Jak to bylo se souhlasem Velké Británie a USA s vyhnáním neslovanského obyvatelstva z ČSR?

Tomáš Krystlík 
Čtenáři mého blogu buď nechápou česky psané blogspoty nebo nehodlají uvěřit faktům. Proto stručně znovu.

6. a 10. 6. 1942 června, jednal Beneš se sovětským lidovým komisařem zahraničí V. M. Molotovem. Podle Beneše: „Pak jsem mu vyložil problém našich Němců. Máme jich tři miliony, to jest mnoho; jeden a půl milionu jest třeba jich vyhnati. V tom nám musíte pomoci. Molotov souhlasil; vyložil jsem mu své názory na transfer obyvatelstva, kde počítáme s jejich pomocí."

Československý stát se rozbil sám, říkají pamětníci v novém slovenském dokumentu „Garda“

Uvedení slovenského dokumentárního filmu o Hlinkově gardě budí emoce 

Hlavní velitel Hlinkových gard, Alexander Mach, byl mezi lidmi na 
Slovensku pro svou "lidovost" velmi oblíbený. 
Foto: screenshot z filmu "Garda" / Youtube / RTVS

Diskuse o Slovenské republice let 1939-1945 často vytváří emoce, které i v současnosti dokáží polarizovat slovenskou společnost a deformovat pokusy o otevřenou diskusi, vztahující se k tomuto období. Především často tématizované protižidovské represálie během války „dodnes vrhají stín na každý aspekt života v Slovenském státě a často nechtěně určují směr interpretací tohoto období, které je už od konce Druhé světové války vystavené kriminalizaci“, říká se v úvodu nového celovečerního dokumentárního filmu „Garda“ režiséra Ivana Ostrochovského, jenž byl před několika dny odvysílán slovenskou televizí RTVS. Okolo 200.000 Slováků bylo členy Hlinkových gard, které jsou díky své činnosti zpětně vnímány jako nositelka všech negativních jevů, spojovaných se Slovenským státem. Pokud si uvědomíme, že tehdejší Slovensko mělo něco přes dva milióny obyvatel, je jasné, jaká velká část Slováků si z těch či oněch důvodů našla cestu k členství v HG.

Češi, Žid a Čecho-Palestinec diskutují o uprchlících a o ohrožení Evropy islámem a ze strany USA

V České republice se začal odehrávat názorový souboj, který postupně přerůstá do politických i bezpečnostních sfér. O co jde? Obecně by se dalo říci, že o migraci osob pocházejících z Blízkého i Středního východu a severní Afriky, které směřují do Evropy. Jedná se o obyvatele Afghánistánu, Iráku, Libye, Sýrie, Súdánu nebo Eritrei.

Když svého času plukovník Muammar Kaddáfí pod sílícím vojenským tlakem „Západu“, prohlásil, že pokud padne a s ním jeho režim, kterým vládl v Libyi, zaplaví Evropu Afričané. Plukovník padl a nám nezbývá než konstatovat, že se jeho slova naplňují. V případě tvrzení, co Kaddáfí řekl, jde možná jen o městskou legendu a proto je dobré nepodlehnout svodům konspiračních teorií a podívat se na problém poněkud komplexněji. Nebo se o to alespoň pokusit.

Protest proti způsobu provedení usnesení: Posseltův náměstek se sám suspendoval

Hörrmann nesouhlasí se způsobem, jakým byl obviněn Witikobund 

Claus Hörrmann říká, že usnesení ve spolkovém 
předsednictvu Sudetoněmeckého krajanského sdružení 
se provedla „částečně spornými a ne vždy 
demokratickými prostředky“.

Dokud nebudou objasněny mnou nadhozené otázky, zanechávám své práce ve funkci náměstka spolkového předsedy“ – těmito slovy končí dopis, který koncem dubna zaslal Claus Hörrmann spolkovému předsedovi [mnichovského] Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL) Berndu Posseltovi, stejně jako jeho dalším dvěma zástupcům Steffenu Hörtlerovi a Siegbertu Ortmannovi. Důvodem k sesazení sebe sama z funkce je „styl a tón, rysy a způsob postupu posledního zasedání spolkového předsednictva z 25. dubna 2015“. Hörrmann si v dopise stěžuje na způsob, kterým prý byla na poslední schůzi spolkového předsednictva 25. dubna „pochybnými a ne vždy demokratickými prostředky vyloženě narychlo probrána“ usnesení. Na tomto zasedání se mimo jiné usneslo, že Witikobund bude kvůli údajným pravicově extremistickým tendencím vyloučen z letošního Sudetoněmeckého dne v Augsburgu. Hörrmann doslova konstatoval: „Tady jsem si jako člověk, který má díky absolvované socializaci v NDR kritický postoj, připadal, jako kdybych se vrátil do časů, u kterých jsem doufal, že už jsou dobou dávno minulou."

Česká historiografie mění způsob lhaní

Tomáš Krystlík 

Zatím posledního přeběhlíka na českou stranu, německého historika 
Detlefa Brandese bylo třeba za změnu stran nějak odměnit a tak 
Česko-německý fond budoucnosti přispěl na překlad a české vydání 
jeho knihy nezanedbatelnou částkou.

Čeští dějepisci od roku 1918 věrně slouží potřebám státu a lžou, až se jim úst práší. Dějepisné ústavy jsou většinou financovány ze státních prostředků, tedy kdo z dějepisců by chtěl riskovat svou profesionální ostrakizaci?

