Kdo je opravdovým Čechem a kdo „kolaborantem“? (1.)

Diskuse na stránkách časopisu Dnešek v roce 1946 nemilosrdně odhaluje poválečné konstrukce „českého národního uvědomění“ 

Film Babička s Terezií Brzkovou v hlavní roli se dostal do protektorátních 
kin koncem roku 1940 a doslova lámal rekordy návštěvnosti. „Pražská 
premiéra a první uveřejnění filmu na venkově vyústilo v národní českou událost“, 
hlásila situační zpráva Sicherheitsdienstu. Ovšem už v lednu 1941 se v další 
situační zprávě Sicherheitsdienstu uvádělo: „U Čechů pomalu začíná být znát 
zájem o německé filmy, což se například projevilo neobyčejně silnou návštěvností 
filmů Žid Süß a Opereta. Zatímco film Žid Süß vyvolával také u Čechů často 
odpor k Židovstvu, nacházel film Opereta velký ohlas kvůli stylu, který má k 
Čechům blízko.“ Během prvních čtyř týdnů, kdy byl film Jud Süß promítán od
listopadu 1940 v kině „Na příkopě/Am Graben“, jej navštívilo 50.000 Pražanů.

Od března 1946 začal být v Československu opětovně vydáván známý, Ferdinandem Peroutkou redigovaný časopis Přítomnost, ovšem již pod novým titulem Dnešek – to z toho důvodu, že původní předválečný název periodika nebylo možné použít. Vycházelo i za Protektorátu, což jej v poválečném prostředí zásadním způsobem „diskvalifikovalo“. Podobný osud postihl i Lidové noviny, jež se po válce přejmenovaly na Svobodné noviny. Časopis Dnešek byl chápán jako jeden z hlavních nositelů veřejné diskuse české vzdělané veřejnosti. Eva Hartmannová zveřejnila již v roce 1993 zajímavou studii („My“ a „oni“: hledání české národní identity na stránkách Dneška z roku 1946), jež poskytuje bližší pohled na způsob, jakým byly na stránkách této nejvýznamnější platformy nekomunistické inteligence pojímány, analyzovány a diskutovány otázky formování nové společenské a národní identity. Je zcela logické, že se do této „diskuse“ na stránkách časopisu v roce 1946 intenzivně promítala teprve nedávná protektorátní zkušenost. Co však pro dnešního českého čtenáře – ale i pro současné hodnotící české historiky – může být překvapivým zjištěním, je sebekritičnost a otevřenost, s jakou nejeden tehdejší autor příspěvků pro časopis hovořil při reflexi teprve nedávných zkušeností o rozsahu a intenzitě  „kolaboranství“ českého národa v období existence Protektorátu.

Samozřejmě ale, že i vyhnání Němců a jeho následky patřily k hlavním zdrojům úvah na stránkách Dneška. V sérii článků se tomuto tématu věnoval především tehdy nejvýznamnější kritik „odsunové praxe“ Michal Mareš. Vyhnání se jevilo jako zdroj reálných obav jak vzhledem k jeho následkům pro momentální hospodářskou situaci, tak i vzhledem k očividným problémům ve snahách o znovuosídlení vylidněných oblastí. Ve všech příspěvcích zveřejněných v roce 1946 je nápadná skutečnost, že nikdo nezapochyboval o „historické nutnosti“ vyhnání: „Budoucnost by nám neodpustila, kdybychom nevyužili této historické příležitosti“. Tedy zjištění nikoliv překvapivé.

Zajímavější už je, že tradiční demokratické země jako Švýcarsko či USA se v pohledu na svět, prezentovaný v autorských příspěvcích a ve čtenářských dopisech časopisu, jevily jako nepoučitelní zaostalci, které jakýsi kolektivní duch českého národa na cestě za lepší budoucnosti již předčil: „Tím, že jsme dovedli odvrhnout liberalismus a jít za myšlenkou řízeného hospodářství, dostali jsme se kus dále před západní Evropou a Amerikou.“ Tzv. české demokratické tradice byly chápány jako předzvěst nového, lepšího politického systému, než lidstvo samo znalo; za nositele tohoto experimentu byli považováni tzv. „hrdinové válečného odboje“. V této konstrukci se ovšem záhy stala problematickou otázka, kdo vlastně byli nositelé onoho vyzývaného národního ducha, k němuž se upínaly všechny naděje: tzv. duch národního odboje proti okupantům nebyl totiž tehdy ještě vykonstruován.

