 |
| Johann Gottfried Herder |
Národ jako takový je charakteristická evropská jednotka, která vzniká v průběhu 5. a 6. století z germánských států, která si rozdělila mezi sebou dědictví římské říše. Vzniká tak Franské království, západogotský stát na území současného Španělska, anglosaská Británie a langobardská Itálie. Po rozpadu říše Karla Velikého se objevuje italské, západofranské a v 9. století německé království. Na severu vznikají tři skandinávské státy a v oblasti střední Evropy tři katolická království - Polsko, Uhry a Čechy. S takto uzavřeným počtem národů (lépe řečeno státních národů) postupuje v podstatě západokřesťanská Evropa vstříc vrcholnému středověku. Poněkud jiným vývojem prochází převážně pravoslavná východní Evropa. Na kostnickém sněmu již vystupuje pět předních národů křesťanské Evropy - Italové, Francouzi, Angličané, Němci a Španělé, které lze charakterizovat jako vyhraněné, politicky integrované a vědomé celky. V této době nastává také diferenciace mezi Západní a Střední Evropou, zatímco na Západě vznikají již efektivně fungující integrované celky, v středoevropském prostoru dochází k postupnému rozkladu, kdys konsolidovaných celků, italského a německého království. Tento proces je provázen vznikem menších státních útvarů. Dochází k rozpadu burgundského vévodství a rodí se základy budoucích státních národů - belgického a nizozemského. V alpském prostoru vzniká odtržením se od říše budoucí konfederace švýcarská. Na Pyrenejském poloostrově po jeho znovusjednocení dochází brzy k rozdělení mezi národ portugalský a španělský a během politického rozpadu Itálie objevují se známky odděleného národotvorného procesu.
V tomto období „podzimu středověku“ objevují se první prvky lidového nacionalismu a rodí se jeho první představitel - Johanka z Arku. S ní se objevují všechny myšlenky, které dnes zosobňují národ:
a) prospěch je nejvyšším kolektivním principem
b) registrování a hodnocení národních specifik,
c) odmítnutí cizí nadvlády,
d) docenění významu národního jazyka.
Jazyková jednota však ještě nehraje roli národotvorného činitele. Ve své práci „Evropa a idea Národa“ Ortega poukazuje na to, že jednojazyčné státy se vyskytují v evropských dějinách nikoliv proto, že by se spojili lidé stejného jazyka, nýbrž proto, že stávající národní a státní celek byl díky kulturní a početní hegemoni jednoho či druhého etnika jednojazyčným učiněn. V evropském prostoru můžeme ještě dnes naleznout hranice kdysi existujících politických předělů; jsou jimi např. jazykové hranice mezi francouzštinou a vlámštinou, mezi španělštinou a katalánštinou, nebo v oblast severských zemi dánsko - norská či švédsko - norská dialektová hranice.
Lze konstatovat, že až malé posuny, zachovávají si národy evropského středověku hranice takto vzniklých celků téměř nedotčené. V průběhu 15. - 17. století došlo tak v Západní Evropě k vytvoření moderních států. Termín nationes je v této oblasti již shody s pojmem státu. Kolem roku 1600 se realita nationes již představuje se všemi atributy a je plně konstituovaná. Západní populi již vytvořila nakolik charakteristický vlastní život, že bylo již každému zřejmé, čím se liší od druhých. Objevují se poprvé pojmy jako naší vojevůdci, naší učenci, naší básnicí. Začíná se zažívat plné vědomí národnosti. Při zrodu národnostního vědomí objevuje pohled srovnávání, jimž se srovnává každý národ s druhým. Ne však s každým druhým, ale výlučně s jiným evropským národem, s nímž se cítí být v jednom evropském křesťanském společenství. Tuto jednotnou dualitu můžeme nejlépe poznat právě v průběhu 17. století, kdy vznikají národní literatury jako vědomě národní, a proto různorodé. Je pozoruhodné, že k tomu dochází právě vlivem formálně jednotného a společného hnutí: humanismu. Avšak obě tyto dimenze - společná západní a rozrůzňující národní - jsou navzájem spjaté v neustálé reciprocitě a jedna druhou inspirují. (Ortega). V tomto století se nationes již stávají úplnými organismy a toto vědomí je nutí, aby se - relativně - jedny uzavřely vůči druhým. Tento fakt, že se evropské národy kolem roku 1600 objevují plně konstituované jako národy, obsahuje dvě velké výjimky.
