Je tomu pár neděl, co se v České republice vzpomínalo 70. výročí mnichovských událostí. Česká televize odvysílala nacionálně propagandistický snímek „Uloupená hranice“ (na obrazovku se takhle dostal zpět film promítaný pravidelně předlistopadovým komunistickým režimem) a národovci ronili slzy nad tehdejšími tragickými událostmi, opět nám odvyprávěli příběh o tom, „jak jsme se chtěli bránit ale nemohli jsme“ a sem tam to zakončili jimi rozšířenou a mezi oklamanou veřejností už desetiletí zažitou lží o údajném vyhnání českých obyvatel ze Sudet po jejich záboru Německem v roce 1938. Tato dezinformace je vědomě šířena, aby se tímto způsobem částečně morálně ospravedlnila etnická čistka provedená na 1/3 obyvatel Čech a Moravy, tj. vyhnání Němců po květnu 1945. ( K tomu jak to z Čechy v obsazených Sudetech opravdu bylo, se určitě vrátíme v jednom z příštích příspěvků. )
Skutečně prvními Čechy, kteří se octli pod novou národně socialistickou německou správou, byla velmi početná česká menšina žijící ve Vídni ( a jejím jižním předměstí ). Zejména ke konci 19. století docházelo k velkému přílivu Čechů do hlavního města habsburské říše. Ve Vídni tehdy žilo minimálně čtvrt milionu Čechů a byly místa ve Vídni, kde bylo naprosto běžné slyšet na ulici více češtinu než němčinu. Dělnická čtvrť Favoriten byla jakýmsi centrem české Vídně. ( Že si toho povšiml i A.Hitler v Mein Kampf a nevyjadřoval se o tom určitě pozitivně, je všeobecně známo. Stejně jako jsou známy jeho narážky na vídeňskou němčinu a mentalitu Vídeňáků jako takovou, která se mu protivila. To mu samozřejmě Vídeňáci po přebrání moci národními socialisty skrytě zazlívali. ) Češi se ve Vídni živili hlavně manuální prací, 73 % ve Vídni žijících Čechů pracovalo v průmyslu a řemeslnictví.
Dopad rozpadu monarchie na hlavní město
Zánikem Rakouska-Uherska na podzim roku 1918 se rozpadlo velké organizovaně srostlé hospodářské těleso, které mělo na tehdejší poměry autarkní tj. soběstačný charakter. Po rozpadu říše připadla většina průmyslové produkce nově vzniklému Československu. Vídeň, hlavní a rezidenční město říše čítající 52 milionů obyvatel byla fakticky ze dne na den zbavena své dosavadní funkční úlohy a to pocítil zde sídlící hospodářský aparát monarchie velmi bolestně. Tento zásah měl pro všechny obyvatele města značně negativní biologické, hospodářské a kulturní následky. Po vzniku ČSR docházelo tedy k opačné tendenci a Češi se pozvolna stěhovali z Vídně do nově vzniklého státu, kde si slibovali po hospodářské stránce lepší život. V letech 1919 až 1923 se vrátilo na 150.000 Čechů nazpět do své původní vlasti. První sčítání lidu v nově vzniklém Rakousku ( na základě mateřské řeči ) uvádí 82.000 Čechů žijících ve Vídni. Politicky se tito orientovali na křesťanskosociální stranu ( řemeslníci ) a dělníci založili svojí vlastní českou (!) Tschechische sozialdemokratische Partei ( Česká sociálně demokratická strana ). Německé nacionální ochranné svazy (Schutzverbände) tehdy rozšiřovaly obavy před „slavizací“ a „čechizací“ Vídně a Dolních Rakous, částečně ne bezdůvodně.
