(s použitím uvedené literatury)
Předcházející články cyklu: K.V. Müller, H.J.Beyer a germanizace českomoravského prostoru - "Význam německé krve v češství"
Důležitějším než antropologický obraz českého národa se Karlu Valentinu Müllerovi ovšem zdál jeho sociálně antropologický profil. V roce 1941 zkoumal v rámci sociologického semináře Technické univerzity v Drážďanech na 6000 Čechů ze čtyř velkých firem – z Prchalovy továrny na automatické telefony v Kolíně, čáslavské továrny na konzumní tuky Kosmos, z pobočky firmy Baťa ve Zruči nad Sázavou a z podniků ČKD Praha. Koncentroval se přitom na mistry, vedoucí zaměstnance, obchodníky a techniky. Výsledkem Müllerova bádání bylo zjištění, že se jmenovaná profesní skupina zaměstnanců údajně lišila od průměru tím, že vykazovala nadprůměrný počet „nordických rasových znaků“.Na základě těchto nálezů dospěl Müller v závěrečné pasáži svého memoranda k tezi, že rasově biologický obraz horních a středních vrstev, které české společnosti propůjčovaly kulturní a výkonnostní profil, dokonale odpovídal německému průměru. Další průzkumy přinesly výsledek, podle nějž nekvalifikovaní dělníci a nádeníci naopak nejméně odpovídali „německému kmenovému dědictví“, přičemž se ovšem prý vyskytovaly regionální rozdíly. Z toho Müller vyvodil argumentaci, podle které vědomost společenského původu sociálních vrstev, které daným národům propůjčují kulturní a hospodářský výkonnostní profil, vyvolá v těchto národech pocit zodpovědnosti, díky které se vyvarují toho, aby v budoucnu propadali v Nové Evropě malicherným příbuzenským konfliktům.
Vraťme se ale k Müllerově spisu Význam německé krve v češství z května roku 1940, kde chtěl autor poukázat na přednosti a nebezpečí germanizace ovládnutých národů z „národně biologického“ pohledu. Národy, se kterými měl člověk v rámci hranic Říše co do činění, se prý za každé historické epochy jasně vyzvedávaly nad jinými z hlediska své výkonnosti, politické činorodosti a svého kulturního ztvárňujícího potenciálu. Müller vysvětloval tyto „rozdíly“ více méně výhodnou strukturou a výkonností vedoucích sociálních skupin, které zase závisely na biologickém kmenovém základu. Ve spisu se tvrdí, že negermánské (později neněmecké) národy střední a jihovýchodní Evropy vykazovaly na začátku středověku primitivní výkonnostní strukturu odpovídající jejich kulturním a politickým schopnostem. Teprve zprostředkováním vůdčích germánských popř. německých osobností dosáhly tyto národy spojení se západoevropským děním. Takže Němci prý v tomto prostoru nebyli pouze učiteli, nýbrž také vytvořili biologický základ pozdější šlechtické vůdcovské vrstvy. V textu Müller doslovně tvrdí, že v „dnešním češství můžeme rozpoznat asi 50 procent německokrevní rodové krve (deutschblütiges Sippenblut)“. Jednoduchými slovy tedy lze říct, že tvrdil, že Češi mají v podstatě z poloviny čechizovanou německou krev.
