 |
| Vztahy mezi vězni v německých koncentračních táborech nebyly vždy harmonické. Češi se v roce 1946 považovali za nejschopnější, nejmorálnější a nejodolnější ve srovnání s ostatními národy. |
V úvodní poznámce vysvětlil Dnešek cíl své akce: „Většina našich lidí, kteří se vrátili z koncentračních táborů, shoduje se v úsudku, že Češi lépe než jiní různí národové odolávali útrapám tohoto života.“ S otázkou, zda souhlasí s tímto úsudkem a jak ho vysvětlují, se pak redakce obrátila na pět vybraných autorů. V jejich příspěvcích se setkáváme s nejjasněji formulovanými nacionálními stereotypy, tehdy v české společnosti populárními.
O Italech se dočítáme, že bylo již dávno známo, „že to nejsou právě živel ukázněný, disciplinovaný a že jejich životní úroveň, zejména co se diety a hygieny týče, je na velmi nízkém stupni.“ Toto hodnocení jakoby se částečně krylo s úsudky Čechů za Protektorátu o italských vojácích pobývajících v Čechách. Německý Sicherheitsdienst v roce 1943 poznamenal, že Češi ve východních Čechách si stěžují na nedisciplinované chování italských vojáků a že na veřejnosti se pohybují v ušmudlaných oděvech.
Holanďani a Norové se zato těšili relativnímu respektu českých vězňů, zatímco „Francouzi se nám jevili jako národ svrchovaně neukázněný, povrchní a lehkomyslný, i ve svých čistě osobních věcech jako je hygiena, čistota, jídlo a společenský styk...“ Do obrazu obyvatel Francie byly všeobecně promítány všechny vlastnosti, považované v tehdejší době za odsouzeníhodné: individualismus, degenerace, nedostatek tělesné odolnosti a tzv. narušená mravní základna. Na rozdíl od nich se obraz Rusů jevil jako přímí protiklad: „Mravní hodnoty rudoarmejců byly mimo veškerou pochybnost; ať v práci nebo i v osobním styku, v přátelské pomoci nebo sebeobětování byli pohotoví a nad průměr nezištní.“
Německým vězňům nebyl přičten k „dobru“ fakt, že se jednalo o protivníky nacionálního socialismu. Ba naopak, byly do nich promítány veškeré protiněmecké stereotypy: „O hegemonii Němců v koncentračních táborech není pochybnosti a sporu. Ze svého výsadního postavení těžili všestranně a bez ostychu.“ Útisk příslušníků jiných národů, privilegia, sobecky zneužívané organizační schopnosti jim údajně pomáhaly přestát vše „znamenitě“. Navíc „byli silně přizpůsobiví a podporovali se na úkor druhých národností“.
Co se ovšem jevilo u Němců jako odsouzeníhodné, to platilo u Čechů jako obdivuhodné. Češi se prý vyznačovali disciplínou, solidaritou a přizpůsobivostí: „Chránili jsme se před špatnými komandy a transporty, pomáhali jsme kamarádům v čas potřeby se schovati do revíru. Jsou to jisté výhody, drželi jsme dosti důležitá místa, ale způsob, jak jsme těchto pozic využívali, je jedním z činitelů, které přispěly k dobrému přetrpění.“ Až na výjimky prý Češi neztráceli víru na vítězství Spojenců a „zachovali si přes všechny útrapy tělesné a hlavně duševní vysokou mravní úroveň“. V tom se údajně lišili od Poláků, u kterých došlo „zvláště mezi inteligencí, k mravnímu zlomu“; vysvětlení se hledalo v polské nedůvěře ve vojenskou sílu Sovětů a v nejistotě o vlastním osudu v případě naprostého vítězství Spojenců.
