Rok 1918: Rakousko musí zmizet!

Masarykův žák, sociolog Emanuel Chalupný, navrhoval roku 1918 připojení Vídně a Dolního Rakouska k novému „českému“ státu 
Ferdinand Anders

Emanuel Chalupný (1879-1958). 
Foto: Wikipedia

Česko kdysi blouznilo o svém rozšíření podél svého „osudového toku“ Dunaje. [Pozn. Lukáše Beera: Návrhy, o kterých pojednává tento článek, byly sice roku 1918 předloženy Národnímu výboru za účelem dosažení určitých výsledků při mírových jednáních ve Francii, nejednalo se však o nějakou oficiální reprezentativní českou pozici.] Od Řezna až po Budu chtělo pozvolna strávit obyvatele území na sever od této řeky, tedy všechny „čechizovat“. Jelikož uměle vytvořený útvar Československo nemělo trvalou existenci a dnešní Česko díky osamostatněnému Slovensku leží velmi vzdáleně od svého domnělého „osudového toku“ a je, jako jiné země, středoevropským státem, zdá se, že zapomnělo na dobu, kdy se čeští myslitelé kolem roku 1918 snažili o vytvoření jakéhosi „Velkočeska“ na úkor sousedních zemí.

Zřejmě se vyplatí zalistovat zpět v historických letopisech a připomenout si, co tehdy rozšiřovaly tiskoviny jako České srdce vídeňské nebo Česká Vídeň, aby na mírových jednáních vyvolaly odpovídající odezvu. [Doplněk Lukáše Beera: Zakládací shromáždění „Českého srdce“ se konalo dne 1. února 1918 ve Vídni. Oficiálně se jednalo o humanitární organizaci, která v tomto směru své úkoly skutečně také plnila, ale ve skutečnosti se jednalo o neoficiálního následníka České národní rady, jež v roce 1915 fakticky přestala existovat.]

Vycházeje z tehdy rozšířeného názoru, že ve Vídni a jejím okolí žije zhruba jeden milión Čechů, chtěl Masarykem a Benešem uměle vytvořený útvar Československo se svým neexistujícím většinovým „jazykem československým“ vzít do své péče i Vídeň. Podívejme se opět na zprávu, kterou přinesla publikace Česká Vídeň o návrhu předloženém 20. listopadu 1918 jistým E. Chalupným v menšinové komisi „národního výboru“, v „české národní radě“ . [Doplněk Lukáše Beera: V polemickém spisu Česká Vídeň se autoři navzájem předháněli v abstruzních šovinistických požadavcích. Spoluautorem tohoto spisu byl pozdější nejprominentnější český menšinový politik z období mezi světovými válkami, Antonín Machát (1880-1967), který se po volbách v roce 1927 dostal jako sociálně-demokratický poslanec do vídeňského obecního sněmu. Dalšími autory byli V. Hrdina, dr. F. Jetel a Emanuel Chalupný. Chalupný (1879-1958) byl český pedagog, právník, sociolog, spisovatel, jazykovědec. Byl žákem T. G. Masaryka, spoluzakladatelem (1925) a později předsedou Masarykovy sociologické společnosti. Chalupný Němcům odmítal v čemkoli ustupovat. V roce 1908 napsal: „Český nacionalism, pokud se nezvrhá v jednostrannost a karikaturu, je směrem složitě kulturním a bude mít ještě veliký a dobrý vliv na osvětové poměry této říše. Patří-li jeho starší a primitivní formy do minulosti, patří již minulosti také podceňování vlastenectví.“ Názorově se ohledně nacionalismu s Masarykem nejprve rozcházel, ale po vzniku ČSR se československý prezident stal pro Chalupného velkým vzorem.]

V požadavku se uvádělo:

Protože:

1. střed českého státu z přirozených důvodů nadále směřuje k Dunaji a bude takto směřovat i v budoucnu;

2. vyjma transverzálky všechny železniční tratě jižních Čech a jižní Moravy a také dráhy západního Slovenska ústí ve Vídni;

3. se téměř celý přebytek obyvatelstva jižních Čech a Moravy během posledního století usídlil ve Vídni a v roce 1910 podle odhadu Němce Heckeho – dle Statistického měsičníku z roku 1913 – zde bylo 347.713 obyvatelstva, jež pocházelo z českých okresů Čech a Moravy, což po připočtení dvou generací, zrozených českými rodiči, zjevně odpovídá jednomu milionu;