První - anglický lid se cítí jako národ mnohém dřív, než kontinentální národy.
Druhá - Německo se velmi opozdilo ve zralém vědomí národnosti. Mezi roky 1800 a 1830 Němci dosud nevěděli, zda jsou národem a jak jsou národem.
Až do roku 1789 byla však nositelkou státnosti a národní vzájemnosti šlechta. S příchodem francouzské revoluce se objevuje nová skutečnost - zintenzívnění kolektivních emocí a jejich demokratizace a s ní související zrod moderního patriotismu, ale také vznik jeho zhoubnější formy nacionalismu. Objevuje se pojem občanství, které je vymezeno ve vztahu k národně - státnímu příslušenství. To nové spojení vzniká ze střetu té formy národního státu, která vzniká počínaje 14. stoletím, s politickou formou republikánskou, která vzešla z francouzské revoluce.
Události, otřásající Evropu posledních desetiletí, ukazují především dvě věci.
a) princip národnosti může být pro občanství hrozbou,
b) občanství je nutné oprostit od veškerého nacionalismu.
Národnost a občanství jsou dva dost nejasné, ale vzájemné související právní pojmy.
Národně - státní příslušnost je právní pouto svazující jedince s politickou společností, kterou tvoří příslušnicí národa - státu.
Občanství označuje právní statut, který v rámci státu vytyčuje práva podílet se na tvoření a výkonu kolektivní vůle, čímž je vymezen svrchovaný lid.
Jestliže myšlenka národa - natio pochází z 12. století, termín nationalité se ve francouzštině objevuje na počátku 19. století ve dvou významech:
a) označuje jednak skupinu jedinců, kteří mají společný původ, dějiny a tradici,
b) označuje pouto, které spojuje fyzické osoby se státem - státní příslušnost.
Neboli v prvním případě se jedná o společenství, jehož identifikace je narativní, v druhém případě na princip možného společenství založeného na volbě a úmluvě. V prvním významu je zde otázka identity, v druhém případě otázka formy sdružení a tedy spolupráce.
V moderním právním smyslu je národně - státní příslušnost právní instituce, která tyto dva aspekty spojuje: vytváří syntézu národní identity společenství a politického pouta se státem; spojuje v sobě skupinu, jejíž identita je vrozená, s politickou formou soužití, jejíž zásada rozhodování podléhá jedině volitelnému poutu, jež ji umožňuje. Vyjadřuje tedy to, co E. Gellner nazývá „nacionalistickou syntézou“, jednotou kulturní příslušnosti a politického rámce, nacionalismus se zde vymezuje jako “politický princip, podle něhož se politická jednota a národní jednota musejí shodovat“. Splývání kulturního společenství s politickou institucí není pouhé potvrzení národní jednoty; je nutno, aby se národní identita přesně překrývala s politickým občanstvím společenství institucionálního. Postátnění národního společenství odpovídá jistému znárodnění státu.
Ve francouzských politických dějinách splývala národnost nejprve s občanstvím. Podle francouzských ústav být Francouzem znamenalo být občanem Francouzské republiky. I když to v Deklaraci z r. 1789 není definováno, již tehdy převládalo pojetí občanství, chápané jako vlastnost osob tvořících národ. Národ byl implicitně chápán jako čistě politické těleso, a ne pouze jako společenství původu, jazyka a kultury. Národnost nabývá významu až při sepisování Občanského zákoníku, a postupně zatlačuje občanství do pozadí. Dochází tak k oddělení pojmů občanství a národnosti. Původním smyslem amerických nebo francouzských revolucí bylo totiž nahradit poddaného občanem. Později dochází ve Francii k oddělení k oddělení občanství a národnosti.
 |
| Ernest Renan |
1.) Pojetí etnické, naturalistické, které vždy, bez ohledu na to co říká, vede k rasové „politice“. Národ má přirozený základ v rase, etnické skupině a tedy v jazyce. Jako národ se tedy označuje přirozené uspořádání společenství daného původem, vrozeného, jehož genezi lze vysledovat od počátku rodu, klanu až k dynastickému principu velkých feudálních říší. Na základě vrozenosti tato představa národa upřednostňuje jus sanguinis. Právě o takovém pojetí národa mluví Fichte ve své Řeči k německému národu (1807) a z takového pojetí národa vychází J. G. Herder a jazykový nacionalismus střední a východní Evropy.