Samozřejmě mělo vzájemné prolínání oboustranný charakter, a tak také německé národovství (deutsches Volkstum) čerpalo ve středověku „krevní zásoby“ cizích národů, které jej v určitých oblastech prý obohatily, a v Rakousku a Prusku docházelo také k namísení se slovanskými národy. Toto mísení bylo zde vysvětlováno tím, že němectví při své dělbě práce na jedné straně vykazovalo nadbytek „silných mistrů“ a „tvůrčích vůdcovských vrstev“, ale na druhé straně mu chyběli trpěliví služebníci a nádeníci a toto vakuum prý naplnily slovanské národy. Přijmutí „slovanských mas do německého národního tělesa“ prý pro něj znamenal spíše rozvláčnění jeho výkonnosti, zatímco absorpce německé etnie prý slovanským národům přinesla „rozhodující obohacení vysoce cenným rodovým materiálem plným výkonností“. Müller hodnotil odstěhovávání se výkonných Němců, jejich odněmčování a integraci do vůdcovských vrstev slovanských národů, k čemuž mělo v dějinách docházet, jako dvojnásobnou škodu. Jednak prý díky tomu došlo k posílení národů, které sídlily kolem nich a které pod vedením těchto vrchních vrstev mohly opět vzdorovat německému panství. A za druhé prý díky tomu došlo k definitivnímu zničení kmene německých nositelů výkonu. Müller vyvinul na základě toho originální myšlenku převrátit tyto odnárodňující procesy v opak. Za tímto účelem se měly na jedné straně přivést odgermanizované elity zpět do lůna německého lidu, kterému by to „v jeho současné biologické situaci“ prospělo a zároveň by to vedlo k „přírůstku užitečných nositelů výkonu“, ale – a zde je patrná originalita Müllerova závěru – na druhé straně by prý bylo třeba osvobodit národ od „méně výkonných rodových zásob“ (mindertüchtige Sippenbestände) německého obyvatelstva. Navrhoval tedy na jedné straně regermanizaci, která by probíhala prostřednictvím jazykových ostrůvků rozptýleného němectví, které měly přitahovat jinonárodní výkonné obyvatelstvo, o jehož rasových kvalitách nebylo pochyb. A na druhé straně něco jako „očištění německé krve“ zpětnou orientací méně výkonné části původně slovanského obyvatelstva hlásícího se v současné době k německému národu. Elity cizích národů měly být tedy přebudovány a prostřednictvím nabídky sociálního vzestupu převedeny do německého národa. Müller jako příklady uváděl Lužické Srby a Čechy a Slováky v habsburské monarchii 17. a 18. století. Argumentoval, že vyvinutá nacionálně uvědomělá inteligence těchto národů byla vždy nositelem myšlenky národního osvobození, což představovalo stálou hrozbu pro němectví. Regermanizací těchto elit si Müller sliboval oslabení této „hrozby“.
Ve svých dalších úvahách Müller zamítal možnost hospodářské či dokonce fyzické likvidace jinonárodní inteligence z etických a psychologických důvodů. Efekt by prý byl navíc kontraproduktivní, protože by vyvolal revoltu a střední a nižší vrstvy těchto národů by se pak staly přechodnými „opatrovníky ohně“ národního uvědomění.
Nabízela se pak cesta likvidace nežádoucí národní inteligence prostřednictvím biologického negativního výběru, který by vedl k její degradaci. Zde se v Müllerových očích jevilo jako nevýhoda, že by takovéto provedení trvalo několik generací. A hlavně – u národů s vysokým podílem „zdravých, vysoce stojících, hodnotných struktur“ jako u Čechů by toto řešení nebylo proveditelné, protože by fakticky vedlo k vyhubení celého národa.
Jako třetí variantu diskutoval Müller možnost převedení inteligence neněmeckého národa do německého „národního tělesa“ tak, že by se kdysi vedoucí vrstva „vazalského národa“ do něj absorbovala. Za nevýhodou tohoto řešení pokládal dlouhou dobu realizace, za výhodu naproti tomu fakt, že by pak nevzniklo u širokých vrstev obyvatelstva morální zatížení, jak by tomu bylo v případě likvidace inteligence. Cestou absorpce by se navíc posílily vlastní německé vedoucí vrstvy, protože německý národ prý trpěl nedostatkem dorostu lidí s vedoucími kvalitami v důsledku války, kdy vedoucí vrstva německého národa byla prořídlá a nevyrovnaná.
V případě této zmiňované třetí varianty dělil Müller inteligenci do tří skupin:
A) Inteligence, jejíž vztah k národnímu a politickému životu je neutrální (technika, průmysl, obchod);
B) Inteligence, jejíž vztah k národnímu a politickému životu je méně významný (svobodná povolání, klérus);
C) Inteligence, která je určující v národním a politickém životě (kulturní, politické a vojenské vedoucí vrstvy).