Snad nejpřekvapivější pro dnešního českého čtenáře je v této široké paletě nacionálních stereotypů přetrvávání protižidovských úsudků a chybějící náznaky nějakého soucitu se židovskými spoluvězni: „Židé byli naprosto neodolní a většinou do 14 dnů byli vyhubeni. Od roku 1944 prý nebyli sice ,hubeni‘, ale hynuli na nejtěžších pracích. Nebyli solidární.“ Podobné postoje se vyskytovaly opakovaně jako variace na jedno téma: „O Židech není třeba mnoho slov; byli prostě odsouzeni k zániku a také po kratší či delší době museli podlehnout. O to se starali vedoucí, i ve značné míře spoluvězni.“
Dr. František Bláha (1896-1979), lékař a politik Československé sociální demokracie (v roce 1948 vstoupil do KSČ a byl pak signatářem Charty 77), který poskytl redakci svůj příspěvek, porovnával „zdravotní předpoklady“ příslušníků jednotlivých národů, uvězněných v koncentračním táboře Dachau. V tomto koncentračním táboře sám pobýval pro svou protistátní činnost v Sokole. Napsal:
Byla řada chorob, která byla téměř výhradnou národní záležitostí. Tak například diphterie a spála byla skoro výlučnou nemocí příslušníků severských národů, Rusové, kteří v masách, nepoměrně častěji než všichni ostatní byli napadáni tuberkulosou, byli takřka imunní proti tyfu břišnímu i skvrnitému, kterému zase hromadně podléhali Francouzi, Jihoslované, Češi a částečně i Poláci. Tak tomu bylo téměř při všech chorobách a bylo to lze vysvětlovat velmi dobře imunisační schopností organismu v důsledku předchozího života. Každé nemoci samozřejmě nejdříve a nejrychleji podléhali ti, kteří nikdy předtím se s touto infekcí nepotkali anebo ji ve svém dětství neprodělávali.
Tak jako to bylo s nemocemi infekčními, bylo to i s tou nemocí celkovou, nemocí táborovou – se snášením celého způsobu táborového života. Není sporu o tom, že žádný z národů, snad jedině cikány vyjímaje, nebyl ze svého předcházejícího života připraven a přizpůsoben pro to, co ho čekalo v německých věznicích a koncentračních táborech zvlášť. Přesto však musíme si říci, že životní míra a úroveň, celkový průměr zdraví a inteligence měly význačný vliv na to, jak jednotlivé národy a jejich příslušníci reagovali a snášeli způsob života a živoření v německých koncentračních táborech...
O Italech jsme věděli již dávno, že to nejsou právě živel ukázněný, disciplinovaný, a že jejich životní úroveň, zejména co se diety a hygieny týče, je na velmi nízkém stupni. Proto to také tak těžko odnášeli proti ostatním národům mnohem hůře než Rusové a Ukrajinci, jejichž nervová a duchovní vyrovnanost a fatalistické založení i při poměrně stejně nízké úrovni života fysického jim byla nepoměrným pomocníkem v životě koncentráčnickém. Vznětlivý a příliš citlivý charakter národů jižních mohl míti vždycky a všude jenom nepříznivé výsledky za známých táborových podmínek a zjevů. Po této stránce balkánští národové a zvláště Jihoslované, a z nich opět v první řadě Slovinci, ovládáni nejenom vyšší inteligencí, ale také i tvrdou, skutečně partyzánskou školou života, dovedli se škodlivým a nebezpečným účinkům tábora daleko lépe vyhýbat a přizpůsobovat.
Jedním ze zklamání našich dosavadních poznatků o životě národů byl náš bezprostřední styk s Francouzi. Je to pochopitelné proto, že jsme se stýkali vždycky pouze s vybranou francouzskou společností na mezinárodním poli vědeckém, politickém a jiném odborném. Málo lidí u nás znalo život a mentalitu širokého lidu francouzského. Proto bylo pro nás rozčarováním, když jsme se sešli s Francouzi jako s pouhými lidmi za okolností, kdy jsou odkládány všechny škrabošky a příkrasy společenské kultury a kdy je nejlépe možno poznat a naučit se znát člověka a lidi. Francouzi se nám jevili jako národ svrchovaně neukázněný, povrchní a lehkomyslný, i ve svých čistě osobních věcech, jako je hygiena, čistota, jídlo a společenský styk, který i za těch primitivních poměrů přece jenom byl charakteristickým pro každý národ v té veliké změti koncentračního tábora. Proto také tak snadno podléhali nemocem. Nedovedli si nic odepřít, nedovedli poslechnout, nedovedli se sami o sebe starat, a tím méně o své kamarády. Po této stránce byla u Francouzů i nepatrná národní soudržnost a pospolitost. Po této stránce jsme byli zklamáni i našimi kolegy francouzskými, kteří sice individuálně vykazovali slušnou úroveň vědeckou, ale po stránce lidské byli daleko za ostatními.
