Tomáš Krystlík
 |
| Foto: Miloslav Ransdorf b6dn202 1796 od http://politik.in2pic.com. Licencováno pod CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons. / Debatní klub |
„Češi patří mezi pět národů na světě, které jsou schopny svým repertoárem zaplnit celoroční provoz operních divadel.“ Opravdu svým, tj. českým repertoárem, pane Ransdorfe? Petr Příhoda v knize Češi v dějinách nové doby napsal, že „triumfální trigy nad průčelím Národního divadla nic nevypovídají o tom, že kromě několika málo Smetanových oper a jedné Škroupovy nebylo tehdy čím rozehřát vnitřní prostory, český národ nevytvořil dosud ani jeden svůj román, protože nebylo a zatím ani nemohlo být společenského života, který by jej inspiroval, neměl ani své drama. Čechům chyběla i hodnotná próza a filozofie.“ Od té doby tolik českých oper nepřibylo, aby mohly vystačit na celoroční repertoár všech operních scén v Česku. Že divadla hrají v podstatě celý rok, je otázka dotací a opakování repertoáru - stačí se podívat na počet oper uváděných v Národním divadle za rok. Pro srovnání: Mnichov měl ke konci minulého století, kdy jsem se naposledy po tom pídil, přes 110 divadelních scén. Kolik jich má Praha, pane Ransdorfe? Že byste přestal vyprávět pohádky?
„Česká industrializace dosáhla pozoruhodných výsledků“. Naopak. Oproti Němcům českých zemí Češi zaostávali. V polovině 19. století vzniká v českých zemích tzv. gründerské období, výrazně ovlivněné tím, že rozhodující část (82 %) obyvatel českých zemí žila v menších venkovských obcích do dvou tisíc obyvatel a živila se převážně zemědělstvím. Z nich pocházeli národně uvědomělí vzdělanci, kteří museli nahradit šlechtu, měšťanstvo, kulturní, později i politické představitele českého národa. Pro svou podporu vytvořili mýtus o prostém vesnickém lidu jako o rozhodující složce českého národa. S ním souvisel výrazný stereotyp, mýtus o původu české vzdělanostní a politické elity „z chudých vesnických chaloupek“, což mělo logicky za následek, že podnikatelská aktivita na stupnici hodnot české společnosti byla druhořadá. Čeští podnikatelští průkopníci, na rozdíl od německých gründerů, většinou nenacházeli v české společnosti dostatek uznání a byli hodnoceni přezíravě, protože když všichni Češi pocházejí z chudičkých a skromných poměrů, je nemravné se vyvyšovat majetkem získaným z podnikání nad ostatní příslušníky národa. V této souvislosti je i symptomatické, že si čeština nevytvořila ekvivalent pro německý výraz Gründer. Češi začali tedy oproti Němcům českých zemí podnikat se značným zpožděním, prakticky až od poloviny 19. století. Vlivem vžitého národního mýtu o původu Čechů investovali hlavně do pozemků a do zemědělského podnikání spojeného s potravinářstvím. Roku 1901 byly v Obzoru národohospodářském publikovány propočty kapitálových pozic obou zemských národů. Společnosti patřící jazykovým Čechům měly sice 41 % kapitálu v potravinářství, ale pouze 19 % z celkového průmyslového akciového kapitálu v českých zemích. Akciové průmyslové závody v českých zemích sice představovaly při sčítání roku 1902 pouze 2 % ze všech průmyslových závodů továrního charakteru s více než 20 pracovníky, ale na jednu jazykově německou akciovou společnost v průmyslu českých zemí připadalo průměrně 3,5krát více akciového kapitálu než na českou. Ve srovnání s domácími Němci se čeští podnikatelé mnohem více uplatňovali v menších podnicích do 20 zaměstnanců. Po zahrnutí i menších podniků dospěl významný český národohospodář Josef Gruber v roce 1911 k závěru o třetinovém kapitálovém podílu Čechů v průmyslu českých zemí. František Dudek ve své práci z roku 2007 Gruberův odhad přehodnocuje a uvádí, že kapitálový podíl Čechů v průmyslu byl spíše jen pětinový. Při české dvojnásobné početní převaze nad Němci! K nalezení v Dudek, František: Iluze a mýty spojované s hospodářskou emancipací českého národa. In: Acta Oeconomica Pragensia, roč. 15, č. 7. Praha 2007. Proč píšete nepravdu, pane Ransdorfe?
