Lukáš Beer
 |
| Emanuel Moravec se svými syny v lednu 1942: vlevo Jurij, později příslušník Wehrmachtu, uprostřed Emanuel Pavel, vzorný žák elitní školy NAPOLA, a vpravo Igor, bojující později u Waffen-SS. |
Co se týče osudů tří Moravcových synů, tak kniha Jiřího Pernese zaznamenala podrobněji zejména životní dráhu nejstaršího syna Igora Moravce, sloužícího při Waffen-SS, ale o životech mladších synů Pavla (Emanuela Pavla) a Jiřího (Jurije nebo také Jury) se v této práci dočteme toho podstatně méně. Spíše na okraj nelze nepoznamenat, že autor knihy Až na dno zrady koncipoval svou práci bohužel i s nepřehlédnutelným despektem vůči hlavnímu aktérovi, na kterého se práce zaměřovala. Autor bohužel také často mísil své subjektivní a domnělé úsudky s udáváním historických faktů, přičemž docházel k závěrům, které nelze označit jinak, než za tendenční, jak ostatně ilustruje i následující poznámka, vztahující se na Moravcovy rodinné příslušníky a lidi z jeho bezprostřední blízkosti: „… zlo, které (Moravec – pozn. LB) napáchal, bylo tak velké, že za sebou zanechávalo osudové stopy. Nenávist, kterou Moravec žil a kterou vyvolával, nezmizela. Přetrvávala a stahovala do neštěstí další a další lidi, znovu a znovu poznamenávala lidské osudy. Obracela se zejména proti jeho nejbližším, neboť také ty nakazil svou zlobou a záští, svým nepřátelstvím a fanatismem.“
 |
| Historikové J. Plachý a I. Pejčoch zveřejnili v čísle 1/2009 časopisu Historie a vojenství studii o životě synů Emanuela Moravce. |
Jurij Moravec
Emanuel Moravec byl celkem třikrát ženat. V roce 1920 se oženil s Ruskou Helenou Georgijevnou Bekovou, jež se stala matkou starších synů Igora a Jurije (v literatuře často uváděného jako Jiří). Toto manželství bylo zrušeno počátkem roku 1932 a v dubnu stejného roku se Moravec oženil podruhé, se Slovenkou Pavlou Szondyovou, která zakrátko porodila syna Emanuela Pavla (v literatuře uváděn běžně jako Pavel). I toto manželství se relativně brzy, totiž v roce 1938, rozpadlo.
Život synů Jurije a Emanuela Pavla měl od půlky roku 1944 zásadní vliv nejen na soukromý život Emanuela Moravce. Protektorátní ministr trpěl především koncem roku 1944 představou, že jisté okolnosti ze života syna Jurije by mohly ohrozit jeho pozici a politické postavení, i když zcela na prvním místě u něho nepochybně stál upřímný strach o svého syna Jurije, který se dostal do nepřátelského zajetí, a také jej neustále zatěžoval smutek z úmrtí svého nejmladšího syna Pavla, který v srpnu 1944 tragicky zahynul při spojeneckém náletu na Salcburk.
Ministrovo trápení nejprve ale nastalo počátkem léta roku 1944, kdy byl nejmladší syn Emanuel Pavel ještě na živu a byl tehdy vzorným žákem elitní německé nacionálně socialistické školy NAPOLA. O svého nejmladšího jedenáctiletého synka, kterému se v rodině říkalo „Mudla“ a ke kterému měl otec ze všech synů zřejmě nejbližší vztah, si Emanuel Moravec nemusel dělat starost.
Jinak tomu bylo v případě Jurije Moravce. O životě Jurije Moravce je dnes známo v podstatě jen to, že byl nadaným výtvarníkem a léta 2. světové války strávil jako kreslíř v uniformě Wehrmachtu na východní frontě. Na rozdíl od svého staršího bratra, který si po 15. březnu 1939 přisvojil otcův nový světový názor, byl Jurij ke svému otci údajně nanejvýš kritický, podle Moravcových slov byl Jurij ale především apolitickým člověkem.
A se dostáváme na začátek příběhu, který se významně podepsal na pochmurných náladách ministra Emanuela Moravce.
Zde ve Francii Jurij Moravec už vykonával jen řadovou službu. Krátce po spojenecké invazi se jednoho dne udála věc, kterou Jurij líčil v dopise, zaslaném svému otci do Prahy. Dopis je datován 18. 6. 1944:
Milý otče,
dlouho jsem neudělal ve psaní takovou dlouhou přestávku jako tentokrát. Měl jsem k tomu dost důvodů. Ale abych začal od začátku. V posledních dnech jsem zcela ztratil naději, že se dostanu na důstojnickou školu. Dostal jsme se do jedné malé aféry a asi půjdu před válečný soud. Říkám asi, neboť doposud není nic jisté. Aby mezi námi bylo naprosto jasno, chci ti všechno popsat.
