Dnešním příspěvkem předběžně zakončíme tematický celek pojednávající o nucených pracích jak příslušníků Protektorátu Čechy a Morava, tak i pronásledovaných Němců na našem území po skončení 2. světové války. Závěrečný článek je přetisk výpovědi pamětníka Ottokara Křemena, datované k 25.červnu 1950. Ačkoliv nebyl tento člověk členem žádné německé národně socialistické organizace, byl bezprostředně po návratu domů do Čech vystaven násilí pouze proto, že měl německou národnost. Článek líčí nejen poměry v táboře samotném, ale i skutečnost, že internovaní byli za neúnosných podmínek nuceni k různým fyzickým pracím. (Věnujte prosím pozornost poznámce pod textem k ilustračnímu fotu.)
---------------------------------------------------------------------------------------------
7. května roku 1945 jsem se vrátil domů z Wehrmachtu. Byt byl obsazen ruskými důstojníky, takže jsem s manželkou bydlel u švagrové v Gersdorfu (Mezihoří, obec Blatno) v okrese Chomutov. Zajel jsem si však do svého bytu, abych zde vyzvedl nějaké osobní věci, především ložní prádlo a šatstvo. Zatímco jsem hledal a skládal své věci, důstojníci se mi omlouvali a nijak mi nebránili v tom, abych si vzal to, co jsem potřeboval. Přijel jsem na kole, a zatímco jsem byl nahoře, někdo mi ho ukradl. Když viděli důstojníci co se stalo, tak jeden z nich v hodnosti majora šel se mnou, zastavil ruského vojáka, který jel kolem na motocyklu Sachs, motocykl mu zabavil a dal mi jej. K tomu mi napsal rusky psaný příkaz, který mi umožnil projet ruskými strážemi bez problémů a těžkostí. Důstojníci mi také řekli, že můj byt opustí nejpozději do tří týdnů. Dopadlo to ale jinak.
Dne 3. června roku 1945 přišlo k nám do Mezihoří devět Čechů. Až na jednoho byli oblečeni do civilních šatů, jejich vzezření bylo natolik nesourodé, zdálo se, že jednotlivé součásti byla asi někde ukradené, neboť se k sobě nijak nehodily. Jen jeden byl v uniformě štábního kapitána. Zabavili bez výjimky veškeré šatstvo a potraviny, které v domě našli. Postříleli králíky. Musel jsem se zcela svléknout, aby zjistili, zda na svém těle nemám tetování SS. Ptali se mne, zda jsem byl členem NSDAP, nebo SA. Když jsem jim řekl, že jsem k žádné takové organizaci nepatřil, udeřili mě do tváře, až mi tekla krev. Sebrali všechno, co pobrali, včetně onoho motocyklu. Syn příbuzných musel zapřáhnout kravky do žebřiňáku zaplněného odebranými věcmi a já jsem musel jít vedle. Přivedli mě k městskému hostinci, kde byli další Němci. Přinutili nás, abychom se vzájemně bili.
Pak mne převezli do policejního vězení v Chomutově (dříve Hotel Weimar) a zavřeli mne do cely zařízené pro dva vězně, kde nás bylo nás celkem 16. Mezi námi byl také jedenáctiletý chlapec, syn inženýra Merdena ze zvonárny Herolda v Chomutově, jehož rodiče byli zavřeni někde jinde. On i jeho otec byli později zastřeleni v onom českém koncentračním táboře a byli pohřbeni kdesi v poli u Trauschkowitzu (Droužkovice). Nepamatuji si jména všech spoluvězňů, ale jeden z nich, kterého jsem dobře znal osobně, byl učitel Kny ze Sporitzu (Spořice) Tam jsme byli zavřeni od neděle až do čtvrtka bez potravy, bez vody. Ve čtvrtek odpoledne jsme se museli postavit ve vězeňském areálu se čelem ke zdi. Měl jsem výhodu, že jsem rozuměl česky a slyšel, co s námi Češi plánují. Překládal jsem to spolumučedníkům. Jeden po druhém jsme byli vyslýchání poručíkem četníků. Když jsem přišel na řadu k výslechu, zeptal jsem se vyslýchajícího, proč jsem zavřený a z čeho jsem obviněn. On mi odpověděl: „Nezatýkal jsem vás a tak vám také nic nemohu vysvětlit."