U náš Čechů byla v první řadě aspoň v Dachau tuhá, nikým nevyžadovaná, ale přec samozřejmá disciplina a solidarita. I při těch jednotlivých výjimkách a překážkách, kterých jsme se dovedli rychle zbavovat, zůstali jsme příkladem od začátku až do konce pro všechny ostatní...
Češi, vedle říšských Němců, dovedli být nejopatrnější na své zdraví. Ovšem, říšští Němci měli nepoměrné výhody v táboře vůbec po stránce výživy, ošetření a celého zacházení a nelze naše lidi proto s nimi srovnávat. My jsme měli však i dostatek fysické odolnosti, která se mi jevila jako společný úkaz všech slovanských národů, tedy i Poláků, Rusů a Jihoslovanů... Slovanská odolnost se středoevropským, řekněme si třebas německým intelektem u nás, to jest přizpůsobovací schopnosti a přitom uvědomělou vírou a tvrdou rozhodností, to byly vlastnosti, jimž děkují tisíce našich lidí, kteří se vrátili z gestapa a věznic, tomu děkujeme, že procento naší úmrtnosti za dráty i za mřížemi bylo vzdor často horším úmyslům a zacházení daleko menší než u národů jiných.
V koncentračním táboře Mauthausen od února 1942 do 5. května 1945 pobýval dr. Vratislav Bušek (1897-1978), bývalý děkan a rektor na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, který po osamostatnění Slovenska až do listopadu 1939 působil jako profesor církevního práva na právnické fakultě v Brně. Koncem roku 1941 byl zatčen Gestapem a až do konce války byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen. Po válce byl i přes počáteční odpor profesorského sboru jmenován řádným profesorem dějin církevního práva a římského práva na pražské právnické fakultě, ovšem hned po Únoru 1948 byl jako aktivní člen národně socialistické strany z rozhodnutí akčního výboru z fakulty odstraněn. V létě 1946 pro časopis Dnešek napsal:
Od dubna 1942 jsem byl zaměstnán v revieru, takže jsem měl příležitost pozorovati snad více než mnohý jiný, jak jednotlivé národnosti vzdorují mravně i fysicky útrapám koncentráku. Podle mých zkušeností nejvíce odolní byli Rusové. Zdravá nátura, po všech stránkách. Znamenitě se dovedli přizpůsobiti primitivním poměrům lágrovým. Strávili stejně šlupky od brambor jako uhlí a znamenitě dovedli ,organisovati‘. A vždycky byli při humoru. Přitom snad vůbec nebyli v tak zvaných lepších komandech.
Hned po nich přicházejí Češi (nikoli Slováci, ale zkušenosti s těmito nejsou velké, poněvadž přišli většinou až v roce 1944, a to ještě neměli příležitost se ,asimilovati‘, trpěli špatným nakládáním, které bylo údělem všech nových transportů). Češi, když si přetrpěli éru vyhlazovací z roku 1941 a poloviny roku 1942, se dostali většinou do dobrých komand, znamenitě se osvědčovali bez rozdílu stavů. I inteligenti se přeškolili na ,facharbeitry‘ a lze říci, sit venia verbo, že byli pak jako dobří pracovníci i v lágru celkem váženi. Hodně Čechům ovšem pomohly balíčky z domova posílané a jejich solidarita, v Mauthausenu aspoň téměř stoprocentní, bez rozdílu náboženství a politického vyznání. Chránili jsme se před špatnými komandy a transporty, pomáhali jsme kamarádům v čas potřeby se schovati do revieru. Jsou to jisté výhody, drželi jsme dosti důležitá místa, ale i způsob, jak jsme těchto posic využívali, je jedním z činitelů, které přispěly k dobrému přetrpění.
Na třetí místo bych kladl Poláky, kteří rovněž po překonání vstupního období se zmocnili mnoha dobrých posic v lágru a i na špatných pracovištích projevovali jistou lepší odolnost. Měli balíčky, ale kvalitně bídné. Kupodivu, asi koncem roku 1944 – snad vinou dlouhého věznění a pak z řad přesunutých vězňů transporty z Osvěčimi – začala rapidně klesati odolnost Poláků.