Na začátku invaze se u nás dostavilo určité napětí, které mělo m. j. za následek mou hlídku na střeše jedné restaurace poblíž jednoho mostu. Brzy nato byla hlídka posílena o více mužů a velení převzal jeden poručík. Z vyššího rozkazu jsme měli dostat k dispozici také několik místností v prvním poschodí. Majitelka restaurace pronajímala ony místnosti člověku, který už dávno odcestoval, od kterého nechodily žádné zprávy, a tento obsadil ty uzamknuté pokoje. Tyto byly násilím otevřeny a dány dám k dispozici. Bohužel byly zařízeny a nikdo se nestaral o to, aby byl nábytek a ostatní nutné maličkosti dán pryč z pokojů. Po několika dnech odněkud přišla zpráva, že majitel byl Žid, který utekl. Samozřejmě si každý vzal, co potřeboval, počínaje poručíkem. Situace byla napjatá, nikdo nevěděl, co přinese příští den. Vzal jsem si následující věci:
1 elektr. ventilátor proti mouchám a horku
2 láhve vína
1 krabičku makaronů a keksů, sklenky a hrnce do kuchyně a ubrus.
Nemusím ti říkat, jakou hodnotu tyto věci znamenají pro vojáka v naší situaci – hlavně jídlo a pití. Velitel hlídky dělal, jako že nic neviděl, a sám se také nenechal vidět.
K našemu strašnému překvapení se najednou objevila nějaká příbuzná tohoto člověka, kterému ten byt patřil, nalezla jej z půlky prázdný a věc oznámila. Byl jsem první, který všechno přiznal a odevzdal, co mohlo být odevzdáno. Ostatní zapírali a hráli neviňátka. Nepokládal jsem tu věc za natolik důležitou, abych se nějak vymlouval. Z prvního výslechu jsem šel na ulici přímou cestou do palby palubních zbraní amerických letadel, které nás teď denně napadají v hloubkových letech. Byl to zvláštní kontrast – snad mě pochopíš, co tím myslím. Američané už vyčmuchali naší horu, podpálili ji zápalnými látkami, tráva a křoví v minutě hoří, takže brzy bude hořet celé okolí. Když se dáveni kouřem vyplazíme z našich děr, hasíme to, co se hasit dá, a střílíme z kulometů. Oni odpovídají svými palubními zbraněmi.
Kvůli jednomu novému poplachu jsem byl nucen můj dopis přerušit, tentokrát se nestalo nic zvláštního.
Dlouho jsem přemýšlel, jestli ti mám napsat všechno, kvůli tvému osobnímu klidu a kvůli tvým starostem. Ale Ty by ses to dozvěděl z druhé strany, a to by bylo ještě horší.
Aby mezi námi panovala naprostá jasnost: osobně se nad tou celou věcí přenesu celkem snadno – nejsem si vědom žádného špatného jednání. Jedno je však jisté, a jak se vojensky říká, mám ten kanál až potud. Bůh ví, že k tomu mám tisíc důvodů. Pro mne osobně je to velmi důležité.
Jak jsem už zdůraznil, nevím, co z toho bude, a můžu jen čekat. Vojensky a právně padá celá odpovědnost na velitele hlídky, háček je ale v tom, že se hodně lidí snaží ho z toho vytáhnout a já mám statečně všechno vzít na sebe.
Vím, že ti to nebude příjemné, ale to jediné, co od Tebe vyloženě požaduji je, aby ses o tu věc nestaral.
Až se to k Tobě dostane, tak o tom budeš vědět a za to ostatní se zodpovídám sám. No jestli už budu odsouzen právem nebo ne, mě je to jedno, pak budu mít na tebe jen jednu prosbu, abych se na čas dostal domů. Jinak jsem Ti už naznačil, jak to u nás vypadá. Klidné dny a čerpání zážitků ze zkušenosti jsou pryč, všechno se stalo minulostí. Rád se vyplazíš z díry a nevěříš, že jsi přežil zase jeden den. Hnedka zas padneš do rukou písařů, kteří tě vyčerpávají protokoly až k zoufalství, takže na konci jsi duševně stísněný a jdeš domů roztrpčený bez jakéhokoliv smyslu pro povinnost, pro disciplínu a pro všeobecný zájem. Všechno jen proto, že jsem měl hlad a potřebu napít se z čisté skleničky z prostřeného stolu.