Renan upozorňuje na její důsledky. Tato koncepce opravňuje Němce požadovat připojení Alsaska, země s německým jazykem a kulturou: „Všechny národnosti jsou špatnými kompromisy; začneme - li takto uvažovat o etnografii každého okresu, otevíráme dveře válkám bez konce“, píše Renan ve svém prvním dopise Straussovi v září 1870. Principu národnosti vytýká logiku války:…“vždy jsem se obával, aby kvůli principu národností, nahrazující mírný a otcovský symbol legitimity, nezvrhly boje mezi národy na vyhlazení rasy…Konce války se dočkáme tehdy, až k principu národností přidružíme princip, který je jeho korektivem, a sice princip všem národnostem nadřazené evropské federace“.
Toto pojetí národa se snaží ospravedlnit přítomnost a budoucnost ve jménu minulosti, čím starší tím autentičtější. Archeologie společenství provázená narativním opakovaným přisvojováním, jímž se stává tradicí, tak paradoxně vrozenou rodovou identitu národa vztahuje k právu prvního držitele. Jus sanguinis se nakonec opírá o starší jus soli.
2.) Druhé pojetí vychází z pospolitého pojetí národa, jak ho navrhuje Jean - Marc Ferry. Národ je založen na společných pocitech a podnikání, na spřízněnosti, na přání žít spolu. Princip je čistě duchovní. „Národ je duše, duchovní princip.“ Národ oproštěný od jakékoliv mystiky původu, rasy, etnické skupiny, krve či jazyka, je solidárním společenstvím tvořeným sdílením zkušeností i utrpění, jehož soudržnost se však udržuje stále obnovovaným souhlasem, volním gestem a určitým závazkem. Je oním principem, z něhož vycházel B. Bolzano při vytváření ideje bohemismu. Je to skupina, která existuje v zapomnění na pouta, která ji tvoří, a která existuje přesto nadále jen tím, že toto pouto obnovuje „každodenním plebiscitem“.
3.) V této myšlence národa se projevuje idea aktivního smluvního společenství, která je u základu toho, co Dolf Sternberger popsal v souvislosti se Spolkovou republikou Německo jako „konstituční patriotismus“ ("Verfassungspatriotismus").
„Konstituční patriotismus předpokládá občanský národ (…), který je nositelem vlastní normativní hodnoty, už nijak nebere v úvahu předpolitická data národa chápaného jako dějinné osudové společenství, chápaného jako jazykové a kulturní společenství.“ (Jürgen Habermas).
Můžeme - li první pojetí národa nazvat pranárodním pojetím v tom smyslu, že nevede k politickému ustavení národa, pak toto třetí pojetí bychom mohli nazvat postnárodním, neboť překračuje národní myšlenku, protože argument konstitučního patriotismu není ani etnokulturní ani pospolitní, ale čistě právní, morální a politický. Vyžaduje tedy přesažení národa, překročení politiky nacionalismu podléhající výlučně neustálému potvrzování národní identity a jejího institučního rámce: národního státu. Proti lásce k vlasti, která vyjadřuje oddanost národnímu společenství na základě identifikace s ním, myšlenka občanského nebo konstitučního národa tedy staví patriotický vztah ke konstituci. Rozlišení národnosti a občanství vyjadřuje rozlišení kultury a politiky v rozdělení národa a státu, národnost patří do pospolitní roviny, zatímco občanství patří do konstituční roviny, která vymezuje veřejně - politický prostor slova a činu. Není proto žádný důvod vyžadovat, aby se tyto dvě roviny shodovaly. Občanství je způsob konání a nikoliv bytí.
