Hitler opět promlouvá k národu

Tisková zpráva

Brno, 5. prosince 2012 – Brněnské nakladatelství guidemedia etc s.r.o. dnes uvedlo do prodeje kontroverzní knihu s autentickými projevy Adolfa Hitlera v nekrácené podobě. Unikátní doslovné přepisy veřejných vystoupení někdejšího německého říšského kancléře v historii česky psané literatury vychází vůbec poprvé.

„Český lid zasluhuje v celku svých obratných schopností, své pracovitosti, své píle, své lásky k vlastní domácí půdě a k vlastnímu národu naší úcty,” apeluje Hitler 29. dubna 1939 v Berlíně na německý národ a český čtenář listující v knize o více jak 650 stranách se tak právem může tázat, proč o takovýchto Hitlerových výrocích na adresu Čechů čte vůbec poprvé.

Třebaže právní poradci i kolegové z branže nakladatele a překladatele Pavla Kamase od vydání nekomentovaných projevů nacistického diktátora zrazovali, rozhodl se přesto učinit tento krok, neboť, jak sám tvrdí, je „kniha doslova nabita výroky, které by člověk automaticky přisuzoval spíše zavilému humanistovi či mírotvůrci, a nikoli Hitlerovi, který je vytrvale prezentován jako masový vrah toužící po světovládě.”

Český čtenář má tak ojedinělou možnost seznámit se s Hitlerovými mírovými nabídkami, jeho skutečnými názory na Čechy, s důvody ke zřízení Protektorátu jakož i jeho představami o spravedlivém zahraničním obchodě a rozdělení světa mezi národy.

Více informací: www.hitlerovyprojevy.cz

Rauschningův podvrh (2.)

Odkaz: První část
Židovský novinář Rosenbaum doznává v roce 1981, že Rauschninga pro sepsání pamfletu v roce 1939 uplatil. V Německu se o podvrhu ví nejpozději od roku 1985.
Lukáš Beer

Prominentní novinář Emery Reves (vlastním jménem
Imre Rosenbaum, vpravo na obr.) se přátelil s Winsto-
nem Churchillem (na fotografii s Churchillovou man-
želkou). V Churchillově zakázce vycházely články
v Rosenbaumově agentuře, která zásobovala 400
novin v 70 zemích světa. Po válce Churchill pobýval
často o prázdninách v Rosenbaumově vile.

Hermann Rauschning, pocházející ze Západního Pruska (narozen 1887) z rodu velkostatkářů a pruských důstojníků, byl jeden z mnoha nacionálních konzervativců, kterých bylo ve Výmarské republice jako hub po dešti. Pohrdali demokracií a parlamentarismem a tak se mnoho z nich později octlo mezi nacionálními socialisty. Město Toruň, ze kterého pocházel, připadlo po první světové válce Polsku. To Rauschninga po jeho návratu z války do vlasti přimělo k boji za práva tamější německé národnostní skupiny. Propagoval myšlenku, že válka, která „byla v roce 1918 přerušena, by měla být nanovo zosnována“ a tentokráte dovedena k „vítěznému míru“ ve prospěch Německa. V roce 1926 se Rauschning přestěhoval do Danzigu (Gdaňsk), kterému podle Versailleské smlouvy náleželo zvláštní postavení. Už v roce 1931 vstoupil do NSDAP a brzy potom se stal SS-Standartenführerem. Když nacionální socialisté v Danzigu v roce 1933 dosáhli o vlásek více než padesát procent volebních hlasů, učinili z Rauschninga prezidenta senátu Svobodného města. Od té doby Rauschning vzdával hold Adolfu Hitlerovi, ale zároveň se pomalu dostával do zájmového konfliktu s lokálními nacionálněsocialistickými poliky, obzvláště se župním vedoucím Albertem Forsterem.

Rauschningův podvrh (1.)

Odkaz: Druhá část
Lukáš Beer 

V roce 2006 vydává Nakladatelství
Pavel Mervart knihu "Rozmluvy
s Hitlerem" a prezentuje ji jako
autentický materiál, ilustrující Hitle-
rovo smýšlení a skutečné cíle
nacionálního socialismu.

Zdá se, že obzvláště Český rozhlas si ve svých řadách potrpí na fundované odborníky, kteří se dobře pohybují ve vodách moderní historie, speciálně co se týče dějin Třetí říše. V dubnu tohoto roku vysílal Český rozhlas pořad nazvaný Noc dlouhých nožů aneb Proč zrovna Röhm? spolupracovníka Pavla Hlavatého. Ten v krátkém článku posluchačům prozradil, co je v jeho pořadu mj. čeká: „Alespoň rámcově se také seznámíme s existencí levicového křídla uvnitř nacistického hnutí a jeho neformálním lídrem Gregorem Strasserem. Také on byl v rámci Noci dlouhých nožů zavražděn. Dobovou atmosféru – včetně citací slov Hitlera a Rőhma – evokují ukázky z unikátní knihy Mluvil jsem s Hitlerem. Jejím autorem je Hermann Rauschning, nacistický politik, který se v roce 1933 stal předsedou senátu svobodného města Gdaňsk (které v té době nebylo součástí Německa) a z titulu své funkce se s Hitlerem (ale také s Rőhmem a dalšími nacistickými pohlaváry) v letech 1932–34 opakovaně setkal. Později se s nacisty rozešel, Gdaňsk opustil a ve Švýcarsku vydal na počátku druhé světové války své jedinečné svědectví o nástupu nacistů k moci a jejich způsobu myšlení a jednání.“

