Ekologické hnutí má patriotské a konzervativní kořeny, cizí dnes všeobecně vnímané politice "Zelených"
 |
| Herbert Gruhl, jeden ze spoluzakla- datelů "zeleného" hnutí ochrany přírody, zastával z hlediska "politicky korektně" smýšlejících pozorovate- lů velice "antihumanistické názory". (Foto: Herbert-Gruhl-Gesellschaft) |
To je třeba si uvědomit, nežli si člověk přečte hlášky mainstreamových médií, jako například nedávno zveřejněný zkrácený překlad z německého týdeníku Der Spiegel, uveřejněný na portálu idnes.cz ve společné produkci s ČTK. Už jenom fakt, že redakce idnes.cz označuje v inkriminovaném článku převzatém z Der Spiegel jmenovaný zdroj za „německý deník“, vypovídá o určité ověřovací a novinářské (ne)schopnosti redakce, která článek vytvořila. (Okomentovaný překlad přinesl taktéž Délský potápěč.) V německých médiích probíhá v posledních měsících kampaň zaměřující se na údajné rozkládání zeleného hnutí z „hnědé základny“. Německá veřejnoprávní televize se dokonce uchýlila k několika příspěvkům, které křečovitě konstruovaly údajně plánované pokusy „hnědých“ biorolníků a ochránců přírody o přebrání ideálů zeleného hnutí - má se dokonce jednat o novou promyšlenou strategii německé pravice. Vyplašený německý divák se po zhlédnutí těchto pořadů musel sám sebe ptát, jestli si při příštím nákupu v obchůdku s biopotravinami nepořizuje náhodou celozrnný chléb zhotovený z „nacistického obilí“.
Nicméně i známý německý zpravodajský týdeník FOCUS v nedávno uveřejněném článku uznává: „NPD pochoduje proti atomové energii a za biochléb. Z pohledu Zelených jde o podvod z etiketou. Ale nacionálněsocialistická ekopolitika má tradici.“ V článku se dále uvádí: „Stejně jako dnešní NPD spojovala už také NSDAP národovský světonázor se zelenými tématy. K ideologii ,krev a půda´patřila zdravá strava, idealizace rolnického života a německé lesní romantiky. ,Jde ohledně německé přírody a domoviny´, psal tehdy Hans Schwenkel, spoluiniciátor říšského zákona o ochraně přírody z roku 1935, ,o světonázor, o americko-židovské nebo o německé pojetí života a uspořádání života.´ Autarkie byla jedním z nejdůležitějších cílů režimu, proto byl také zájem o dorůstající suroviny a alternativní energie velký. Völkischer Beobachter nadšeně psal, že větrná energie přivodí ,naprostý převrat našich hospodářských poměrů´. Tenkrát se vrtulová zařízení nazývala ještě ,říšské energetické věže´. Nebezpečí klimatického oteplení způsobené člověkem bylo poprvé proklínáno roku 1959 v románu ,Tanec s ďáblem´. Autorem byl Rakušan Günther Schwab, který to jako nacista dotáhl na sturmführera SA. V pozdějším životě obdržel řád a ,čestné vyznamenání ve zlatě Ochranného svazu přírody Rakouska´“. Zákon o ochraně přírody stejně jako zákon o ochraně zvířat, které vytvořili národní socialisté, zůstaly v platnosti až do 70. let.
 |
| Muž, který poprvé definoval termín "ekologie" - Ernst Haeckel (1834-1919), příznivec darwinismu, jež se zasloužil o jeho popularitu v Německu. (Foto: Wikipedia) |
V Rakousku vydává spolková země Dolní Rakousy v roce 1924 první zákon o ochraně přírody se zaměřením na péči o přírodní památky, ochranu obrazu krajiny, ochranu zvířat a rostlin a chráněná území – v tomto období vládne v Rakousku koalice křesťanských sociálů a Velkoněmců. Stejně tak patří dnes uznání pokrokům, kterých dosáhla ochrana přírody za nacionálního socialismu. Už v roce 1933 vstupuje v platnost zákon o ochranu zvířat a v roce 1935 následuje, zejména z podnětu Hermanna Göringa, říšský zákon o ochranu přírody. Německá historička Rita Gudermannová k tomu uvádí, že díky těmto zákonům získal stát poprvé účinný instrument k zásahu ve prospěch přírody. Konkrétně ochranou druhů a biotopu, podílením se úřadů na ochranu přírody na veškerém zemském plánování a pověřením zpětného odstranění „zohyzdění“ krajiny. Tyto zákony platily ve Spolkové republice v téměř nezměněné podobě až do roku 1976, ovšem bez odstavce, že vlastníci pozemků mohli být vyvlastněni na základě důležitosti ochrany přírody bez odškodnění.
V poválečném Německu nehrála ochrana přírody nejprve prakticky žádnou roli. Teprve v roce 1969 je do Spolkového sněmu za CDU zvolen Herbert Gruhl, který se brzy profiloval ve znalce ekologických otázek ve své straně. V roce 1975 zakládá Svaz pro ochranu přírody a životního prostředí Německo a ve stejném roce vydává svůj bestseller („Planeta je pleněna: Rovnováha teroru naší politiky“), ve kterém čtenáře upozorňuje na hrozící ekologickou katastrofu a hlásil se k sociálně darwinistické interpretaci ekologie. (V té době se ještě mladý, později prominentní „levicový“ zelený politik Joschka Fischer rval na ulici s policisty.) Názorové spektrum Herberta Gruhla je skutečně cizí materialistickému pojetí typické „levice“, věřící ve stálý pokrok. Gruhlova sociální darwinistická ekologie vidí lidské bytosti na úrovni jejich biologických atributů a používá zákony přírody na lidskou společnost: "Všechny zákony, které platí pro živou přírodu, obecně platí také pro lidstvo, protože samotné lidstvo je součástí živé přírody." Tyto "přírodní zákony" přikazují, že lidstvo by mělo přijmout současný společenský řád takový, jaký je. Nadvláda, hierarchie a podřízenost musí být přijaty. "Husa je bílá aniž by ji někdo uměle vyčistil. Havran je černý a všechno má své přirozené místo podle svého původu. Všechny pokusy lidí vytvořit spravedlnost jsou prostě nešťastné". Lidé by se měli přizpůsobit existujícím podmínkám místo toho, aby činili zoufalé pokusy tyto podmínky změnit. "Každá životní forma sama sebe zachovává a nemůže se změnit".