Překvapivě malá byla odolnost Jugoslávců. Nedostávali balíčky, měli většinou těžká pracovní komanda a až na výjimky propadali značné depresi. Řádila mezi nimi silně tuberkulosa. Byli neobyčejně poctiví, málo organisovali a vzájemně se hodně podporovali.
Zvláštní kategorie byli u nás Španělé. Schutzhaftlagerführer [Georg] Bachmayer [spáchal sebevraždu 8. května 1945] ,držel na Španěly‘, tito měli mnoho dobrých komand, celé velké komando Poschacher (kamenolom) bylo elitní komando ,soukromých zaměstnanců‘ tohoto kamenolomu... U Španělů je třeba rozlišovati Španěly prominenty, dobře se držící, a Španěly chudáky, i v lágru vlastními kamarády zanedbávané a hynoucí poměrně více (zvláště v Aussenlagrech). V Mauthausenu v hlavní pisárně nad nimi bděl jejich ,konsul‘ Juan de Diego, který by nejraději každého Španěla vytáhl ze všech transportů. Dělal to dobře.
Velmi málo resistentní byli Maďaři a Italové, kteří se do posic nedostali vzhledem k pozdnímu svému příchodu a morálně se nedovedli přizpůsobit. Balíčků neměli.
Na nejnižším stupni stáli Francouzi. Morálně tito individualisté neobyčejně zklamali. Nekolegiální většinou, podléhali depresi, nedbali na hygienu a pořádek, neměli posice, nedovedli organisovat. Tam, kde se domohli posic, v jednom aussenlagru podporovali pak sobecky jenom sebe. Slovanské národy ,neměli rádi‘.
Němci byli většinou v komandech, podporovali se, ovládali lágr, organisovali se a pokud nevyhynuli v prvních dobách zakládání lágru, tedy to přestáli znamenitě. Byli silně přizpůsobiví a podporovali se na úkor druhých národností.
Výjimku z nich činili u nás někteří komunisté, zvláště rakouští. Ovšem mezi Němci byla většina zelených (Berufsverbrechrů) kápů a štubových a podobných prominentů, kteří zle utiskovali všechny, kdo nepatřili k ,wir Deutsche‘.
Zcela neodolní byli Sicherheitsverwahrer, zločinci dodaní z věznic, kde byli zvyklí nic nedělat, v případě nemoci dostávati ošetření a dietu. Ti ovšem hynuli v lágru v masách.
Jiné národy početně nepřicházejí v úvahu.
Židé byli neprosto neodolní a většinou do 14 dní byli vyhubeni. Od roku 1944 nebyli sice ,hubeni‘, ale hynuli na nejtěžších pracích. Nebyli solidární.
Právník dr. Jaroslav Drábek (1901-1996) byl jako „aktivní účastník odboje“ v roce 1943 zatčen a vězněn na Pankráci a v Osvětimi-Birkenau. Válku přežil ovšem v psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích, zachránil se totiž předstíráním choromyslnosti (důvody jeho přemístění z „vyhlazovacího tábora Osvětim“ do psychiatrické léčebny v Praze by určitě stály za důkladnou rešerši). Po válce se vrátil zpět k advokátské praxi a „proslul“ jako generální prokurátor v procesu s Karlem Hermannem Frankem. Po únoru 1948 emigroval na Západ. V červenci 1946 otiskl Dnešek tento jeho příspěvek:
Byl jsem ... v koncentračním táboře Osvětim-Rajsko (Birkenau), což vlastně ani nebyl koncentrační tábor, nýbrž tzv. ,Vernichtungslager‘, kde průměrná doba, během níž byl člověk vyřízen, nepřesahovala 3-6 neděl. Ti, kdož zůstali na živu déle, byli čestné výjimky. V tomto táboře se také nikdo vážně nezajímal o nějakou práci heftlinků, neboť daleko důležitějším problémem bylo, aby heftlinci do nejrychleji zmizeli v krematoriu a udělali místo novým, jichž přijíždělo tisíce denně. A ježto na ránu holí do hlavy nebo přeražená žebra umíral celkem stejně rychle universitní profesor z Prahy jako bankéř z Amsterdamu nebo cikán z Řecka, bylo celkem vedlejší, jak je kdo odolný. Během oněch kritických několika týdnů žili také účastníci jednotlivých transportů prakticky dosti odloučeni od ostatních, takže bylo stejně málo času jako příležitosti srovnávati, jak kdo útrapy tábora snáší...