Benešovy dekrety jsou opět předmětem diskuse v EU

Česko a Slovensko se ne a ne zbavit stínů své minulosti. Nyní jsou Benešovy dekrety opět předmětem diskuse na půdě EU. Petičnímu výboru Evropského parlamentu byly před nedávnem předloženy hned dvě petice, jež se týkaly Benešových dekretů, respektive zacházení s nimi. První petice pochází ze Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL), okresní skupiny Horní Bavory. Její předseda Johann Slezak má v hledáčku také v Česku kontroverzní „vyjímkovou klausuli” ve vztahu k Listině základních práv Evropské unie. Tuto klauzuli si vymínil český prezident Václav Klaus před podpisem Lisabonské smlouvy, neboť tím chtěl zabránit obávaným restitučním požadavkům sudetských Němců. Sudetoněmecké krajanské sdružení vyzývá v petici Evropský parlament a Evropskou komisi, aby „požadavek českého prezidenta jakož i české vlády odmítly z důvodů diskriminace”. Ačkoli Evropská komise doporučila petičnímu výboru odmítnutí bavorského požadavku, přesto poslanci odhlasovali, že se budou peticí zabývat později znovu.

Rakouský prezident obhajuje pozici své země ohledně přiznání statutu Palestině

Heinz Fischer odsoudil zadržování daňových peněz Izraelem a odmítl kopírovat Německo

Na rozdíl od České republiky hlasovalo Rakousko pro přiznání statutu nečlenského pozorovatelského státu Palestině. Spolkový prezident Heinz Fischer musel o víkendu čelit neobvykle agresivnímu stylu dotazování novináře z listu Die Presse, který se formou sugestivních otázek ptal rakouské hlavy státu na to, proč se jeho země postavila kladně k požadavku Palestinců a nepodpořila místo toho Izrael. Fischer odvětil, že z věcných důvodů považuje za správné a logické Palestince v této souvislosti podpořit, a navíc „kromě toho souhlasila i většina evropských demokracií v rámci i mimo EU, také Švýcarsko a Norsko.“ Na sugestivně položenou námitku novináře, že bezprostředním následkem tohoto hlasování bylo zadržení milionů z daní pro Palestince Izraelem a tím byla zároveň poškozena dynamika v mírovém procesu, rakouský prezident odpověděl: „Považoval bych za naprosto nespravedlivé a špatné, kdyby stát Izrael zadržoval peníze z daní, které patří jiným. Vyhrožování protiprávním zlem přece nemůže být žádným argumentem.“

Stíny

Manfred Maurer
Hlasy ze záhrobí nepřestávají volat: S nehezkou pravidelností jsou Češi a Slováci doháněni vlastní minulostí. K poslednímu odpočinku byly v polovině září při důstojné mši a slavnostním pohřbu uloženy do hrobu ostatky obětí poválečného masakru spáchaného na sudetských Němcích. Událost sama ilustruje otevřenější přístup Čechů k vlastní minulosti, což by skvěle korespondovalo se Sudetoněmeckým krajanským dnem ve Vídni a Klosterneuburgu, při kterém se Sudetoněmecké krajanské sdružení v Rakousku (SLÖ) věnovalo mj. osudu libereckých Židů. Vyhnanci nezužují svůj pohled jen na svůj osud, nýbrž jsou schopni vidět dál, než na špičku nosu. Přesto k sobě obě události – pohřeb v Jihlavě a Sudetoněmecký den – tak úplně nepasují. Neboť ony oběti byly pohřbeny v Jihlavě a nikoli v místě masakru, v Dobroníně. Důvod: Obyvatelstvo Dobronína se pohřbení tehdy v roce 1945 jednoduše zasypaných mrtvol bránilo. Chvályhodný akt historické sebereflexe tak byl degradován na akt úzkoprsé polovičatosti, která je vyjádřena i na náhrobním kameni: „Zde odpočívají němečtí občané Jihlavska, kteří zde mezi lety 1945–47 našli svou smrt. Naše modlitba patří všem nevinným obětem teroru a pronásledování. Zemřelí nechť nás nabádají ke smíření.”

