 |
Jedním z nejčastějších nepodložených tvrzení ohledně
lidické tragédie je i obviňování K. H. Franka z toho,
že dal pokyn vesnici vypálit. Foto: archiv Lukáše Beera |
V souvislosti se sobotní vzpomínkovou akcí při příležitosti 73. výročí likvidace obce Lidice, o které informovala vydatně česká média, se ve
zprávě ČTK tvrdí:
„V Lidicích bylo zastřeleno 173 mužů, ženy byly internovány v koncentračním táboře v Ravensbrücku a děti, kromě několika vybraných na poněmčení a maličkých do jednoho roku, zavraždili nacisté plynem ve vyhlazovacím táboře.“ Toto českými politiky, historiky a sdělovacími prostředky suverénně šířené tvrzení ohledně zavraždění dětí plynem nebylo nikdy potvrzeno. Bližší informace a rozbor předkládá
Tomáš Krystlík ve svém článku
Osud dětí z Lidic. Uvádí ve svém článku, že kdybychom přijali tezi o smrti lidických dětí v KZ Kulmhof, tak je naprostou záhadou, proč o nich, coby živých, probíhala v letech 1943 a 1944 čilá korespondence mezi německými úřady, jeden rok až dva roky po jejich údajné smrti. Ještě 14. června 1944 (!) totiž psal osobní referent německého státního ministra pro Čechy a Moravu SS-Standartenführer
Robert Gies:
„65 dětí Čechů, kteří byli podle stanného práva odsouzeni, je jednotně ubytováno – 46 z nich v (českém, nikoliv německém) internačním táboře ve Svatobořicích a 19 v dětském domově v Praze-Krči. Tyto děti pocházejí převážně z bývalých vsí Lidice a Ležáky, jejichž obyvatelé byli opatřeními po atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha zastřeleni, případně posláni do koncentračního tábora… Bylo navrženo jejich odtransportování na východ. Jejich odtransportování dnes již není možné.“ Vtírá se tedy otázka, proč všichni historici zabývající se exekucí v Lidicích tuto korespondenci ignorovali.
Po stopách dětí z Lidic se vydali před dvaceti lety dva studenti z Berlína. Na základě svých rešerší tehdy dospěli k zajímavému závěru, jenž byl v roce 1997 ocitován listem
Die Welt.
„Věříme tomu, že přinejmenším část těchto dětí ještě žije“, řekl listu tehdy 26letý student práva
Frank Metzing, který společně s
Kerstin Schicha, jeho stejně starou kamarádkou, studentkou politologie, pátral po osudu lidických dětí. 81 dětí bylo odvezeno do sběrného tábora v Lodži (Litzmannstadt), kde byly naposledy zmíněny v tamních aktech dne 3. července 1942. Za poslední známky života se běžně považují korespondenční lístky, které mají o dva týdny mladší poštovní razítko. Po II. světové válce bylo po dětech pátráno. V dubnu 1947 bylo hlášeno, že se 17 dětí mezitím vrátilo domů, mezi nimi i několik dětí, které se podařilo vypátrat organizaci berlínského magistrátu. Němci pak roku 1948 pátrání zastavili kvůli rozdělení berlínského magistrátu. České úřady prohlásily roku 1949 celkem 88 dětí oficiálně za mrtvé. O dvanáct let později to ovšem zpochybnil
Gideon Hauser, žalobce v procesu s
Adolfem Eichmannem v Jeruzalémě, když vyjádřil názor, že děti pravděpodobně ještě žijí. Adolf Eichmann, odsouzený k trestu smrti, byl v tomto bodě také zproštěn obžaloby.
Frank Metzing a
Kerstin Schicha se ve svém výzkumu opírají především o korespondenci mezi různými německými úřady ohledně lidických dětí z let 1943 a 1944. Zejména pak o dopis z léta 1944, který cituje
Tomáš Krystlík. Metzing pro noviny
Die Welt tehdy řekl, že jej udivuje, proč
„všichni autoři, kteří se tímto tématem zabývají, tento dopis přehlížejí“. Metzing se případem lidických dětí začal zabývat již v roce 1989. Uchvátilo jej toto téma a po důkladném studiu příslušné literatury začalo pátrání v archivech v Berlíně, Praze, Postupimi a Koblenzi a studium objemného materiálu, který poskytlo české ministerstvo zahraničí. Oba studenti získali podporu německého historika
Petera Steinbacha. Několika konkrétním osudům byli Kerstin Schicha a Frank Metzing na stopě, v jednom případě dokonce vypátrali v archivech zmínku o čtyř až pětiletém chlapci, který se v prosinci roku 1945 ocitl na berlínském nádraží v jednom z vagónů plných polomrtvých utečenců z východu. Mluvil údajně jen česky a podle zápisu dokonce opakoval slovo Lidice. Jmenoval se ale
Robert Hinsepp a tak úřady jeho původ dál nesledovaly. Oběma historikům se po půl století podařilo vypátrat jeho příbuzné a berlínská kriminálka jim na základě computerového srovnání příslušných fotografií potvrdila, že by se mohlo jednat o
Josefa Suchého, narozeného v Lidicích v roce 1941. Jistotu měla přinést zkouška DNA. Robert Hinsepp ale zemřel tři měsíce před tím, než jej mohli oba historici požádat o to, zda by se jí podrobil.
Metzing, který se mezitím stal právníkem, roku 2001 uvedl pro
Berliner Zeitung, že teze, podle níž lidické děti byly zabity plynem v Litzmannstadtu, je neudržitelná.
Kerstin Schicha tehdy v rozhovoru dodala:
„Našli jsme tolik chyb ve výzkumu a zjistili, že vědci, ať už to je pro nedostatek času nebo pro jiné důvody, často mají tendenci opisovat od druhých. A tak se zásadní chyby táhnou celou odbornou literaturou již od roku 1950.“ (-lb-)