Po výslechu jsme byli seřazeni do čtyřstupu a bylo zřejmé, že budeme někam odvedeni. Jeden z Čechů držel bustu Hitlera a požadoval, aby každý defilující kolem něho Hitlera pozdravil. Přitom řekl druhému muži, který zaujal na druhé straně pozici se samopalem: ‚‚Kdo zvedne pracku, toho zastřel‘!‘. Na poslední chvíli jsem stačil informovat ostatní, takže nikdo neposlechl rozkazu. Velitel stráže byl vzteklý, že se jim nepodařilo nás přimět k pozdravu a že jsme jim neposkytli důvod nás zastřelit. Po cestě do nás vztekle kopali a bičovali za to, že jsme nepochodovali „pořádně“.
Odvedli nás do tábora ve staré sklářské huti blízko městské části Chomutova. Museli jsme se seřadit za sebou v předepsané vzdálenosti tří metrů. Každý musel vyndat všechno ze svých kapes a umístit na hromádku před sebe a potom se svléci do naha. Táborové stráže loupily náš majetek. Pokud někdo nechal v kapse nějaký předmět, dokonce i kousek bezcenného papírku, měl smůlu. Stráže jej ihned vystavily krutému zacházení. Zbili ho tak, že mohl sotva našel své míso v řadě. Ti, kdo měli dobré šatstvo, nebo kvalitní spodní prádlo, případně zachovalé boty, tak jim to zabavili a místo toho dostali šaty spolumučedníků, kteří již byli předtím zabiti nebo umučeni k smrti. Jejich šaty byly buď roztrhané nebo potřísněné od krve.
Pak jsme byli odvedeni do velké místnosti, kde bylo celkem 78 lidí, mezi nimi pan Rafler-Müller z Neudorf/Biela (dnes již neexistující Nové Sedlo) prodejce zbraní Bohm, a další, na jejichž jména si již nemohu vzpomenout. Místnost byla dlážděná a zastřešena krytinou z tašek. Bylo zde jediné okno, u něhož stála celý den stráž, která nás nepřetržitě bedlivě hlídala, a nesnesitelné horko. Nikdo z nás neměl ložní prádlo nebo dokonce přikrývku, tím méně slamník. Museli jsme spát na podlaze. Po celý den, od 6. hodin ráno až do 10. hodiny večer, jsme museli plnit pracovní úkoly. Mezi námi byli staří muži ve věku 70 až 80 let - i oni museli pracovat.
Jednoho dne se nás jeden strážný zeptal, zda odvádíme dobrou práci a řekl, že nás naučí, jak bychom mohli být pracovat lépe. Vzal s sebou skupinku lidí a museli jsme pochodovat k náměstí. Kdo nepochopil rozkaz, byl šlehnut koženým bičem. Pak jsme byli přinuceni běžet a opět jsme byli šleháni bičem. Několik osob se pod tímto nátlakem zhroutilo. Po našem návratu někteří prosili stráže, aby byli raději zabiti, než aby byli dále vystaveni mučení, ale vše pokračovalo dál.
Večer vstoupil do naši místnosti velící důstojník tábora a ptal se nás, zda není přítomen někdo, kdo rozumí příkazům v českém jazyce. Když se nikdo nepřihlásil, zvedl jsem ruku. Velící důstojník se mne zeptal, zda umím dobře česky, když jsem řekl že ano, řekl mi, že budu dělat tlumočníka. Zeptal jsem se ho, jestli bych mohl vyučovat své spoluvězně česky. Velící důstojník souhlasil a tak jsme nemuseli execírovat. Při vyučování jsme mohli sedět na cihlové podlaze.
Naše denní strava spočívala ze 100 g chleba a šálku kávy ke snídani, bez oběda a dalších 100 g chleba a šálku kávy večer. Byli jsme často krutě probouzeni v noci, přinuceni stát v pozoru a strpět týrání a mučení, které si čeští civilisté na nás vymysleli. Jedné noci přišla skupina Čechů spolu s četníkem. Museli jsme se seřadit do trojřadu. Češi šli od jednoho ke druhému a dotazovali se každého jednotlivě, zda byl členem strany NSDAP, nebo zda byl v SS, či SA. Běda tomu, když našli takového člověka. Ti pak museli vyběhnout na nádvoří pod údery bičů. Češi s nimi opustili místnost a my jsme si mohli znovu lehnout, ale nemohli jsme usnout, byli jsme všichni příliš rozrušeni. Brzy na to jsme uslyšeli střelbu ze samopalů. Za úsvitu přijelo nákladní auto, do kterého bylo naloženo 78 postřílených obětí. Já a další vybraní tři muži jsme museli vzít trakař a nářadí a místo, kde byly oběti postřílené, které bylo pokryto tratolištěm krve zasypávat pískem. Museli jsme přivézt 18 trakařů písku, než jsme pokryli celý zkrvavený prostor. Potom se nákladní automobil vrátil zpět a já jsem ještě musel umýt kapotu potřísněnou od krve. Zaslechl jsem od stráží, že mrtví byli vysypáni do nějaké mělké jámy v poli u Trauschkowitzu. Mezi mrtvými byl inženýr Merden ze zvonárny Herold a jeho jedenáctiletý syn, zatímco jejich manželka a matka ještě byla internovaná v táboře a o jejich smrti nic nevěděla.
