Karl Valentin Müller
 |
| Znázornění č. 3 |
To znamená, že poskytuje určitý, podle svých rasových hodnot se orientující podíl vysokoškolských nebo nevysokoškolských, řemeslnických nebo rolnických míst povolání, na která se vždy konkurujíc tlačí potomstvo dotyčného národa, protože každý člověk všeobecně usiluje o dosáhnutí oblasti povolání nebo kruhu působnosti, která je přiměřena jeho vlohám, a nadto působí stejným směrem společenské třídění prostřednictvím školy a výběru povolání. Ne vždy přitom poptávka a nabídka na tomto velkém národoveckém pracovním trhu bude držet rovnováhu. Vždy podle disponibilního a dorůstajícího stavu takovýchto kvalitativně rozdílných dědičných vloh budou u jednoho národa přeplněna horní pole osvědčení, u druhého možná zase ta spodní pole, zatímco se na protistraně stává zjevným nedostatek odpovídajících nositelů dědičných vloh. Všeobecně si zachovávají národy s hustým obsazením horních výkonnostních polí s dovednými lidmi větší náskok v kulturním výkonu a v dějinné dynamice. (Viz znázornění 3).
 |
| Znázornění č. 4 |
Absence této výkonové elity, která se v novém národním prostoru, kde ovšem již neznamenala více než kapku v moři, znamenitě osvědčila, se na druhou stranu velmi projevila u českého národovství na své rodné půdě. V neposlední řadě těmito okolnostmi se dá biologicky vysvětlit markantní zchudnutí, můžeme říci i zpustnutí českého, nebo ještě lépe veškerého česko-moravského kulturního života v 17. a 18. století. Nejrychleji se zaplňovaly mezery u německé části obyvatelstva prostřednictvím bezprostřední náhrady z příhraničních německých říšských území. Ale také český národní prostor získával již koncem 17. století velké přívaly novousedlíků a novoobčanů z německého národního prostoru. Duchovní a světské panstvo se stejně horlivě snažilo zaplňovat znovu lidmi své plodné, ale válkou obzvlášť silně postižené statky a města v nitru země a nabíralo tyto účelově z příhraničních, hustě osídlených německy osídlených hornatých krajin, které byly díky své chudobě válkou postiženy méně a jejichž obyvatelstvo nebylo válkou zdecimováno stejným způsobem jako plodné kraje ve vnitru sudetského kotle. Tato silná nová imigrace určitě vedle k příležitostným germanizacím kdysi českých krajů, jako např. v západních Čechách. Ale většinou byl nový příliv obyvatelstva do měst a na venkov v rámci dlouhých, místně dalece rozšířených přechodných období dvojjazyčnosti, jazykově-národoveckého utrakvismu, nakonec přiváděn k českému národovství.
Poznáváme to např. jasně na rozšíření německých příjmení v českém obyvatelstvu česko-moravského prostoru. Nejpozději v 15. ž 16. století musí být také v našich východních územích počítáno s upevněním rodinných jmen. Příjmení, které vznikalo z označení vlastností, úřadů, z označení místních a označení povolání, z křestních jmen anebo přezdívek, zůstává od této doby všeobecně udržováno v nezměněné podobě v mužském kmenu. Ještě dnes nám to udává, z jakého jazykově-národoveckého okolního prostředí příslušný předek své jméno obdržel. Pouze ve výjimečných případech byla pozorována násilná změna (počeštění nebo poněmčení) jména nebo přijmutí nového jména (jako např. odvozením nabytého statku). Častější jsou případy, kdy díky stejným nebo podobným formám (například u rodných jmen) nebo díky dvojsmyslnému odvození neodkazuje původ jména s určitostí na jeden nebo druhý národovecký původ. Všeobecně však lze – ovšem pouze ve velkých průměrech a u odpovídajících velkých čísel – dělat z rozšíření rodinných jmen německého původu závěry ohledně nejnižšího měřítka odpovídajících dědičných částí německé krve v rámci dnes českého obyvatelstva a naopak (např. česká jména mezi Sudetoněmci nebo ve Vídni). Naproti tomu v ojedinělých případech nevypovídá rodinné jméno samotné nic jistého o složení krve svého nositele.