Pár příkladů. František Palacký tvrdil, že husitský ozbrojený boj byl také válkou národní, že Žižka vedl své válečníky nejen na obranu nové církve, nýbrž i českoslovanského národa, že to byl upřímný demokrat opírající se o nižší vrstvy městské a venkovské. Tyto teze Masaryk a dějepisectví československého státu převzaly. Za dalšího demokrata do morku kostí je v rozporu s fakty označován Edvard Beneš. Tzv. historičnost hranic českého státu se vysvětluje jejich neměnností po téměř celou dobu existence českého státu například takto: „Hranice zemí Koruny české se až na malé výjimky po tisíc let nezměnily“ [Jan Gebhart, Jan Kuklík: Velké dějiny zemí Koruny české XV. a. Paseka, Praha 2006], což je průhledná lež. Neměnily se do vzniku republiky teprve od roku 1742, od odstoupení větší části Slezska Prusku. Navíc se vůbec neuvádí, že Beneš požadoval na mírových jednáních v Paříži rozsah československého státu v „dočasných historických hranicích“ [René Petráš: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodní ochrana. Karolinum, Praha 2009].

Česká historiografie si bude muset zvykat na Brandese – portál Novinky.cz se zatím brání etiketovým švindlem

Lukáš Beer

Dlouholeté čtenáře Našeho směru, popř. čtenáře knihy Hitlerovi Češi, zjištění a tvrzení nyní v českém jazyce vydané knihy německého historika Detlefa Brandese svým obsahem sotva nějak mohou překvapit. Brandesovi je každopádně nutné přičíst k dobru, že germanizační úmysly nacionálních socialistů v českomoravském prostoru podává ve své knize – které ovšem také lze v některých bodech co vytknout – ve velmi ucelené, srozumitelné a přehledné formě a překonává tím obsahově určitě knihu německého historika Reného Küppera, věnující se přednostně postavě K. H. Franka – knihu, jež před lety také vyšla v českém jazyce a „přenárodňovacími“ úmysly a plány se zabývala v podstatě druhořadě a necelistvě. Kniha Hitlerovi Češi zase v první řadě demonstruje tyto Brandesem potvrzené skutečnosti na příkladě plánů a realizace duchovní převýchovy české mládeže v duchu „proříšského českého nacionalismu“ a vysvětluje českému čtenáři podrobně vnímání českého národa z hlediska dobové rasové nauky. Jméno Detlefa Brandese je v České republice určitým pojmem a česká média mu věnují díky jeho nové knize poměrně velkou pozornost. Troufám si předpovídat, že zásluhou skutečnosti, že Brandes je v českém prostředí osobou relativně respektovanou, způsobí jeho kniha konečně určitý posun ke střízlivému historickému pohledu na protektorátní dějiny a bude nápomocna při postupném odumírání určitých typických poválečných, politicky přiživovaných klišé a mýtů, šířených českými historiky, politiky a publicisty až do dnešních dnů.

Prezident republiky by neměl opakovat nepravdivá klišé

Zeman tvrdí nesmysl, že islamisté by mohli "vyhladit" Čechy "podobně jako to plánoval Heydrich". Do Česka se mezitím teprve 70 let po válce dostává pravda o Protektorátu.
Tomáš Krystlík 

Srpen 1944: České dívky v letním táboře zotavovací akce odkazu Reinharda 
Heydricha, které pořádalo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách 
a na Moravě. Foto: archiv Lukáše Beera

V ještě živé paměti je Zemanova oprávněná kritika Ferdinanda Peroutky. Neměl ale výrok Jaroslava Stránského o nezbytnosti vytí s vlky připsat Peroutkovi a ani se odvolávat na článek Hitler je gentleman, který se dosud nenašel, k dehonestaci Peroutky by plně stačilo citovat z jeho článků Češi, Němci a židé v Přítomnosti z 22. 2. 1939 a Dynamický život v Přítomnosti z 26. 4. 1939.

V Novém Veselí dezinformoval Miloš Zeman své posluchače takto: „Nevěřícího je potřeba buď zotročit nebo vyhladit (stojí prý v islámských textech)… Vracíme se tak k tomu, o čem jsme před chvílí mluvili, k vyhlazení Čechů hitlerovským režimem, které naštěstí nenastalo. Bohužel život není tak pohodlný, aby byl prost nebezpečí. Musíme bojovat proti islámskému radikalismu, protože v opačném případě můžeme mít stejný osud, jako nám plánoval Reinhard Heydrich“.

„Preventivně zadržení“ odpůrci loňské Prague Pride podali žalobu na ministerstvo vnitra

Dožadují se náhrady za nemajetkovou újmu, způsobenou údajně nezákonným úředním postupem policie 

"Prague Pride" se má od "pokrokovějších" a "tolerantních" 
měst jako jsou Berlín nebo Kolín nad Rýnem ještě co učit 
a ve srovnání s tamními "pochody hrdosti" se jeví zatím ještě 
poněkud ,konzervativně'. Vše je ovšem zřejmě pouze 
otázkou času. Foto: screenshot Youtube

Dne 16. srpna 2014 se v Praze konal homosexualistický pochod nazývaný Prague Pride, jehož pořadatelé prohlašují, že tímto způsobem upozorňují na práva určitých tzv. „sexuálních menšin“. Do centra české metropole v ten den zamířili rovněž odpůrci pochodu různého politického smýšlení. Řečeno slovy zpravodajství listu MF Dnes onen den „na trase průvodu policie preventivně zajistila několik skupinek extremistů, u nichž hrozilo, že by mohli na účastníky průvodu zaútočit“. Policie zadržela větší počet lidí, kteří se podle jejího stanoviska snažili pochod narušit. Osm z těchto tehdy zadržených osob podalo dnes žalobu o zaplacení náhrady za nemajetkovou újmu „způsobenou nesprávným úředním postupem Policie České republiky“ na ministerstvo vnitra.