Vcelku bych však mohl potvrditi, že zejména slovanští národové prokázali i v tomto vražedném prostředí podivuhodnou odolnost, kterou bych přičítal v prvé řadě jejich nezdolnému optimismu, pokud šlo o výsledek války, o budoucnost slovanských národů... Tento optimismus nebyl už tak markantní u národů jiných, s nimiž jsem se v táboře setkal, např. u Francouzů. Pokud jde o židy, měli všechny důvody, aby propadli zoufalství, nejen pokud šlo o životy jedinců, nýbrž o osudy židovstva vůbec, neboť to, co s nimi v Osvětimi se dálo a co je dnes již obecně známé, svědčilo den ze dne zřetelněji o tom, že jde o bytí či nebytí židovstva vůbec, alespoň v Evropě. I mezi nimi jsem ovšem poznal mnohé, kteří se chovali hrdinně a zápasili o svůj život do posledního dechu.
Autorem velmi obsáhlého příspěvku pro Dnešek byl brigádní generál Miroslav Miklík (1893-1965), který od listopadu 1940 až do konce února 1945 pobýval v koncentračním táboře Oranienburg u Berlína a posléze až do konci války byl v Buchenwaldu:
I když nadhozené otázce jsem se nevěnoval systematicky, mohu přece souhlasiti, že i běžnému pozorovateli neunikl nápadný zjev, že útrapy táborového života neprojevily se na tělesné a do značné míry i duševní odolnosti jednotně, a to nejen u jednotlivců, nýbrž i skupin, společenských tříd a národností...
Podle mých osobních poznatků seřadil bych národy nebo skupiny národů v tomto pořadí se zřetelem na jejich tělesnou a duševní odolnost k útrapám koncentračních táborů: 1. Norové, 2. Češi, 3. Němci, 4. Poláci, 5. Srbové, 6. národy západu: Holanďané, Belgičané, Španělé, Francouzi, 7. národy východu: Rusové, Ukrajinci, Litevci, Lotyši a 8. židé.
Příčiny a podmínky, které měly na toto seřadění vliv, je možno zhruba rozděliti na dvě skupiny: příčiny mravní a hmotné.
Norové přišli do koncentračního tábora v druhé polovině války, kdy potřeba pracovních sil v třetí říši stoupala a proto většina koncentračních táborů pozbývala postupně původního účelu vyhlazovacího a stávala se více shromaždištěm levných pracovních sil. Bylo přirozené, že z tohoto zřetele se změnilo i zacházení s vězni. Nešlo již o to, aby zahynul pokud možno největší počet vězňů, nýbrž aby největší jejich část mohla býti intensivně zaměstnána a využita. Dále měli Norové, může-li se to tak nazvat, výsadní postavení. Byli jednak ubytováni ve společných blocích, kde přirozeně mravní soudržnost a kamarádská výpomoc byla důležitým činitelem...
Češi – (Slováci přišli do tábora na sklonku války a nelze proto vyvozovati odůvodněných poznatků) – dělili se ve dvě skupiny: vězni političtí a vězni pro pracovní sabotáž. Je třeba zdůrazniti, že – aspoň po mém soudu – vězni političtí zachovali si přes všechny útrapy tělesné a zvláště duševní vysokou mravní úroveň... Také skutečnost, že mnoho našich příslušníků bylo schopnými a odbornými řemeslníky a dělníky, přispívala k tomu, že četní naši lidé stali se na pracovišti předáky a uznávanými odborníky, kteří pak měli možnost zasahovat ve prospěch známých a krajanů vůbec. Češi, kteří se dostali do koncentračního tábora z důvodů pracovní sabotáže v Německu nebo pro intimní styky s Němkami, měli odůvodněnou naději, že po kratší nebo delší době budou z tábora propuštěni.
Němci po stránce mravní byli v situaci méně záviděníhodné. Nacistický režim je přivedl do koncentračního tábora a většina si byla vědoma toho, že dokud tento režim bude u moci, nemají naději na propuštění... Najít uspokojující východisko nebylo snadné a po mém soudu jedině naprostá hegemonie v táboře a výhody, které z toho plynuly, pomohla udržeti jim uspokojující standard a tělesnou odolnost. Šlo zde především o vězně politické: ostatní kategorie Němců, ať už zelení – zločinci z povolání, černí – živly asociální, nebo růžoví – mravně úchylní, mravně vegetovali nebo tuto stránku vůbec nebrali v úvahu a vyžívali se jen a jen tělesně; a možnosti k tomu měli neohraničené.