Zánik Slezska (1. prosince 1928)

Franz Chocholatý Gröger

Proces zániku Slezska začal v říjnu 1918 ještě před říjnovým převratem a vyhlášením samostatného státu česko-slovenského na území korunních zemí Čech, Moravy a Slezska. Na tábor na Ostré Hůrce u Chabičova byl požadován samostatný stát. (1) Vývoj na Těšínsku se již ubíral poněkud jiným směrem, na schůzi v Těšíně (Teschen, Czieszyn) se zástupci polských politických stran usnesli na příslušnosti Těšínska k Polsku. Tyto polské národní snahy vyústily ve vytvoření Rady Narodowe dla Księstwa Cieszyńskiego ustanoveného 19. 10. 1918 ještě v intencích císařského manifestu. Česká strana postupovala ještě disciplinovaně či opatrněji a vyčkávala zpráv z Prahy a teprve 29. 10. 1918 byl ustanoven v Polské Ostravě zatímní Národní výbor pro Slezsko. Téhož dne vydává v Orlové Rada Narodowa proklamaci „Ludu śląski!“ A s odvoláním se na právo samourčovací presidenta Wilsona „slavnostně vyhlašuje státní příslušnost knížectví Těšínského ke svobodnému, nepokořenému, sjednocenému Polsku a přebírá nad ním státní moc“. (2)

Údajný Hitlerův projev o Češích z léta 1932 je podvrh!

Související text: Hitler o vyhánění Čechů ze Záolží Poláky
Citát pochází z prokázaného podvrhu Hermanna Rauschninga. Že jde o smyšlené citáty, bylo odhaleno až počátkem osmdesátých let. Po válce byl tento podvrh ale použit jako důkazový materiál v Norimberských procesech proti "válečným zločincům".
Lukáš Beer

Mnozí čeští publicisté horlivě citují údajná Hitlerova slova
o tom, že Čechy je třeba vysídlit na Sibiř. Tento citát lze
nalézt i na české Wikipedii. Údajný Hitlerův projev z roku
1932 je však výmyslem Hermanna Rauschninga. Jeho bestseller
z roku 1940 historikové už dávno odhalili jako podvrh, pouze
v české kotlině "se to jaksi neví" a vesele se jeho výmysly
donekonečna citují a recyklují.

Nejeden český „národovecký“ internetový portál a autor se odvolává ve svých článcích na údajné znění blíže nedatovaného „projevu“ Adolfa Hitlera z „léta roku 1932“, ve kterém se budoucí německý říšský kancléř měl jasně vyjádřit o nacionálněsocialistických úmyslech s českým národem. V tomto suverénně citovaném projevu měl Hitler pronést slova, která podobně jako česká Wikipedia uváděl svého času například ve svém článku na Britských listech židovský publicista a komentátor Českého rozhlasu Richard Seemann: „Blok osmdesáti či sta miliónů Němců osídlující homogenní území! Mým prvním úkolem bude tento blok vytvořit. Tím se staneme nejen neporazitelnými, ale získáme i jednou provždy významnou převahu nade všemi evropskými národy. Jakmile toho dosáhneme, bude všechno ostatní relativně jednoduché. Rakousko do tohoto bloku patří. To je samozřejmě pravda. Ale do tohoto bloku patří i Čechy, Morava a východní část Polska sahající až po určitou strategickou hranici … Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Přidělíme jim rezervace s novými federativními státy. Češi musí opustit střední Evropu. Dokud tady budou, budou tvořit husitskobolševický agitační blok.“ (Pozn.: Tento Seemannův článek s údajným citátem nabízí Google hned jako první odkaz, zadáte-li ve vyhledávači "Hitler o Češích".)

Der Spiegel: "Antisemitismus přestává být něčím, co je zavrženíhodné"

Syn zakladatele velkého německého týdeníku Der Spiegel, Rudolfa Augsteina, zveřejnil ve své rubrice v magazínu kritickou úvahu nad úrovní debaty o antisemitismu v Německu. Uznávaný autor Jakob Augstein hodnotí dnešní stav věcí takto: „Každý kritik Izraele musí počítat s tím, že mu bude nadáváno do antisemity. To je nebezpečným zneužitím pojmu. Ve stínu nesprávných debat vzkvétá pravý antisemitismus.“ Uvádí také příklad agresivního vzkazu na Facebooku, který mu byl adresován a kde je jako „antisemita“ varován, ať raději nechodí na ulici. Ve svém článku autor mj. píše: „Výtka antisemitismu se používá inflačně. A je zneužívána. Čím dál častěji se okupační politika Izraele brání proti každé kritice argumentem antisemitismu. Tím pojem ztrácí na svém významu a téma na důstojnosti. To pomáhá skutečným nepřátelům Židů – a škodí Izraeli.“

Hlučínsko a jeho padlí (2. část)

První část
Franz Chocholatý Gröger

Tento text byl přednesen dne 18. listopadu 2012 na
Dni lidového smutku v Hlučíně.

Po uzavření Mnichovské dohody začaly z Hlučínska odcházet československé úřady, policejní složky a armáda, která musela opustit pásmo stálých opevnění, jež se na Hlučínsku nacházelo. Již 8. října na Hlučínsko vstoupily, k velké radosti obyvatel, jednotky Wehrmachtu. Byly stavěny slavobrány a vojáci byli vítáni jako osvoboditelé. (12)