Právní aktivista Tomáš Pecina, který se případem už od samého začátku zabývá, se především podivuje nad tím, jak je možné, že policie někoho zajistila preventivně: „Patrně je to bráno za normální jev – je přece lepší budoucího pachatele sebrat ještě předtím, než se deliktu dopustí, i pro něj samotného!“ Samotnému dnešnímu podání žaloby ovšem ještě předcházelo opakované podání stížnosti, ve které Pecina mj. poukázal na to, že „stejně jako dnes mí klienti bývali kdysi zajišťováni disidenti, kdykoli měl přijet např. Brežněv“. Ministerstvo vnitra však postoj policie neoblomně brání a osm osob se tedy prostřednictvím svého právního zástupce (Robert Cholenský) rozhodlo podat žalobu. „Právně se situace jeví být jasnou, avšak minimálně u prvních dvou stolic musíme počítat se soudci vbíhajícími na hřiště v dressu soupeře“, naznačuje Pecina, že soudní popotahování bude mít zřejmě několik etap.

Česká otázka ve „spojenecké“ hře na přátele a nepřátele

Úvaha z podzimu 1943 o tom, zda počínání londýnského exilu sloužilo evropským zájmům či nikoliv
Heinrich Scharp 

Čechoslovák – Evropan? Foto: Archiv L. Beera

Ve vydání časopisu "Böhmen und Mähren" ze září/října 1943 vyšel článek německého novináře a historika Heinricha Scharpa (1899-1977) o úloze české emigrantské vlády z hlediska evropské politiky. Před převzetím moci nacionálními socialisty v Německu byl Scharp šéfredaktorem levicově katolického listu a po roce 1933 pracoval jako novinář v Římě. Od roku 1936 působil jako korespondent novin "Frankfurter Zeitung" v Praze a od roku 1940 v Berlíně. Koncem války se se svou rodinou přestěhoval do Prahy, kde napsal pro list "Böhmen und Mähren" několik článků. Po válce byl v letech 1945-1950 vězněn v sovětském lágru Buchenwald. (-lb-)

Podle známé definice učitele státního práva Carla Schmitta se politika ze své podstaty vždy váže na poměr k příteli a nepříteli. Nejjistější případ symptomu zmatení a rozkladu tvůrčího politického instinktu bychom tedy měli tehdy, kdyby nějaká instance, povolaná k politickému výkonu, k osvědčení se a k odpovědnosti, přišla o svou původní schopnost správně rozeznávat mezi přítelem a nepřítelem. Ale právě toto vyčerpání politického instinktu určuje už celá desetiletí, pokud ne ještě déle, chorobopis a dekadenci anglické politiky. Muži, kteří dnes vládnou Anglii a přitom rozpoutali tuto válku, a stejným způsobem i jejich předchůdci, kteří stáli před rozsáhlým úkolem, aby uhájili britskou světovou říši za zásadně proměněných existenčních podmínek dvacátého století, tito všichni naprosto selhali, když šlo o to, rozpoznat konstruktivní síly nového evropského řádu, jež by dokázaly podpořit a zachovat existenci a budoucnost britské světové říše, a plodně s těmito silami spojit své vlastní zájmy. Nejkřiklavějším případem takového pomatení politického instinktu anglického vedení, jež se v minulých staletích často tak zářivě osvědčil, bylo v pohnutých týdnech před vypuknutím současné války odmítnutí oněch velkorysých a dalekosáhlých Vůdcových nabídek. Pro britskou světovou říši by tyto nabídky neznamenaly žádnou vážnou a skutečnou oběť a každopádně nic jiného, než rezignaci na systém kontroly evropského kontinentu, jenž se beztak stal sporným a neudržitelným. Zato ale by tyto nabídky nejenže odstranily nebezpečí pro budoucnost britské světové říše, vyplývající z nahromaděných, samostatně a dobrovolně se rozvíjejících sil celého kontinentu, ale naopak je mohly dokonce v tomto smyslu pozitivně využít. Jako výsledek takovéhoto nedostatku instinktu musí Anglie dnes akceptovat paradox, že sama i v předpokládaném případě vlastního vítězství už nebude moci určovat osud evropského kontinentu podle svých přání a zájmů.

Jak K. H. Frank po válce zahanbil své české vyšetřovatele

Případ zfalšovaného protokolu výpovědi K. H. Franka – jednalo se o jediný podvrh? 
Lukáš Beer

Bratr K. H. Franka – spisovatel Ernst Frank (1900-1982) – po válce 
zpochybňoval autenticitu protokolů výpovědí. Foto: kohoutikriz.org / L. Beer

Případ v češtině psaného zfalšovaného protokolu výpovědi Karla Hermanna Franka, který mu byl podstrčen k podepsání a měl za účel zkompromitovat Vladimíra Krajinu, činitele podzemního hnutí v období Protektorátu, sice dnes není tématem, které by českými historiky bylo nějakým způsobem tabuizované. Nicméně se mi do ruky dostala kniha Z Časů dobrých i zlých (Naše vojsko, 1992), jejímž autorem je poválečný generální prokurátor Jaroslav Drábek, hlavní veřejný žalobce v procesu s K. H. Frankem před Mimořádným lidovým soudem v Praze. Drábek jednu ze zajímavých kapitol věnoval této aféře, o které v knize píše, že jej "bude tížit do konce života". Není na škodu si ji připomenout. Dnešní široké veřejnosti až zas tak dobře povědomá tato aféra není.