„Velkočeské územní plány“
Ve chvíli, kdy už přestala existovat monarchie a Německá Říše byla v roce 1918 také poražena, si pošramocené národní cítění Čechů (díky desetiletím malicherných urážek a odstrkování německy mluvícími občany) hledalo ve Vídni a Dolních Rakousích svůj ventil. Ve spisu „Česká Vídeň“ (byl vydán ve Vídni autory A.Machát, V.Hrdina, F.Jetel a E.Chalupný v roce 1918) se autoři navzájem předháněli v abstruzních nacionalistických požadavcích. Požadovali vytvoření jakéhosi koridoru mezi Československem a Jugoslávií, kde Vídeň měla být „železničním dopravním uzlem“, dále pak i začlenění Vídně a části Dolních Rakous do nově vzniklého československého státu, tak aby „hranice jižního cípu Čech mohla probíhati až po Melk nebo Kremži (Krems), pak podél řeky Dunaje až po město Tulln a odtud přes Vídeňský les do Badenu k jezeru Neziderskému (Neusiedlersee).“ Částečně byly tyto „velkočeské plány“ skutečně předloženy jako memorandum spojencům na mírových konferencích (byly ovšem vítěznými mocnostmi odmítnuty). Vedle verbální národní propagandy se prosadila podstatně účinnější praxe organizovaní transportů potravin z Československa. Potraviny rozděloval „Československý národní výbor pro Dolní Rakousy“ (založen 5.11.1918) českým konzumním sdružením v Rakousku. Tento byl po svém zániku v roce 1923 vystřídán „Československou menšinovou radou pro republiku Rakouskou“. Tato střešní organizace vídeňských Čechů pak prosazovala úspěšně své zájmy i v období připojení Rakouska k Německé Říši v březnu 1938.
Politické a národní aktivity vídeňských Čechů
V politice se nejvíce profiloval sociálně demokratický poslanec rakouského parlamentu František Dvořák (šéfredaktor novin „Vídeňské dělnické listy“). Největšího úspěchu zaznamenali vídeňští Češi ale ve školství. V roce 1926 měli Češi ve Vídni 14 českých veřejných lidových škol (Volksschule) a další soukromé ústavy patřící školnímu spolku „Komenský“, který spravoval 10 lidových škol, 8 hlavních škol (Hauptschule), 1 reálné gymnasium, 1 reálku (Realschule), 1 obchodní školu a 1 dívčí odbornou školu – tj. dohromady existovalo 36 českých škol.
Vedle toho existovalo přes 300 malých nebo větších českých spolků. Nejvíce členů mělo „České srdce“ ( 10.000 ) a spolek „Komenský“ ( 8.000 ). Aktivní byl i „Sokol“, který měl v „župě rakouské“ 14 jednot. Přesto byly početně silnější české cvičební spolky „Rakouský kraj dělnických tělocvičných jednot“ a „Federalistické dělnické tělocvičné jednoty“, tyto byly ale v roce 1934 po převzetí moci po rakouské občanské válce pro svoji sociálně demokratickou a komunistickou orientaci zakázány. Nový politický režim v zemi pod vedením kancléře Dollfusse postihoval vedle rakouských sociálních demokratů a komunistů samozřejmě i české levicové organizace. Nový rakouský režim po únoru 1934 zakázal a rušil levicové politické strany a organizace, následně se ustavila jednotná politická strana „Vaterländische Front“ (Vlastenecká Fronta) propagující „německé a křesťanské Rakousko“. Do této organizace vstupovali i Češi, ale tito svá menšinová práva zastávali nadále prostřednictvím „Menšinové rady“, která svojí funkci téměř nerušeně a neomezeně vykonávala nejen po anšlusu v březnu 1938, ale až do konce války v roce 1945. V roce 1934 se k české národnosti přihlásilo už pouze 40.000 Vídeňáků, zbytek mezitím asimiloval a přijal německou národnost.
Češi a nástup národního socialismu v Rakousku
Po sjednocení Rakouska s Německem v březnu 1938 pozval nový, národně socialistický starosta Vídně Dr. Neubacher delegaci české Menšinové rady, aby jí prezentoval linii národních socialistů v otázce národnostních menšin a řekl, že národně socialistická strana „zná hodnotu upřímného národního citu“ a proto „ve svém národně socialistickém programu není obsaženo žádné úsilí o odnárodnění“ a žádal zástupce Čechů, aby v případech, kdyby podřízení funkcionáři NSDAP jednali proti těmto zásadám, se se stížnostmi obraceli osobně na starostu města a tento že pak učiní patřičnou nápravu. Čeští zástupci na oplátku slíbili loajálnost vůči novému režimu, kterou vyjádřili výzvou ke kladnému odevzdání hlasu v lidovém hlasování o „sjednocení Východní Marky s Německem“. Neubacher požádal, aby Češi referovali o případných pokusech, kdyby byl na české rodiče vytvářen nátlak, aby přihlásili své děti do německých škol a řekl: „Rakouští Čechoslováci mohou mít proto plnou důvěru ke starostovi města Vídně a nemusí mít z ničeho obavy.“ K respektování národnostních práv české menšiny se cítil Neubacher zavázán i po lidovém hlasování a například v roce 1939 psal župnímu vedoucímu a říšskému komisařovi Bürckelovi, že česká menšina ve Vídni již nepředstavuje hrozbu pro vlastní národ a tudíž „nám to značně usnadňuje politiku největšího vycházení vstříc“ vůči vídeňským Čechům.