Tvůj poslední dopis mi připravil velkou radost. Potřeboval jsem na cestu skoro 14 dní. Nejvíce mne těší, že zůstáváte doposud ušetřeni hrůz leteckých náletů a podobných nepříjemností. Taky doufám, že to vydrží až do konce, který už určitě není daleko. Z přírody u nás nemáme už nic. Celý kraj v našem okolí je spálený v důsledku fosforu a zápalných střel, takže všechno vypadá uboze. Ovoce je samozřejmě také zničené, a tak si ho tu kupuji. Mám v úmyslu Vám poslat jedno kilo nedozrálých švestek, které by pak na cestě k Vám dozrály. Jako naschvál přišel na druhý den zákaz posílat odtud balíky. Škoda, Mudlovi by chutnaly, ale já se odtud dostanu a pošlu celou bednu. Nebude to trvat dlouho a budou taky hrozny.
Na konec této dlouhé věci všechny srdečně zdravím a budu se jednou těšit na shledání.
Jura
Autoři Ivo Pejčoch a Jiří Plachý ve své nové studii uvádějí, že Jurij Moravec se během strážní služby na hlavním avignonském mostě opil a v tomto stavu jej přistihli nadřízení. „Za tento delikt byl postaven před válečný soud, který jej odsoudil na šest měsíců do vězení. Mimo to mu byla odňata poddůstojnická hodnost.“ Těžko říct, proč tedy Jurij Moravec uvádí ve svém dopise jako hlavní důvod odcizení dotyčných drobných předmětů a nepíše nic o konzumaci alkoholu a o přistižení nadřízeným. Skutečností ale je, že byl pak souzen pro krádež.
Ale už o tři dny později (21.6.1944) píše Jurij otci další dopis, ve kterém se píše o dárku, který měl nachystaný pro svého bratra „Mudlu“-Pavlíka – vojenskou pistoli, kterou však Pavel již nikdy nespatří, protože za necelé dva měsíce přijde při náletu o život:
Milý otče,
právě jsem obdržel vedle od pošty také Tvůj dopis ze 13. Velmi mne to potěšilo a hned na něj odpovídám. Dnes mne trochu mrzí, že jsem ti předevčírem napsal tu celou věc, naopak, zdá se, že se všechno ututlá, protože se na té věci podílí skoro 20 osob, s důstojníkem v čele. Prosím tě, nedělej si žádné zbytečné starosti – i to s tím kursem se nějak vyřeší.
Udělals mi velkou radost, že ses dotazoval kvůli mé dovolené. Snad budu doma dřív, než si myslím a budu nějaký čas moct žít v klidu. Byl jsem dnes překvapený dopisem od Mudly. Má radost, že mám pro něj tuhle pistoli. Je jenom plný starosti, že bych musel na frontu a neměl bych možnost jí vzít s sebou. Radí, abych ji poslal, ale chudinka neví, že to bohužel není možné. Musím ho proto uklidnit a musím mu brzy odpovědět.
Pokud vím, tak tu předběžně zůstanu. Dostanu nanejvýš práci v našem okolí, kde jsou velké boje s bandity.
Dnes dopoledne byl vzduch klidný, ale po těch letácích očekáváme odpoledne útok. Jde to na nervy.
Děkuji co nejvíce za Tvé pěkné dopisy. Stále na vás myslím a vůbec nevím, jak jednou vydechnu, až se dostanu domů. Na ruské frontě jsem neprožíval žádné takové napětí a nervovou slabost jako tady. Ale nějak už to dopadne.
V tomto měsíci jsem neobdržel ani peníze, ani nějaký balíček. Snad dostanu tuhle poštu v nejbližších dnech.
Těším se z každé ze zpráv a budu se nejvíc těšit na shledání.
Srdečně Vás zdravím
Jura
Krátce po sepsání citovaného dopisu, se Jurij Moravec octl 29. 6. 1944 před polním soudem. Podle výpisu z vojenského trestního listu došlo k jeho odsouzení německým polním soudem pro krádež podle § 1381 říšského vojenského trestního zákoníku. O výsledku referoval Jurij Moravec svému otci ve svém dopise z 1. července 1944:
Milý otče,
od mého posledního dopisu uplynulo opět více dnů. Doufám, že jsi obdržel oba mé poslední dopisy. Neočekával jsem, že ti budu tak brzy psát to, k čemu se teď právě chystám.