Poláci – žili v první polovině války z mravního fondu jejich předválečné politické výchovy... Po vstupu Sovětského svazu do války došlo mezi Poláky, zvláště mezi inteligencí, k mravnímu zlomu. Nedůvěra ve vojenskou sílu Sovětů a nejistota o vlastním osudu v případě naprostého vítězství spojenců odrazila se značně na mravní odolnosti jinak fyzicky zdatných jedinců. Myslím, že jen všeobecně zlepšené poměry táborové zabránily naprosté otupělosti a mravní indolenci ve větším rozsahu. Byli ovšem i mezi Poláky jedinci, o jejichž vysoké mravní úrovni nemohlo býti pochyb, ale to byly výjimky...
Srbové – i když netvořili kompaktní celek – a snad také proto, že byli mizivou menšinou, zachovali většinou hrdý postoj k okolí a k tělesným útrapám. Jejich fysický fond, poměrně skromné požadavky životní úrovně a mravní – nebo spíše národní odolnost přispívala jim k udržení slušného průměru i za nejtěžších životních podmínek.
Západní národy lze hodnotit v jedné skupině... Jestli kladu Holanďany na první místo, není to ani tak z důvodů vyšší mravní a kulturní úrovně, jako spíše proto, že osobní poznatky pramenily z přímého styku s jedinci nadprůměrných hodnot. Myslím, že jejich mravní úroveň vyplývala jednak z tradice, jednak z poznání síly válečného potenciálu západních velmocí. Také činnost jejich vlády v exilu byla nemalým podnětem k upevnění sebedůvěry.
Španělé, kteří byli internováni v koncentračním táboře, patřili vesměs k republikánským bojovníkům, zásadním nepřátelům fašismu a tím byl dán jejich postoj ke všem událostem v táboře a údobím války.
Francouzi a z větší části i Belgičané byli v koncentračním táboře kapitolou zvláštní a myslím, že jen málo našich příslušníků nebylo jejich chováním doslovně zklamáno... Byl to zřejmě soustředěný útok nejrůznějších složek na mravní základnu národa, která byla již dosti otřesena soustavným tvrzením o postupné a nezadržitelné degeneraci. I když se přihlíželo ke všem těmto i různým dalším příčinám, přece u daleké většiny spoluvězňů zůstávaly pochybnosti, zda vžditá představa o kulturní a mravní výši Francouzů odpovídá skutečnosti. Nešlo jen o slovné projevy a společenské vystupování, nýbrž o nejzákladnější povahové rysy, tělesnou kulturu, vzájemnou podporu krajanů a soudržnost ve strádání...
Rusové a příslušníci ostatních východních národů přišli do koncentračního tábora v období vrcholného vypětí nacistického teroru... To mělo patrný vlil na zacházení s vězni, zvláště pokud šlo o Rusy-komunisty; nelze mluviti pouze o decimování, to byly přímo katakomby mrtvol, zvláště v zimě 1941-42. Po stránce mravní je třeba rozlišovati válečné zajatce od vězňů nasazených v říši na nucenou práci. Mravní hodnoty rudoarmějců byly mimo veškerou pochybnost; ať už v práci nebo i osobním styku, v přátelské pomoci nebo sebeobětování byli pohotoví a nad průměr nezištní. Zvláště poměr k Čechům byl naprosto vyhraněný a až na řídké případy bez kazů – z jedné i druhé strany; napjatější poměr a nedůvěřivý postoj měli k Polákům.
Posuzovat mravní hodnoty těch, kteří byli nasazeni na práci v říši a pro nějaký přestupek se dostali do koncentračního tábora, není jednoduché. Je třeba míti na zřeteli, že to byli vesměs jedinci, kteří zůstali v okupovaných prostorech po ústupu Rudé armády, tedy element ne vždy uvědomělý, že jejich poměr k ústřední vládě nebyl naprosto vyhraněný, zvláště u Ukrajinců, a že předchozí skutečnosti z pracovních táborů nemohly přispívati k rozvinutí kladných hodnot a právě naopak vedly k jejich utlumení Byli to většinou mladí lidé, u nichž výchova nedospěla stability a proto zjevy charakterových defektů byly poměrně časté, zvláště pokud šlo o názor na cizí majetek...