Jednoho dne přišel rozkaz, abychom uvolnili tábor, že budeme přesunuti přes hranice do Saska. Šli jsme pěšky. Večer jsem zjistil od velícího táborového důstojníka, že se máme přemístit do neslavného koncentračního tábora Maltheuern. V táboře zůstali jen někteří vybraní jednotlivci. Patřil mezi ně inženýr Lockwenz z Chomutovské okresní nemocnice, Rakušan, který udělal pro české dělnictvo během Hitlerovy okupace mnoho dobrých skutků. Byl dobře známý v táboře a jeho čeští přátelé jej často navštěvovali a přinášeli mu z vděčnosti cigarety, mj. jeden bývalý štábní kapitán čs. armády a listonoš z Jirkova, který se jmenoval Havel. Lokwenz však z tábora propuštěn nebyl. Ptali jsme se jsme jednoho ze strážných, který byl trochu více přístupný, co s námi bude, a on odpověděl: „Přece jste nebyli členy žádné nacistické organizace a proto budete propuštěni." Nestalo se tak. Rakušané a Srbové byli pod stráží odvezeni zpět do svých zemí a my ostatní jsme stále zůstávali v táboře. Do tábora byli stále přiváděni noví zajatci. Počet uvězněných dosáhl 360, z 78 žen. Z nových příchozích: ředitel továrny Mannesmann pan Mader, inženýr Vierlinger a Dr. Meier ze stejné továrny; velkoobchodník z Chomutova pan Taud, pan Mittelbach, velkovýrobce klobás (který byl v táboře umučen k smrti), pan Müller, majitel kamenolomu z Chomutova-Oberdorfu; kněz Eidlitz z blízkosti Chomutova; hajný z Natschungu (Načetína) (který byl rovněž ubit k smrti); a mnoho jiných lidí, na jejichž jména si nevzpomínám.
Pak jsme byli rozděleni do pracovních skupin pro českou železnici v Chomutově. Museli jsme také odklízet suť z vybombardované kotelny. Inženýr Sturm z Chomutova byl také s námi. Sloužil jsem jako překladatel, musel jsem zprostředkovat spojení s železničními předáky nebo se skupinovými vedoucími. Lidé byli poháněni v pracovním úsilí biči příslušníky železničních policejních stráží, které dohlížely nad pracovními četami. Tato nucená práce byla dotována příděly sestávajícími z neosolené sojové polévky, kromě 100 g chleba a šálku kávy ráno a večer. Pokud by vězeň utekl, byl vedoucí pracovní skupiny odveden a mučen.
Mnoho internovaných již nebylo schopno se po těchto exekucích vrátit do tábora - například pan Mittelbach z Chomutova. Byl bit tak drasticky, že jeho tvář získala barvu ocelové modři, ztratil paměť a pomátl se. Nepoznala jej ani jeho vlastní dcera, když kolem ní prošel během pochodu ven z nádraží.
Na nádraží jsem se setkal s mladým mistrem českých drah, kterému byl přidělen třípokojový byt v Chomutově ve čtvrti Klingergarten, ale odmítal se do tohoto bytu přestěhovat. Často mi říkal: „Kde toto všechno skončí? Byt nepřevezmu, protože všechno zde bylo ukradené." Tento muž byl však tímto smýšlením žel pouze jediný ze všech Čechů. Později nám také dal dvě fůry brambor pro tábor, takže vězni měli co jíst. Také přinesl mnoha uvězněným chléb a rozdával své vlastní příděly oběda.
Kdykoli se někdo zhroutil vyčerpáním, železniční policie považovala za zábavné ho vhodit do pumového kráteru naplněného špinavou břečkou. Srdečně se smáli a bavili se, když se oběť vynořila, zcela pokrytá blátem. Obávali jsme se neděle, kdy nás mučili jak táborové stráže, tak civilisté z města. Dokonce i v noci. Uvedu příklad.