Na druhé straně musíme brát samozřejmě v úvahu, že podle všech předchozích pozorování ona část obyvatelstva Čech a Moravy, která přijala kolem 1500 českých příjmení, v sobě již nosila velký díl německého dědictví předků z dřívějších imigrací (nebo dokonce ještě z germánské doby).
Německá rodinná jména byla v Čechách a na Moravě v převaze již před novou hromadnou imigrací koncem 17. století. Berní růl z roku 1654 a soudobé soupisy poddaných vykazují v celých Čechách mezi 800.000 osobami, které zbyly z Třicetileté války, dobrých 500.000 nositelů německých jmen. (Odhad: G. Eis.) Následujícím masovým přistěhovalectvím se do roku 1700 německý podíl jmen zřejmě mohl značně zvýšit, jak je doloženo místním dílčím zkoumáním. V posledním desetiletí 17. století možná naproti sobě stálo nejméně 600.000 nositelů německých jmen a 300.000 nositelů českých jmen. O dvě století později se obyvatelstvo asi zosminásobilo, ovšem to už tu vedle sebe stáli Němci a Češi v opačném číselném poměru. Z rozdělení forem jmen se nedají vyčíst příčiny úplně, protože malé změny v přizpůsobení mohou původ lehce rozmazávat nebo učinit nerozpoznatelným. (Tak se např. z pravděpodobného německého „Davida“ roku 1700 dodnes stává „Davídek“, který se snadno započítává jako české jméno.) Protože podle zevrubných průzkumů rozdílné vystěhovalecké pohyby nebo rozdíly v porodnosti sotva přicházejí v potaz jako důvod národoveckého přesunu stavů, zůstává pouze vysvětlení, že odpovídající velké části německého imigračního proudu, stejně jako již dlouho usazeného němectví, vešly poklidně a ve vší tichosti do českého národovství. Ovšem protichůdně byly ve stejném časovém úseku poněmčeny významné části českého národovství v okrajových územích a v neposlední řadě ve Vídni.
Chceme-li vědět, jak silná byla tato výměna krve mezi německým a českým národem, nabízí nám poměr rodinných jmen německého a českého původu na hřbitovech nebo v soupisech osobních stavů jasná vodítka, především když si stále budeme uvědomovat, že se přeci stále jedná pouze o nejmenší ukazatel (minimální index) relativní síly německého národního dědictví v českém národě (a naopak). Nechť to osvětlí několik příkladů (viz také znázornění 3). Podíl německých jmen na českých hrobech činil na jednotlivých hřbitovech:
 |
| Procentuální podíl německých příjmení, vlevo německé, vpravo české označení měst. |
V Praze samotné vykazuje předměstský hřbitov Kobylisy-Ďáblice pouze 20,6% německých jmen, naproti tomu Vršovice 27,5%, Bubeneč v rámci částečného sčítání 31,0% a Vyšehrad 36,4%, při vynechání řady středních měšťanských hrobů, tedy uvnitř vyslovených elitních hrobů, dokonce 42,0% německých jmen.