Češi neměli až do konce roku 1942 pražádných výhod oproti národům jiným a také převážná většina českých vězňů odolávala útrapám lépe, hlavně díky mravním hodnotám a vysokému stupni sebevědomí... Nesmí se zapomínati ani na přísnou tělesnou čistotu a sebekázeň v jídle, která je uchránila zhoubných infekcí a chorob zažívacích. Nevím, ale snad nebylo případu, aby naši lidé se tak houfně vrhali na odpadky, shnilá nebo zkažená jídla, bramborové slupky, syrovou zeleninu, jako činili jiní.
Podstatná změna nastala v roce 1943, kdy bylo dovoleno posílati do tábora potraviny. Poměry se rozhodně zlepšily a jsem pevně přesvědčen, že jen díky této okolnosti se zachránila většina našich příslušníků a překonala nejen dlouhou dobu věznění, nýbrž hlavně poslední měsíce pochody smrti a všechny hrůzy konečného období války; byli prostě v tělesné kondici, která odolala i poslednímu náporu útrap a nebezpečí...
Není pochyby o tom, že až na řídké výjimky byla povinnost vzájemné pomoci mezi Čechy samozřejmostí a také byla skutečně a důsledně prováděna, takže budila pozornost u všech ostatních národů; snad jedině Norové se mohli v tomto ohledu s námi porovnávat. Věřím, že není případu, aby některý Čech umíral hladem, zatímco ostatní měli dostatek jídla; u jiných národů takové případy skutečně byly a dosti časté.
Němci: O hegemonii Němců v koncentračních táborech není pochybnosti a sporu. Ze svého výsadního postavení těžili všestranně a bez ostychu. Desátky za sebemenší výhodu nebo zdánlivou úlevu byly pro ně samozřejmostí a při nedostatečnosti táborové stravy musely se dary a úplatky projevit především v potravinách a snad ještě kuřivu.
Nezřídka se stávalo, že vězeň byl nucen utrhnout si doslovně poslední spousto od úst a dáti předáku na pracovním stanovišti nebo staršímu u stolu, světnici a bloku, jen aby si zachoval jeho přízeň nebo blahovůli. Jen ten, kdo prošel peklem koncentráku, dovede si představit, co znamenalo, když si některý polobůh umínil vybít zvůli na spoluvězni. I při nadbytku stravy a poměrném osobním pohodlí nebyli Němci na prvním místě tělesné odolnosti k útrapám a lze to vysvětliti jednak pohnutkami psychologickými a mravními, jednak značným uvolněním sebekázně...
Poláci: Asimilační schopnost, menší požadavky životní, dlouhodobá zvyklost na těžkou práci, houževnatost a poměrně dobrý fyzický fond, to vše dávalo Polákům možnost překonati počátky a nejtěžší období věznění v koncentračních táborech. Jestliže nebylo plně využito těchto předpokladů, lze příčinu hledati především v podmínkách a zřetelech mravních... Bylo nápadné, že krajanská soudržnost a vzájemná pomoc nebyla u Poláků tak zřejmá a bezprostřední jako u Norů nebo i Čechů. Přebytky byly spíše vhodnou příležitostí k získání osobních výhod, k výměnnému obchodu, ba dokonce je někteří raději nechali zkazit, než aby je věnovali potřebným krajanům.
Srbové ... svojí houževnatostí, nekompromisním přesvědčením a hrdinností odboje těšili se tak veliké oblibě, že většina vězňů, hlavně národností slovanských, pomáhala jim, pokud to bylo možné – a proto mohli si udržeti průměrnou úroveň táborového života.
