Lukáš Beer
Je nutné hned ze začátku předeslat, že projev Přemysla Sobotky na slavnostním shromáždění „přeživších holocaustu“ v Senátu PČR dne 27. ledna 2011 byl pouze jedním projevem z celkem sedmi přednesů a že úroveň obsahu projevů jednotlivých řečníků byla vskutku rozlišná. Obsahem se krátké poselství v podání 1. místopředsedy Senátu však od ostatních řečníků výrazným způsobem negativně vyjímalo. Regulérní vzpomínání obětí zneužil Sobotka ke své mezinárodněpolitické demagogii. Svým pokusem navázat pomocí této historické tématiky na současnost, nebo lépe řečeno způsobem, jakým to učinil, pervertoval životy židovských obětí 2. světové války ve smyslu jednostranné a nekritické obhajoby politiky současného státu Izrael a učinil z nich posmrtné vojáky, kteří jakoby svého času padli za něco, s čímž by se za svého života tito lidé třebas vůbec nemuseli ztotožňovat.
Ocitujme jen to nejpodstatnější se Sobotkova projevu: „ ..My si … musíme připomínat skutečnost, že hlavní proudy mezinárodního terorismu se opírají o antisemitismus a nenávist ke státu Izrael, a přesto to často stojí zcela mimo pozornost mnoha novinářů, mírových aktivistů a politiků – podobně jako v případě nacismu a jím smrtelně ohroženého demokratického Československa v roce 1938.“
Jinými slovy: vyvážený a tím samozřejmě i zákonitě sem tam kritický postoj k izraelské oficiální politice je podle Sobotky projevem antisemitismu a nenávisti vůči Izraeli. Ten, kdo Izrael jednostranně nepodporuje, chová se na druhé straně jako svého času naivní a zrádcovské západní mocnosti, které nepřispěchaly Československu v roce 1938 na pomoc a pak za tuto svoji hloupost draze zaplatily, když Německo později přepadlo Francii. Tedy známá ohraná písnička české a „české“ proizraelské publicistické a politické lobby. Geopolitické souvislosti „mezinárodního terorismu“, veškeré jeho příčiny, Sobotka jaksi vynechává a zužuje je pouze na „antisemitismus“ a „nenávist ke státu Izrael“.
Další větou – „minulý týden jsem měl tu čest předat norskému velvyslanci nominační dopis na Nobelovu cenu míru pro Sira Nicholase George Wintona, jehož příběh záchrany 669 českých (!), převážně (!) židovských dětí, v roce 1939 všichni dobře známe“ – Přemysl Sobotka pouze zapadl do jedné dlouhé řady českých médií, včetně pokládané agentury ČTK, která ve svém zpravodajství křivě sugerovala nepravdu, podle které „Nicholas Winton zachraňoval životy“ taktéž českým nežidovským dětem. Snad aby byl soucit českých dětí s protagonisty filmu o něco intenzivnější a vznikal subjektivní pocit, že „jsme tenkrát byli všichni na jedné lodi“.
V závěru svého projevu se Sobotka pustil do něčeho, co s holocaustem, s druhou světovou válkou a se židovskými oběťmi na životech ve skutečnosti souvisí stejně tak málo jako nedávný skandál s dioxinem v německém masu s cyklonem B v Osvětimi: „Loni jsem navštívil Izrael právě v době, kdy tam došlo k řízené provokaci s tureckou lodí při pokusu o narušení blokády Gazy, ve které jak známo vládnou teroristé z Hamásu, kteří často ostřelují izraelské území raketami. Akce na palubě již zmíněné turecké lodi se přesto ochotně zúčastnili i někteří evropští novináři, míroví aktivisté a politici, kteří po zásahu izraelských sil navíc ochotně posloužili jako cenná kulisa při hysterické protiizraelské mediální kampani. Málokdo si při tom byl vůbec schopen uvědomit, že takové aktivity oslabují nás všechny a naopak oživují a posilují síly netolerance a násilí. Mějme i to stále na paměti a nebuďme pasivní i k těmto projevů nebezpečné naivity. V opačném případě by se například uctívání obětí holocaustu stalo jen pouhou formalitou.“
Sobotkovo krédo tedy zcela otevřeně zní – používejme „uctívání obětí holocaustu“ jako nástroj k alibizaci politiky současného státu Izrael, děj se co děj. Ucpěme „uctíváním obětí holocaustu“ hubu každému, kdo se nepostaví jednostranně za politiku současného státu Izrael. Pokud toho nevyužijeme, stává se toto uctívání obětí pouhopouhou formalitou, míní tento český politik.
S uctíváním obětí, s poukazováním na lidské zlo a utrpení má toto vypočítavé uvažování však zatraceně málo společného. Stejně tak jako tito mrtví mají sotva něco společného se současným židovským státem na Blízkém Východě, s jeho politickou reprezentací a s generací Izraelců, která se narodila až v poválečném období mimo Evropu. Naopak, zneužívání jmen těchto obětí Přemyslem Sobotkou je pervertizací, která vrhá podivné světlo na tento státem nově oficiálně uznávaný památný den. Bylo tedy z pozic odpovědných českých politiků a novinářů v zájmu zachování důstojnosti uctívání tohoto památného dne naprosto namístě, aby se od verbálního zneužití tohoto výročí Přemyslem Sobotkou k prezentaci jeho subjektivních mezinárodněpolitických názorů, které na této oslavě neměly co pohledávat, jednoznačně distancovali. Kde však byly slyšet jejich hlasy? Zaznamenal je vůbec někdo? Projevil vůbec někdo nahlas svou nevoli v souvislosti s tímto projevem?
Naopak. Našla se spousta takových, kteří Sobotkovi za jeho slova tleskali, představovali si jej už jako budoucího českého státního prezidenta a rozčilovali se dokonce nad tím, že Česká televize údajně nevěnovala slavnostnímu shromáždění a projevu Přemysla Sobotky patřičnou pozornost. Místo toho, aby vlastně byli rádi, že se tento Sobotkův faux pas nedostal do obecného povědomí. Ani náznak pochyb, ani náznak nejistoty nebo obav z toho, zda Sobotkovo černobílé odbočení do mezinárodní politiky ve skutečnosti nebylo zneuctěním památky životů těchto lidí. A tak tedy, pokud se v české politice zažije tento nešvar a nebude mu důstojným způsobem včas a od začátku čeleno, nedivme se, až se jednoho dne mezi lidmi v České republice zažije neblahé podezření, že 27. leden není každoročně ani tak připomínán jako den obětí holocaustu jako spíše den „instrumentalizace holokultu“. Pokud tomu chceme ještě včas zamezit, je třeba podobným zneužitím od začátku oponovat a nemlčet k těmto jevům. Komu skutečně upřímně záleží na skutečných humánních citech, na poukazování na zlo a utrpení, ten by měl být s to umět rozlišovat a nemělo by mu to být lhostejné. Celé je to zvažnější už díky samotné skutečnosti, že záštitu nad tímto shromážděním v Senátu jako již tradičně nesl právě Přemysl Sobotka, který je vlastně jedním z hlavních iniciátorů podobných podniků už od té doby, co je v Senátu činný.