V neděli dopoledne přišli do tábora čeští civilisté včetně žen, vybrali si oběti a donutili je, aby se vzájemně bili do tváří botami s podpatky. Pokud někdo ze zadržených odmítal bít druhého, byl zbit českými civilisty. Ti, kteří byli členy nějakého politického orgánu, jedno zda muž nebo žena, nebo jejichž synové nebo manželé byli členy těchto uskupení, byli automaticky odvedeni do mučírny. Zde se museli svléci do naha a byli biti. Poté museli přejít do další místnosti, kde si museli stoupnout těsně ke zdi a nosem přidržovat papír. Pokud někomu papír upadl na zem, byl bit do hlavy.
Jednoho dne přivedli do tábora také důstojníky z bývalé městské policie. Jeden z policistů, postavou silný muž, reagoval na první úder tím, že chytil pod krkem jednoho ze strážců. Další ze strážců, který stál poblíž, jej zastřelil. Po tomto konfliktu mučení na několik dnů přestalo. Pak je mučili každé tři dny.
Pak přišli s novým vynálezem. Přes vrátek a kladku natáhli lano. Na konci lana byla oprátka, skrze ní musel provléci mučený své ruce a za ně ho vytáhli vzhůru. Nešťastníci viseli dlouho.
Ti, kteří byli zbiti opakovaně, měli zpravidla hluboká hnisající zranění. Hnis jim prosakoval skrz košile a pracovní bundy. Záda měli pokryta mouchami a byli příšerně cítit. Zavírali je do oddělené místnosti, které se říkalo „marodka“, ovšem o nějakém léčení se nedalo mluvit. Pak 8 až 10 vězňů z marodky muselo vykopat díru hlubokou 2 metry a asi 60 cm širokou. Večer, když byla jáma vykopaná, si museli jeden po druhém lehnout na její dno. Chvíli na to, kdy si lehl první muž, se seshora ozval první výstřel. Druhý si musel lehnout na mrtvého a také on byl na to bezprostřední blízkosti zastřelen. Tak to pokračovalo, dokud nebyl hrob plný. Přivedli 67letou ženu s ostříhanými vlasy. Byla zbita proto, že odmítla prozradit, kde se skrývá její syn. Musela si lehnout na dříve zavražděné oběti a byla zastřelena stejně jako všichni před ní.
Nemohu nalézt slova pro to, abych popsal situaci těch, kteří byli zbiti vícekrát. Viděl jsem na vlastní oči jednoho muže z jednotky Waffen–SS, který byl zbitý opakovaně. Kromě jeho celého těla, které bylo v podstatě rozdrcené, bylo také jeho pohlavní ústrojí zcela zalité krví, bylo oteklé a dosahovalo průměru asi 8 - 9 cm. Jeho varlata začala hnisat; prostor kolem jeho konečníku byl plný hnisu a příšerně páchl. To vše kvůli tomu, že byl Němec a člen SS.
Bezpečnost přiváděla do tábora lidi již v podstatě polomrtvé. Jednou přinesli vážně poraněného Lotyše, kterého se snažili v ošetřovně ošetřit. Přinesli ho na nosítkách, oblečeného jen v košili a spodkách. Nemluvil dobře německy. Když jsem se jej zeptal, co se mu přihodilo, řekl mi, že podlehl naléhání svého známého, který ho přesvědčil, aby s ním šel bojovat. Skončil v SS bez toho, že by věděl, o co jde. Tento nešťastník byl zastřelen ten samý večer.
Později přicházeli důstojníci z čs. armády a vybírali si oběti. Našli starého německého plukovníka, který sloužil v československé armádě v letech 1918 až 1924 a byl v předválečném Československu penzionován. Usmrtili ho. Také fotograf Schuster, advokát Dr. Schobert a městský stavební ředitel Ing. Dymatschek byli v tomto táboře také ubiti k smrti.
Jednou několik českých důstojníků přišlo do tábora a kritizovali táborové velící důstojníky za to, že jsou ještě naživu bývalí členové městské policie. Jeden z nich řekl doslova: „Zbavte se té chátry!" Řekl to česky, ale já jsem mu dobře rozuměl.
Navzdory tomu, že nebylo k jídlu nic jiného než nesolená sojová polévka a chléb s kávou k večeři, ve skladu v táboře plesnivěly potraviny. Stráže, dokonce také i velící důstojník, si odváželi v autech plné kufry ukradených věcí: jídlo, šatstvo, ložní prádlo a další předměty do svých domovů. Členové rodin uvězněných přinášeli do tábora šaty pro své otce a syny, stejně jako chléb a další potraviny. Stráže na bráně věci přebíraly. Pokud tam našly kvalitní šatstvo, rozebraly si to mezi sebou. Přinesené jídlo stráže snědly samy, nebo nechaly, aby se zkazilo.