Na stránkách Dneška se v roce 1946 ještě setkáváme s nejrůznějšími a rozporuplnými obrazy životních zkušeností české společnosti během období Protektorátu. Nedávná zkušenost šesti válečných let nebyla ještě zapomenuta, vytěsnění nepříjemných vzpomínek a jejich konstrukce do jednoznačného obrazu traumatických prožitků nebyly ještě ukončeny. Jednou se dočítáme, že „se celý národ postavil od prvního okamžiku na odpor proti okupantům, protože fašismus je něco naprosto protichůdného naší národní povaze a podstatě“, jindy zase, že „odpor proti okupaci byl spontánní, neznal téměř výjimek, jež se vyskytovaly jen u mravní spodiny“.

V pravidelné rubrice dopisů čtenářů, kde bylo tematizováno více konkrétních problémů než v redakční části časopisu, se ale setkáváme s jiným obrazem české protektorátní minulosti: „Je všeobecně známo, že kolaboroval, to jest spolupracoval s Němci celý národ, pokud zůstal doma a nestal se partyzánem, ale jak říká vtipná anekdota, byl český národ nejposlušnější na světě, neboť poslouchal ve dne Berlín a v noci Moskvu a Londýn“, mínil například v čísle z 23. května 1946 čtenář, jenž se podepsal jako J. Richtrmoc. Zároveň dodal redakci odvážnou „prognózu“, o níž můžeme tvrdit, že se zřejmě nenaplnila: „Za rok, tak věříme, se konečně odvážíme říci, že nějaký hříšek máme téměř všichni, pokud jsme nebyli v zahraničí (i tam byly), v koncentrácích (i tam byly) nebo mezi partyzány (i tam byly). Za rok, věříme, odvážíme se přijít, druhové k druhům, a říci: Ano, zhřešil jsem, drazí ale maličko. Jsem jenom člověk. Odpusťte mi to.“

Diskursivně problematizovány byly vzpomínky v souvislosti s rozsáhlou diskusi o otázce, „zda byli rekreanti Heydrichovy akce kolaboranti nebo revolucionáři“, kde se jednalo o vinu či nevinu uživatelů zvláštních odměn za „zásluhy o říšský válečný průmysl“. Nutno dodat, že tehdy se na rozdíl od dneška pojmem „heydrichiáda“ chápalo označení pro zmíněnou „Zotavovací akci – Odkazu Reinharda Heydricha“, v jejímž rámci desetitisíce dělníků Protektorátu Čechy a Morava měly možnost v letech 1943 a 1944 využít dovolené k týdenním bezplatným rekreačním pobytům v ozdravovnách, lázeňských zařízeních a podobných objektech v různých atraktivních lokalitách na území Protektorátu. Konkrétně šlo o debata na téma, zda byli rekreanti Heydrichovy akce „kolaboranti“ nebo „revolucionáři“.

Z dopisů (ve vydáních z 9. a 23. května 1946) lze vyjmout tyto hlavní body (čtenáři v nich reagovali na názor, že účastníci zotavovacích pobytů byli v podstatě odbojáři, kteří byli věrni „národní věci“, že se tímto způsobem vyhýbali pracovnímu nasazení v Říši a že organizátoři akce – „turističtí průvodci“ – v lázních na místě protiněmecky agitovali):

„Zotavovací akce byla zařízením, na něž se dnešní odborová organisace nezmůže ani za deset let i po zvýšení členských příspěvků.“

„Že jenom touto akci bylo možno vyhnout se pracovnímu nasazení? Jak to? Pouhý týden dovolené tohoto druhu byl glejtem proti nasazení?“