V Česku se bojí historické pravdy – když nelze zfalšovat podložený obsah, zfalšují alespoň etiketu

Brandes v knize uvádí, že Čechů způsobilých k poněmčení bylo podle rasových výzkumů SS 86 %. Tzv. nevyvážených míšenců, již nevhodných k přenárodnění, bylo v české populaci 12,45 %.
Tomáš Krystlík 

Z výcvikového tábora Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a 
na Moravě. Foto: archiv Lukáše Beera

Již nadpis článku – Německý historik, šéfující našemu ÚSTRu: Němci za války nechtěli Čechy vyhladit, jenom poněmčit. A to ještě opatrně – českým čtenářům implicitně sděluje: „Považte, oni nebyli tak zlí, chtěli nás jen poněmčit, a to opatrně, tedy ne nás převážně vybít nebo deportovat. To je přece nehorázná lež! A to píše člověk, který metodicky řídí ÚSTR, tedy by asi bylo nejlepší ho zavřít (zatím jen ústav).“

Stejného hanebného triku útočícího na emoce čtenáře se dopustilo i nakladatelství Prostor, když originální název citované Brandesovy knihy Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-,Volkstumspolitik´ in den böhmischen Ländern, tedy „Přenárodňování, přesídlování, rasová inventura. Národně socialistická ,národnostní´politika v českých zemích“, zcela nevhodně, zřejmě záměrně, změnilo v Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích.

Masivní vlny uprchlíků. Proč jimi Spojené státy cíleně paralyzují Evropu?

Richard Kalivoda 

Obrázek: volksbetrug.net

Proč musí dnes Evropa povinně přijímat uprchlíky z regionů prokazatelně rozvrácených cynickou, bezohlednou politikou Spojených států? Proč se Bílý dům nechce o všechny tyto uprchlíky zodpovědně postarat sám? Jaký je poměr uprchlíků přijímaných v Evropě a v USA? To jsou otázky, které by měly v médiích zaznívat často a hlasitě. Jenže tomu tak není. A to nejenom v evidentně cenzurovaném pro-americkém mainstreamu. U tématu Evropy čelící vlnám uprchlíků se i alternativní média zabývají pouze propagandistickým balastem. Místo aby řešily samotnou realitu, zaplétají se do různě komplikovaných spikleneckých teorií. Proto nebude od věci předložit zde pár faktů a čísel.

Náklady na 18 žadatelů o azyl z Afriky stojí v tomto roce 38 mil. Kč

Na jednu osobu připadne letos 2,2 mil. korun z peněz daňových poplatníků 

Budova v berlínské městské části Kreuzberg, obsazená z naprosté většiny žadateli o azyl z Afriky, stojí město ročně přes jeden milión euro. Do konce tohoto roku musí být pro objekt bývalé školy, ve které je ubytováno 18 žadatelů o azyl, vyhrazeno 1,4 mil. eur (ca. 38 mil. korun). Na jednoho žadatele je to tedy 80.000 euro (2,2 mil. korun) do konce tohoto roku. Podle údajů týdeníku Junge Freiheit přitom rostoucí tempo nákladů způsobuje především městem angažovaná bezpečnostní služba, která musí platit své zaměstnance, přítomné na místě ve dne v noci. Berlínský správní soud znemožnil přitom úřední vyklizení budovy.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (19.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část – 16. část – 17. část – 18. část
Co je evropské? (Přednáška z 14. ledna 1945)
Alexander Dolezalek

"Německý mírový cíl: Evropská konfederace". Mapa Evropy, kterou 
vypracoval počátkem léta 1944 Alexander Dolezalek.

Pohlédněme krátce zpět na náš neklidný kontinent, pozorujme jej bez iluzí a sundejme si přitom oblíbené růžové brýle. Chtěl bych zde nejprve začít slovy starého Bismarcka: „Člověk nedokáže vytvářet tok dějin a neumí jej řídit. Dokáže se jím pouze nechat unášet, dokáže kormidlovat, a podle toho, kolik má zkušeností a dovedností, dokáže zabránit ztroskotání.“ Pro tento proud dějin, řízený vyšší mocí, znamená tato válka zlom stejně jako ona předchozí válka, u které chápeme tuto skutečnost jako samozřejmou. Frontová generace této války netápe, nehledá a nezápasí o nic méně než generace „první světové války“ o budoucnost. Tato generace se stala vážnější v přesile materiální bitvy, naučila se rozlišovat to podstatné od nepodstatného, stala se jednodušší. Žije podle zákona nezbytnosti. V těchto slovech je obsaženo obojí: hluboká, burcující nouze a živoucí tvůrčí obrat. V něj věříme a vidíme ho před námi již zrát. Tak tomu bylo vždy v dějinách Německa: bitvy u Jeny a u Slavkova byly hojivější a tlačily nás dopředu více, než tomu bylo u bitvy u Sedanu, než nám bylo podpěrou polní tažení do Ruska nebo polní tažení do Polska či vpochodování do Sudet.