Vraťme se tedy zpět do střední Evropy. Zatímco se na sklonku 18. století hlásí v Západní Evropě ke slovu demokratický nacionalismus, situace v tomto regionu je zcela jiná. Vývoj Německa a Itálie se zkomplikoval kvůli politické konstrukci římsko - německé říše a prostor východní Evropy je zcela rozbit expanzí osmanské říše. Tyto faktory přispěly k tomu, že v tomto prostoru vzniklo nové soustátí vzniklé zhroucením tří historických států středovýchodní Evropy - Polska, Uher a historických Čech a spojením jejich části s německým císařstvím v tzv. podunajský stát - habsburskou monarchii. V tomto prostoru se pak rodí ideje jiného pojetí národa a to „německé“ romantické pojetí národa. V rámci myšlení, jednání, život je seberozvíjením organických pospolitosti, takže historická dějství se odehrávají uvnitř uzavřených kulturních totalit: národ je zvěčněna dějinotvorná duše lidu a v tom smyslu předchází individuálnímu chtění a je nadřazen každému subjektivnímu hodnocení. “Lid“, který na Západě reprezentoval dynamiku vývoje společnosti (peuple) se zde stává zároveň relevantním nositelem specifických národních znaků (Volk). Zdůrazněna je přednost původu před budoucností, celku před částmi, zdůrazňuje se normativnost historicky vzniklého, závazný charakter dědictví.
 |
| Johann Gottlieb Fichte |
Není pochyb o tom, že národní ideologie tohoto typu působila produktivně a emancipačně. Později však stává se neproduktivní. Národ se pak stává individuem a nadřazeným celkem. Vzniká závazný charakter, integrační, ohraničující funkce zvoleného a ideologicky vyvýšeného znaku, který jeho stoupencům dodává hrdost a morální sebeospravedlnění. Obraz nepřítele se tak stává dominantním jádrem vytvářející se skupiny.
Probuzená „nepospolitá společnost“ je spojena se znejistěním a pronikající duch soutěživosti snáší jen s nevolí pozičních výhod druhého. Ze svých frustrací jsou lidé přístupní výkladům, které vlastní zaostalost přisuzují přežilým privilegiím, nespravedlivým pravidlům, machinacím cizáků. Aby byly vrstvy obyvatel získány pro národní program, budují nacionalističtí ideologové symbolické uzavřené světy, které mají určité obyvatelstvo oslovovat. Vytváří se svět mýtů, symbolik a stereotypů.
Existují dva základní principy nacionalismu:
1.) Nacionalismus tíhne k náhražkovému náboženství, k fetišismu, k iracionalistické ztrátě životních realit. Člověk je jako ve snu „a ti kdo jsou zapředení do podobného snu…, obvykle reagují prudce, když se skutečnost zda být jiná.“ Zužuje se kulturní obzor, provincializuje se myšlení, hodnotové relace se mění, věčné otázky se stylizují jako prestižní. Vytvářejí se tábory neschopné kompromisu. Nacionalismus se projevuje jako „jako organizovaná kolektivní zášť“ proti všemu cizímu a vytváří se tak klima, ve kterém nelze vést racionální rozpravu ani učinit objektivně správná rozhodnutí. Narcistický, neskutečný autostereotyp má za následek přehnané ztotožňování s vlastní etnickou skupinou a jejími representanty. Tomu odpovídá reciproční znehodnocování vnějších skupin, xenofobie, pronásledování menšin. Psychologicky pozbývá platnosti „princip reality“ a „úsilí o jáství“, dochází k masochistickému oddání se národní „věci“. Bezmocné menšiny jako možné objekty sadistické agrese mají o to větší význam, čím bezvýznamnější je vlastní postavení. Ozývá se volání po závazných tradicích, po obětním beránku, po sevřenosti.