Především Gruhlovy názory na pomoc rozvojovému světu mohou být vnímány politicky korektně smýšlejícím publikem jako „antihumanistické“. Argumentoval, že každá záchrana každého dnes hladovějícího jedince v rozvojovém světě bude znamenat v budoucnu smrt pěti až deseti lidí. Z Gruhlových úst pochází také tento výrok: „Některé evropské národy, které jsou dnes ve šťastné situaci, kdy se stabilizuje jejich obyvatelstvo, nalezly cestu fantastické hlouposti, když tuto výhody zase vypustily z ruky: pokládají se nyní za přistěhovalecké země pro celou zeměkouli.“ Gruhl dále tvrdí, že přelidnění ve třetím světě vytváří "armádu hledačů práce", kteří přicházejí do Německa s "ničivou schopností" jako "jaderná bomba". Tato "slapová vlna" lidí je hlavní příčinou "porušení řádu" v Evropě. Imigranti třetího světa jsou proto hrozbou samotné evropské kultuře, která zahyne nikoliv kvůli degeneraci vlastního lidu, ale kvůli fyzikálním zákonům: trvalému přítoku hmoty lidí na zemském povrchu, jehož velikost je konstantní. Proto pro imigranty ve Spolkové republice není místo. Spolková republika Německo je jedna z nejhustěji osídlených zemí na světě a nemůže být proto cílem emigrantů. Je nutné zabránit dalšímu neomezenému příchodu cizinců. Zabránění imigrace má tedy ekologické důvody.
„Tak rozumnou, tak soudnou a tak zodpovědnou se mohla stát stranicky politická větev nově formovaného hnutí ochrany přírody“, napsal o počátcích budování politického zeleného hnutí v Německu magazín ZUERST! ve své analýze. V roce 1978 zakládá Gruhl společně s dalšími nadšenci Zelenou Akci Budoucnost. Po přetáhnutí moci „levicovými“ extremisty opouští Gruhl toto uskupení a zakládá v roce 1981 ÖDP (Ekologicko-demokratickou stranu). Požadoval v té době také oddělenost národů, aby si zachovaly charakteristické vlastnosti, a tak se udržela etnická rozmanitost a adaptabilnost lidstva. Pro Gruhla byla nakonec i jeho 6000členná ÖDP nezdarem, protože jí mocensky přebíraly opět jmenované skupiny, a založil si tedy 400členné Nezávislé ekology Německa (UÖD). Na jeho straně stál tehdy pevně Baldur Springmann. V jednom interview tento ekologický zemědělec v roce 1980 vysvětloval, proč strana Zelených vedená komunistickým kádrem nikdy nemůže být ekologickým hnutím – základním komunistickým postojem je uznávání neomezeného pokroku a právě deficitní omezení sama sebe je důležitým faktorem při ničení našich ekologických životních základen. Komunisté a kapitalisté jsou z tohoto hlediska podle Springmanna „znepřátelenými bratry“.
August Haußleiter (1905-1989) byl spoluzakladatelem Zelených v roce 1979. Pouze rok poté však musel ze své pozice odstoupit, protože sdělovací prostředky citovaly několik jeho výroků staršího data. Například v roce 1952 Haußleiter řekl o Norimberských procesech, že to bylo „nejhloupější a nejhanebnější ze všech trestních řízení“. Známý je také jeho výrok o nacionálním socialismu z roku 1952: „Je jedno, jak jinak už smýšlíme o nacionálním socialismu, jedno je jisté, byl výrazem a etapou sociologického vývoje, evolučního a revolučního společenského procesu. Neopdověděl na otázky, které jsou kladeny našemu století, ale – ve strašné krizi - zviditelnil tyto otázky… Nemůžeme zpět k Výmaru a nemůžeme zpět k NSDAP, ale je třeba, abychom rozpoznali nové úkoly, které jsou nám kladeny. NSDAP byla ostrou antitezí k Výmaru. Nyní je ale zralá hodina pro nové, opravdové syntézy. Ten, kdo se nepolepšitelně drží Výmaru, působí stejně zhoubně jako ten, který se nepolepšitelně drží NSDAP, její vnější formy. Oboje je reakční v nejhlubším smyslu slova.“
Ať už tedy jakkoliv tíhneme k tomu, že připouštíme, že „zelená“ vlastní určitý patent na prosazování ochrany životního prostředí na politické úrovni, je mylné domnívat se, že političtí aktéři skrývající dnes pod „barvou přírody“ svůj materialistický a mnohdy „protipřírodní“ světonázor vlastní jakýsi exkluzivní morální nárok na výsostní přivlastňování si ochrany životního prostředí jako primárního předmětu svého politického činění a zájmu. Koneckonců sledujeme-li dnes aktivity zelených politiků a jejich reálný politický program, utvrdí nás to jen v poznání, jak značně se odcizilo jejich činění původním „zeleným“ myšlenkám.