Pecina: „Odpovědní z mnichovského spolku se musí veřejně omluvit a odstoupit“

SL v Mnichově říká, že postup byl ale v pořádku. Witikobund kritizuje bavorského ministerského předsedu Seehofera: „Difamoval sudetské Němce“ 

"Patron" sudetských Němců a bavorský ministerský předseda Horst
Seehofer (CSU) byl podle všeho o zamítnutí registrace změny stanov SL
mnichovským soudem obeznámen. Je za to napadán Witikobundem. 
Foto: Ralf Roletschek / Wikipedia

Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zapsaný spolek, přijalo dle svého prohlášení s velkým znepokojením zprávu o tom, že rejstříkový soud v Mnichově odmítl zaregistrovat změnu stanov německého spolku Sudetendeutsche Landsmannschaft Bundesverband e. V., k jehož cílům se české sdružení ve svých stanovách hlásí. „Nejde o změnu stanov samotnou“ , říká člen výkonného výboru a jeden ze zakladatelů českého spolku Tomáš Pecina, „ale o to, že podle všeho byl dopis soudu notáři, který obstarával registraci změny, odeslán ještě před konáním sudetoněmeckého sněmu v Augsburgu. Jestliže na sněmu představitelé spolku přítomné s faktem, že soud změnu neakceptoval, neseznámili, a své projevy pojali dokonce jako oslavu těchto změn, znamenala by možnost, že o nich již věděli, jediné: že se na členech spolku dopustili podvodu. A ani nechci domýšlet, jaké důsledky by mělo, kdyby se ukázalo, že o rozhodnutí soudu věděl i bavorský ministerský předseda Horst Seehofer, který rovněž na sněmu vystoupil s projevem a změnu stanov v něm chválil. To by byl neobyčejný skandál a těžko smazatelná kaňka na jeho renomé.“

Sudetendeutsche Landsmannschaft in Böhmen, Mähren und Schlesien beunruhigt durch die Berichte aus München

Tomáš Pecina: "Verantwortliche sollten sich vor aller Öffentlichkeit entschuldigen oder zurücktreten". SL München lassen die Vorwürfe kalt: "Am Ende werden wir Recht bekommen". Witikobund: "Sudetendeutsche von Seehofer diffamiert"

Der "Schirmherr" der sudetendeutschen Volksgruppe, Bayerns
Ministerpräsident Horst Seehofer (CSU) wußte von dem Sachverhalt offenbar 
sehr gut Bescheid. Foto: Ralf Roletschek / Wikipedia

Mit großer Beunruhigung vernimmt die Sudetendeutsche Landsmannschaft in Böhmen, Mähren und Schlesien, eingetragener Verein, die Berichte über die Ablehnung des Registrierungsantrages zur Satzungsänderung des bundesdeutschen Vereines Sudetendeutsche Landsmannschaft Bundesverband e. V., zu dessen Zielsetzungen sich der tschechische Verein in seiner Satzung grundsätzlich bekennt.

Bernd Posselt zatajil před svými krajany a českými politiky zamítnutí registrace nových stanov mnichovským soudem. Jaký to bude mít dopad na česko-bavorské vztahy?

„Fantom Evropského parlamentu“, který loni ve volbách přišel o své poslanecké křeslo, se nadále účastní s poslanci zasedání a řeční před nimi v Štrasburku, jako kdyby se žádné volby nekonaly

Bernd Posselt prezentoval změnu stanov SL jako hotovou věc nejen na 
Sudetoněmeckém dni v Augsburgu, ale i zde před budovou brněnského 
gymnázia před německými novináři na snímku z 30. května. Mnichovský 
rejstříkový soud přitom zamítl registraci nových stanov již 19. května. 
Foto: Lukáš Beer

Těsně před zahájením letošních Sudetoněmeckých dnů v Augsburgu (23. května) – totiž pouhé čtyři dny před tím, 19. května – zaslal mnichovský rejstříkový soud vyrozumění o žádosti na registraci kontroverzní změny stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení z konce února. Protlačení této změny tzv. spolkovým shromážděním sudetských Němců vyvolalo v březnu nejen protesty ve vlastních řadách, ale i pozitivní reakce českých politiků na změnu formulace stanov, ve kterých se již explicitně neuvádí cíl usilování o navrácení majetku, který byl vyhnancům zabaven po Druhé světové válce. V novém znění stanov, které SL přijalo, se místo toho mlhavě hovoří o odsouzení nezákonných vyvlastňování kdekoli ve světě a o vytvoření spravedlivého uspořádání, v němž bude garantováno právo národů na sebeurčení. „Za skutečně historickou a za velký krok směrem do budoucnosti považuji také rezignaci sudetských Němců ohledně restituce a odškodnění“, prohlásil v reakci na tyto změny svého času bavorský ministerský předseda Horst Seehofer. Podle českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka změna usnesení vytvořila výhodnější podmínky pro zlepšení vztahů: „My jsme dávali mnohokrát najevo, že tento článek je překážkou komunikace založené na větší důvěře. Dobře to zapadá do zlepšování vzájemných vztahů a toho, že se nemusíme obávat budoucnosti.“ Stejně tak předseda ODS Petr Fiala rozhodnutí SL tehdy přivítal: „Zbavuje nejistoty lidi, kteří mají majetek po sudetských Němcích a mohli mít pocit, že jejich zájmy jednou nebudou dostatečně ochráněny. Vypouštění démonů nejspíše skončí.“ Tato oslavná prohlášení politické reprezentace Česka a Bavorska byla, jak naznačují dosud zatajovaná fakta, ovšem předčasná.

