V těchto dnech vydalo vedení nacionalistické filiálky KSČM nazývající se „Národní rada Klubu českého pohraničí“ zároveň s vedením (východo)německé „Společnosti právní a humanitární pomoci“ společné prohlášení k „70. výročí okupace Československa nacistickým Německem“, ve kterém se praví, že Evropa a svět v současné době prožívají podobně jako v 30. letech minulého století globální hospodářskou krizi provázenou – stejně jako tehdy – údajným nebezpečím vzestupu neonacismu: „Nezapomínejme, že nacismus se zrodil ze všeobecné krize kapitalismu třicátých let minulého století, že se zrodil z lůna kapitalismu… Nezapomínejme, že není náhodou, když v současné době, která je charakteristická globální všeobecnou krizí kapitalismu, ožívá tak jako ve třicátých letech minulého století neonacismus. Pod hesly „NIC NEŽ NÁROD“, „SMRT KOMUNISMU“ a sociálním populismem se snaží i za použití násilí proti národnostním menšinám a cizincům získat pauperizované masy lidu a zavléci je do nepředstavitelných katastrof.“Protřeme si tedy pořádně oči – že by „hraničáři“ skutečně konečně osvítil duch snášenlivosti a národnostního smíru, že by už konečně odložili svoji šovinismem šířenou nenávist a začali se s Němci dokonce bratřit a komponovat společné výzvy „občanům České republiky a Spolkové republiky Německo“, nabádající k spolupráci a vzájemnému porozumění? Nebyl to doposud právě hraničářský klub, který agitoval sice ne přímo doslova pod heslem „Nic než národ“, ale jehož rétorika by se právě tímhle heslem dala velmi trefně vystihnout? A kdo je vůbec ten ctihodný pán Hans Bauer a jeho organizace, která se podepsala pod onu výzvu, rezolutně požadující „zrušení kanceláře sudetoněmeckého landsmanšaftu v Praze, jejíž činnost narušuje příznivý rozvoj česko-německých vztahů a ve svých důsledcích přispívá k narůstání neonacismu v České republice“ v jednom dechu s požadavkem na zákaz činnosti německé NPD?
Pod záhadně znějícím názvem Společnost právní a humanitární pomoci (Gesellschaft zur Rechtlichen und Humanitären Unterstützung, GRH) se skrývá organizace založená v roce 1993 v Berlíně, která z velké části sdružuje bývalé vysoce postavené důstojníky a spolupracovníky Ministerstva pro státní bezpečnost NDR (mezi nimi je i poslední šéf ministerstva Wolfgang Schwanitz). Hodně napoví i adresa obchodního sídla společnosti – to se totiž nachází přímo v domě nakladatelství novin Neues Deutschland, což byl dříve ústřední tiskový orgán východoněmecké komunistické strany SED, obdoba našeho Rudého práva. GRH je lobbystickou organizací zastupující osoby dříve činné ve státní správě NDR, kteří se po pádu berlínské zdi octli z politických důvodů v nevýhodné pozici – to se týká nejenom bývalých zaměstnanců zmíněného ministerstva, ale třeba i příslušníků pohraničních jednotek bývalé NDR apod. Vlastním popudem pro vznik společnosti byly soudní procesy proti bývalým vedoucím kádrům komunistické SED a Ministerstva pro státní bezpečnost na počátku 90. let, GRH usilovala o zastavení těchto procesů. Organizace je také podporována dnešní Německou komunistickou stranou, snaží se přikrášlovat a idealizovat historii a život v bývalé NDR a neštítí se ojediněle ani metod jako jsou výhružné telefonáty na adresu soukromých osob. Mediálním prostestem proti snahám o zákaz českého Komunistického svazu mládeže si tato organizace získala sympatie českých soudruhů. Při společných toulkách východním Berlínem příležitostně oplakávají kapitalisty zneuctěnou „krásnou architekturu“ betonových kvádrů vystavěných ve stylu reálného socialismu (to se lze například dočíst na internetových stránkách KSM).
Je tedy najednou zcela zjevné, co vlastně české nacionálně šovinistické české komunisty pod střechou Klubu českého pohraničí a pohrobky východoněmecké Stasi tak zbratřuje: je to společně sdílená nostalgická touha po starých předpřevratových zlatých časech. Nic víc a nic míň. Jsme zde svědky zvláštní symbiózy – tradičně protinacionalistická německá (krajní) levice se dala do kopy s českou nacionálně šovinistickou (krajní) levicí. Jak to jde dohromady? Není nic nového pod sluncem, že být v Německu „hodně“ levicový znamená zároveň být i hodně „protinárodní“ – v mnoha případech je „sypání si popele na hlavu“ velmi slabým výrazem. Organizaci GRH je tedy silně protiněmecký kurs hraničářů, ventilující se především ve formě „sudeťáckého strašáka“, skutečně „putna“. To je jedna stránka věci.
