Karl Hermann Frank – toto jméno však v české mysli diskutováno nikdy nebylo a nikdy nebude. Soud nad ním byl od začátku jednoznačný. Jméno tohoto člověka, vyslovované vždy s patřičným despektem, do prvně jmenované skupiny zařadit nemůžeme.
Mnozí ze starší generace ještě dnes pociťují při vyslovení jeho jména nenávist, odpor, opovržení. KHF si v očích národa vysloužil pověst netvora, vraha, démona, zločince, hrubiána, tvrdého kariéristy a „kata Čechů“. A v neposlední řadě válečného zločince.
Tam, kde je názor národa takřka jednotný, neupíráme obvykle svoje oči, nesměřuje tam naše kritická mysl, tím spíše v případě uzavřené kapitoly života K. H. Franka. Tam, kde je názor národa jednoznačně odmítavý, se však mohou zároveň vkrádat i hodnotící prvky, které skutečnosti svým výkladem poněkud nepozorovaně formují a zjednodušují. KHF není jen tak nějaká negativně vnímaná postava českých dějin. Úloha, která jeho jménu v našem národním výkladu dějin dodnes připadá, je mnohem významnější, než si možná připouštíme. KHF nebyl pouze nacionalistou, nacionálním socialistou, ale zároveň i sudetským Němcem. Vedle Konrada Henleina představuje jméno „strůjce zla“ KHF tedy hlavní symbol domnělé protičeské nenávisti a teroru ze strany Sudetoněmců. A protože je jméno KHF spojováno i s národní tragédií vyhlazení Lidic, naskýtají se přirozeně nesčetné možnosti, jak uvedené souvislosti barvitě podtrhnout a pospojovat.
Pouze namátkově, tradičně neobjektivně zatížená česká Wikipedia o KHF konstatuje, že byl „od mala učen svým otcem, který podporoval politiku Georga von Schönerera, nenávidět Čechy a Židy“. Podobných, v podstatě zkreslujících a jasně cílených dezinformací přibásněných na konto „kata Čechů“ lze v literatuře najít celé tisíce. Jisté je, že KHF od jisté doby svého života začal nenávidět konstrukci Československa, a později za Protektorátu, kdy se Říše nacházela ve válečném stavu, jednoznačně schvaloval a podporoval tvrdé tresty a popravy protiříšsky aktivních příslušníků českého národa. Nadto je tu především vyvraždění a vypálení Lidic, za což má být KHF také zodpovědný. Jisté je, že Frank uvažoval o možnostech germanizace českomoravského prostoru v budoucnu. Jistý také je Frankův vlídný postoj k té části českého národa, která se k Říši postavila loajálně nebo dokonce přátelsky. Faktem také je, že mezi konstrukcí československého státu a českým národem rozhodně nelze postavit rovnítko, ačkoliv mnozí ještě dnes (zřejmě aniž by si přitom uvědomovali podstatu svého šovinistického smýšlení) hovoří o první republice jako o „českém státě“. A téma postupné pozvolné germanizace? Frank v ní viděl v první řadě prostředek k nastolení definitivního smíru v našich zemích, kde by biologický fundament českého národa v budoucnu nestál v konkurenčním boji s němectvím. V nejlepším případě tedy lze říci, že KHF nenáviděl české protiříšsky a protiněmecky založené národovectví, ale ne Čechy jako takové.
