. Zájmem ideálního rodiče tedy přirozeně bude, aby jeho potomek disponoval nejen po materiální, ale i po fyzické, duchovní a mentální stránce co nejlepšími předpoklady pro úspěšnost ve všudypřítomné soutěži. Takový rodič se samozřejmě bude s největším znepokojením dívat na to, když jeho potomek v teenagerském věku propadá konzumu drog nebo alkoholu, nebo když jeho tělesná stránka upadá vlivem nezdravého životního stylu. A naopak, vidí-li své potomky ve všech směrech duchovně i fyzicky vzkvétat a vidí-li jejich úspěch, naplňuje ho to zdravou hrdostí.
I tato příslušnost k rodinnému klanu a zákonitosti s ní spojené jen opětovně podtrhují, že lidský jedinec je součástí přírody a jejích principů, které mu jako živočišnému druhu daly příslušnost k rodům a kmenům stvořeným na přirozenosti. Tato přirozenost je vlastní každému člověku, která mezi ním a jemu biologicky a duchovně příbuzným jedincům tvoří jakýsi pocit porozumění. Z toho vyvozeno, by následujícím, vyšším stupněm přirozené sounáležitosti mělo být vlastně jakési biologické společenství ve formě "národa". A podobně jako v rámci rodinných a příbuzenských svazků, by se v ideálním případě měl jedinec v přirozené pospolitosti cítit spoluodpovědný vůči celku, protože by si je měl být více méně vědom etnického charakteru své spřízněnosti s celkem, tj. s národem. Zde se nám ovšem otvírá celá nová škála problematických otázek, protože pocit sounáležitosti k určité biologicky podložené pospolitosti či k národu může být definován dle různých kritérií, je často zároveň formován i duchovním a kulturním, historicky podmíněným ovlivňováním jedince a skupin lidí, neméně často se pocit sounáležitosti může vytvářet i na zemské úrovni a může mít dokonce určitý nadnárodní charakter (viz. Švýcarsko, přenárodnění Slovinci v Rakousku apod.) Generelně lze však ovšem říci, že tento pocit spřízněnosti může za určitých podmínek vznikat i v rámci dvou nebo několika druhově příbuzných národů, a to nejen národů stejného kmene, nýbrž i mezi národy druhově příbuznými, které pocházejí z kmenů, které jsou si navzájem cizí (viz opět Švýcarsko). Sotva ale tento pocit spřízněnosti s celkem vznikne mezi etniky obývající stejné území, pokud si nejsou druhově příbuzné, tj. v rámci multikulturní společnosti, která má v liberalistickém pojetí státu zelenou. Liberalistický model univerzálního člověka postrádajícího smysl pro přirozenou pospolitost, vůči které cítí jedinec svou spoluzodpovědnost, tj. multikulturní a kosmopolitní společnost jsou tedy přirozenou smrtí smyslu pro spoluzodpovědnost, sounáležitost a lásku k pospolitosti. Žádné vzduchoprázdné fráze o „demokratické občanské společnosti“, o „moderní tolerantní společnosti“ a ani konstatování po materialistické a konzumní stránce uspokojené společnosti nikdy nemohou nahradit přirozené biologické vazby a vytvořit podmínky pro to, aby vznikla co nejtěsnější vazba mezi jedincem a pospolitostí. Stejně tak, jako rodičům bude vždy záležet na blahu svých vlastních dětí zdaleka více než na blahu potomků anonymního kolegy ze zaměstnání, kterého denně potkávají u automatu na kávu. Určitá minimální dávka biologické vazby, která je doplňována vazbami historicko-duchovně-kulturními, je neodmyslitelná pro optimální rozvinutí pocitu spoluzodpovědnosti jedince vůči pospolitosti a vedení pospolitosti vůči jednotlivým jedincům. Čím více se tomuto utopicko-ideálnímu stavu přiblížíme, tím více dospíváme k harmonizaci určitých chodů, které nejlépe odpovídají přirozenosti. Čím více se přibližujeme pravidlům univerzálních zákonů přirozenosti, tím lepší vytváříme podmínky pro to, aby jedinec, „národ“ či pospolitost co nejlépe uspěly v „přírodní soutěži“.
Mělo by tedy být primárním úkolem (politického) vedení dotyčného „národního“ společenství, zajistit bezpodmínečně co možná nejlepší podmínky pro to, aby jeho příslušníkům byly poskytnuty po materiální, biologické a duchovní stránce ty nejlepší předpoklady pro osobní rozvoj a zároveň těmto příslušníkům zprostředkovávat a umožňovat takovou výchovu či zprostředkovávat a prezentovat takové sociální vzorce a příklady, které v individuu pěstují zpětně pocit sounáležitosti a spoluzodpovědnosti, pěstují v něm zdravé a konstruktivní pudy (jako například touhu po sebezdokonalování a přibližování se ideálnímu vzoru), dále pak utužovat tyto vzorce v individuu už od dětských a mladistvých let, kdy lidská duše reaguje nejcitlivěji na formování osobnosti. Na druhou stranu to znamená vymýtit podle možností všechny působící destruktivní a rozkladné vlivy na tomto poli.
Zvláště posledně jmenovanému přísluší věnovat největší pozornost. Zprostředkování výchovného působení, předávání sociálních vzorců dnes převzal naprosto liberalizovaný a zkomercializovaný triviální mediální zábavný průmysl, který absolutně nebere ohledy na etické, morální a konstruktivní hodnoty a přebírá dnes nepodcenitelnou úlohu při (de)formování mladých osobností a zprostředkovávání žebříčků hodnot. Dopad takovéto deformace na pokřivení hodnotového žebříčku je nedozírný, uvážíme-li, jaké hodnoty jsou díky naprosto zliberalizovanému a necenzurovanému mediálnímu průmyslu trvale vpečeťovány do myslí dorůstající i dospělé generace. Je zároveň paradoxní, že současný státní aparát se snaží na jedné straně potírat všemožná „extrémistická hnutí“ či jenom používání její symboliky, zatímco na druhé straně vytváří a garantuje zároveň ty nejlepší podmínky pro to, aby společnost deformující vlivy směly neomezeně útočit na mozkovny individuí a potírat tak určité „tradiční“ hodnoty. Ale i zde se dá říct: jaký si národ vychováme, takový jej budeme mít.
Skutečné pronárodní cítění nemá nic společného s puncem nenávistného nacionalismu a šovinismu, který má potřebu definovat se vyhraňováním se vůči jiným národům či etnikům. Stejně tak málo je skutečně pronárodní definovat se na historickém jazykovém protiněmectví, které bohužel je stále přežitkem typicky česky chápaného pojetí „nacionalismu“, nebo i šíření nenávisti, ba i násilností, vůči cizorodým etnikům či obývajícím dnes českomoravský prostor. Výsledkem pronárodního cítění a usilování, spojené se zdravou hrdostí a láskou, musí být jedině konstruktivní a pozitivní síla. Pokud však v této konstruktivní cestě stojí nebezpečný nepřítel, tak je to v prvé řadě neregulovaný liberalisticky-bezuzdný „mediální trh“. Pokud však stát dokáže s určitou efektivitou potírat dejme tomu takové jevy, jako je šíření dětské pornografie či propagaci určitých (někdy rádoby)politických extremistických hnutí, může být schopen do určité míry eliminovat i další zdroje, propagující a zevšedňující destrukci.
A to by mohl být jeden z klíčových cílů budoucího, skutečně pronárodního hnutí blízké budoucnosti.