Hlučínsko bylo připojeno přímo k Říši, jako území tzv. Altreichu a náleželo do okresu Ratiboř (Kreis Ratibor) a vládnímu obvodu Opolí, provincie Slezsko a od 29. 1. 1941 po rozdělení provincie pak k provincii Oberschlesien. Podle sčítání obyvatel ze dne 17. 5. 1939 na Hlučínsku žilo 52.967 obyvatel, z toho mělo říšské občanství 51.820 obyvatel (51.455 Němců, 6 Židů, 36 Čechů), 936 obyvatel jsou vedení jako cizinci (z toho 397 Němců) a 108 obyvatel je bez státního občanství (z toho 104 Němců) a 103 obyvatel je vedeno jako „ostatní“. Podle tohoto sčítání neuvedl nikdo češtinu jako mateřský jazyk a jen 300 uvedlo jako muttersprache „mährisch“. (13) Na základě zákona Reichs- und Staatsangehörigkeitsgesetz z 22. 7. 1913 získali všichni obyvatelé Hlučínska říšskou státní příslušnost. Tedy každý občan, narozený zde před rokem 1910 a k 10. 10. 1938 zde bydlící, obdržel automaticky říšské občanství, které platilo i pro jeho manželku, děti a vnoučata. Na obyvatelstvo se tedy vztahovala všechna práva a povinnosti říšského občana. (14) Na muže s vztahovala branná povinnost a na dospívající pak služba v RAD (Reichsarbeitsdienst, Říšská pracovní služba). Hoši před nástupem na vojnu a dívky po dosažení plnoletosti si museli odbýt půlroční pobyt u RAD, kde vykonávali jednak veřejně prospěšnou činnost a jednak byli vedeni k obrazu strany a režimu. Oddíly RAD měly vojenskou organizaci a prováděly opravy komunikací, toků řek, pomáhaly v zemědělství. Mnoho mladých a schopných mužů bylo vyreklamováno od narukování, protože pracovali ve válečném průmyslu (zejména stavba lodí), anebo byli zaměstnaní jako horníci na šachtě.

Hlučínsko a jeho padlí (1. část)

Druhá část
Franz Chocholatý Gröger
Související text: Připojení Hlučínska k ČSR dne 4. 2. 1920

Dr. Josef Šrámek působil ve funkci vládního
komisaře pro Ratibořsko (Hlučínsko) až do
roku 1927.

 Mezi řekami Opavou, Odrou a Pštinou se rozkládá jeden z nejmalebnějších regionů - Hlučínsko (Hultschiner Ländchen) neb také řečeno Prajzka. Do této oblasti, zvané také Ratibořsko, patřilo mimo to ještě Hlubčicko. Tato celá oblast patřila od roku 1742 (právně stvrzeno mírem mezi Saskem, Rakouskem a Pruskem, uzavřeným 15. 2. 1763 na zámku Hubertusburg) k Pruskému Slezsku a od roku 1815 k Provinz Schlesien, zahrnující mimo Herzogtum Schlesien také Grafschaft Glatz a od roku 1815 ještě Oberlausitz s městem Görlitz. (1) Ve Versailleské smlouvě z 10. 1. 1920, a to čl. 83, se praví: „Německo se vzdává ve prospěch státu československého všech práv a právních titulů na část území slezského takto vymezenou: počínaje od bodu položeného asi 2 km na jihovýchod od Ketře (Katscher), na hranicích mezi krajem hlubčickým a ratibořským: hranice mezi těmito dvěma kraji; poté stará hranice mezi Německem a Rakouskem-Uherskem až k bodu ležícímu na Odře přímo na jih od železnice Ratiboř-Bohumín; poté směrem severozápadním až k bodu ležícímu asi 2 km na jihovýchod od Ketře: čára, jež bude určena na místě samém a která míjí na západě Chřenovice (Kranowitz).“

Židé budou zítra v Praze demonstrovat za svou věc

Lukáš Beer
Není ničím neobvyklým, jestliže se na ulicích západoevropských velkoměst například setkáváme s hlasitými demonstracemi Kurdů, protestujících proti turecké vládě. Dá se říci, že je i přirozené, když se příslušníci jistého etnika žijící v početném množství v zahraničí za tímto účelem shromažďují, aby vyjádřili nesouhlas s něčím, co se odehrává ve vzdálenosti několik tisíc kilometrů od místa konání demonstrace, zpravidla naprosto mimo evropskou pevninu. Domorodci na takovéto akce spíše pohlížejí s nezájmem a vyloženě je ignorují, koneckonců jdou věci, za které se zde demonstruje, naprosto mimo ně. Část autochtonního obyvatelstva se na takovéto demonstrace dívá s despektem a jako na rušivý element. Je to pro ně tak absurdní, jako kdyby snad české turisty v Chorvatsku nebo v Itálii napadlo masově demonstrovat proti některému opatření pražské vlády. Na západě si však na takovéto výjevy multikulturně přelidněných metropolí už dávno zvykli.

Přátelství?

Manfred Maurer
Německo-české vztahy jsou „mezitím těmi nejlepšími v dějinách obou zemí“. V tom si byly hlavy státu Gauck a Klaus nedávno v Praze zajedno. Řeč byla dokonce o „přátelství“. Toto ohodnocení pravděpodobně dokonce souhlasí, vezmeme-li jako měřítko pouze oficiální politickou a diplomatickou úroveň. Když přehlédneme několik diferencí na poli evropské politiky, formulované především Václavem Klausem, který bude zastávat svůj úřad už pouze krátkou dobu, je všechno v nejlepším pořádku. A vše, co by mohlo toto ovzduší narušit, je německou stranou vynecháváno.