Posledně jmenovaná okolnost poukazuje na sociální odstupňování četnosti materiálu německých rodinných jmen, jejíž všeobecnou platnost je třeba přezkoušet pomocí rozsáhlejších podkladů. U některých z uvedených hřbitovů lze zjistit značný rozdíl v zámožnosti náhrobků vždy podle polohy či podle použitého materiálu (kámen nebo železo). Když posléze oddělíme vznešenější hroby od těch obyčejnějších, nacházíme následující rozdíly v četnosti statku německých příjmení:
Výsledky můžeme opětně přezkoumat ještě podle jiné metody, která nám zároveň dovolí nahlédnutí do rozdělování jmen při přesnějším sociálním členění veškerého žijícího obyvatelstva. Můžeme totiž příjmení spočítat podle policejních přihlašovacích rejstříků město za městem a vesnici za vesnicí, anebo – prakticky ještě lépe a důkladněji, zůstávaje na výši – podle kartoték seznamů domácností. Celkové výsledky podílové části německých jmen všeobecně leží o něco níže než na hřbitovech. V tom by se zřejmě mohlo mnohem méně než počešťování ojedinělých jmen odrážet následné působení rozdílu v porodech v nepřízeň sociálně zdatnějších rodin, který byl účinný po celé generace také v těchto zemích. A sice pokud by se u nich skutečně, jak se dá tušit podle výsledků ze hřbitovů, dalo pravidelně narazit na významně vyšší podíl německého jmenného materiálu. Že tomu ale skutečně tak je, nám ukazuje rozčlenění rozvržení materiálu německých příjmení do jednotlivých sociálních vrstev u žijícího árijského obyvatelstva:
Ve stejné míře, jak se navyšoval podíl nově vnikajícího německého rodového statku do výkonových stavů českého národa, zvedala se úžasným způsobem i jeho kultura během 19. století. Naprosto určitě nevděčí impozantní nárůst kulturní schopnosti a zároveň nacionálního uvědomění v českém národě vyloženě pouze nově proudící německé krvi, nýbrž novému rozmachu určitě v mnohém přispělo znovuoživení příbuzenských kmenů, které byly Třicetiletou válkou ochuzeny o své nejcennější větve a díky tomu byly nejprve málo plodné. Jak jsme viděli, tak byla také výkonová vrstva onoho dřívějšího českého národa po první masové kolonizaci, ovšem ještě před všeobecným upevněním příjmení, již dalekosáhle tvořena ze stejných dědičných pramenů jako ta z příhraničního německého národovství. Toto niterní ozubení nakonec český národ pokrevně úzkým příbuzenstvím k národu německému dalekosáhle srovnalo také rasově a výkonově s velkým německým sousedním národem. Dobrý příklad stupně výkonové stejnorodosti (Ebenbürtigkeit = též rovnost, pozn. překladatele) již koncem 19. století nabízí statistika středních škol.
Uzavřeme tuto úvahu slovy bohužel tak brzy zesnulého historika Josefa Pekaře:
„Pokud jsme hospodářsky a průmyslově schopnějšími, v administrativě, disciplíně, v pracovním výkonu pokročilejšími než ostatní východní národy, tak to především vděčíme německé výchově. A musí být řečeno, že ne pouze výchově. V průběhu staletí jsme se s Němci mnohokrát opakovaně smísili, přijali mnoho německé krve, změnili také rasově podstatně náš charakter. Pokud má dnes čtvrtina Čechů v Čechách německé jméno, tak to v žádném případě není dokument germanizace, nýbrž čechizace, poukázáním na to, kolik Němců na této historické česko-německé bojové půdě bylo zřejmě odcizeno svému národovství. I tato skutečnost působila nekonečně silně na míru naší odolnosti vůči Němcům a na naši horlivost se jim vyrovnat – Němci byli z části čechizováni v jazyce, my germanizováni ve vlastnostech a schopnostech.“
Ačkoliv Pekař tyto věty určitě nenapsal jako sociální antropolog, nabývají největšího dosahu právě z hlediska prohloubeného biologického náhledu do národoveckého vznikání a dění. Pekař napsal tyto věty v malé knížečce o smyslu českých dějin. Zdá se mi, že by mohly být i dobrým vůdčím motivem pro smysl české budoucnosti, do té míry, kdy nechávají rozpoznávat oboustranné vazby a povinnosti pocházející z dalekosáhlého krevního a kulturního společenství.
KONEC.
Doslovný překlad z:
Müller, Karl Valentin: Deutsches Blut in Böhmen und Mähren, In: Böhmen und Mähren im Werden des Reiches, Volk und Reich Verlag Prag-Amsterdam-Berlin-Wien, Leipzig, B.G.Teubner Berlin, 1943
Přeložil Lukáš Beer
