Tomáš Krystlík
 |
| Z výcvikového tábora Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Foto: archiv Lukáše Beera |
Stejného hanebného triku útočícího na emoce čtenáře se dopustilo i nakladatelství Prostor, když originální název citované Brandesovy knihy Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-,Volkstumspolitik´ in den böhmischen Ländern, tedy „Přenárodňování, přesídlování, rasová inventura. Národně socialistická ,národnostní´politika v českých zemích“, zcela nevhodně, zřejmě záměrně, změnilo v Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích.
Redaktor Parlamentních listů uvedený pod šifrou „mp“ zřejmě jako obvykle text článku převzal z ČTK a doplnil pouze mezititulky. Nutno říci, že skandálně nepravdivými.
Již první mezititulek „Vyvlastňování českého majetku, odsun Čechů po záboru Sudet, restrikce českého školství“ hlásá nepravdy. Majetek byl Čechům vyvlastňován jen tehdy, byl-li získán nespravedlivými národními machinacemi pozemkové reformy. Majitelé nemovitostí v územích odstoupených Německu, pokud nebyli židé, z nich dostávali poukazovány výnosy do protektorátu a to i tehdy, nestarali-li se o něj. Není znám ani jeden pokyn, příkaz, rozkaz německých úřadů nebo ozbrojených sil k vystěhování Čechů po odstoupení Sudet do zbytkového Československa. Některé české školy byly zavřeny, zejména tzv. menšinové, tj. školy vybudované pro děti dosazených českých úředníků do německých sídelních území. Ty byly již za první republiky méně vytíženy, zatímco ve školách německých bylo ve třídách i 80 žáků. Uzavírání českých středních a měšťanských škol bylo způsobeno jiným systémem německého školství než rakouské, tedy i československé – měšťanky v Německu neexistovaly. Někde byly české školy většinou nebo zcela zavřeny (v územích, které nepřipadly do Říšské župy Sudety), jinde zachovány. Restringovány v protektorátu a v odstoupených územích byly během války nedostatkem učitelů i školy německé, takže v nich pak učili i čeští učitelé.
 |
| Název knihy Detlefa Brandese, která vyšla v Německu již v roce 2012, byl v českém vydání poněkud tendenčně upraven. Ovšem místy je dosti patrná i Brandesova snaha překrucovat fakta ve prospěch české dezinterpretace soudobých dějin. Nicméně stejně jako Lukáš Beer v knize Hitlerovi Češi, věnuje se tento známý německý historik návrhům z řad SS na začlenění příslušníků českého národa do jednotek SS. |
V článku je citován autor knihy, Brandes: „Měli (Němci) plány postavit takzvané zemské mosty přes protektorát, například přes Prahu, Brno a sešněrovat české obyvatelstvo". A autor článku „mp“ pokračuje: „Chtěli podle něj rozšířit vojenská cvičiště, vysídlit české obyvatelstvo a po válce osídlit německým.“ V knize je uvedena mapka vojenských cvičišť, jejich budoucího rozšíření, a německých jazykových ostrůvků. Geograficky blízká jsou vojenská cvičiště Libavá, Vyškov a německé jazykové ostrůvky Olomouc, Vyškov. Jenže pokračování tzv. zemského mostu přes Brno na jih je v knize doloženo takto: „V listopadu 1944 plánoval velitel jednoho pluku Waffen-SS… využít jako cvičiště území mezi Stonařovem, Třeští, Solavicemi a Jihlavou.“ To má být relevantní důkaz? Nějaký velitel pluku a návrh z listopadu 1944?
Ale kdyby jen toto. Z Brandesovy představy „zemského mostu“ vedeného přes vojenská cvičiště Milovice, Neveklovsko na jih je již na první pohled patrná Brandesova snaha překrucovat fakta ve prospěch české dezinterpretace soudobých dějin. Plány na zbudování oněch „zemských mostů“ sice existovaly, ale v každém případě nebylo k dispozici německé obyvatelstvo, které by je osídlilo. A to ani po válce, pokud se vezmou v potaz úbytek německého obyvatelstva válkou a záměr osídlit Ukrajinu. Přesto Brandes sugeruje čtenářům vznik takových souvislých německých sídelních území napříč českým územím v době dohledné.
Úplným nesmyslem je věta článku: „Příslušníci podmaněných národů byli klasifikováni buď jako ,způsobilí k poněmčení´, nebo jako ,nežádoucí populační přírůstek´. Pro ty první plánoval režim asimilaci, pro druhé nucené práce, deportaci nebo smrt.“ Kritérium „způsobilí k poněmčení“ nebylo uplatňováno u žádného jiného okupovaného národa než u Čechů. Sám Brandes v knize uvádí, že Čechů způsobilých k poněmčení bylo podle rasových výzkumů SS 86 %. Tzv. nevyvážených míšenců, již nevhodných k přenárodnění, bylo v české populaci 12,45 % – ti se měli postupně převádět na práci v čistě německém prostředí ve staré říši (tedy žádné nucené práce, panovala však všeobecná pracovní povinnost). Tzv. osoby s mimoevropskou složkou, lidé cizí krve s neúnosným vnějším vzhledem, tedy „rasově nežádoucí“, měly „být evakuovány“ podle Brandese do Generálního gouvernementu. Ty však měly podíl v české populaci jen 0,0153 %. Tedy, žádné „nucené práce“, žádná „smrt“, jen cca třem lidem z dvaceti tisíců českého obyvatelstva (sic) hrozila deportace do bývalého Polska. A to jen teoreticky, protože podle tajného Heydrichova projevu v Černínské paláci 2. 10. 1941 [The Speech of the Reich Protector Reinhard Heydrich on the Elimination of the Czech Nation, The Seat of the Reich Protector (i. e. Nazi Governor and Hitler´s Representative in Czech Lands). Czernin Palace, Prague October 2, 1941. (legalized transciption of the original text incl. original errors).] se deportace měly týkat pouze „rasově nevhodných a současně svým protiříšským smýšlením nevyhovujících osob“. Z toho plyne, že by rasově nevyhovující bez protiněmeckého smýšlení byli ponecháni na místě. Smrt hrozila paradoxně pouze germánsky rasově nejčistším Čechům, kteří by se během určité doby nevzdali svého protiněmeckého smýšlení, protože ty pokládali Němci za potencionální vůdce odporu proti nim.
Zbývá jen konstatovat, že 70 let po válce se v Česku stále vesele lže.
Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.