2. ) Po vzoru konsolidovaných národních států volá každá kulturně etnická skupina po „právu na sebeurčení“. Nové útvary pak znovu „vykořisťují“ nově vzniklé menšiny. Požaduje se změna ve smyslu etnických hranic, bez ohledu na životaschopnost nových celků. Iracionalita nacionalismu se na to neptá. Co je dovoleno Francouzům, Němcům, nemůže být zakázáno Polákům, Čechům, ale také Černohorcům, Kataláncům a Baskům. Svoboda má větší cenu než dobrá správa; chaos přechodu, snahy o asimilaci, o vyhnání, o etnické čistky, zhroucení řádu, rozvrat kulturních a hospodářských struktur jsou prý nutné náklady „modernizace“, jako výučné budoucím „národním státům“.
V českém národoveckém prostředí byla přijatá Herderova romantická jazyková koncepce národa, která v mnohém předurčila budoucí formování státu, nejen na území české Koruny, ale v podstatě v celém prostoru na východ od Rýna. Koncepce vytvářející prostor pro formování státu, ve kterém nebude místa pro národy mluvící jinak než národ většinový. Byl tak otevřena cesta vedoucí ke zrůdnostem vyplývající z této teorie národy, včetně teorie a praxe přesídlování, konečného řešení a vyhnání. Celé 19. století bylo vyplněno bojovným úsilím dvou jazykových skupin o získání hegemonie v českém prostoru.
Ideologie nacionalismu je ve svých důsledcích netvůrčí a zasahuje onu část obyvatel, která nevnímá kulturu jako obraz nějakého fenoménu, ale jako nástroj pro oslavu nějakého kultu. Ve své podstatě je totemistická. Jak už jsem dříve řekl, ideologie vychází z minulosti, z atavistických pudů lidstva hledajících jistotu v něčem, co se nevyvíjí. Co je neměnné. Co je pro ně kultem. Proč hledat smíření, když je zde něco co se stálo mýtem, co nás zbaví otázek po smyslu činů vlastní komunity. Vždyť to byli oni, náš „odvěký nepřítel“. Jakýkoliv pokus tvůrčích sil prolomit neživotnost kultu, je chápáno jako svatokrádež a v nejhlubším podvědomí jsou tyto tvůrčí sily vnímány mocnými jako destrukční, danému stavu věci nebezpečné, ve své podstatě nekrofilní.
Nacionalisté nutně potřebují ono rozlišení na MY a ONI, aby mohli sami sebe a své krajany mluvící stejnou řeči vehnat do potřebného nadšení, v němž jsou lidé schopni přinášet oběti, ale bohužel také nenávidět ty druhé mluvící jiným jazykem. A toto odlišení, toto samolibé vzhlížení na sebe sama vedlo pak k vytváření mýtů o své vlastní neomylnosti, o své výjimečností, o přirozené humanitě vlastního národa, na druhé straně pak k vytváření mýtů o chybách těch druhých, o jejich zkaženosti a sklonu k násilí.
Vytváří se tak v průběhu obrození mýtus národa velikého ve slávě i v utrpení. Obrozeneckým mýtem, které si české 19. století vytvořilo o svých vlastních osudech, bylo vytvořeno nádherné panoráma českých dějin. S pohledem na sebe sama se pak začal vytvářet pohled na sousedy, pohled na všechny jinak mluvící skupiny (národy), vůči nimž se české národní hnutí muselo vymezovat. Tak se vytvořil negativní stereotyp Němců jako dědičných nepřátel, zodpovědných za vše co se v průběhu dějin Čechům nepodařilo vytvořit, zodpovědných za všechny katastrofy, které národ potkaly. Byl vytvořen nový kladný protipól, i když poněkud mlhavý, portrét slovanských bratří na východě, s nimiž poutá Čechy pevné pokrevní bratrství, společné osudy a očekává je světlá budoucnost.
Celé 19. století bylo vyplněno bojovným úsilím dvou jazykových skupin o získání hegemonie v českém prostoru. Češi si začali stále více zvláštní nárok na celé území, zatímco Němci se zde pro ně stávali lidmi druhého řádu. „Národ nebyl proto veden k tomu, aby se stal skutečně politickým národem, národem občanů, kteří by byli přístupni komplexnímu chápání a řešení problémů země, již obývali spolu s Němci." (Bohemus).