Signály z Augsburgu

Gernot Facius 

"Pryč s Posseltem a Co.!", stálo na transparentu, kteří aktivisté rozvinuli před 
halou areálu výstaviště v Augsburgu, kde probíhal Sudetoněmecký den. Členové 
Witikobundu zase na jiném místě rozdávali letáky. Foto (čb): Sudetenpost

Letošní 66. Sudeto- německý den v Augsburgu vejde do dějin těchto tradičních setkání vyhnanců z Čech, Moravy a Slezska o Svatodušních svátcích jako „historický“. Ovšem v určitém, ne zrovna pozitivním smyslu. Signály, které z něho vycházejí, spíše ukazují na znepokojivý vývoj. Neboť z průběhu Sudetoněmeckého dne ve „městě míru“ nad řekou Lech lze vyčíst, jak daleko již změna paradigmat krajanského sdružení (SL) pokročila a jakých zvláštních forem nabývá.

Byly lidické děti zplynovány, jak se v Česku tvrdí? Neexistují žádné důkazy – naopak, jiné důkazy tuto šířenou domněnku vyvracejí

Jedním z nejčastějších nepodložených tvrzení ohledně
 lidické tragédie je i obviňování K. H. Franka z toho, 
že dal pokyn vesnici vypálit. Foto: archiv Lukáše Beera

V souvislosti se sobotní vzpomínkovou akcí při příležitosti 73. výročí likvidace obce Lidice, o které informovala vydatně česká média, se ve zprávě ČTK tvrdí: „V Lidicích bylo zastřeleno 173 mužů, ženy byly internovány v koncentračním táboře v Ravensbrücku a děti, kromě několika vybraných na poněmčení a maličkých do jednoho roku, zavraždili nacisté plynem ve vyhlazovacím táboře.“ Toto českými politiky, historiky a sdělovacími prostředky suverénně šířené tvrzení ohledně zavraždění dětí plynem nebylo nikdy potvrzeno. Bližší informace a rozbor předkládá Tomáš Krystlík ve svém článku Osud dětí z Lidic. Uvádí ve svém článku, že kdybychom přijali tezi o smrti lidických dětí v KZ Kulmhof, tak je naprostou záhadou, proč o nich, coby živých, probíhala v letech 1943 a 1944 čilá korespondence mezi německými úřady, jeden rok až dva roky po jejich údajné smrti. Ještě 14. června 1944 (!) totiž psal osobní referent německého státního ministra pro Čechy a Moravu SS-Standartenführer Robert Gies: „65 dětí Čechů, kteří byli podle stanného práva odsouzeni, je jednotně ubytováno – 46 z nich v (českém, nikoliv německém) internačním táboře ve Svatobořicích a 19 v dětském domově v Praze-Krči. Tyto děti pocházejí převážně z bývalých vsí Lidice a Ležáky, jejichž obyvatelé byli opatřeními po atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha zastřeleni, případně posláni do koncentračního tábora… Bylo navrženo jejich odtransportování na východ. Jejich odtransportování dnes již není možné.“ Vtírá se tedy otázka, proč všichni historici zabývající se exekucí v Lidicích tuto korespondenci ignorovali.

Novinář Erik Best nesmyslně kritizuje dokument BBC

Není pravda, že by K. H. Frank organizoval vyhlazení Lidic a Ležáků
Tomáš Krystlík

V dokumentárním pořadu televize BBC "The Savage Peace" lze možno 
vidět i několik málo záběrů ze slavností českého Kuratoria pro výchovu 
mládeže v červenci 1944 na Strahovském stadionu. Záběr zachycuje předsedu 
Kuratoria Emanuela Moravce a Fritze Knoopa, oblastního vedoucího 
Hitlerovy mládeže z pražské velitelny HJ.

V článku Zapomeňte na Rusy, pozor na Brity!, též ZDE, uvádí Erik Best lety osvědčený český blábol: „Dokument (BBC) rovněž úplně přehlíží mnichovskou dohodu v roce 1938, kterou Velká Británie podepsala a jež vedla k vyhnání Čechů ze Sudet.“ Ze Sudet odcházeli úředníci a zaměstnanci tam dosazení československým státem, kteří ztratili odstoupením území zdroj obživy a preventivně čeští nacionalisté, kteří se do Sudet mezi válkami nastěhovali a chovali se tam k místnímu obyvatelstvu jako kolonizátoři. Naprostá většina Čechů však v Sudetech zůstala. Není také znám jediný pokyn nebo příkaz německých úřadů, rozkaz ozbrojeným složkám k vystěhovávání Čechů z pohraničí. Všimněte si, prosím, také užívané terminologie: zatímco Němci nás (krutě) „vyháněli“ ze Sudet, my jsme je po válce pouze (mírumilovně) „odsouvali“!

Kdo je opravdovým Čechem a kdo „kolaborantem“? (3.)

Jak bývalí čeští vězni koncentračních táborů roku 1946 hodnotili jednotlivé národnosti podle schopností, odolnosti a „mravnosti“: Nejlépe hodnotili sebe, Nory a Rusy a ze všech nejhůře u nich dopadli "nečistotní Francouzi" a "nesolidární Židé"

Vztahy mezi vězni v německých koncentračních táborech
nebyly vždy harmonické. Češi se v roce 1946 považovali
za nejschopnější, nejmorálnější a nejodolnější
ve srovnání s ostatními národy.