Dne 3. června roku 1945 přišlo k nám do Mezihoří devět Čechů. Až na jednoho byli oblečeni do civilních šatů, jejich vzezření bylo natolik nesourodé, zdálo se, že jednotlivé součásti byla asi někde ukradené, neboť se k sobě nijak nehodily. Jen jeden byl v uniformě štábního kapitána. Zabavili bez výjimky veškeré šatstvo a potraviny, které v domě našli. Postříleli králíky. Musel jsem se zcela svléknout, aby zjistili, zda na svém těle nemám tetování SS. Ptali se mne, zda jsem byl členem NSDAP, nebo SA. Když jsem jim řekl, že jsem k žádné takové organizaci nepatřil, udeřili mě do tváře, až mi tekla krev. Sebrali všechno, co pobrali, včetně onoho motocyklu. Syn příbuzných musel zapřáhnout kravky do žebřiňáku zaplněného odebranými věcmi a já jsem musel jít vedle. Přivedli mě k městskému hostinci, kde byli další Němci. Přinutili nás, abychom se vzájemně bili.
Pak mne převezli do policejního vězení v Chomutově (dříve Hotel Weimar) a zavřeli mne do cely zařízené pro dva vězně, kde nás bylo nás celkem 16. Mezi námi byl také jedenáctiletý chlapec, syn inženýra Merdena ze zvonárny Herolda v Chomutově, jehož rodiče byli zavřeni někde jinde. On i jeho otec byli později zastřeleni v onom českém koncentračním táboře a byli pohřbeni kdesi v poli u Trauschkowitzu (Droužkovice). Nepamatuji si jména všech spoluvězňů, ale jeden z nich, kterého jsem dobře znal osobně, byl učitel Kny ze Sporitzu (Spořice) Tam jsme byli zavřeni od neděle až do čtvrtka bez potravy, bez vody. Ve čtvrtek odpoledne jsme se museli postavit ve vězeňském areálu se čelem ke zdi. Měl jsem výhodu, že jsem rozuměl česky a slyšel, co s námi Češi plánují. Překládal jsem to spolumučedníkům. Jeden po druhém jsme byli vyslýchání poručíkem četníků. Když jsem přišel na řadu k výslechu, zeptal jsem se vyslýchajícího, proč jsem zavřený a z čeho jsem obviněn. On mi odpověděl: „Nezatýkal jsem vás a tak vám také nic nemohu vysvětlit."
Po výslechu jsme byli seřazeni do čtyřstupu a bylo zřejmé, že budeme někam odvedeni. Jeden z Čechů držel bustu Hitlera a požadoval, aby každý defilující kolem něho Hitlera pozdravil. Přitom řekl druhému muži, který zaujal na druhé straně pozici se samopalem: ‚‚Kdo zvedne pracku, toho zastřel‘!‘. Na poslední chvíli jsem stačil informovat ostatní, takže nikdo neposlechl rozkazu. Velitel stráže byl vzteklý, že se jim nepodařilo nás přimět k pozdravu a že jsme jim neposkytli důvod nás zastřelit. Po cestě do nás vztekle kopali a bičovali za to, že jsme nepochodovali „pořádně“.
Odvedli nás do tábora ve staré sklářské huti blízko městské části Chomutova. Museli jsme se seřadit za sebou v předepsané vzdálenosti tří metrů. Každý musel vyndat všechno ze svých kapes a umístit na hromádku před sebe a potom se svléci do naha. Táborové stráže loupily náš majetek. Pokud někdo nechal v kapse nějaký předmět, dokonce i kousek bezcenného papírku, měl smůlu. Stráže jej ihned vystavily krutému zacházení. Zbili ho tak, že mohl sotva našel své míso v řadě. Ti, kdo měli dobré šatstvo, nebo kvalitní spodní prádlo, případně zachovalé boty, tak jim to zabavili a místo toho dostali šaty spolumučedníků, kteří již byli předtím zabiti nebo umučeni k smrti. Jejich šaty byly buď roztrhané nebo potřísněné od krve.