Poprask kolem vídeňských Sokolů v Praze
Díky své nacionální a cvičební disciplíně byl vídeňský Sokol (založený jako „župa rakouská“ v roce 1893) chápán jako reprezentativní pojítko k sousední vlasti a tyto vazby měly být demonstrovány i po připojení Rakouska k národně socialistickém Německu účastí na 10. jubilejním Sletu začátkem července 1938 v Praze. Sokolský časopis „Stráž na Dunaji – Věstník sokolské župy Rakouské“ v dubnu 1938 radostně oznámil, že je povolena plná účast vídeňských Sokolů na Sletu v Praze. Tento plán nebyl pokažen ani událostmi kolem částečné mobilizace v Československu v květnu 1938, ačkoliv tato vojensko-politická akce, jejíž skutečné důvody a cíle dodnes nejsou dostatečně vyjasněny, zanechala všeobecně negativní protičeskou odezvu v postojích funkcionářů NSDAP. Přes napjaté mezinárodní vztahy byla účast Sokolů na Sletu v Praze povolena a byl jim zaručen i návrat do Říše. Počítalo se s 1.500 účastníky, kteří se do Prahy vydají hromadně vlakovými transporty a dalšími individuálně cestujícími. V přísně tajném hlášení psal o sokolské účasti župní vedoucí „Dolní Dunaje“ ( tj. Dolních Rakous ) Gerland:
Dopad rozpadu monarchie na hlavní město
Zánikem Rakouska-Uherska na podzim roku 1918 se rozpadlo velké organizovaně srostlé hospodářské těleso, které mělo na tehdejší poměry autarkní tj. soběstačný charakter. Po rozpadu říše připadla většina průmyslové produkce nově vzniklému Československu. Vídeň, hlavní a rezidenční město říše čítající 52 milionů obyvatel byla fakticky ze dne na den zbavena své dosavadní funkční úlohy a to pocítil zde sídlící hospodářský aparát monarchie velmi bolestně. Tento zásah měl pro všechny obyvatele města značně negativní biologické, hospodářské a kulturní následky. Po vzniku ČSR docházelo tedy k opačné tendenci a Češi se pozvolna stěhovali z Vídně do nově vzniklého státu, kde si slibovali po hospodářské stránce lepší život. V letech 1919 až 1923 se vrátilo na 150.000 Čechů nazpět do své původní vlasti. První sčítání lidu v nově vzniklém Rakousku ( na základě mateřské řeči ) uvádí 82.000 Čechů žijících ve Vídni. Politicky se tito orientovali na křesťanskosociální stranu ( řemeslníci ) a dělníci založili svojí vlastní českou (!) Tschechische sozialdemokratische Partei ( Česká sociálně demokratická strana ). Německé nacionální ochranné svazy (Schutzverbände) tehdy rozšiřovaly obavy před „slavizací“ a „čechizací“ Vídně a Dolních Rakous, částečně ne bezdůvodně.
„Velkočeské územní plány“
Ve chvíli, kdy už přestala existovat monarchie a Německá Říše byla v roce 1918 také poražena, si pošramocené národní cítění Čechů (díky desetiletím malicherných urážek a odstrkování německy mluvícími občany) hledalo ve Vídni a Dolních Rakousích svůj ventil. Ve spisu „Česká Vídeň“ (byl vydán ve Vídni autory A.Machát, V.Hrdina, F.Jetel a E.Chalupný v roce 1918) se autoři navzájem předháněli v abstruzních nacionalistických požadavcích. Požadovali vytvoření jakéhosi koridoru mezi Československem a Jugoslávií, kde Vídeň měla být „železničním dopravním uzlem“, dále pak i začlenění Vídně a části Dolních Rakous do nově vzniklého československého státu, tak aby „hranice jižního cípu Čech mohla probíhati až po Melk nebo Kremži (Krems), pak podél řeky Dunaje až po město Tulln a odtud přes Vídeňský les do Badenu k jezeru Neziderskému (Neusiedlersee).“ Částečně byly tyto „velkočeské plány“ skutečně předloženy jako memorandum spojencům na mírových konferencích (byly ovšem vítěznými mocnostmi odmítnuty). Vedle verbální národní propagandy se prosadila podstatně účinnější praxe organizovaní transportů potravin z Československa. Potraviny rozděloval „Československý národní výbor pro Dolní Rakousy“ (založen 5.11.1918) českým konzumním sdružením v Rakousku. Tento byl po svém zániku v roce 1923 vystřídán „Československou menšinovou radou pro republiku Rakouskou“. Tato střešní organizace vídeňských Čechů pak prosazovala úspěšně své zájmy i v období připojení Rakouska k Německé Říši v březnu 1938.