Jako doplněk k předcházejícím dvěma pojednáním o pokusech o definici českého národního společenství a českého „národního ducha“ bezprostředně po konci II. světové války v souvislosti s čerstvými zkušenostmi z období Protektorátu a s kontroverzemi ohledně „odsunu“ sudetských Němců ze své vlasti (část 1., část 2.) si nemůžeme odpustit ještě jinou, s předcházejícím úzce související tématiku, které se časopis Dnešek v roce 1946 na svých stránkách věnoval. V předchozích textech šlo v podstatě o hledání svého vlastního místa ve společenství českého národa dle motta „kdo je a kdo není Čechem“, přičemž si toto vyhraňování vyžadovalo podat obraz vlastního národa výrazně se lišícího od národů ostatních. Šlo tedy i zároveň o to, „kdo jsme my“, ale taktéž o pokus o charakteristiku toho, „kdo jsou oni“. Redakce Dneška přispěla ke vzniku tohoto obrazu nejvýrazněji ve své anketě „Češi v koncentračních táborech“ (zveřejněno 4. července 1946), ve které se setkáváme s vybranými úsudky a zdánlivými zkušenostmi pěti bývalých vězňů různých koncentračních táborů.

Opravdový vzor

Na rozdíl od mnichovského sudetoněmeckého sdružení nerezignovala reprezentace korutanských Slovinců na svá práva – a dosáhla tak úspěchu
Manfred Maurer

Už v roce 1972 dosáhl spor o dvojjazyčné obecní cedule v 
Korutanech mezi korutanskými Slovinci a korutanskými 
Němci svého vrcholu. V roce 2011 bylo konečně dosaženo 
"přímeří", a sice v neposlední řadě díky vyjednávání, která 
vedl korutanský Slovinec Valentin Inzko. Ten byl letos 
oceněn Karlovou cenou na Sudetoněmeckém dni.

Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL) si při letošní volbě nositele Karlovy ceny počínalo šikovně. Tentokrát se upustilo od toho, aby byl vyznamenán nějaký vrcholný politik, což bylo už vzhledem ke zklamaným nadějím, vkládaných do někdejších vyznamenaných osobností, moudrým rozhodnutím. Vyznamenáním Valentina Inzko nebylo pouze oceněno působení vysokého představitele mezinárodního společenství pro Bosnu a Hercegovinu za překonání jedné z největších tragédií vyhánění za poválečné období. Předseda SL Bernd Posselt chtěl tímto uctěním spíše učinit „programový výrok“. Protože Inzko jako zástupce korutanských Slovinců podle něj „rozhodující měrou spolupůsobil při vyřešení takzvaného korutanského sporu o obecní cedule“ [jednalo se o kontroverzi probíhající v části rakouské spolkové země Korutany kvůli dvojjazyčnému označení na dopravních značkách a na obecních cedulích v němčině a ve slovinštině, která vyvrcholila v roce 1972 a uklidnila se až v roce 2011, kdy Valentin Inzko jako vyjednavač zastupující korutanské Slovince dojednal s druhou stranou memorandum, jehož obsah byl posléze uzákoněn státem – pozn. překl.]. Tento rakouský vrcholný diplomat není vskutku pouze profesionálním člověkem pracujícím pro smíření, nýbrž je také soukromě v této oblasti úspěšně aktivní.

Tři faktory, které zahubí evropskou civilizaci i bez Velké výměny

Richard Kalivoda 

Z výplodů českého a "českého" (spíše česky psaného) 
internetu a sociálních sítí.

Velká výměna, nahrazování evropského obyvatelstva neevropskými imigranty. Fenomén, o němž se dá napsat celá kniha. Z pozice evropských obyvatel můžeme prohlásit, že realizace Velké výměny by pro nás rozhodně mohla mít závažné následky. Nesmíme se však nechat unášet na vlně všeobecné hysterie a nezodpovědně podceňovat z evropského pohledu tři mnohem závažnější faktory. Faktory, které drtivě dopadají na evropskou civilizaci už po celá desetiletí. Faktory, které nejsou teoretickou otázkou budoucnosti, ale hmatatelnou součástí přítomnosti. Faktory, které mimo jiné položily základy i pro možnou budoucí Velkou výměnu.

Prvním z těchto tří závažných faktorů je náš hluboce zakořeněný šovinismus. Má tragický dopad na vývoj Evropy, přímo souvisí s Velkou výměnou a přitom se mu stále nedostává takové pozornosti, jakou by si zasloužil. Ať se nám to líbí nebo ne, šovinismus je náš úhlavní nepřítel a nejpevnější hřebík do rakve evropské civilizace. Projdeme-li si data evropských dějin za posledních dva tisíce let, zjistíme, že podstatná část krvavých konfrontací uvnitř tohoto kontinentu byla vedena kvůli šovinistickým pohnutkám. Nesmyslné evropské konflikty pokračovaly až do 20. století, kdy vyvrcholily celoevropskou První světovou válkou.