Gauck se při nástupní návštěvě v Praze vyhýbal tématu vyhnání

Německý spolkový prezident Joachim Gauck při své poslední návštěvě v Praze vytlačil téma vyhnání z programu jednání. Prý přišel „s respektem a smutkem z toho, co způsobily generace předchůdců“, řekl Gauck po setkání s českým prezidentem Václavem Klausem, míníc tím nacionálněsocialistickou okupaci, a odmítl se vyjádřit k vyhánění sudetských Němců. Nechtěl prý svou návštěvu v Lidicích „spojovat s jinými tématy“. K vyhnání se zmíní ve „vhodnou dobu“. Čechům prý chce ukázat, že „toto Německo je kompletně jiné“.

K čemu je u nás vlastně dobrá izraelská PR?

Lukáš Beer

Dva česko-židovské internetové deníky s jasně proizraelskou
linií - Neviditelný pes a Česká pozice.

Česko-židovský informační portál Česká pozice před nedávnem přinesl interview s izraelským velvyslancem v ČR, Jaakovem Levym. Otázky izraelskému diplomatovi pokládal Benjamin Kuras, který kdysi ve zralém věku konvertoval k judaismu. Kuras samotné interview doplnil svým nevyváženě pojatým úvodem, objasňujícím čtenáři, na jaké straně má hledat pravdu a dobro a kde má hledat křivdu a lež. Pouze antisemité a někteří hloupí Západovropané stále nejsou s to jednoznačně pochopit ušlechtilé a správné kroky vnitřní a zahraniční politiky „jediné demokracie“ na Blízkém východě. Jsou to zlá média, falešně Izrael obviňující z něčeho, co nikdy nespáchal, a přitom židovský stát „vojensky dělá jen to, že brání své mezinárodně uznané území velikosti Moravy“, konstatuje Kuras. Kritické postoje vůči některým krokům izraelského státu mají podle tohoto publicisty příčinu buďto v „tradičním evropském antisemitismu“ či v „nedostatečném úsilí či dovednosti Izraele uvádět pokřivené reportáže na pravou míru“. Jiné důvody si Kuras jednoduše nepřipouští, jiné pro něj neexistují.

Čeští studenti na vysokých školách v Říši

Před 70 lety se 3500 Čechů hlásilo k vysokoškolskému studiu v Německu. K.H.Frank chtěl každý rok umožnit studium dodatečně dalším 800 Čechům. Prospěch českých studentů přesahoval dokonce průměr německých kolegů.
Lukáš Beer

Česká média a čeští politici budou zanedlouho plní připomínání si „konfrontace studentů s nacistickou mocí v roce 1939 i komunistickou o padesát let později“. Uzavření českých vysokých škol roku 1939 se natrvalo zapsalo do české mysli jako traumatizující událost. Méně známá už je skutečnost, že tisíce Čechů projevily zájem o studium na německých vysokých školách v Říši. Ti, kteří byli nakonec ke studiu přijati, vynikali v Německu svou pílí, disciplínou a nadprůměrnými studijními úspěchy. Vedoucí německá místa dokonce zamýšlela počet studujících Čechů postupně zvyšovat. Německé úřady byly s výkonem a postojem českých studentů velmi spokojeny.

Debatní klub o konspiračních teoriích

Antonín Baudyš ml. a Daniel Solis v novém vydání Debat-
ního klubu.

Debatní klub přináší nový zajímavý příspěvek: Zakladatel a předseda České astrologické asociace Antonín Baudyš mladší a politolog Daniel Solis se společně pokoušejí nahlédnout na téma konspiračních teorií a volně diskutují mj. o otázkách: Jaké to je být konspiračním teoretikem? Mohou konspirační teorie vůbec něco ovlivnit anebo změnit? Existují příklady, kdy se potvrdila jejich platnost? Co je impulzem k vytváření konspiračních teorií?

Národní pospolitost

Předchozí části: Práce a chléb - Chaos politických stran - Versailleský diktát
Lukáš Beer
Vážení. Pokud chceme tuto myšlenku národní solidarity pojmout opravdově a správně, tak pak to může být pouze myšlenka obětování se. Každý musí chápat, že jeho příspěvek bude mít také hodnotu ve smyslu vytvoření skutečné národní pospolitosti pouze tehdy, když tento příspěvek bude od něho obětí. Domnívám se, že celá tato akce musí probíhat pod heslem: mezinárodní solidaritu proletariátu jsme zlomili, ale chceme bez ustání budovat nacionální solidaritu německého národa.“ To byla slova Adolfa Hitlera při příležitosti zahájení Díla zimní pomoci v září roku 1933. Díky reprezentativnímu průzkumu mezi bývalými voliči NSDAP, provedenému začátkem osmdesátých let, vyšlo najevo, že 4,1% těchto lidí uvádělo jako jeden z hlavních důvodů pro to, že dali hlas Hitlerově straně, své nadšení pro myšlenku národní pospolitosti. Z těch lidí, kteří NSDAP podporovali o pět let později, tj. v roce 1938, celých 10,4% ve zmíněné anketě uvedlo, že jim na nacionálním socialismu nejvíce imponovala myšlenka národní pospolitosti.

