V roce 1940 vychází v nakladatelství Melantrich v Praze publikace „Z politických spisů Fridricha II. Velikého krále pruského“, kterou k vydání připravil a úvodní studií doprovodil právě Jan Mertl. Ve své předmluvě Mertl porovnává tradice a zásady fridericiánského státu s tehdejším národně socialistickým řádem v Německu a nachází vedle zásadních shodných rysů i celou řadu rozdílů. (-lb-, -fchg-)
Fridrich Veliký a dnešek
.
Vnitřní síly moderního státu, které zčásti uvolnil právě osvícenský absolutismus a které směřovaly čím dál více k účasti nových nefeudálních společenských vrstev na ovládání státního aparátu, se nedaly natrvalo zadržet samovládou jediného panovníka. Čím více se rozšiřuje okruh působnosti státu a komplikuje jeho vnitřní struktura, tím více se k jeho řízení dostávají noví lidé s novým světovým názorem. Epocha osvícenského absolutismu byla v podstatě jen přechodem od feudální roztříštěnosti státní moci k modernímu masovému státu. První formou tohoto nezbytného zlidovění státu byl měšťácký parlamentarismus, v němž však postupující demokratizace politického národa nenašla dosti únosnou formu a zdegenerovala v úpadkový typ státu politických stran, jak se s ním setkáváme hlavně po [první] světové válce. Abstraktní ideály svobody a rovnosti lidí, jak je formulovala velká francouzská revoluce, urychlily sice svým působením tento proces zlidovění moderního státu, nemohly mu však dát nový společenský řád, o jehož vytvoření se nyní Evropa znovu pokouší. V dobách kapitalistického liberalismu a parlamentní demokracie byly politické ideály Fridricha Velikého a jeho pojetí jednotného silného státu zapomenuty. Liberalistická ideologie si nepřála “silný” stát. Zájem jedince, individua a egoistických skupin uvnitř společnosti převládl v této době nad jednotnými zájmy státního celku. Položíme-li si však otázku, má-li onen veliký představitel osvícenského absolutismu co říci dnešku, musíme jí zodpovědět kladně. To je patrno především na politickém a sociálním vývoji vlastní země velikého panovníka, na dnešním Německu.
.
 |
| Práce Jana Mertla z roku 1943. |
.
Fridricha Velikého lze právem označit za prvního budovatele německého sjednocení, i když se sám nedočkal uskutečnění této ideje. Byl tvůrcem velmocenského postavení Pruska v Evropě a tím vytvořil pevný bod, kolem něhož se sjednotil německý národ. On a jeho otec přispěli podstatnou měrou k vytvoření německého národního charakteru. Celoživotní postoj vojáka, bojujícího se zbraní i beze zbraně o velikost a sílu svého státu, je přímým dědictvím fridericiánské epochy. Tvrdost, přímost a přísná kázeň jsou výsledkem státní výchovy, započaté již ve fridericiánském Prusku. Byla-li hlavní devizou Fridricha Velikého idea prvního služebníka státu, je heslo německých národních socialistů „prospěch obecný před prospěchem jednotlivce“ novou formou této tradiční pruské ideje. Sám dal příklad svým neúnavným úsilím ve službách státu, svou životní prostotou a odporem k nicotnostem dvorského ceremonielu, jak hluboce je proniknut oním heroickým chápáním života jako těžké povinnosti ve službách vlasti. Jednotlivec, od nejnižšího až po samovládného panovníka, mu byl vždy jen součástí vyššího celku, jež chápal jako jednotné společenství všech občanů ve státě a jež dnešní Německo chápe jako sjednocený celek národa.
.