Máte pravdu v tom, že Britové se již před rokem 1938 rozhodli, že kvůli zacházení s menšinami v československém státě se nedají zatáhnout do války a minimálně od května roku 1936 to Československu signalizovali. KSČ předstírala jen na pokyn Moskvy, že by se v roce 1938 mělo bojovat.
Odnárodnění Čechů za mocnářství. V roce 1784 byl na pražské univerzitě zaveden místo latiny jako vyučovací jazyk jazyk živý – němčina. Německá slovní zásoba totiž odpovídala potřebě doby, měla i názvosloví odborné, čeština tyto požadavky nesplňovala. Nejen tehdy, ale prakticky až do posledních desetiletí 19. století. Vezmeme-li to detailněji podle jednotlivých oborů, tak v některých z nich chybí české názvosloví dodnes. Na to však člověk přijde jedině tehdy, překládá-li odborné texty do češtiny. Základní stupeň školního vzdělání tvořily jedno- až dvouleté školy triviální české a německé (z latinského trivium, protože se v nich vyučovaly kromě náboženství jen tři předměty: psaní, čtení a počítání), na ně navazovaly tříleté německé hlavní školy a na ně šestiletá německá gymnázia. Žák v české triviální škole si jakžtakž osvojil, ale neupevnil české názvosloví, a v následné hlavní škole se seznamoval s německým výrazivem, které nemělo v češtině mnohdy vůbec ekvivalent. Pokud žáci po hlavní škole nepokračovali dále ve studiu gymnaziálním, neosvojili si pořádně ani němčinu, ani svůj mateřský jazyk, češtinu. U žáka přestupujícího z německé triviální školy do hlavní, tento problém odpadal. Vyučovacím jazykem gymnázií byla němčina. Lze s jistotou předpokládat, že děti vychovávané v českém jazyce si tím nesli s sebou do dospělosti vzdělanostní deficit, který se vyrovnal teprve dokonalým zvládnutím němčiny. „Učit se německy znamenalo pro českého studenta učit se jazyku již vyspělému a jazyku elit, tedy jeho status se tím zvyšoval. Naproti tomu učit se česky znamenalo pro německého studenta učit se jazyku poddaných a služebnictva“. K dočtení v Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Mladá fronta, Praha 1999.
Píšete: „České národní obrození bylo spolu s norským národním obrozením nejúspěšnější a stalo se vzorem pro řadu malých evropských národů. Jeho úspěšnost byla dána tím, že to bylo hnutí se širokou základnou a tažené odspodu.“ Zamyslel jste se, jakou cenu za to Češi zaplatili? Minimálně stoletým zpožděním svého kulturního a civilizačního rozvoje - museli nejdříve vydupat nefunkční jazyk ze země a naučit ho nejširší vrstvy, protože nová čeština nevycházela ze současného mluveného jazyka, nýbrž z jazyka z doby předbělohorské.
Ony vstupenky na popravy Češi okopírovali, také věšení na krátké oprátce, aby si popravovaní „užili“. Po ostudné popravě K. H. Franka na vstupenky, kdy mu musel mistr popravčí holýma rukama po nepodařeném pověšení zlomit vaz, přestali s veřejnými popravami, ale s dušením na krátké oprátce pokračovali až do roku 1989.
Jedno je však z Vašeho článku naprosto jasné, pane Ransdorfe. Vaše pohádkové argumenty jsou takového rázu, že byste v debatě se mnou utrpěl zdrcující porážku. Proto hledáte jakoukoli výmluvu, abyste nemusel se se mnou v debatě střetnout.
Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.