Tradiční „pravice“ a „levice“ se odklání od základního principu života

Lukáš Beer

"Umírající válečník" (Plastika Hermanna Zettlitzera, která
měla být původně umístěna u památníku v Ústí n. L.)

Dle sociologických studií zaměřených na výzkum mladé generace v České republice charakterizuje současnou mainstreamovou mládež vzrůstající pasivita, konformita, hédonismus a konzumně orientovaný životní styl. Výrazným současným nástrojem společenské konformity jsou ‚mainstreamová‘ média. Hlavní proud mladé generace je ve značné míře manipulován médii a názory a postoje produkované médii přijímá. Nedávný výzkum mezi českou mládeží se zabýval otázkou, co je její nevyšší zájmovou prioritou. Výsledek: prioritním zájmem většiny mladých je zajištění dobré zábavy na dnešní večer. „Nikdy nebyla mladá generace tak hédonistická, pragmatická, materialistická, a odcizená přírodě, ale současně nikdy mladá generace tak neusilovala o únik z reality světa, v němž tento hédonismus a materialismus naplňuje“, uvedl o tom před několika lety český sociolog Petr Sak.

Versailleský diktát

Předchozí části: Práce a chléb - Chaos politických stran
Lukáš Beer

31. března 1923 postříleli francouzští vojáci v Essenu 15
dělníků, kteří odmítali Francouzům vydat firemní nákladní
automobily.

Nespravedlnost Versailleského diktátu uvádělo 17,6% bývalých voličů NSDAP z roku 1933 jako hlavní motiv svého hlasovacího rozhodnutí v anketě, provedené až s odstupem padesáti let v roce 1983. A dokonce 34,5% těchto lidí uvedlo, že v roce 1938 podporovali NSDAP především z toho důvodu, že nacionálním socialistům se během krátké doby úspěšně podařilo tyto křivdy z Versailles odstranit. Adolf Hitler dosáhl ani ne za pět let svého působení revize Versailleského diktátu, což se 22 předchozím vládám Výmarské republiky za 14 let působení nezdařilo. Německo tak opustilo status poraženého, aniž by padl jediný výstřel, a dosáhlo mezinárodního zrovnoprávnění a uznání jako evropská velmoc.

Chaos politických stran

Předcházející část: Práce a chléb
Lukáš Beer
Anketa mezi 600 reprezentativními bývalými voliči NSDAP v roce 1933 (provedená před třiceti lety) přinesla následující výsledek: 20,5% dotazovaných uvedlo, že jejich hlavním motivem pro volbu nacionálních socialistů v čele s Adolfem Hitlerem byl nešvar chaosu politických stran. Tento důvod se řadil jako druhý nejvýznamnější argument za otázku „práce a chléb“, o které byla řeč v předcházející kapitole. V očích voličů totiž naprosto selhal parlamentární systém politických stran za Výmarské republiky. Tento systém ve skutečnosti nepřinášel žádné zlepšení, pouze řešení problémů znemožňoval.

Chtěli vraždit nevinné malé děti – odbojáři je ale dnes ctí jako hrdiny

Lukáš Beer

Statisíce německých dětí z průmyslových a bombardováním
ohrožených oblastí Německa trávily na různých místech
Říše nejméně půlrok ve speciálně zřizovaných ozdravných
táborech. Mnoho jich přijíždělo i do Protektorátu. Děti, které
pobývaly v ozdravném táboře v Letovicích, se měly stát
terčem vražedného útoku tří odbojářů. Nepodařilo se jim to
jen díky diletantskému umístění výbušnin.

Funkcionáři Českého svazu bojovníků za svobodu o nich dnes hovoří jako o příkladných hrdinech: Odbojová skupina Za svobodu byla prý první občanskou odbojovou skupinou, jejíž členové „ve spolupráci s komunistickým odbojem dokázali uškodit nacistickému režimu“. Za vůbec „největší a nejodvážnější čin, za který podstatná část skupiny Za svobodu později zaplatila životem“, považují odbojáři atentát na hotel Lamplota v Letovicích v noci z 20. na 21. září 1941. O pozdějším osudu atentátníků se v patetickém duchu uvádí: „Dne 13. července 1944 vyhasly životy lidí, kteří se snažili uškodit nacistickému režimu. Právě v tento den bylo v polské Vratislavi popraveno šest členů boskovické odbojové skupiny Za svobodu, která vznikla brzy po okupaci Československa v březnu 1939. Jejich odhodlání poškodit a znevýhodnit tehdejší totalitní režim bylo tak silné, že neváhali riskovat svůj život.“

Češi v zajetí bipolárního smýšlení

Lukáš Beer

Pro vnějšího pozorovatele je více než zřetelné, jaká specifika vykazuje česká vnitřní politika, jaké má zvláštnosti zdejší veřejné mínění a čím jsou typické zdejší názorové politické postoje. Jedním z charakteristických rysů je určitá „zhovadilost“ a menší kultivovanost české politické scény, její někdy obhroublá politická kultura a neuvěřitelné jevy, které by se v některých jiných evropských zemích prostě nemohly (alespoň v takové míře) vyskytnout. Jako by i zde platilo známé pořekadlo jiný kraj, jiný mrav. Samozřejmě lidé, kteří nemají tu příležitost tento stav porovnat na základě vlastních dlouholetých zkušeností života v nějaké, v tomto ohledu přeci jen kultivovanější evropské zemi a mohou být takto s vnitřně politickými poměry v této jiné zemi důvěrně seznámeni, budou tendovat spíše k představě, že za odpovídající kritizované poměry v České republice může ta či ona momentální vládnoucí konstelace politických stran, ať už levicová nebo pravicová.