Z těchto tří skupin označil pouze první skupinu za přínosnou pro německé cíle. Příslušníci této inteligence měli být vyvedeni ze své vlasti a rozptýleni v sídelní oblasti německého národa. Tam měli vlastně ulehčit německé nacionální inteligenci z technických a příbuzných oborů. Dorost vrstvy inteligence by se měl pak dělit do dvou skupin – do skupiny lehce asimilovatelných a skupiny těžce nebo vůbec ne asimilovatelných. Do skupiny lehce asimilovatelných měli náležet ti, kteří by na základě genealogického pátrání doložili německé předky a kteří by byli ve svém cizonárodním odporu snadno „otřesitelní“. Jejich pozvolná germanizace se však měla uskutečňovat cestou svobodného rozhodnutí, přičemž by je lákadlo sociálního vzestupu do skupiny A popř. B motivačně posilovalo v jejich loajální práci pro výstavbu Říše. Müller předpokládal, že by docházelo ke smíšeným manželstvím s německými prvky a národní uvědomění by se takto později uvolnilo a děti (a vnoučata), které by z těchto manželství vzešly, by mohly být následně převedeny do „zdravé německonacionální vedoucí vrstvy“.
Rozdílně ohodnotil Müller vhodnost dalších funkčních vrstev neněmeckých národů ke splynutí s němectvím. Vysokoškoláci, technici, zaměstnanci, samostatná střední vrstva a kvalifikovaní řemeslníci připadali v úvahu pro nenápadně podporované přesídlování do diaspory obklopené Říší. Obzvláštní hodnotu přisuzoval rolníkům, kterých viděl v „německém národním tělese“ nedostatek. Dále Müller přemýšlel o využití kvalifikovaných pracovníků, kteří by odpovídali německým výkonnostním požadavkům. Všechny tyto zmíněné části neněmeckého národa viděl jako schopné k rychlé asimilaci.
Naproti tomu stál velký počet nevyučených pomocných dělníků a zemědělských pracovních sil, po kterých byla v německém válečném hospodářství samozřejmě velká poptávka. Zde spatřoval Müller těžce řešitelný problém. Jednak se mu příliv velkého počtu těchto vrstev do „vnitrozemí“ jevil jako krajně pochybný z „národně biologické“ perspektivy. Proto navrhoval tyto vrstvy obyvatelstva ubytovávat v kasárnách, i když si plně uvědomoval, že nebude možné zamezit úplně „ilegálnímu přítoku krve“. Přesto vše odrazoval od vytváření příslušných rasových zákonů zejména proto, že by to vyvolalo solidarizující efekt, který by se negativně projevil u žádoucí asimilace vyšších výkonnostních vrstev. Trochu překvapivě může vyznít to, že Müller nenamítal nic proti manželství mezi cizími dělníky a „méně cennými“ německými ženami a cizonárodních dívek nižších výkonnostních vrstev s „odpovídajícími“ německými muži. Jen bylo podle něj třeba, aby se tyto páry pak nacionálně orientovaly k „vazalskému národu“.
Pozoruhodné jsou také Müllerovy názory na neněmecké školství v rámci Říše, které nedoporučoval zrušit. Naopak, považoval za správné jej zachovat a to včetně vysokých škol. Absolventi německých a neněmeckých vzdělávacích institucí se však měli odlišovat z hlediska možnosti svého budoucího pracovního nasazení. Jinými slovy řečeno měly zůstat možnosti vzestupu pro absolventy cizonárodních škol krajně omezené s výjimkou toho, že vynikajícím osobám jiné národnosti, které absolvovaly neněmeckou školu, měly být nabízeny a poskytovány „zlaté můstky“ k německému společenství, avšak na základě svobodného rozhodnutí a bez donucení. Výsledkem toho by pak bylo, že tyto neněmecké národy by pak postupně biologicky a sociálně nabývaly stále více malorolnického a maloměstského charakteru, zatímco německé národovství by biologicky sílilo a nastolilo „biologický vysoce výkonnostní monopol“.