Politické a národní aktivity vídeňských Čechů
V politice se nejvíce profiloval sociálně demokratický poslanec rakouského parlamentu František Dvořák (šéfredaktor novin „Vídeňské dělnické listy“). Největšího úspěchu zaznamenali vídeňští Češi ale ve školství. V roce 1926 měli Češi ve Vídni 14 českých veřejných lidových škol (Volksschule) a další soukromé ústavy patřící školnímu spolku „Komenský“, který spravoval 10 lidových škol, 8 hlavních škol (Hauptschule), 1 reálné gymnasium, 1 reálku (Realschule), 1 obchodní školu a 1 dívčí odbornou školu – tj. dohromady existovalo 36 českých škol.
Vedle toho existovalo přes 300 malých nebo větších českých spolků. Nejvíce členů mělo „České srdce“ ( 10.000 ) a spolek „Komenský“ ( 8.000 ). Aktivní byl i „Sokol“, který měl v „župě rakouské“ 14 jednot. Přesto byly početně silnější české cvičební spolky „Rakouský kraj dělnických tělocvičných jednot“ a „Federalistické dělnické tělocvičné jednoty“, tyto byly ale v roce 1934 po převzetí moci po rakouské občanské válce pro svoji sociálně demokratickou a komunistickou orientaci zakázány. Nový politický režim v zemi pod vedením kancléře Dollfusse postihoval vedle rakouských sociálních demokratů a komunistů samozřejmě i české levicové organizace. Nový rakouský režim po únoru 1934 zakázal a rušil levicové politické strany a organizace, následně se ustavila jednotná politická strana „Vaterländische Front“ (Vlastenecká Fronta) propagující „německé a křesťanské Rakousko“. Do této organizace vstupovali i Češi, ale tito svá menšinová práva zastávali nadále prostřednictvím „Menšinové rady“, která svojí funkci téměř nerušeně a neomezeně vykonávala nejen po anšlusu v březnu 1938, ale až do konce války v roce 1945. V roce 1934 se k české národnosti přihlásilo už pouze 40.000 Vídeňáků, zbytek mezitím asimiloval a přijal německou národnost.
Češi a nástup národního socialismu v Rakousku
Po sjednocení Rakouska s Německem v březnu 1938 pozval nový, národně socialistický starosta Vídně Dr. Neubacher delegaci české Menšinové rady, aby jí prezentoval linii národních socialistů v otázce národnostních menšin a řekl, že národně socialistická strana „zná hodnotu upřímného národního citu“ a proto „ve svém národně socialistickém programu není obsaženo žádné úsilí o odnárodnění“ a žádal zástupce Čechů, aby v případech, kdyby podřízení funkcionáři NSDAP jednali proti těmto zásadám, se se stížnostmi obraceli osobně na starostu města a tento že pak učiní patřičnou nápravu. Čeští zástupci na oplátku slíbili loajálnost vůči novému režimu, kterou vyjádřili výzvou ke kladnému odevzdání hlasu v lidovém hlasování o „sjednocení Východní Marky s Německem“. Neubacher požádal, aby Češi referovali o případných pokusech, kdyby byl na české rodiče vytvářen nátlak, aby přihlásili své děti do německých škol a řekl: „Rakouští Čechoslováci mohou mít proto plnou důvěru ke starostovi města Vídně a nemusí mít z ničeho obavy.“ K respektování národnostních práv české menšiny se cítil Neubacher zavázán i po lidovém hlasování a například v roce 1939 psal župnímu vedoucímu a říšskému komisařovi Bürckelovi, že česká menšina ve Vídni již nepředstavuje hrozbu pro vlastní národ a tudíž „nám to značně usnadňuje politiku největšího vycházení vstříc“ vůči vídeňským Čechům.