Před 2 dny, 29. 6. 1944 bylo jednání válečného soudu kvůli oné příhodě. Byl jsem odsouzen k šestiměsíčnímu vězení a ke ztrátě služební hodnosti. Proboha, vím, co to pro tebe znamená, vím to moc dobře. A i když jsem dnes absolutně lhostejný a nemám žádný zájem se nějak dál ospravedlňovat – věř mi, že jsem k tomu byl podle nucen okolnostmi a malichernou nespravedlností, která tu dosáhla vrcholu. Byl to ten nejtěžší den mého života. Myslel jsem jenom na tebe. Ale dneska, to už je všecko za mnou, s klidem zhlížím vstříc osudu a až do posledního dne mi je všechno jasné. Prosím nedělej mi žádné výtky, protože se stejně už neuvidíme. Řeknu ti proč. Protože žádný voják nemůže za války sedět půl roku, proto bude i můj trest zmírněn na několik týdnů vězení a zbytek času prodělám na frontě na nejpřednější linii mezi podobnými chudáky.
Poslední dobou jsem měl vysloveně takovou smůlu, že počítám jedna ku sté s možností, že se z téhle kaše vrátím. Kdybys viděl, jak to vypadá, dal bys mi za pravdu.
Už po ničem netoužím, jsem absolutně vystřízlivěn a zbaven ideálů. Nechci žádnou úlevu nebo nějaké polovičatosti. Vím, že mě nikdo nedostane domů, a proto je jenom jedno východisko a je ta jedna možnost – přijmout trest. Nemám nejmenší chuť se nadále pohybovat v takovémto svinstvu. Budu samozřejmě psát a podávat až do konce zprávy.
Ale víš, tati, co mě nejvíce trápí a čeho mi je nejvíc líto – Tebe a Tvojí práce.
Jura
E. Moravec: "S touhle přehnanou korektností Německo válku ještě prohraje" (11. 7. 1944)
Lze si živě představit, že tato sdělení byla pro Emanuela Moravce nepříjemná a šokující. Dokládá to i Moravcův rozhovor s Martinem Wolfem, člověkem, který při Úřadu říšského protektora bděl nad kulturními záležitostmi v Protektorátu. Ve svém otevřeném rozhovoru s Wolfem ministr Moravec 11. července 1944 přiznal, že jej tato zpráva nepříjemně zatěžuje. O svém synovi prohlásil, že byl už od malička tvrdohlavý a vždycky, když měl pocit, že se mu křivdí, tato tendence u něj akorát ještě zesílila. Synovo chování vrhlo na rodinu hanbu, ale přesto byl jeho otec skálopevně přesvědčen o tom, že jeho syn není žádný zloděj. Řekl, že za normálních okolností by něco podobného nikdy neudělal. Je prý třeba se dívat na to, že přestupek spáchal za celkových okolností invaze, kdy druhý den mohlo klidně všechno ležet třeba v troskách. Moravec Wolfovi řekl svůj názor, že by prý stačilo, kdyby se záležitost řešila jen disciplinárně – např. formou degradace a třemi týdny vazby. Zapojení vojenského soudu do případu považoval Moravec za důkaz přehnané německé objektivity. A přitom si dovolil vůči německému pracovníkovi Úřadu říšského protektora zajímavou narážku – řekl, že německá strana pravděpodobně chtěla tímto postupem dokázat starostovi Avignonu, který prý stejně bude určitě tajným přívržencem de Gaulleho, jak korektně se Němci chovají. Můžeme-li plně uvěřit hlášení, které o tomto rozhovoru podával Martin Wolf, tak prý Moravec doslova podotkl: „S touto přehnanou korektností Německo jednoho dne válku ještě prohraje.“
Staršímu bratrovi Igorovi, sloužícímu u Waffen-SS, o aféře Jurije otec nic neřekl, protože by to prý negativně mohlo ovlivnit plnění synova povinností a nasazení. Emanuel Moravec v rozmluvě připomněl, že jeho syn Jura je Čech a ne Němec, i když zároveň také uvědomělý Evropan, který má přirozeně radost, když sem tam mezi samými Němci potká nějakého Evropana. „Nenahlásil se k německé národnosti z nadšení k Adolfu Hitlerovi, ale udělal to na přání svého otce a protože tím chtěl dosáhnout svého životního cíle, studovat vysoké uměleckou školu“, přiznával Moravec pravý motiv změny národnosti svého syna. Ten totiž chtěl svůj talent uplatnit v rámci německého umění, poněvadž studium na odpovídající české škole nebylo v té době možné.