Pak jsme byli odvedeni do velké místnosti, kde bylo celkem 78 lidí, mezi nimi pan Rafler-Müller z Neudorf/Biela (dnes již neexistující Nové Sedlo) prodejce zbraní Bohm, a další, na jejichž jména si již nemohu vzpomenout. Místnost byla dlážděná a zastřešena krytinou z tašek. Bylo zde jediné okno, u něhož stála celý den stráž, která nás nepřetržitě bedlivě hlídala, a nesnesitelné horko. Nikdo z nás neměl ložní prádlo nebo dokonce přikrývku, tím méně slamník. Museli jsme spát na podlaze. Po celý den, od 6. hodin ráno až do 10. hodiny večer, jsme museli plnit pracovní úkoly. Mezi námi byli staří muži ve věku 70 až 80 let - i oni museli pracovat.
Jednoho dne se nás jeden strážný zeptal, zda odvádíme dobrou práci a řekl, že nás naučí, jak bychom mohli být pracovat lépe. Vzal s sebou skupinku lidí a museli jsme pochodovat k náměstí. Kdo nepochopil rozkaz, byl šlehnut koženým bičem. Pak jsme byli přinuceni běžet a opět jsme byli šleháni bičem. Několik osob se pod tímto nátlakem zhroutilo. Po našem návratu někteří prosili stráže, aby byli raději zabiti, než aby byli dále vystaveni mučení, ale vše pokračovalo dál.
Večer vstoupil do naši místnosti velící důstojník tábora a ptal se nás, zda není přítomen někdo, kdo rozumí příkazům v českém jazyce. Když se nikdo nepřihlásil, zvedl jsem ruku. Velící důstojník se mne zeptal, zda umím dobře česky, když jsem řekl že ano, řekl mi, že budu dělat tlumočníka. Zeptal jsem se ho, jestli bych mohl vyučovat své spoluvězně česky. Velící důstojník souhlasil a tak jsme nemuseli execírovat. Při vyučování jsme mohli sedět na cihlové podlaze.
Naše denní strava spočívala ze 100 g chleba a šálku kávy ke snídani, bez oběda a dalších 100 g chleba a šálku kávy večer. Byli jsme často krutě probouzeni v noci, přinuceni stát v pozoru a strpět týrání a mučení, které si čeští civilisté na nás vymysleli. Jedné noci přišla skupina Čechů spolu s četníkem. Museli jsme se seřadit do trojřadu. Češi šli od jednoho ke druhému a dotazovali se každého jednotlivě, zda byl členem strany NSDAP, nebo zda byl v SS, či SA. Běda tomu, když našli takového člověka. Ti pak museli vyběhnout na nádvoří pod údery bičů. Češi s nimi opustili místnost a my jsme si mohli znovu lehnout, ale nemohli jsme usnout, byli jsme všichni příliš rozrušeni. Brzy na to jsme uslyšeli střelbu ze samopalů. Za úsvitu přijelo nákladní auto, do kterého bylo naloženo 78 postřílených obětí. Já a další vybraní tři muži jsme museli vzít trakař a nářadí a místo, kde byly oběti postřílené, které bylo pokryto tratolištěm krve zasypávat pískem. Museli jsme přivézt 18 trakařů písku, než jsme pokryli celý zkrvavený prostor. Potom se nákladní automobil vrátil zpět a já jsem ještě musel umýt kapotu potřísněnou od krve. Zaslechl jsem od stráží, že mrtví byli vysypáni do nějaké mělké jámy v poli u Trauschkowitzu. Mezi mrtvými byl inženýr Merden ze zvonárny Herold a jeho jedenáctiletý syn, zatímco jejich manželka a matka ještě byla internovaná v táboře a o jejich smrti nic nevěděla.
Jednoho dne přišel rozkaz, abychom uvolnili tábor, že budeme přesunuti přes hranice do Saska. Šli jsme pěšky. Večer jsem zjistil od velícího táborového důstojníka, že se máme přemístit do neslavného koncentračního tábora Maltheuern. V táboře zůstali jen někteří vybraní jednotlivci. Patřil mezi ně inženýr Lockwenz z Chomutovské okresní nemocnice, Rakušan, který udělal pro české dělnictvo během Hitlerovy okupace mnoho dobrých skutků. Byl dobře známý v táboře a jeho čeští přátelé jej často navštěvovali a přinášeli mu z vděčnosti cigarety, mj. jeden bývalý štábní kapitán čs. armády a listonoš z Jirkova, který se jmenoval Havel. Lokwenz však z tábora propuštěn nebyl. Ptali jsme se jsme jednoho ze strážných, který byl trochu více přístupný, co s námi bude, a on odpověděl: „Přece jste nebyli členy žádné nacistické organizace a proto budete propuštěni." Nestalo se tak. Rakušané a Srbové byli pod stráží odvezeni zpět do svých zemí a my ostatní jsme stále zůstávali v táboře. Do tábora byli stále přiváděni noví zajatci. Počet uvězněných dosáhl 360, z 78 žen. Z nových příchozích: ředitel továrny Mannesmann pan Mader, inženýr Vierlinger a Dr. Meier ze stejné továrny; velkoobchodník z Chomutova pan Taud, pan Mittelbach, velkovýrobce klobás (který byl v táboře umučen k smrti), pan Müller, majitel kamenolomu z Chomutova-Oberdorfu; kněz Eidlitz z blízkosti Chomutova; hajný z Natschungu (Načetína) (který byl rovněž ubit k smrti); a mnoho jiných lidí, na jejichž jména si nevzpomínám.