Tou druhou je osvědčená taktika českých nacionálních šovinistů, a to jak levicových, tak i těch z pravého politického spektra. Ti se snaží prezentovat „sudeťáky“ a „landsmanšaft“ jaksi jako extremistický klub politických outsiderů, majících vliv převážně jenom v Bavorsku nebo i v Rakousku a nereprezentující kurs Berlína a „normálních německých politiků“. Jde tedy o to vytvořit dojem, že Češi se touto bolestnou a hnisající kapitolou vlastních dějin nemusí – ba nemají – vůbec zabývat, protože jde pouze o jakýsi zavrženíhodný a bezpředmětný humbuk vyprodukovaný lokálními sudetoněmeckými organizacemi. Se sudetoněmeckými organizacemi se tedy prý vůbec nesluší jednat a je to proti „národním zájmům“. Přitom se hodí do krámu, že je velmi dobrý spoleh na neinformovanost a emocionální nezájem většiny německé či rakouské veřejnosti, na jejíž „zdravé“ postoje (čímž je většinou skutečně jen naprostá neznalost problematiky) se šovinisté v Česku rádi odvolávají. Zkrátka a dobře – každý Němec v „protisudeťácké“ frontě je českými šovinisty vítán, protože se tím cítí být podpořeni ve své „pravdě“. Proto tedy společná akce Klubu českého pohraničí a východoněmecké GRH. Každý takový Němec jako pan Bauer je pro pokrytecké šovinisty v Čechách a na Moravě neocenitelně přínosným pomahačem pro šíření jejich propagandy.
Touha po navrácení starých předlistopadových časů, jak se zdá, v srdcích českých a východoněmeckých komunistů nadále neumírá. Klub českého pohraničí, snažící se mobilizovat masy pod záštitou hájení „národních zájmů“ a vystrkující při každé příležitosti „sudeťáckého“ strašáka, teď ve své strategii vsadil na další kartu, na strašáka neonacismu: „Není náhodou, ale objektivní zákonitostí, že konzervativní vlády, tak, jako ve třicátých letech minulého století, bagatelizují i nyní nacistické nebezpečí, které lidstvu hrozí. Místo rozhodných opatření a mobilizace lidu proti neonacistům přijímají jen formální a neúčinná prohlášení, zatímco represivní akce jsou zaměřeny spíše proti odpůrcům neonacismu. Ani to není náhoda. Neonacisté nijak neohrožují podstatu současných politických režimů, neohrožují vedení válek USA a státy NATO. Nevyzývají lid k boji za sociální spravedlnost a neusilují o mír a přátelství mezi národy. Tak, jako ve třicátých letech, jsou neonacisté i nyní zálohou velkokapitálu pro okamžik, až nespokojenost lidu se svým postavením povede k protestním akcím“, praví se ve zmíněném prohlášení. Přirovnáváním současné světové hospodářské situace k té politickohospodářské z první poloviny 20. století je cílovému publiku sugerováno, že skutečnou záchranou před blížící se katastrofou může být jen přiklonění se k „pokrokovým“ (rozuměj komunistickým) silám.
Nestojí tedy ani za námahu vyvracet některá nesmyslná historická tvrzení v prohlášení – samotný název výzvy pod ním podepsaných soudruhů Ing. Karla Jandy a Dr. Hanse Bauera napovídá, že by to byla práce na několik dalších odstavců. Nějakým nedopatřením se do nadpisu (70. výročí okupace Československa nacistickým Německem) „vloudila“ menší chybička – v březnu 1939 neobsadil Wehrmacht celé území tehdejšího Česko – Slovenska, ale pouze zbytkové území Čech a Moravy, ale smysl pro objektivní zkoumání vlastních národních dějin se mezi hraničáři přece nikdy nenosil. Nelze očekávat, že na postoji skálopevných komunistů v řadách Klubu českého pohraničí se někdy něco změní. Na to vystrkují svoje rudé prapory se srpem a kladivem na svých shromážděních až moc sebevědomě a bez sebemenší snahy toto maskovat a nebojí se fotografie z těchto pietních akcí, kde se to komunistickou symbolikou jen hemží, zveřejňovat ani na svém webu. Našinci by mělo být alespoň přinejmenším jasné, že od opravdového vlastenectví mají aktivity hraničářů skutečně míle daleko a se snahou o „mírovou spolupráci mezi národy“, kterou v prohlášení tak vyzdvihují, jejich nenávistné štvaní nemá společného už vůbec nic.