Poprask kolem vídeňských Sokolů v Praze
Díky své nacionální a cvičební disciplíně byl vídeňský Sokol (založený jako „župa rakouská“ v roce 1893) chápán jako reprezentativní pojítko k sousední vlasti a tyto vazby měly být demonstrovány i po připojení Rakouska k národně socialistickém Německu účastí na 10. jubilejním Sletu začátkem července 1938 v Praze. Sokolský časopis „Stráž na Dunaji – Věstník sokolské župy Rakouské“ v dubnu 1938 radostně oznámil, že je povolena plná účast vídeňských Sokolů na Sletu v Praze. Tento plán nebyl pokažen ani událostmi kolem částečné mobilizace v Československu v květnu 1938, ačkoliv tato vojensko-politická akce, jejíž skutečné důvody a cíle dodnes nejsou dostatečně vyjasněny, zanechala všeobecně negativní protičeskou odezvu v postojích funkcionářů NSDAP. Přes napjaté mezinárodní vztahy byla účast Sokolů na Sletu v Praze povolena a byl jim zaručen i návrat do Říše. Počítalo se s 1.500 účastníky, kteří se do Prahy vydají hromadně vlakovými transporty a dalšími individuálně cestujícími. V přísně tajném hlášení psal o sokolské účasti župní vedoucí „Dolní Dunaje“ ( tj. Dolních Rakous ) Gerland:
„Dozvídám se právě prostřednictvím dopisovatele jedněch sudetoněmeckých novin, že se vídeňští Sokolové v Praze chovali vesměs slušně. Jeli do Prahy ... s vlajkou s hákovým křížem, museli ji ale na pražském nádraží odevzdat, protože jim bylo vyhrožováno a řečeno, že budou zbiti, pokud by pochodovali s vlajkou na které je hákový kříž. Přesto vídeňští Češi nadále trvali na tom, aby směli ukazovat vlajku s hákovým křížem. V návaznosti na to bylo v ulicích, kterými byl v Praze veden pochod Sokolů, tlampači po dobu celého dopoledne v krátkých časových úsecích hlášeno, aby se Češi chovali klidně, až vídeňští Sokolové napochodují s praporem s hákovým křížem... Cvičebně se vídeňští Sokolové prý výtečně předvedli.“ Tolik pozitivní vyjádření funkcionáře NSDAP, kterého ale jinak určitě nemusíme podezřívat z přílišné náklonnosti k Čechům (!).
Nicméně bylo toto odvážné vystoupení na Sletu nejenom vrcholným úspěchem národního uvědomění vídeňských Čechů ale zároveň i jakýmsi epilogem. Po mnichovských událostech a po vzniku Protektorátu Čechy a Morava přišli vídeňští Češi o svou největší psychickou podporu a tudíž hlavní úsilí spočívalo nyní v tom, udržet v přežití co možná nejvíce českých škol a spolků. Národní „tvrdošíjnost“ postupně upadala a velká část vídeňských Čechů za války co se týče národnostního cítění postupem času rezignovala a asimilovala s okolím. Toto ale nemění nic na jednoznačné skutečnosti, že vídeňští Češi nebyli po převzetí moci nacisty nikterak perzekuováni a nadále mohli využívat svých národnostních práv.
Nicméně bylo toto odvážné vystoupení na Sletu nejenom vrcholným úspěchem národního uvědomění vídeňských Čechů ale zároveň i jakýmsi epilogem. Po mnichovských událostech a po vzniku Protektorátu Čechy a Morava přišli vídeňští Češi o svou největší psychickou podporu a tudíž hlavní úsilí spočívalo nyní v tom, udržet v přežití co možná nejvíce českých škol a spolků. Národní „tvrdošíjnost“ postupně upadala a velká část vídeňských Čechů za války co se týče národnostního cítění postupem času rezignovala a asimilovala s okolím. Toto ale nemění nic na jednoznačné skutečnosti, že vídeňští Češi nebyli po převzetí moci nacisty nikterak perzekuováni a nadále mohli využívat svých národnostních práv.
Foto: Lothar Rübelt, Österreich zwischen den Kriegen, Fritz Molden Verlag, Wien-München-Zürich 1979