Pak jsme byli rozděleni do pracovních skupin pro českou železnici v Chomutově. Museli jsme také odklízet suť z vybombardované kotelny. Inženýr Sturm z Chomutova byl také s námi. Sloužil jsem jako překladatel, musel jsem zprostředkovat spojení s železničními předáky nebo se skupinovými vedoucími. Lidé byli poháněni v pracovním úsilí biči příslušníky železničních policejních stráží, které dohlížely nad pracovními četami. Tato nucená práce byla dotována příděly sestávajícími z neosolené sojové polévky, kromě 100 g chleba a šálku kávy ráno a večer. Pokud by vězeň utekl, byl vedoucí pracovní skupiny odveden a mučen.
Mnoho internovaných již nebylo schopno se po těchto exekucích vrátit do tábora - například pan Mittelbach z Chomutova. Byl bit tak drasticky, že jeho tvář získala barvu ocelové modři, ztratil paměť a pomátl se. Nepoznala jej ani jeho vlastní dcera, když kolem ní prošel během pochodu ven z nádraží.
Na nádraží jsem se setkal s mladým mistrem českých drah, kterému byl přidělen třípokojový byt v Chomutově ve čtvrti Klingergarten, ale odmítal se do tohoto bytu přestěhovat. Často mi říkal: „Kde toto všechno skončí? Byt nepřevezmu, protože všechno zde bylo ukradené." Tento muž byl však tímto smýšlením žel pouze jediný ze všech Čechů. Později nám také dal dvě fůry brambor pro tábor, takže vězni měli co jíst. Také přinesl mnoha uvězněným chléb a rozdával své vlastní příděly oběda.
Kdykoli se někdo zhroutil vyčerpáním, železniční policie považovala za zábavné ho vhodit do pumového kráteru naplněného špinavou břečkou. Srdečně se smáli a bavili se, když se oběť vynořila, zcela pokrytá blátem. Obávali jsme se neděle, kdy nás mučili jak táborové stráže, tak civilisté z města. Dokonce i v noci. Uvedu příklad.
V neděli dopoledne přišli do tábora čeští civilisté včetně žen, vybrali si oběti a donutili je, aby se vzájemně bili do tváří botami s podpatky. Pokud někdo ze zadržených odmítal bít druhého, byl zbit českými civilisty. Ti, kteří byli členy nějakého politického orgánu, jedno zda muž nebo žena, nebo jejichž synové nebo manželé byli členy těchto uskupení, byli automaticky odvedeni do mučírny. Zde se museli svléci do naha a byli biti. Poté museli přejít do další místnosti, kde si museli stoupnout těsně ke zdi a nosem přidržovat papír. Pokud někomu papír upadl na zem, byl bit do hlavy.
Jednoho dne přivedli do tábora také důstojníky z bývalé městské policie. Jeden z policistů, postavou silný muž, reagoval na první úder tím, že chytil pod krkem jednoho ze strážců. Další ze strážců, který stál poblíž, jej zastřelil. Po tomto konfliktu mučení na několik dnů přestalo. Pak je mučili každé tři dny.
Pak přišli s novým vynálezem. Přes vrátek a kladku natáhli lano. Na konci lana byla oprátka, skrze ní musel provléci mučený své ruce a za ně ho vytáhli vzhůru. Nešťastníci viseli dlouho.
Ti, kteří byli zbiti opakovaně, měli zpravidla hluboká hnisající zranění. Hnis jim prosakoval skrz košile a pracovní bundy. Záda měli pokryta mouchami a byli příšerně cítit. Zavírali je do oddělené místnosti, které se říkalo „marodka“, ovšem o nějakém léčení se nedalo mluvit. Pak 8 až 10 vězňů z marodky muselo vykopat díru hlubokou 2 metry a asi 60 cm širokou. Večer, když byla jáma vykopaná, si museli jeden po druhém lehnout na její dno. Chvíli na to, kdy si lehl první muž, se seshora ozval první výstřel. Druhý si musel lehnout na mrtvého a také on byl na to bezprostřední blízkosti zastřelen. Tak to pokračovalo, dokud nebyl hrob plný. Přivedli 67letou ženu s ostříhanými vlasy. Byla zbita proto, že odmítla prozradit, kde se skrývá její syn. Musela si lehnout na dříve zavražděné oběti a byla zastřelena stejně jako všichni před ní.