Jak si ale udělat obrázek o tom, jak KHF ve skutečnosti smýšlel a ve svém nitru uvažoval? Není těžké opatřit si dostupnou českou literaturu, která si v tomto směru dokonce do velké míry nárokuje autentičnost myšlenek, ne-li přímo autorství K. H. Franka samotného. Začneme tou nejznámější a nejstarší. Již v březnu 1946 vychází v Praze publikace s dlouhavým názvem „Zpověď K. H. Franka - Podle vlastních výpovědí v době vazby u krajského soudu trestního na Pankráci (S úvodem a za technické spolupráce Karla Vykusy)“. Československá justice soudila K. H. Franka v období od března do dubna roku 1946, popraven byl pak 22. května 1946, ale uvedená publikace Franka odsuzovala k nejtvrdšímu trestu vlastně již s předstihem. Jiný trest ani veřejnost neočekávala. Uvedený titul, honosící se velmi seriózně působícím názvem, je ale ve skutečnosti vším možným, jenom ne vyváženým a věrohodným historickým pramenem. Už jenom letmé obeznámení se se zveřejněnými fotografiemi a s texty pod nimi umístěnými nemůže nikoho nechat na pochybách, že se jedná o propagandistický výtvor z dob vlny revoluční zapálenosti. Tak například pod portrétem K. H. Franka v civilu stojí psáno jen: „Zločinec na první pohled – dříve i dnes“ a v podobném duchu vyznívají i ostatní popisky pod dalšími fotografiemi. To by ale nebyly zásadní otazníky, které při bližším studiu tenké knížečky, dodnes dloužící jako informační pramen, který někteří automaticky považují za věrohodný, vyvstávají. Publikace se odvolává na „Protokol o výslechu Karla Hermanna Franka krajským soudem v Praze-Pankráci“. KHF byl mezi říjnem 1945 a lednem 1946 opakovaně vyslýchán českým brigádním generálem Josefem Bartíkem, později vyznamenaným Řádem Bílého lva III. třídy z roku 1968. (Bartík je mimochodem považován za duchovního otce ústeckého pogromu na Němcích z roku 1945). K tomu všemu je důležité vědět, že podrobný výslech K. H. Franka byl Bartíkem veden v německém jazyce, zatímco protokol o výslechu byl zapsán v češtině.
Při četbě zmiňované publikace zaráží v první řadě dvě skutečnosti. V textu, který se odvolává na onen protokol výslechů, se v závorkách objevují německé výrazy, jak to bývá zvykem třeba v odborných překladech, kde se pro upřesnění v závorkách ponechávají výrazy překládané řeči, jejichž překlad může být sporně nebo nejasně vykládán. Ve „Zpovědi K. H. Franka“ najdeme takových míst několik, přičemž je ponechávání německých výrazů často nelogické. Jedná se totiž paradoxně často o výrazy, jejichž překlad je banální a nemůže být tedy sporný, v jedné části textu je dokonce uvedena chyba („bez vyznání“ je v závorce překládáno jako „gottgläubig“). Čtenář spíše nabývá dojmu, že český text je německými ekvivalenty v závorkách doplněn jen z toho důvodu, aby byla na oko podtržena autentičnost celé výpovědi K. H. Franka dle originálu v němčině.Zaráží ovšem i některé faktické údaje a výpovědi, opírající se o české (překládané) záznamy o výsleších. K. H. Frank se v nich v podstatě prezentuje zjednodušenými slovy jako někdo, kdo věděl, že „páchá zlo“ a jako někdo, kdo věděl, že „dělá něco špatného“. Některé pasáže jsou v podstatě propagandistickou reklamou ve prospěch Edvarda Beneše a českého odboje. Frank dle textu uvedeného v publikaci – opět teď jen našimi zjednodušenými slovy – podcenil sílu a schopnost českého odboje a označuje Beneše v podstatě za velmi schopného muže a německou propagandu vůči odboji za slabou a chybnou. Zkrátka a dobře, údajně autentická „zpověď“ K. H. Franka vyznívá jako překladem rafinovaně pozměněný text, odpovídající spíše smýšlení nějakého Benešova přívržence než bývalého sudetoněmeckého a nacionálně socialistického politika, věrného svým ideám a jednajícího až do konce dle svého vnitřního smýšlení a přesvědčení.