Emanuel Moravec ale Martinu Wolfovi prozradil své největší obavy – a ty byly politického rázu. Měl strach, že se o aféře jeho syna Jury dozví nepřítel a ten by pak tuto záležitost mohl nepěkně propagandisticky využít! Podle Moravce si nepřítel nemůže nic víc přát a nemohl si vymyslet lepší záminku, jak významného protektorátního ministra politicky vyřadit ze hry. Proto Moravec vyjádřil Wolfovi i svou domněnku, že skutečnost, že jeho syn Jura byl postaven před polní soud, svědčí o neznalosti politické brilantnosti celého případu. Domníval se také, že při přesunutí celé viny na samotného Juru hrála roli skutečnost, že Jura byl Čech.
Emanuel Moravec dokonce šel tak daleko, že Wolfovi naznačil, že pokud nebude celá Jurova záležitost očištěna vyšším soudem, nevidí ministr žádné jiné východisko, než podat demisi. Ale výslovně k tomu dodal prosbu, aby si to Wolf nevysvětloval jako nějaké vydírání. Řekl také, že jeho rodina je nyní poskvrněna ve své cti a on se proto bude muset v budoucnu uchýlit do nějaké skrýše a tam psát jenom knihy pod pseudonymem. Poprosil, aby Wolf signalizoval Moravcovo přání o přezkoumání Jurovy záležitosti vyšším soudem. Pokud by přeci jen zůstalo u původního rozsudku, tak prý požádá státního ministra K. H. Franka o propuštění z funkce.
Emanuel Moravec měl ze zkušeností se svým synem pádné důvody obávat se toho, že když bude syn Jurij nasazen v trestném oddílu, mohl by mít snahu z něj nějakým způsobem „utéci“. A tak by se jednoho dne mohlo klidně stát, že by se syn Londýnem nenáviděného protektorátního ministra a hlavního představitele „kolaborace“ mohl také octnout přímo před Edvardem Benešem! A ten by věděl, jak toho propagandisticky náležitě využít. Moravec o svém synovi prohlásil, že Jura je naprosto nepolitickým člověkem, který by neutekl z politických důvodů, ale z pocitu ukřivdění. V tomto duševním stavu by mohl dělat různé hlouposti. Moravec vyjádřil Wolfovi svou obavu, že by jednoho dne ještě mohl být zastřelen za zradu. Jura se prý svého času přihlásil k Wehrmachtu dobrovolně a zažíval tam však posléze jedno zklamání za druhým. Mimo to Moravec poznamenal, že on sám musí každý den počítat s tím, že se stane obětí atentátu. Až bude mrtvý, tak už se o osud jeho rodiny a jeho chlapců vůbec nikdo starat nebude. Prohlásil, že se nebojí se o svůj život, koneckonců je dnes už o rok starší než Napoleon, na což se usmál. Ale díky intenzivní policejní ochraně se cítí jako ve vězení a tyto rodinné starosti navíc mimořádně brzdí jeho práci. Wolf ho poté ujistil, že je samozřejmost, že Říše se odpovídajícím způsobem postará o rodiny těch, kteří jí věrně sloužili.
Ve zprávě o tomto rozhovoru je také zaznamenán otevřený Moravcův názor na aktuální vojenskou situaci Německa - ta se podle jeho názoru už vojensky nedala zvládnout. Wolf se chtěl ujistit, jakou vojenskou situaci má Moravec na mysli: „Na východě?“. Moravec odvětil suše: „Ne, celkově“. Průnik Sovětů na Východě se podle Moravce vyvíjel krajně závažným způsobem. Ale také velitelská výměna na západě byla špatným znamením nepříteli. Moravec přiznal, že si poslední dny si dělal hodně myšlenek o situaci Německa a listoval si přitom často v Delbrückově knize „Dějiny válečného umění“. Tam je popsáno, jak Germáni byli sami o sobě nepřemožitelní, ale Římané uměli šikovně vyčkat, dokud u Germánů nevypukla nějaká panika, na základě které pak tito nechali své vůdce sestoupit z koňů, tak, že tito nebyli už schopni Germány vést. Moravec prohlásil: „To co vykonala branná moc na všech frontách je bezpochyby jedinečné, ale dnes se vojensky válka proti mohutné nepřátelské přesile nedá nikdy vyhrát. Na tom nezmění nic ani „V1“. Koneckonců i německé civilní obyvatelstvo letecký teror sneslo.“ Situace se z dnešního hlediska dala podle Moravce zachránit už jenom politicky. Politicky situace nebyla v daný okamžik, tj. v červenci 1944 dle jeho názoru zrovna nevýhodná, ale poslední projevy, jako například ten Goebbelsův, pokládal za vysloveně škodlivé: „Pesimismem a zoufale působícími výzvami k totalizaci války se dnes už nedá nic zachránit. Úkolem Protektorátu v této situaci je pomoci Vůdci tím, že zde bude nadále udržen politický řád a nejvyšší výkon ve válečném hospodářství.“ K tomuto cíli směřovala i celková Moravcova politická práce.
