Gernot Facius
Sice až do příštího Sudetoněmeckého dne uplyne ještě osm měsíců, ovšem vedení landsmanšaftu kolem Bernda Posselta plánuje mimořádnou akci: tradiční svatodušní setkání ve veletržních halách v Augsburgu má doprovázet mezinárodní kongres na věčně aktuální velké téma vyhnání. Posselt by pro tyto účely chtěl získat velmi kvalitní odborníky a politiky. To je v pořádku. Protože na jaře 2015 uplyne rovných 70 let od počátku vyhánění Němců z Čech, Moravy a ze Slezska. Připomenutí těchto událostí je náročnou výzvou. Ke „zpracování“, jak je nyní trend tomu říkat, je toho dost. A že vzhledem ke konflitkům v Iráku, v krizových oblastech Blízkého východu a vzhledem k politickým otřesům ve východní Evropě nemůže jít pouze o osud sudetských Němců, se rozumí samo sebou. Němečtí vyhnanci z vlasti, vědomi si svých vlastních zkušeností, se vždy angažovali pro zavržení jakéhokoliv vyhánění. Latinský pojem „humanitas“ je nedělitelný.
Projekt by se ovšem mohl stát problematickým, pokud by „europeizace“ nebo „zmezinárodnění“ tématiky tlačilo nebo dokonce úplně do pozadí zatlačilo hledání vlastních, národních odpovědí na otevřené otázky v (sudeto)německo-českých vztazích. To by sice ulehčilo první cestu nějakému členu pražské vlády do Ausgburgu, o čemž pořadatelé již dlouho sní (a bavorský ministerský předseda Horst Seehofer by tak mohl potvrdit svou roli „bořiče ledů“), ale výsledkem by byla poněkud pochybná alibi-akce. Podobně jako při debatě ohledně spolkové nadace „Útěk, vyhnání, smíření“ platí i zde, že při vší citlivosti pro globální dimenzi tématiky nesmějí být vlastní právní pozice obětovány nesprávnému pragmatismu.
Vždyť je to tak, nemělo by se to bagatelizovat: mnohé se zlepšilo k pozitivnímu. V českých intelektuálních kruzích, mezi mladšími a mladými historiky, politology a publicisty už téma zbavení práv a vyhnání sudetských Němců není absolutním tabu – v rozporu s politickým personálem, který v Praze udává tón a který se tvrdohlavě uzamyká před vypořádáním se s otázkou bez jakýchkoliv předsudků. Výjimky zde potvrzují pravidlo.
Z historie se především poučila církev. To, že prý vyhnání bylo „imperativní nutností“, jak se pomýlil tehdejší pražský kardinál Josef Beran, by dnes takto už neprohlásil žádný katolický hodnostář. Ale církve žijí v České republice v pozici menšiny a jako společenská síla, která vládnoucím promlouvá do svědomí, nepřicházejí v úvahu. To je ten problém.
Dobře, existují přátelská (nicméně různě interpretovatelná) slova „politivání“ nad vyhnáním z úst bývalého předsedy vlády Petra Nečase během jeho návštěvy v Mnichově v únoru 2013. Ovšem Nečasův projev byl přehodnocován a politické důsledky se nedostavily a současná vláda nemá ani pomyšlení na to, aby na této skutečnosti něco měnila. A nějaké „průlomy“ v bilaterálních vztazích, „historické okamžiky“ apod. existují doposud pouze ve světě mnichovské propagandy.
O nějakých „průlomech“ by bylo možné hovořit, kdyby byly rasistické Benešovy dekrety včetně nechvalného zákona omlouvajícího trestné činy konečně odklizeny na smětiště dějin a byly vykonány kroky ke skutečnému vyrovnání s oběťmi. Pokusy o dorozumění s Prahou si zasluhují respekt, ovšem snad Seehofera, patrona sudetoněmecké národnostní skupiny, neurazíme, když otevřeně vyslovíme tuto obavu: že za účelem získání poněkud upravené bavorské výhody je ochoten ustoupit ohledně tematizování Benešových dekretů a zároveň alespoň rétoricky ubrat plyn. Obrazně vyjádřeno: bavorská košile je mu každopádně bližší než sudetoněmecké šaty. Jeho vyjádření z poslední doby na tento fakt poukazují a byl za to v tisku dobře ohodnocen.
Není nesprávné stavět vyhánění Němců do větších, světově-politických souvislostí, pokud jsou respektovány patřičné motivy. „Vyhnáni pro mír“ zněla perfidní formulace, kterou byly zdůvodňovány „transfery obyvatelstva“ po řecko-turecké válce v roce 1923. Na to o dvacet let později navázali Roosevelt a Churchill. V každém případě je nehistorické činit tak, jako kdyby velkozločin vyhnání Němců byl logickým důsledkem Druhé světové války. Ne vše lze vysvětlit popř. ospravedlňovat pomocí šablon „pachatel/oběť“. To, co se vyhnancům událo, bylo uloupení země ve velkém stylu, vykonstruované v panslavistických fantaziích expanze dávno před začátkem války. Přísně vzato nezpůsobila realizaci těchto myšlenek válka, nýbrž pouze ji umožnila. Což je esenciální rozdíl. Pokud Praha a Varšava ještě dnes operují argumentem, že byly pouze exekvovány závěry Postupimské konference, pak je je zkreslování dějin první třídy, kterého se boužel chytla celá řada politiků a publicistů.
Když byla 17. června 1945 zahájena konference v Postupimi, byly již milióny Němců vypuzeny z Východního Pruska, Danzigu, Pomořan, východního Braniborska, ze Slezska, Sudet, Maďarska, Jugoslávie atd. Tato skutečnost je v bývalých vyhánečských státech příliš často přehlížena, jak nad Vltavou, tak nad Vislou.
Dodnes je prý většina Poláků o vyhnání Němců špatně informovaná, píše Thomas Urban (z Süddeutsche Zeitung) v časopise Das Parlament, vydávaném Německým spolkovým sněmem. Objektivní zpracování těžkého tématu prostřednictvím polských historiků nezasáhlo prý širokou veřejnost: „V Polsku se doposud nekonala žádná debata o tom, proč se kopírovaly represálie, které si sami Poláci vytrpěli během Druhé světové války.“ Sice se nejednalo o likvidační politiku jako během německé okupace, „ovšem vedení ve Varšavě tolerovalo při vytěsňování Němců z území na východ od Nisy a Odry souhlasně smrt mnoha postižených. ... Také polská katolická církev neprotestovala proti způsobu, jakým bylo zacházeno s Němci.“
Je tedy dostatek důvodů a podnětů k tomu, aby se dějiny vyhnání Němců postavily do centra politické a vědecké debaty – proti „monstróznímu bagatelizujícímu a popíračskému sboru, který vyhánění relativizuje, zlehčuje, aby jej bylo nakonec možno akceptovat" (americký znalec mezinárodního práva Alfred de Zayas).
Když to shrneme, znamená to, že jde o smíření Němců mezi sebou, mezi vyhnanou menšinou a většinou, která vyhnána nebyla, a sice v zemi, která byla vyhnanci dost často vnímána jako „chladná vlast“.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 6. září 2014.