Budou v Sasku-Anhaltsku stimulovat porodnost metodou starou 75 let?

Splácení manželské půjčky plozením dětí je vynálezem nacionálního socialismu

Ve srovnání s rokem 1960 německý stát dnes sice vydává téměř dvojnásobek více peněz na rodiny, ale porodnost od té doby klesla na polovinu. Křesťanskodemokratická frakce (CDU) v zemském sněmu spolkové země Sasko-Anhaltsko předložila letos v létě návrh svého programu „Více chuti na rodinu“, který má mladé manželské páry motivovat pořizovat si děti. Vedoucí frakce CDU v zemském sněmu v Magdeburku André Schröder v rozhovoru pro magazín Der Spiegel tento záměr odůvodnil slovy: „Chceme mít v zemi znovu rodiny s více dětmi“. Spolková země Sasko-Anhaltsko měla ještě za časů NDR v osmdesátých letech roční přírůstek asi 40.000 nově narozených dětí, ale dnes se toto číslo pohybuje kolem 17.000. Vzhledem k tomu, že si tato spolková země ve srovnání s multikulturním rázem „starých spolkových zemí“ zachovává navzdory nepříznivým podmínkám svůj autochtonní charakter, přispěla by tato opatření prakticky ke zvýšení porodnosti v etnicky německých rodinách, tj. tento pozitivní impuls by pocítilo v podstatě jen autochtonní obyvatelstvo.

Skleněné oko

František Pilous

Arnošt Lustig v pořadu ČT Uvolněte se, prosím.

Před několika lety byl v pořadu Jana Krause Uvolněte se, prosím hostem Arnošt Lustig. Rozhovor se pochopitelně nevyhnul ani Lustigově pobytu v koncentračním táboře a v souvislosti s tím mimo jiné i kritice íránského prezidenta ohledně jeho skeptického postoje k holokaustu. Jelikož se jedná o zábavný pořad, došlo v jeho závěru i na humornou historku, kterou měl Arnošt Lustig zažít:

Kraus: A vzpomínáte taky na něco veselýho z koncentráku?
Lustig: Jo, jednomu esesákovi vystřelili voko (veselost v publiku), měl ho skleněný, a postavil se před jednoho Žida a říká: "Když poznáš, který to voko je skleněný, tak tě nepošlu do komína." Ten se na něj podívá a říká: "To levý je skleněný." A esesák říká: "Jak jsi to poznal?" On říká: "Dívá se tak lidsky." (1)

Alfred Oberwandling: Česky jsem se naučil v tramvaji

Koncem minulého týdne krátkodobě pobýval v České republice rodák z Vítkovic Dr. Alfred Oberwandling (nar. 1929), jeden ze spoluautorů knihy Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců. Při této příležitosti hovořil Pavel Kamas s autorem o úskalích dnešní historiografie, vzpomínkách na tehdejší soužití Němců s Čechy, o tom, zda dnešní obavy některých Čechů žijících v pohraničí z návratu Sudetoněmců do své staré vlasti mohou být oprávněné a o nesmyslnosti kolektivní viny nejen ve vztahu k sudetoněmecko-české tematice.

Pane doktore Oberwandlingu, před několika dny se na českém knižním trhu objevil titul, jež se zabývá Mnichovskou dohodou a s ní souvisejícím osudem sudetských Němců, a to zůsobem, který byl dosud českému čtenáři neznámý. Poprvé se totiž dostává ke slovu „druhá strana”, přičemž se současně na světlo dostávají i nepohodlná fakta. Téma Sudetoněmců je v České republice nadále citlivé. Vy jste jeden ze spoluautorů knihy a hlavní iniciátor českého vydání původně německého originálu. Co bylo hlavním motivem a co si od tohoto počinu slibujete?

Mnichovská dohoda je jakožto čtyřstranná smlouva dodnes zatížena mnoha chybnými výklady učebnic historie, aniž by byly k tehdejším událostem pokládány kritické otázky, které by vedly k odlišným pohledům. Dnes víme, že kdyby nebylo smluv z pařížských předměstí (Versailleská smlouva a smlouva ze Saint Germain - pozn. red.) a porušených slibů například o „druhém Švýcarsku”, tak by nikdy k „Mnichovu” nedošlo. Mým záměrem je vnést trochu „světla do temnoty” a bez resentimentů vylíčit vývoj, který k této smlouvě vedl. Kromě této nově vydané knihy je zde ještě mnoho dalších facet k tomuto tématu a mě se zdá, že celé tohle téma je jakýmsi horkým železem, kterého se nikdo nechce dotknout.