Ačkoliv to Moravec výslovně neřekl, měl Wolf dojem, že v právě takovéto situaci by bylo osudově chybné poškodit jeho pozici odsouzením jeho syna. Na jiném místě poznamenal Moravec, že jeho syn na možné politické důsledky svého činu před soudem určitě nepoukázal a Jura měl podle jeho názoru požadovat, aby bylo jednání soudu odročeno až do vyžádání konečného stanoviska za Berlína.
Vylodění Spojenců v jižní Francii však Jurije Moravce z vojenské věznice v Arles vysvobodilo již po pěti týdnech a zbytek trestu měl strávit v trestním oddíle. Tady, opět na dálku, zapůsobil vliv otce a Jurije zařadili zpět k jeho jednotce.
26. července 1944 zaslal Emanuel Moravec státnímu ministru Frankovi vřelý děkovný dopis:
Pane státní ministře!
Dnes jsem dostal dopis on mého syna Jury, ve kterém mi plný štěstí hlásí, že se navrátil ke své jednotce. Nemohu Vám vylíčit, jak jsem ožil. Má rodina je tolik vděčná Vašemu zájmu a Vaší laskavosti.
Děkuji Vám, pane státní ministře, za mého chlapce. Nikdy Vám to nezapomenu. Myslím, že mi Bůh dá možnost, abych Vám a Vůdci prokázal mou vděčnost činy. Rozkažte – a já uposlechnu!
Heil Hitler! Váš oddaný a věrný Emanuel Moravec.
A skutečně: Generálplukovník Jodl, šéf vedoucího štábu branné moci dne 27. července 1944 oznamuje, že výkon zbytku trestu se ruší a odsouzený má ihned možnost k osvědčení na frontě. Přislíbil, že v případě vojákova osvědčení se trest vymaže i z rejstříku.
Emanuel Pavel Moravec - vzorný žák školy NAPOLA
To už ale zakrátko do života Emanuela Moravce zasahuje nejhorší životní tragédie. V pět hodin dvacet minut dne 18. srpna 1944 při náletu v Salcburku zahynul jeho nejmladší syn Emanuel Pavel, v té době vzorný žák elitní školy Nationalpolitische Erziehungsanstalt (NAPOLA) v saském Klotzsche, kde byl vychováván elitní vůdcovský kádr nového Německa.
Emanuel Pavel se narodil 3. června 1932 ve východoslovenských Michalovcích. Jeho matkou byla Ema Pavla Szondyová, s níž E. Moravec v dubnu 1932 uzavřel sňatek, který setrval ale jen pouze do října 1938 z důvodů nevěry manžela. Po rozvodu rodičů byl Emanuel Pavel svěřen do výchovy otci. Po matce však získal říšskoněmecké státní občanství. Na podzim roku 1942 jej otec zapsal do Nationalpolitische Erziehungsanstalt v Reichenau u Bodamského jezera a o rok později do stejné školy v Klotzsche u Drážďan.
„Mudla“, jak se mu doma říkalo, patřil k pilným žákům školy, jenom tělocvik mu nečinil obzvláštní potěšení. Ve školním hodnocení z 16. července 1943 se říká: „Emanuel by mohl při tělesných cvičeních projevit více radosti z nasazení, je stále příliš zdrženlivý. Při vyučování pracuje čistě, jasně a celkem dobře. Vnější vystupování: uspokojivé.“ Na žebříčku funkcí v Hitlerjugend již před svým odchodem do Říše, však postupoval. V den Vůdcových 55. narozenin byl jmenován do hodnosti HJ-Hordenführera. Díky tomu mohl Emanuel Pavel o prázdninách před nástupem do třetího ročníku NAPOLA odcestovat do Salcburku, kde se jeho krátký život uzavřel.
Historik Jiří Pernes viní ze smrti nejmladšího Moravcova syna jeho vlastního otce: „.. jako mladý příslušník hitlerjugend se tento jedenáctiletý chlapec, jehož příští osud tak nevybíravým způsobem formoval, zúčastnil jakéhosi soustředění v Salcburku. Nešťastnou shodou okolností provedlo na toto město nálet spojenecké letectvo, při němž Moravcův nemladší bratr zahynul.“
Nešťastnou shodou okolností provedlo na toto město nálet spojenecké letectvo? V podobném duchu i ohodnocení historiků Ivo Pejčocha a Jiřího Plachého – podle nich se Emanuel Pavel „ocitnul v nepravý čas na špatném místě. Mohl za to poděkovat svému otci, který jeho život a budoucnost naplánoval do posledního detailu.“ Zanechme ale raději komentáře k této subjektivně formulované pasáži jinak velmi důkladné a informativní studie.