Nejen v tomto základním postoji německého člověka k životu a k celku, ale i v podrobnostech nacházíme dalekosáhlé obdoby mezi epochou Fridricha Velikého a dnešním Německem. Neúnavnost a praktický ráz jeho sociálních reforem, vycházejících z nabytých zkušeností, úsilí státu pomáhat hospodářskému životu země velkoryse prováděným investičním plánem, stálý ohled na zájmy nejširších lidových vrstev – v tom všem navazuje Hitlerova Třetí říše na fridericiánské tradice. Nejmarkantněji se toto působení pruských tradic Fridrichovy doby projevuje právě nyní, v době velkého válečného konfliktu. Již Fridrich Veliký znal ono tajemství neočekávaných válečných úspěchů, jež dnešní Německo označuje jako „zákon činu“. Rychlé, nepředvídané útoky pomáhaly Fridrichovi vyhrávat války i proti veliké přesile nepřátel. Nasazení všech sil a tragické odhodlání zvítězit nebo padnout, to jsou ony tradice Fridrichových bojů, jež se uplatňují i v dnešním německém zápase. Na jiném místě jsme ukázali, jak Fridrich pohrdal diplomatickou hrou, za níž nestojí skutečná moc zúčastněných států a jak se tento jeho postoj v zahraniční politice podobá současné německé diplomacii.
.
Také základní organizační princip dnešního německého státu, zásada vůdcovství (Führerprinzip), navazuje na tradici Fridrichova osvícenského absolutismu. Také Fridrich usiloval při organizaci svého státu o naprosté soustředění veškeré moci v rukou jediné vůdčí osobnosti, jíž byl pro něho vládnoucí panovník. Uvědomoval si, zcela obdobně jako tvůrcové dnešních totálních států, těsnou souvislost všech složek státní politiky a z toho vyplývající potřebu jejího jednotného řízení. Všimneme-li si hlavních zásad říšského zákona o úřednictvu z roku 1937 (Deutsches Beamtengesetz), shledáme, že i v organizaci veřejné zprávy dnešní Německo navazuje na fridericiánské tradice. Stejně jako Fridrich Veliký a již předtím jeho otec si přál, aby úředník byl k panovníkovi připoután trvalým svazkem osobní věrnosti a bezpodmínečné oddanosti, je také úřednický poměr v dnešním Německu svazkem osobní věrnosti Vůdci a říšskému kancléři. Fridrich Veliký byl v hlavních bodech skutečným předchůdcem dnešního pojetí státu.
.
Dávno před individualistickou epochou liberalismu, která oslabovala státní moc, organizoval stát způsobem připomínajícím zásady dnešního totálního státu. Před proniknutím sociálního zřetele v pojetí státu uskutečňoval ve všech oblastech činnosti státu reformy, jež pozvedaly životní úroveň nejširších vrstev lidu. A konečně dávno před vznikem velkoněmeckého hnutí si uvědomoval, jak německým zájmům škodí roztříštěnost národa ve velikém počtu nevraživých malých státečků, které jsou vydány na pospas protichůdným vlivům soupeřících evropských velmocí. Viděli jsme, jak i v praxi, pokud pro to byla doba zralá, připravoval velké dílo německého sjednocení pod rozhodujícím vlivem největšího německého sátu, Pruska.
.
Shledáváme-li takto významné souvislosti mezi životním dílem Fridricha Velikého a dnešní Velkoněmeckou říší, nesmíme ovšem zapomínat ani na podstatné rozdíly. Nejpodstatnější rozdíl se projevuje v poměru osvícenského absolutisty k širokým vrstvám lidu. Kdežto v oné době byl lid jen pasivním objektem státní péče, obstarávané osvícenským panovníkem a jeho rádci, vyrůstá národně socialistický světový názor z velkého hnutí širokých lidových vrstev. Národ v pojetí národního socialismu je živým organickým celkem, nadřazeným všem jednotlivcům. Při rozboru myšlenek Fridricha Velikého jsme viděli, jak jemu a jeho době byla národní otázka v moderním smyslu ještě cizí. Jeho pojetí státu vyrůstalo z osvícenského světoobčanství, pro něž myšlenka národní pospolitosti a svébytnosti ještě neměla reálného podkladu. Fridrichovo pojetí myšlenkové svobody, jímž osvícenství likvidovalo náboženskou nesvobodu dob předchozích a připravovalo epochu liberalismu, je také cizí světovému názoru dnešního Německa. Přes tyto rozdíly, vyplývající z rozdílů dobových, lze však říci, že tradice fridericiánského státu v dnešním životě německého národa znovu ožívají. Proto nám také studium jeho života a díla pomáhá k tomu, abychom hlouběji porozuměli dnešní veliké revoluci německého národa.