ICEJ a její lobby v Bruselu

Lukáš Beer

V únoru 2012 odvysílala slovenská STV pořad s Werne-
rem Oderem. Anglický pastor o údajném provinění svého
otce ("nacistického zločince") neřekl opět nic konkrétního.
Jeho vymyšlený příběh je jen upoutávkou na jeho misi v
zakázce proizraelské organizace ICEJ.

V dubnu 2004 vzniká z iniciativy čtyř největších mezinárodní křesťanských skupin podporujících „dobré vztahy k Izraeli a židovskému národu“ - jmenovitě Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ), Christian Friends of Israel, Christians for Israel International a Bridges for Peace - proizraelská lobbyistická organizace s názvem Evropská koalice pro Izrael (EKI) působící na půdě tzv. „Evropského parlamentu“ v Bruselu. Za tímto projektem stojí několik židovských obchodníků z Evropy. Oficiálním cílem EKI je upevňování spolupráce EU s Izraelem a „boj proti antisemitismu“. EKI si kromě toho otevřeně klade za cíl dosáhnout jednoho dne stejného vlivu na půdě EU, jako má známá silná lobbyistická organizace American Israel Public Affairs Committee (AIPAC) ve Washingtonu. Ze strategického hlediska usiluje EKI o ovlivňování politiky zemí EU v tom smyslu, aby Turecko bylo zapojeno do prostoru NATO jako „most k Izraeli“ a aby EU jednotně postupovala proti Sýrii a Íránu.

Netanjahu a Rooseveltova mapa

Lukáš Beer

Izraelský ministerský předseda Benjamin Netanjahu koncem září apeloval před Valným shromážděním OSN v New Yorku na svědomí světové veřejnosti. Modrá planeta prý nyní stojí na pokraji katastrofy nedozírných rozměrů, a proto se jí musí preventivně zabránit. Jde o konflikt dobra se zlem, proti sobě stojí dva světy: „síly středověku“, reprezentované na jedné straně militantním a utiskujícím islámem, nárokujícím si nadvládu nad celým světem a nenávidějícím nejen stát Izrael, ale samozřejmě i Ameriku a Evropu, a světlé „síly modernosti“, jejichž vzorovým příkladem je právě dnešní moderní židovský stát, stojí na straně druhé. Ony středověké síly vyvolávají prý konflikt na celém světě, ale Izrael stojí pevně a hrdě při silách modernosti. Izrael kromě toho přispívá k tomu, aby byl svět lepší, a obohacuje svět svým vědecko-technickým přínosem, mnoho úspěšných vědců a kvalitních technologií má původ ve vlasti Netanjahua, na což je premiér patřičně hrdý.

Práce a chléb

Lukáš Beer
Před třiceti lety vznikl ve spolupráci novináře a spisovatele Wolfganga Venohra a Michaela Vogta zajímavý dvouhodinový filmový dokument. Před kamerou se tehdy octlo 56 dobových pamětníků, kteří v roce 1933 odevzdali svůj hlas NSDAP a o pět let později, v březnu 1938, hlasovali pro přivtělení Rakouska k Říši. Autoři tohoto dokumentárního snímku z roku 1983 provedli zároveň reprezentativní anketu mezi 600 bývalými voliči NSDAP. Cílem bylo zjistit, která stránka politiky Adolfa Hitlera je vlastně nejvíce oslovila, co jim bylo na jeho politických cílech nejvíce sympatické. Největší podíl oněch dotazovaných – 29,7 procent – volil roku 1933 nacionální socialisty proto, že si od nich sliboval prosazení politiky „práce a chleba“, tj. zajištění práce a sociálního vzestupu v zemi. A ještě větší podíl z nich – 35,1 procent – vypověděl, že pět let po převzetí moci nacionálními socialisty v roce 1938 to byl hlavní důvod, proč by Hitlerovi dali hlas znovu. Naplnil totiž jejich očekávání a splnil učiněné sliby.

Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců

Lukáš Beer

Že vnímání událostí z podzimu roku 1938 v podání naší historiografie má dodnes naprosto určující význam pro chápání a výklad moderních českých národních dějin, není třeba zvlášť zdůrazňovat. Najdeme dnes sotva někoho, kdo o démonizované "Mnichovské dohodě", prezentované jako diktát, nikdy v životě neslyšel. Horší je to už se znalostmi o podstatě obsahu mnichovského ujednání a o tom, a co mu vlastně vůbec předcházelo. Dodnes se kupříkladu traduje či v českých hlavách přežívá názor, že "Mnichovská dohoda" byla jakýmsi šokujícím a ponižujícím ujednáním "o nás bez nás" – pro někoho překvapujícím faktem však je, že tato dohoda dala pouze organizační rámec k odstoupení území již odsouhlaseného československou vládou. Jak už před několika lety výstižně poznamenal ve své knize Zamlčené dějiny publicista Tomáš Krystlík, právě onomu znění této preambule, předcházející Mnichovské dohodě, se „čeští historici vyhýbají jako čert kříži“. Existují pro to pádné důvody.