V listopadu 1944 se Emanuel Moravec nacházel ve velmi těžkém psychickém rozpoložení. Souvisely s tím tři okolnosti: smrt jeho nejmladšího syna při náletu v srpnu, nejistota z osudu rodičů jeho ženy v Michalovcích, které nyní obsadili bolševici, a v neposlední řadě situace jeho syna Jury. Poslední dopis od něho obdržel totiž z okolí města Montbéliard a dopis byl datován 7. 11. 1944. Od té doby už o něm nic neslyšel. Z líčení v jeho posledním dopise se dalo vyvodit, že jeho syn buďto padl do zajetí, byl nezvěstný nebo padl. Martin Wolf, zmiňovaný šéf kulturního oddělení pří Úřadu říšského protektora v důvěrném rozhovoru Moravce ujistil, že jeho starosti naprosto chápe, ale že v této době to bohužel není jediný politováníhodný případ. Moravec se Wolfovi následně omluvil za své podrážděné chování ke svému okolí během posledních týdnů a slíbil nápravu. Poté co nyní musí počítat s tím, že jeho syn už nežije, měl na Wolfa prosbu, jestli by se čest jeho syna Jury, poškozená degradací nedala teď napravit. Martin Wolf mu řekl, že se pokusí věc urychlit a také Moravce ujistil, že K. H. Frank neudělal doposud pro žádného vedoucího Čecha v posledních letech tolik, jako právě pro něho.
Padl Jurij Moravec do zajetí nebo přeběhl?
18. prosince 1944 však vyhledal Martin Wolf ministra Moravce, aby mu sdělil svou soustrast ke skutečnosti, že jeho syn je pohřešovaný. Sdělil mu také úmysl, že pokud se ukáže, že Jurij Moravec je v zajetí, obdrží své povýšení prostřednictvím Německého červeného kříže jako Fahnenjunker. Moravec ale v této souvislosti vyslovil obavy, že synovo povýšení by se v zajetí mohlo projevit kontraproduktivně. Doufal, že jeho syn byl dostatečně šikovný na to, aby a své dokumenty včas zahodil, aby toho nepřítel propagandisticky nevyužil. To byla také Moravcova největší starost. Tato starost se však kupodivu ukázala jako zcela zbytečná. Jurij Moravec se skutečně dostal do nepřátelského zajetí, a přesto této skutečnosti československý odboj na západě nevyužil. Jak je to možné?
Vraťme se tedy o několik týdnů zpět. Krátce po zpětném zařazení Jurije Moravce ke své jednotce Wehrmachtu ovšem došlo k německému ústupu, při němž byl lehce zraněn francouzskými partyzány. Po vyléčení prodělal mladý Moravec v Alsasku-Lotrinsku protitankový výcvik pěchoty, po jehož ukončení následovalo zařazení k 338. pěšímu pluku Wehrmachtu, s nímž odjel na frontu v okolí Belfortu. Do frontové oblasti dorazil 14. listopadu 1944. Historikové Ivo Pejčoch a Jiří Plachý ve své studii uvádí, že Jurij Moravec „při první příležitosti, jež se mu naskytla o dva dny později, přeběhl na stranu Spojenců.“ Historik Jaroslav Čvančara ve své publikaci Někomu život, někomu smrt (1943-1945) naproti tomu uvádí, že Jurij Moravec padl do amerického zajetí. Interpretace jsou tedy rozdílné.
Velitel vedoucí úřadovny Sicherheitsdienstu v Praze, Walter Jacobi později potvrdil peripetie vojenské služby syna Jurije. Na přání Emanuela Moravce pátral po Jurijovi na podzim 1944 a zjistil, že je v zajetí. V této době za něj Moravec starší intervenoval i prostřednictvím K. H. Franka.
Historikové s Vojenského historického ústavu uvádějí, že v zajateckém táboře Jurije Moravce vyslechl polský důstojník, jenž mu sdělil, že nábor do československých jednotek je zastaven. Mladý Moravec si podle historiků měl zažádat o přidělení k československé jednotce. Podobný postup Poláků vůči řadě českých občanů byl běžný. Krajní extrém představovalo tvrzení, že na Západě žádná československá armáda neexistuje, nebo že je prolezlá Židy a komunisty. V lepším případě polští důstojníci poukazovali na její nepatrnou velikost a špatnou péči, která zájemcům bude ze strany československých úřadů poskytována.