„Účastníci byli vybíráni namnoze z příkazu závodu. Ale co s těmi, již se to ,namnoze‘ netýká? Vždyť právě o to nám šlo, aby byli vinní oddělení od nevinných, což pouhým mlčením zjistit nelze. Turističtí průvodci ve vlasteneckém duchu atd. – snad; ale rádi bychom slyšeli průvodce, kteří se odvážili mluvit před zástupem heydrichovských rekreantů v duchu protiříšském: nebyli to hrdinové, nýbrž blázni. A že se keťasové nebo Wernerové provinili více? Ale ovšem ...“

„Nazvavše celý ten bolestný problém heydrichiádou, zvolili jsme toto hromadné označení prostě proto, že heydrichovská rekreace byla nejveřejnější, nejviditelnější složkou omylů a provinění těch, kdož uvízli v hitlerovských a frankovských osidlech. Zrovna sem spadají i ty příděly cigaret a kořalek, vyhánění bílých límečků z autobusů, dobrovolné hlášení se na práci do říše, tupení první republiky, která pro dělníka tolik neudělala jako Hitler, ba namnoze i nepřátelský poměr k nasazeným bílým límečkům, nešikům, kteří svou neumělostí snižovali celkový výdělek a kteří si často nesměli podat žádost o příděl pracovního úboru, aby nebyli zbití, všechny ty v množství ztracené hříchy neuvědomělých nebo zlých jednotlivců, všechny ty jednotlivé kolaborace, ba i zrady, které nebyly tak na světle veřejném jako heydrichiáda, ale které lze rovněž téměř do jednoho případu zjistit a zvážit.“

„Činy lidské jsou trojího druhu: dobré, indiferentní a zlé. Jistě se nikdo neodváží tvrdit, že činy zde zmíněné jsou činy z hlediska národní cti dobrými. Indiferentními rovněž nebyly, neboť jak by potom k tomu přišli ti, kdož Němcům ani na tuto ruku nešli, aby byli stavěni do téže řady? Byli dělníci, kteří se heydrichiády prostě odmítli účastnit (a nic se jim ovšem nestalo) a kteří se od cigaretových a kořalkových dříčů odvraceli zhnuseni. Ti nechtějí být hodnoceni stejně. Šlo tedy zřejmě o skutky zlé. Zbývá najít mez, od které by měla místo snášenlivosti nastoupit trestající spravedlnost.“

Devátého května 1946 vyšla v Dnešku diskuse pod nadpisem „Co s rekreanty Heydrichova odkazu“. Uvádělo se zde, že „několik týdnů po revoluci ... byl vznesen dotaz, jak bude naloženo s kolaboranty, kteří za deci kořalky nebo za deset vlast pracovali do úpadu ve dne v noci, v pátek, ve svátek, nenechavše stroje vychladnout. Jenom tak už namátkou byli k těmto lidem přihozeni do jednoho koše ti, kdož ze svého titulu zaměstnance pracujícího v podniku pro vedení války důležitém vyhazovali starce a těhotné ženy z přecpaných autobusů nebo z tramvají. Neboť toto všechno byla docela zjevná kolaborace, ne pouhé selhání, pouhá nestatečnost, nýbrž zrada, provinění o to závažnější, že toto počínání bylo zcela dobrovolné a přinášející říši výhody zřetelné a bezprostřední. Je mnoho počestných dělníků, mistrů, úředníků a továrních ředitelů, kteří by mohli dlouho a podrobně vypravovat, jak a kým byli nuceni tuto práci navíc přidělovat a organisovat, mnoho je takových, kteří byli právě z tohoto důvodu po revoluci vyhozeni ze svých míst nebo uvrženi do cely. Mohli by vypravovat o tom, jak se v jedné velké pražské továrně střídal otec se synem po dvanácti hodinách u stroje, aby jim nikdo práci nevzal, a to tak dlouho, až otec prostě padl k patě stroje mrtev. Velmi mnozí by mohli vypravovat o tom, jak se v jejich továrně nenašel ani jeden dělník, který by byl ochoten zradit české jméno na lázeňské kolonádě, a jak musilo zděšené ředitelství samo vybírat oběti. Ale mnozí by také vypravovali o krvavých divokých rvačkách, které byly sváděny, aby byla proklestěna cesta k této hanebnosti.... Počestní dělníci hledí jistě sami s největší nelibostí na spolupracovníky, o jejichž rekreační minulosti vědí a kteří dnes patrně neslynou tak vysokou pracovní morálkou jako tenkrát, ba z nichž jsou někteří v postavení ještě odpovědnějším.“