Tolik tedy závěry z elaborátu Význam německé krve v češství, který byl adresován Horstu Böhmemu, vedoucímu Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby v Protektorátě. Böhme následovně předal práci svým nadřízeným v Berlíně z Říšského bezpečnostního hlavního úřadu SS (RSHA der SS), který vedl Reinhard Heydrich. Eduard Kubů se ve své práci zaměřil také na to, jak byly Müllerovy teorie v Berlíně nakonec přijaty. Vyházel přitom z rozsáhlého vyjádření RSHA (Sicherheitsdienst Inland), které však nevyznělo mimořádně nadšeně. V reakci je řeč o tom, že se Müller v minulosti zabýval převážně sociologickým průzkumem v oblasti nadání a rasovým teoriím se začal více věnovat až později, a tak prý na tomto poli ještě nedospěl dostatečně daleko. Pozitivně byla v tomto hodnocení vyzdvižena Müllerova myšlenka „procesu přenárodnění v českomoravském prostoru“ prostřednictvím dobrovolníků, kterým měla být dána šance k sociálnímu vzestupu. Berlín se ale vyjádřil skepticky k Müllerově představě, že podstatná část nadaných českých rodin měla německé předky, a nastínil, že by se v Praze mohla za tímto účelem zřídit centrála pro průzkum zaniklé německé krve, která by tuto Müllerovu tezi ještě důkladněji zkoumala. Skepse byla vyjádřena k Müllerově myšlence, že by v Protektorátu mělo být udržováno paralelně české a německé školství. V Berlíně se totiž obávali, že české národní uvědomění je příliš silné na to, aby se podařilo získat nejschopnější Čechy pro německé školy a ty méně schopné přiřadit školám českým. RSHA dále kritizoval, že Müller podceňuje sílu nacionalismů 20. století. Například Müllerovy příklady odnárodňování polabských Slovanů, Slováků a Čechů v 17. a 18. století se odehrávaly za úplně jiné situace, kdy vedoucí síly střední Evropy byly ještě nadnárodní. Ale s příchodem moderního nacionalismu vznikly nové mechanismy. Jako chybnou odsoudil RSHA Müllerovu tezi, podle které byly podíly mimoevropských ras v českém národě nepatrné. Za sotva proveditelný označil RSHA návrh na převedení „méně hodnotné části“ německého „národního tělesa“ k pozůstávajícímu českému „národnímu tělesu“. Použití českého národa k „očištění“ německého „národního tělesa“ narazilo v centrále SS na námitky, že se hranice této akce dají jen velmi těžko určit, a dle mínění RSHA nepředstavovaly „méně hodnotné“ komponenty německého národa žádné velké nebezpečí a Říše měla i pro tyto osoby použití. Řešení spočívalo prý jen ve výchově a školení německého „národního tělesa“ .
V následujících letech zveřejnil Karl Valentin Müller své práce na toto téma i v publikacích a odborných časopisech, které byly určeny široké veřejnosti. Doslovný překlad dvou nejznámějších prací z roku 1943 – totiž Německá krev v Čechách a na Moravě a K rasovým a národním dějinám českomoravského prostoru – bude na těchto stránkách uveden ne z důvodu, že by zde snad byl záměrně dáván prostor (pseudo)vědeckým závěrům a názorům K. V. Müllera za účelem propagace jeho myšlenek (na které koneckonců pohlížel kriticky i RSHA, nemluvě o některých nedostatcích metodiky Müllerovy práce) či propagaci rasových teorií, nýbrž proto, aby čtenář, zajímající se hlouběji o moderní dějiny českého národa a jmenovitě o soužití obou kmenů v našich zemích v letech 1939-1945 měl možnost ucelit si své poznatky. Zejména problematika „řešení české otázky“ v rámci Německé říše byla a je vystavována dodnes různým, často zkresleným a politicky motivovaným podáním a proto je cílem této tematické řady napomáhat při nezaujatém hledání pravdy v případě nutnosti i formou citace dobových materiálů.
Důležitá poznámka autora: podstatná část tohoto článku čerpá z práce, která je uvedena v použité literatuře.
Literatura:
Eduard Kubů: „Die Bedeutung des deutschen Blutes im Tschechentum“. Der ‚wissenschaftspädagogische‘ Beitrag des Soziologen Karl Valentin Müller zur Lösung des Problems der Germanisierung Mitteleuropas. In: Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der böhmischen Länder 45 (2004), str. 93–114.
Foto:repro z: Friedrich Heiss: Das Böhmen und Mähren-Buch. Volkskampf und Reichsraum, Volk und Reich Verlag, Amsterdam-Berlin-Wien 1943