Skutečností je, že v polské zahraniční armádě sloužil Jurij do března roku 1945. V Marseille byl však Jurij z polské armády propuštěn a následně znovu poslán do zajateckého tábora. Okolnosti jsou přitom neobjasněny. Po návratu do zajateckého tábora se Jurij deklaroval jako Čech. Spolu s transportem bývalých příslušníků Wehrmachtu přijel 24. října 1945 do zajateckého tábora v Praze-Motole. Otec byl mezitím mrtvý, starší bratr Igor nezvěstný a společenský statut jeho matky velmi nejistý. V zajateckém táboře jej Češi téměř okamžitě zatkli. V srpnu 1945 byl předán do vazby Mimořádného lidového soudu v Praze na Pankráci. Prošetřovalo se především jeho působení na východní frontě. V létě 1943 totiž poslal svému strýci do Prahy jistý dopis, v němž zmiňoval to, jak ve vsi Rusilovo 24 kilometrů od Smolenska, kde tehdy sloužil, hodil granát do místnosti, v níž seděla „partyzánská rodina“. Do konce roku 1946 pak byla vyslechnuta celá řada lidí, s nimiž se za války stýkal. Všichni nezávisle na sobě potvrzovali, že se Jurij Moravec vždy „choval jako řádný Čech“ - ať už toto šovinisticky podbarvené označení chápeme jakkoli, tak působilo jako polehčující okolnost. Hlavní líčení s Jurijem Moravcem se konalo 14. února 1947 před XVII. senátem MLS Praha – byl odsouzen za zločin proti státu podle & 1 retribučního dekretu k trestu těžkého žaláře v trvání sedmi let, zostřeného každého čtvrt roku tvrdým ložem, dále k pozbytí občanských práv na deset let, zabavení majetku a náhradě nákladů trestního řízení. Zprošťující rozsudek byl vynesen ve věci podezření ze spáchání trestných činů podpory a propagace nacismu a ublížení na těle většímu počtu osob (tj. činnost na východní frontě).
Historikové Jiří Plachý a Ivo Pejčoch kritizují, že jako zločin proti státu bylo kvalifikováno to, že jako československý státní příslušník konal Jurij Moravec službu v německé armádě. Tato kvalifikace ale poněkud odporovala výkladu retribučního dekretu a konec konců i samotné praxi retribučních soudů. Podle nich totiž přijetím říšskoněmeckého státního občanství došlo automaticky k pozbytí občanství československého. Povolání a nástup vojenské služby ve Wehrmachtu soudy hodnotily jako povinnost z německého občanství vyplývající. Jurij Moravec německé občanství nabyl navíc jako nezletilý.
Trest si Jurij Moravec odpykával v Praze na Pankráci, v Plzni na Borech (pracoval navíc v trestaneckém pracovním oddíle v Severočeských uhelných dolech) a ve věznici v Chrudimi, dále Ostrově nad Ohří, což ve skutečnosti znamenalo pobyt v některém z uranových lágrů na Jáchymovsku. Svůj trest si odseděl celý a po jeho uplynutí byl 24. říhna 1952 odeslán do Sběrného střediska pro odsun Němců v Ostravě-Kunčicích. Ještě předtím, než mohl být vysídlen do Spolkové republiky Německo, povolily Moravcovi příslušné úřady další pobyt v Československu. Nakonec si znovu požádal o vystěhování do SRN a pravděpodobně někdy v roce 1957 obdržel vystěhovalecký pas.
O jeho pozdějším životě chybí jakékoliv další údaje – podle nepotvrzených zpráv žil ještě před několika lety v okolí Hamburku. Jak probíhal vůbec jeho život ve Spolkové republice? To je mimochodem jeden z dalších otazníků, které visí nad životem Jurije Moravce.
Literatura a prameny:
NA Praha: Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren, složka 110-7-12
Pernes, Jiří: Až na dno zrady, Themis Praha 1997
Pejčoch Ivo a Plachý Jiří: Synové Emanuela Moravce, In: Historie a vojenství, č. 1/2009
Čvančara, Jaroslav: Někomu život, někomu smrt (1943-1945), Praha Laguna 2008
Poznámka:
Citované tři dopisy Jurije Moravce adresované Emanuelu Moravcovi jsou zpětným překladem z němčiny do češtiny. Martin Wolf z Úřadu říšského protektora nechal originální text dopisů nejprve přeložit z češtiny do němčiny. Z těchto materiálů autor článku čerpal, tudíž je pravděpodobné, že mezi originálním textem a textem zpětného překladu jsou odchylky jazykového a stylistického charakteru, nikoliv však významového.
Foto: 2x ČTK