Domov to je místo posvěcené, místo spojené s historií zde usedlého rodu. Člověk je zde silně zakořeněn, spojen s krásami kraje, s barokním kostelem, s náhrobky svých předků, takže nehledá potřebu pěstovat nepřátelství k domovu jiných. Podstata nacionalismu tkví v něčem jiném, v nezakořeněnosti v konkrétním domově. Proto vytváří idejí abstraktní vlasti stejně mluvicích lidí. Řečeno slovy I. Kanta: „Národní charakter vzniká, až když nikdo v národě nemá osobní charakter…“. Toto nezakořenění se a abstraktní integrující ideologie založená toliko na jazyku, slouží pak hnutí, většinou militantnímu, které se bez nepřátel neobejde - i kdyby si je mělo vymyslet. Dovolte, abych tuto mou úvahu zakončil citátem z knihy Petra Normana Waageho „Já, my a ti druzí“: “Kombinace různých národů v jednom státě je stejně důležitou podmínkou pro civilizovaný život jako existence různých lidí ve společnosti. Tam, kde splývají politické a národní hranice, přestávají se společnosti vyvíjet. Dostávají se do takového stadia vývoje, kam se dostane jednotlivec, přestane - li se stýkat se svým okolím….“ Lidská identita ztrácí postupně poslední vazby s individuálním já, s osobním vědomím a požitky a nahrazuje je kolektivním cítěním. V takové chvíli propuká nenávist k těm, kteří mají jinou identitu, kdo mají někde své kořeny, a tím onu kolektivní identitu ohrožují. Při řešení česko - německých národnostních sporů byly vyloučeny otázky svobody a hodnot člověka. Zájem stejně hovořících skupin byl povýšen nad zájem jednotlivce. Vždyť to jakým jazykem budu hovořit, je nejsvětějším právem každého jedince a nejde ho tedy vnutit, jak to činí nacionalisté. Nejde vnutit jedinci, aby tím že užívá jazyk skupiny, byl nucen vyznávat nekritickou víru k propagovaným mýtům. Tyto mýty hrají povětšinou negativní roli v procesu pochopení „jiných“ žijících v stejném životním či zemském prostoru (území), neboť vytvářejí zkreslující obraz o mé jazykové skupině, povětšinou velice barvotiskově krásný, zároveň však podávají zkreslený obraz o těch „jiných“, kteří jsou příčinou všech nezdarů mytických hrdinů národa.
Franz Chocholatý Gröger
(Předneseno 12.11.1998, KG ZČU Plzeň)
Literatura.:
Anderson Benedict, Představy společenství. Úvahy o původu a šíření nacionalismu, Karolinum Praha 2006, ISBN 978-80-2464-1490-8
Bibó, István Bída malých národů východní Evropy, Doplněk-Kaliligram Brnop-Bratislava 1997
ISBN 80-85765-85-3
Čaněk David Národ, národnost, menšiny a rasismus, ISE, Praha 1996 ISBN 80-85241-94-3
Fenomen nowoczesnego nacjonalizmu w Europie Środkowej, Opole 1997ISBN 83-7126-096-2
Fichte Johann Gottlieb, Reden an die deutsche Nation, in: Philosophische Bibliothek, Bd. 204, 5. Aufl., Hamburg: Meiner, 1978
Loewenstein Bedřich My a ti druzí, Doplněk, Praha 1997 ISBN 80-85765-64-0
Ortega Y Gasset José, Evropa a idea Národa, ed. Váhy MF , Praha 1993 ISBN 80-204-0380-9
Schulze Hagen, Stát a národ v evropských dějinách, Lidové noviny2003, ISBN 80-7106-383-2
Sternberger Dolf Verfassungspatriotismus. Gesammelte Schriften. Frankfurt am Main,
1990. Bd. 10, S. 13-16.
Tudjman Franjo, Dějinný úděl národů, FF Studio, Praha 1997 ISBN -80-238-1261-0
Vogel Bernhard, Dolf Sternberger,Vater des Verfassungspatriotismus http://www.kas.de/wf/doc/kas_11323-544-1-30.pdf?070801092933
K problematice v EU
European Free Alliance http://www.e-f-a.org/home.php