K malému počtu autorů, kteří se pokoušeli o kritickou úvahu k jednotlivým konkrétním zkušenostem z doby Protektorátu, patřila publicistka Míla Pachnerová, která se vícekrát zabývala otázkou antisemitismu v české společnosti válečného období. Od ní se například v příspěvku z 2. května 1946 dozvídáme, že se antisemitské tendence projevovaly i bez nátlaku německého režimu v Protektorátu ještě před 15. březnem 1939:

„Hitler tu ještě ani nebyl, o nějakém nátlaku tedy ještě nemohlo být řeči a v tisku národa Masarykova se počala rozvíjet štvanice, která navazovala přesně tam, kde ji tehdejší profesor Masaryk před padesáti lety zakřikl: Voborského karikatury a Krychtálkova (nazítří přece jen odvolaná) definice, že židem je také každý, kdo se s židy stýká, a naprostým už vyvrhelem, kdo snad s židem žije v manželství. Od samého dna a z obvodu novinářství vynořili se noví lidé, kteří už měli tento program ve štítu a na něm budovali svůj vzestup.

Když potom Němci začali sypat z rukávů svá nařízení, komentovali každé jejich zostřující opatření s radostným souhlasem. Vždyť nesmíme zapomenout, že místa po židech nedostali vždycky Němci. Zbylo i na takového – promiňte, že Čechy je nazývat nechci a nemohu – a tak v době runu na místa vyšší i nižší, od správních radovství přes ordinace a advokátní kanceláře, od továrních koncernů po malé obchody a živnosti, všude jim bylo hračkou i potěšením, když dokázali, jak je dobré, že se těch židů zbavíme...

Převýchova národa ve smyslu nacistické ideologie, tak smutně selhavší ve svém celku, našla, jak známo, odezvu u jednotlivců a vloudila se i do rodin, kde podle přísloví o oběšenci nebylo radno hovořiti o provaze, do rodin, kde některý z členů byl žid. Byla to zase je otázka osobní statečnosti, když druhý z manželů, s postiženým druhem po léta snášel ústrky a příkoří, zostřované ještě soukromou horlivostí sousedů, a tak se ovšem stávalo, že některý podlehl.“

Jak naznačuje shora citovaná poznámka o kolaboraci jako o výjimečném postoji „mravní spodiny“, byla kolaborace vyčleňována z všeobecně platného obrazu národa jako nositele protiněmeckého odboje. Představa, že „kolaboranti“ nejsou součástí českého národa, byla příležitostně vyslovována přímo: když Pachnerová připomínala aktivní spoluúčast Čechů na arizaci židovského majetku, odmítla je nazvat pravým jménem.

Vyčleňování jednotlivců z národního společenství ovšem naznačovalo chápání národní příslušnosti jako aktu vyznání. To potvrzují i případy, kdy otázka, zda byl někdo Čech nebo Němec, byla chápána jako otázka subjektivního rozhodnutí: „Kdo zradil národ a přihlásil se za Němce, nepřiznal se tím jen k jiné národnosti. Takovým činem prohlásil, že se ztotožňuje s němectvím, že souhlasí s postupem německého národa, že souhlasí s nacismem, že se ztotožňuje i s jeho zločiny ... Kdo se za Němce přihlásil, patří s Němci za hranice.“ Ambivalence představy, že se „Čech“ může „prohlásit“ za Němce, ilustruje nejasnost v tom, kdo vlastně přesně byli „Češi“. (-lb-, -kv-)

Pokračování ZDE

Zdroje:

Hartmannová, Eva: „My“ a „oni“: hledání české národní identity na stránkách Dneška z roku 1946. In: Stránkami soudobých dějin. Sborník statí k pětašedesátinám historika Karla Kaplana. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1993. S. 93-109.

Archiv časopisu Dnešek, ročník 1946