Francouzi a ostatní národové Západu měli četné předpoklady k tomu, aby získali a udrželi největší část hmotných výhod... Němci, ať vedoucí SS nebo i spoluvězni, neměli k nim onoho nesmiřitelného poměru jako k národům slovanským.... Ale ani při těchto nesporných výhodách neprojevily se důsledky poměrného blahobytu u Francouzů tak zřetelně, jak bylo možno očekávat... Po mém soudu rozhodujícím činitelem byla okolnost, že u převážné většiny příslušníků západních národů byly zanedbávány nejzákladnější podmínky tělesné čistoty a zdravotních ohledů. Příčiny tohoto zjevu byly všem nám, kteří jsme měli vžitou představu o kulturní jejich vyspělosti, naprosto nepochopitelné. Jednou z příčin byla pozoruhodná sobeckost. Nebyl to řídký zjev, kdy u Francouze se našlo mnoho zkaženého jídla, uloženého na nejrůznějších místech, zatímco jejich krajané doslovně trpěli podvýživou a hladem...
Rusové a ostatní národové ve sféře sovětské žili po celou dobu pobytu v koncentračním táboře v podmínkách nesporně nejtěžších...
O židech není třeba mnoho slov; byli prostě odsouzeni k zániku a také po kratší či delší době museli podlehnout. O to se starali vedoucí i ve značné míře spoluvězni.
Bohumil Přikryl vysvětlil, proč Češi měli v koncentračním táboře lepší podmínky než Francouzi:
Češi byli většinou vyučeni nějakému řemeslu nebo znali nějaká praktická povolání. Proto se snadněji dostali do dílen nebo do kanceláří. A nebyli-li vyučeni tomu, co se například v dílně dělalo, naučili se od ochotného kamaráda celkem brzo hmatům potřebným při obsluze stroje. Kromě toho uměli Češi také spíše německy, a Němci, vedoucí vězňové i eses, se s nimi mohli snáze domluvit. Mohli tedy Němci Čechy lépe potřebovat, a proto je také výhodněji, pro sebe i pro Čechy, umísťovali. Francouzi naproti tomu uměli řemesel i německy méně, proto pracovali většinou venku o rozličných pracích zemních, za deště i za mrazu.... U Čechů převládal také více duch pospolitosti než u individualistických Francouzů. My dovedeme lépe najít správnou míru mezi individuálním a kolektivním... To obecné, které platí při srovnání Čechů a Francouzů, platí ovšem také při srovnání národů jiných.
Eva Hartmannová uvádí ve své studii článků vycházejících v roce 1946 v časopise Dnešek tento závěr:
Jak tyto příklady ukazují, setkáváme se na stránkách Dneška v roce 1946 s vysoce ambivalentními postoji jak vůči vlastní, české národní identitě, tak i vůči zde prezentovaným obrazům ostatních evropských národů. Racionálně nereflektované jednotlivé prožitky a zkušenosti vlastního společenského okolí byly zastírány povrchními iracionálními odkazy na kolektivní duchovno ve světě, jenž zdánlivě obklopoval vágně vymezené národní společenství méněcennými až nepřátelsky laděnými okolními národy. Viděno na pozadí představy o anonymních a samočinných historických silách, které se jevily jako zdroj momentálních problémů, nejistot a obav a nabízely útěchu jen v odkaze k neznámé budoucnosti jako jedinému zdroji naděje, ukazují nám stránky Dneška obraz hluboce nejisté české společnosti bez orientace, sebedůvěry a bez schopnosti jak racionálně analyzovat stávající problémy, tak komunikovat se svým okolím. Tento obraz je o to závažnějším symptomem tehdejšího emocionálního rozpoložení české společnosti, že se v případě časopisu Dnešek nejedná o bulvární emocionalizující a simplifikující časopis, nýbrž o platformu intelektuálních elit, které byly hlavním zdrojem racionální inspirace k orientaci a ke hledání alternativních způsobů řešení jednotlivých, očividně silně pociťovaných společenských, politických a hospodářských problémů. V nejistotě se potácející „my“ české společnosti bylo tehdy konfrontováno se zdánlivě ohrožujícím „oni“; tento stav určoval navíc výchozí podmínky české společnosti v době jejího rozhodujícího střetu s ideologickým náporem marxistické utopické vize socialismu na straně jedné a s mocenskopolitickým expanzionismem Sovětského svazu na straně druhé. (-lb-)
KONEC
Zdroje:
Hartmannová, Eva: „My“ a „oni“: hledání české národní identity na stránkách Dneška z roku 1946. In: Stránkami soudobých dějin. Sborník statí k pětašedesátinám historika Karla Kaplana. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1993. S. 93-109.
Archiv časopisu Dnešek, ročník 1946