KHF měl i přes přísné hlídání několikráte příležitost hovořit s jinými vězni a některé z nich údajně požádal i o předání svých výpovědí. Dlouhou dobu také rozprávěl s vězeňským holičem. Všichni Frankovi příbuzní byli po kapitulaci zatčeni a taktéž převezeni na Pankrác. Ačkoli žádný z nich předtím nebyl politicky činným, byli dlouhou dobu zadržováni. Frankův mladší bratr Walther byl propuštěn až po deseti letech. Frankova sestřenice Anna Uherová působila jako chodbářka na pankrácké věznici a denně jej tak mohla vidět. Podařilo se jí také vypašovat ven fotografie K. H. Franka, která se nacházela v kartotéce zločinců. Její muž, karlovarský sochař Hugo Uher, podlehl zlému zacházení ještě na Pankráci.
Mladší bratr KHF, Ernst Frank (1900 – 1982) unikl pronásledování oklikou přes válečné zajetí. Když se v zajateckém táboře objevila česká důstojnická hlídka pátrající po některých sudetských Němcích mezi zajatci, nechal jeden „stranický kolega“ (rozuměj z NSDAP) Ernsta Franka zmizet údaje o jeho osobě z kartotéky a tak ho v podstatě zachránil. Ernst Frank byl taktéž přesvědčeným nacionálním socialistou a spisovatelem, který kromě biografií Goetheho, Friedricha Ludwiga Jahna, svého přítele Erwina Guido Kolbenmeyera napsal až po válce knihu, která líčí výpověď K. H. Franka v jiném pohledu, než ji známe ze zmiňované „zpovědi“ z roku 1946. Ernst Frank se odvolává na to, že taktéž důkladně prostudoval protokol o záznamech výslechu KHF prostřednictvím generála Josefa Bartíka a že tyto údaje doplnil výpověďmi lidí, kteří byli s KHF před jeho smrtí ještě v kontaktu, tj. jeho spoluvězňů, ovšem za předpokladu, že se skutečně jednalo o věrohodné zdroje.
Při výslechu K. H. Franka byl Frankovi předložen k podpisu česky psaný protokol a bylo zneužito toho, že Frank neuměl dobře česky. V této souvislosti se stala nejpublikovanějším případem aféra kolem odbojáře prof. Vladimíra Krajiny, který byl v česky psaném protokolu označen za spolupracovníka Gestapa. Po čase byl objeven původní německý text protokolu, který se výrazně lišil od českého překladu právě v pasážích o Krajinově zradě. Soud pak Krajinu omilostnil a zbavil podezření. I z uvedeného příkladu je zjevné, že publikaci „Zpověď K. H. Franka“ z března 1946 je třeba brát s jistým odstupem, jelikož český „překlad“ měl očividně sloužit jiným cílům. V době, kdy kniha vyšla, jezdila po Praze pojízdná šibenice s plakátem, na kterém se požadoval trest smrti pro K. H. Franka. Proto je třeba vidět text publikace v daném kontextu. Zkušební zadání pojmu „Zpověď K. H. Franka“ do internetového vyhledávače nám ale prozradí, že citace pasáží dané knihy přesto mnohým nedělá problém.
Ernst Frank se po válce zaměřil i na práci československého historika Václava Krále z roku 1964 (Die Deutschen in der Tschechoslowakei, 1933-1947; Dokumentensammlung. Zusammengestellt, mit Vorwort und Anmerkungen versehen von Václav Král) a odhalil i zde mnoho chyb čistě věcného charakteru a několik výpovědí, které lze považovat za zfalšované, popř. účelově doplněné komentáře. Ernst Frank ale zásadně odmítal vinit z této falzifikace generála Josefa Bartíka, který totiž nemusel zhotovovat veškeré překlady. V protokolu se ale nacházejí nenadálé doplňky, které Ernst Frank nepovažuje za vlastní výpověď KHF. „Chyby“ musely vzniknout českým překladem resp. v průběhu záznamu tohoto překladu.
.
Pokusme se tedy v několika kapitolách na základě vlastních Frankových výpovědí proniknout do mysli tohoto muže, se kterým jsou výrazně spjaty naše novodobé národní dějiny. Jaký byl jeho vztah k Čechům, k problematice česko-německých vztahů, jak nazíral na život v Protektorátu a na činnost odboje? Byl ve vztahu k Čechům skutečně tak zlovolný a naplněný nenávistí?