Nemohu nalézt slova pro to, abych popsal situaci těch, kteří byli zbiti vícekrát. Viděl jsem na vlastní oči jednoho muže z jednotky Waffen–SS, který byl zbitý opakovaně. Kromě jeho celého těla, které bylo v podstatě rozdrcené, bylo také jeho pohlavní ústrojí zcela zalité krví, bylo oteklé a dosahovalo průměru asi 8 - 9 cm. Jeho varlata začala hnisat; prostor kolem jeho konečníku byl plný hnisu a příšerně páchl. To vše kvůli tomu, že byl Němec a člen SS.
Bezpečnost přiváděla do tábora lidi již v podstatě polomrtvé. Jednou přinesli vážně poraněného Lotyše, kterého se snažili v ošetřovně ošetřit. Přinesli ho na nosítkách, oblečeného jen v košili a spodkách. Nemluvil dobře německy. Když jsem se jej zeptal, co se mu přihodilo, řekl mi, že podlehl naléhání svého známého, který ho přesvědčil, aby s ním šel bojovat. Skončil v SS bez toho, že by věděl, o co jde. Tento nešťastník byl zastřelen ten samý večer.
Později přicházeli důstojníci z čs. armády a vybírali si oběti. Našli starého německého plukovníka, který sloužil v československé armádě v letech 1918 až 1924 a byl v předválečném Československu penzionován. Usmrtili ho. Také fotograf Schuster, advokát Dr. Schobert a městský stavební ředitel Ing. Dymatschek byli v tomto táboře také ubiti k smrti.
Jednou několik českých důstojníků přišlo do tábora a kritizovali táborové velící důstojníky za to, že jsou ještě naživu bývalí členové městské policie. Jeden z nich řekl doslova: „Zbavte se té chátry!" Řekl to česky, ale já jsem mu dobře rozuměl.
Navzdory tomu, že nebylo k jídlu nic jiného než nesolená sojová polévka a chléb s kávou k večeři, ve skladu v táboře plesnivěly potraviny. Stráže, dokonce také i velící důstojník, si odváželi v autech plné kufry ukradených věcí: jídlo, šatstvo, ložní prádlo a další předměty do svých domovů. Členové rodin uvězněných přinášeli do tábora šaty pro své otce a syny, stejně jako chléb a další potraviny. Stráže na bráně věci přebíraly. Pokud tam našly kvalitní šatstvo, rozebraly si to mezi sebou. Přinesené jídlo stráže snědly samy, nebo nechaly, aby se zkazilo.
Ke konci nastalo mírné zlepšení. Ženy dostávaly k večeři chléb namazaný margarínem, polévka už byla solená a jednou týdně bylo v polévce dokonce také koňské maso. A tak to šlo do doby, než jsme byli přemístěni do bývalého Ciprianova tábora v Oberdorfu. V tomto táboře jsem se musel podrobil operaci. Když jsem se uzdravil, tak se mi podařilo uprchnout.
---------------------------------------------------------------------------------------------
Pramen: Článek převzat z CS-Magazín (http://www.cs-magazin.com/)
Poznámka k fotografii:
Snímek je zde uváděn pouze jako ilustrace k článku. Nezachycuje scénu z Chomutova, nýbrž z Hranic, kde byl také zřízen internační tábor pro Němce. Fotografie je převzata z obálky knihy Příběh lágru. Internační tábor a perzekuce Němců v Hranicích (1945 – 1946) od Jiřího J. K. Nebeského (Vydavatel/ nakladatelství Tichý typ, 753 01 Hranice, Hviezdoslavova 18, www.sweb.cz/tichy-typ,tichy-typ@seznam.cz, rok vydání 2003).
Před školní budovou na motošínském předměstí Hranic stojí čelem ke zdi deset mužů, hlídá je mladík s puškou. Ve dveřích budovy jsou ještě žena a muž. – To je jediná fotografie ze sbírek hranického Městského muzea a galerie (Fond dokumentace, sign. 217/81/5), která zachycuje hranické Němce po skončení 2. světové války; byla pořízena 8. května 1945 či o několik dnů později. V motošínské škole byl tehdy umístěn internační tábor pro Němce.
