Lukáš Beer
Dlouholeté čtenáře Našeho směru, popř. čtenáře knihy Hitlerovi Češi, zjištění a tvrzení nyní v českém jazyce vydané knihy německého historika Detlefa Brandese svým obsahem sotva nějak mohou překvapit. Brandesovi je každopádně nutné přičíst k dobru, že germanizační úmysly nacionálních socialistů v českomoravském prostoru podává ve své knize – které ovšem také lze v některých bodech co vytknout – ve velmi ucelené, srozumitelné a přehledné formě a překonává tím obsahově určitě knihu německého historika Reného Küppera, věnující se přednostně postavě K. H. Franka – knihu, jež před lety také vyšla v českém jazyce a „přenárodňovacími“ úmysly a plány se zabývala v podstatě druhořadě a necelistvě. Kniha Hitlerovi Češi zase v první řadě demonstruje tyto Brandesem potvrzené skutečnosti na příkladě plánů a realizace duchovní převýchovy české mládeže v duchu „proříšského českého nacionalismu“ a vysvětluje českému čtenáři podrobně vnímání českého národa z hlediska dobové rasové nauky. Jméno Detlefa Brandese je v České republice určitým pojmem a česká média mu věnují díky jeho nové knize poměrně velkou pozornost. Troufám si předpovídat, že zásluhou skutečnosti, že Brandes je v českém prostředí osobou relativně respektovanou, způsobí jeho kniha konečně určitý posun ke střízlivému historickému pohledu na protektorátní dějiny a bude nápomocna při postupném odumírání určitých typických poválečných, politicky přiživovaných klišé a mýtů, šířených českými historiky, politiky a publicisty až do dnešních dnů.
Pravda – někteří čeští novináři zvolili svérázný postup, jak tento budoucí účinek Brandesovy knihy alespoň v zárodcích poněkud sabotovat. Tomáš Krystlík na podobné téma napsal už jeden výstižný článek. Dosti husarský kousek se podařil i novináři Práva Františku Cingerovi, který vedl pro Novinky.cz s Brandesem interview. Cinger uplatnil ve svém příspěvku ukázkový etiketový švindl. Svůj článek nadepsal titulkem „Detlef Brandes: Nacisté chtěli poněmčit půlku Čechů“, ačkoliv sám Brandes v článku říká něco úplně jiného. Totiž, že okupační správa „chtěla poněmčit minimálně půlku, maximálně šestaosmdesát procent Čechů“. Německý historik v rozhovoru také prakticky vyloučil vysídlování Čechů z Protektorátu na východ: „Řekl bych, že takové plány ve skutečnosti neexistovaly. Známé jsou Heydrichovy projevy, v nichž říká, že by chtěl germanizovat co nejvíce Čechů. Ty takříkajíc rasově nevhodné by chtěl vysídlit. Myslel tím poslat snad šest procent lidí do Ledového moře jako dozorce v židovských koncentračních táborech. Chtěl je vyměnit za dozorce v sovětských gulazích, kam by umístil Židy. Ale to šlo jen o rasově nevhodné. Další kategorií byli antifašisté. Odpovědí bylo: poslat je do Německa na převýchovu, a jestliže to nepůjde, dát je pod Sonderbehandlung, Zvláštní zacházení – tedy zavraždit. Nacisté doufali, že Češi po vítězství ve válce budou realisticky nakloněni k poněmčení.“ Vesměs skutečnosti, jež už (detailněji) uvádím ve své knize Hitlerovi Češi, která vyšla před rokem. I zpravodajský server Echo.24 (tentokrát správně) cituje Brandese, který tvrdí, že příslušníci českého národa byli co do rasové struktury porovnáváni s „východními Němci“. I tato informace nemůže pro čtenáře Našeho směru a knihy Hitlerovi Češi v žádném případě vyznívat nikterak revolučně – ti totiž znají kromě jiného i výsledky bádání sociálního antropologa a profesora pražské univerzity Karla Valentina Müllera, jenž při cestě pražskou hromadnou dopravou mj. konstatoval, že obyvatelstvo Prahy by se vzezřením klidně dalo zaměnit za obyvatele Drážďan.