4. také rovina Dolního Rakouska, obzvláště směrem k hranicím Čech a Slovenska, je tak hustě osídlená, že – jak uvádí Dr. Váhala ve Vídeňském deníku z 10. listopadu 1918 – v četných obcích Moravského pole a podél maďarské hranice na jih od Dunaje Češi tvoří jednu čtvrtinu, jednu třetinu a dokonce více než polovinu obyvatelstva;

5. kulturní a hospodářská zařízení Vídně (vysoké školy a nižší školy, muzea, divadla, knihovny, vědecké a kulturní instituce, železnice atd.) z velké části byla vytvořena z peněz českých zemí;

6. bohatství vídeňského obyvatelstva se obzvláště za války zakládalo z českých zemí;

7. řídce osídlené severní části Dolního Rakouska jsou již dnes a budou ještě mnohem více v budoucnu nezbytné pro osídlování přebytkem obyvateli českého venkova;

8. široké severní lesy Dolního Rakouska jsou neodkladně potřebné jako náhrada za české lesy, které byly vinou rakouské vlády pokáceny během války;

9. český stát nevyhnutelně potřebuje dunajskou trasu od Kremže až do Budapešti k zajištění přiměřeného podílu na tomto hlavním toku střední Evropy;

10. český stát na jihu co nejnutněji potřebuje zakulacení a zkrácení hranic, mezi něž by jinak pronikalo Dolní Rakousko jako klín;

11. územní plochy českého státu, už samy o sobě tvaru dlouhého a úzkého, jsou právě mezi Břeclaví a Bohumínem nejužší a v případě války by byly vystaveny německému pronikání z obou stran, pročež je třeba postarat se o rozšíření českého území směrem na sever směrem k Ratiboři a na jih k Vídni, přičemž by se nynější nejmenší šířka 150 km zvýšila na 250 kilometrů;

12. území českého státu musí být sjednoceno s jihoslovanským státem, k čemuž v žádném případě nepostačuje úzký pás jižně od Bratislavy;

13. spojení českého státu s Jihoslovanskem může jedině a přirozeně vést bezprostředně Vídní;

14. Vídeň, pokud by byla přenechána svazu s alpskými zeměmi, by propadla úpadku, čímž by se tam nacházející investice se svými nehospodárnými, nepřiměřenými bohatstvími, jež byly vytvořeny českou pílí, a bez českých prostředků přišly na zmar, zatímco by díky spojení Vídně s českým státem bylo snadné je zužitkovat pro celou civilizaci;

15. obyčejná menšinová práva v tomto mimořádném případě jsou pro Čechy nedostačující, nechť se tedy Vídeň a část Dolního Rakouska přičlení k českému státu tak, že by hranice probíhaly od jižního cípu Čech po Melk nebo Kremži, pak podél Dunaje až k Tullnu a odtud přes Vídeňský les a přes Baden až po Neziderské jezero, čímž by bylo dáno sjednocení s jihoslovanským státem.

Český myslitel Chalupný se přitom pohyboval po stejných stezkách jako již roku 1917 český vojenský spisovatel Hanuš Kuffner. Jeho spis Náš stát a světový mír byl údajně předložen vyjednavačům mírových smluv ve Versailles a v Saint Germain-en-Laye. Bylo podle něj potřeba vytvořit bezmocnou hračku s názvem „Středomezí“, a tím by se název Rakousko vymazal z mapy světa. Skutečnost, že se tyto české ideje nedočkaly naplnění, se odůvodňuje z velké části italským postojem na jednáních, protože Itálie chtěla bezpodmínečně zabránit zesílenému slovanskému vlivu v oblasti Jadranského moře. Středomezí by se nalézalo mezi ČSR a jihoslovanským státem SHS (Srbsko-Chorvatsko-Slovinsko). Pohled na mapu, ukázku z celé škály Kuffnerových nápadů, odhaluje, před čím osud naši zem zachránil.

Ukázka jedné z mapových příloh ke Kuffnerově spisu Náš stát a světový mír s Rakouskem, zmrzačeným na shovívavém papíře v podobě „Středomezí“ . Území od Šumavy až po levý břeh Dunaje je pozoruhodně vyznačeno jako vytoužená česká země, k tomu počínaje Melkem také území napravo od Dunaje až po Nußdorf jako hraniční bod, navíc pak severní Burgendlandsko jako oblast Možoň – krajina před Bratislavou. Korutany a Štýrsko až po Semmering měly pochopitelně připadnout státu „Država Slovenaca, Hrvata i Srba“. „Středomezí“ díky tomu činilo vlasní vytvoření slovanského koridoru zbytečným.

Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr. 
Vyšlo dne 7. května 2015.