Informační válka, seznamy webů a tlak na politickou reprezentaci v Česku

Dotazník pro Michala Voráčka 

Michala Voráčka znám podobně, jako některé jiné vydavatele a provozovatele českých médií. Chybí mi potřeba vzdávat mu pocty a poklony a snad i proto si tykáme. Abych se o něm něco dozvěděl, musel jsem trochu "googlovat" a zjistil jsem, že "je považován za jednoho z mužů, kteří klíčovým způsobem ovlivnili současný mediální trh v České a Slovenské republice" (zdroj). Asi to tak je, nic o tom nevím, žádný trh jsem s ním nezakládal. V každém případě mi přijde jako zajímavý chlap, který toho v médiích hodně zažil a hodně toho ví. Poslechněte si tento Dotazník pro Michala Voráčka a udělejte si sami představu, jak se dívá na mediální scénu a téma "informační válka". (-av-)

Sporná změna kurzu zastínila Sudetoněmecký den

Šedesátý šestý Sudetoněmecký den v Augsburgu byl zastíněn spornou, nadále neprávnoplatnou změnou stanov krajanského sdružení (SL). Spolkový předseda SL Bernd Posselt si musel vyslechnout pískot a projevy nevole. Na pokraji akce se kritikové dožadovali na plakátech a letácích jeho odstoupení. Mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny apeloval na krajany, aby demonstrovali semknutost a agitoval za tímto účelem na jedné straně viditelnými pokroky v podobě odsouzení vyhnání, usneseného správou města Brna, jednak mnohoslibnými procesy, které se prozatím odehrávají za kulisami. Posselt se ve svém projevu na hlavním veřejném politickém shromáždění vyslovil pro to, aby by se v tomto procesu trpělivě pokračovalo dále, „dokud se nedostanou na stůl také politicky nejobtížnější věci“. Skutečnost, že spornou změnu stanov, díky které se má vyškrtnout jako účel spolku SL nejen „znovuzískání vlasti“, ale také usilování o restituci respektive odškodnění, odsouhlasilo pouze 70 procent spolkového shromáždění SL, bránil poukázáním na to, že sto procent může existovat pouze v diktaturách. Jiní ovšem vědí, že také v právním státě může existovat požadavek na 100 %. Například právě v případě změny stanov spolku, která si vyžaduje souhlas všech jeho členů. Tento spor budou muset rozhodnout soudy.

Mezinárodní anketa: Lidé v Německu se čím dál více distancují od NATO, většina Němců odmítá zapojení své země do případného konfliktu s Ruskem

Naopak největší podpora NATO je v Polsku – 50 % Poláků je pro dodávání zbraní ukrajinské armádě, ale jen 19 % Němců 

Žádné zbraně pro Ukrajinu – a žádnou vojenskou podporu spojeneckých zemí NATO, i kdyby byly teoreticky napadeny Ruskem. Takový je postoj většiny Němců podle aktuální ankety renomovaného ústavu PEW se sídlem ve Washingtonu.

Z toho vyplývá, že ochota „plnit své spojenecké závazky“ není v žádné jiné zemi „Západu“ tak nízká jako v Německu. Kromě toho tento mezinárodní výzkum veřejného mínění, který proběhl mezi 6. dubnem a 15. květnem, ukazuje, že především mezi Němci a Američany je propastní rozdíl ohledně postojů veřejného mínění vůči politice na Ukrajině. Nikde jinde neklesl pozitivní názor na NATO během posledních let tak silně jako v Německu. Poměr pozitivního hodnocení spadl z 73 procent v roce 2009 na aktuálních 55 procent.

Tolik nepravd na pár řádcích

Tiskovému mluvčímu českých odbojářů se nelíbí omluva města Brna za pochod smrti. Ve své reakci dokonce tvrdí, že Brno bylo po Mnichovské dohodě v roce 1938 zabráno Německem a Češi museli město opustit...
Tomáš Krystlík

Mgr. Rostislav Kotrč je emeritním farářem, 
členem KSČM a tiskovým mluvčím OV ČSBS 
ve východních Čechách.

V článku Rostislava Kotrče, tiskového mluvčího ČSBS, s názvem Proč brněnští radní plivou do tváře obětem II. světové války? je jich tolik, že oči přecházejí.

„Brněnští radní se omlouvali za ,Pochod smrti'! Argumentovali dvěma tisíci mrtvých na cestě z Brna do Pohořelic. Zapomněli však říci, že lidé umírali, na epidemii úplavice a na vyčerpání.“ Jaký je rozdíl, pane Kotrči, mezi tím, zda byli Čechy ubiti nebo zda zemřeli na následky vyhnání z Brna?

„Tzv. odsun probíhal na základě dohody a pod kontrolou spojeneckých vojsk.“ Nikoliv, proti vůli spojenců, ilegálně až do konference v Postupimi, kde spojenci postaveni Československem před hotovou věc, uznali nutnost odsun provést, de facto dokončit (z ČSR jich bylo již vyhnáno cca 600–700 000), aby Němci nebyli vyvezeni do subpolárních oblastí SSSR, kde by pravděpodobně pomřeli. Britská vláda podobně jako americká předtím naposledy odpověděla 8. 3. 1945 na československé memorandum o odsunu nótou se stejným závěrem jako v nótě od vlády americké: „V nótě (ze 17. 1. 1945) vláda Jeho Veličenstva potvrdila přijetí memoranda s názory československé vlády na problém německé menšiny v Československu a prohlásila, že pečlivě a s pochopením prostudovala návrhy v memorandu. Vláda Jeho Veličenstva však dodala, že memorandum vznáší velmi závažné problémy v souvislosti s celkovým uspořádáním Německa a že se necítí být oprávněna poskytnout vyjádření, dokud tyto otázky neprodiskutuje se svými hlavními spojenci. Proto zatím vláda Jeho Veličenstva nehodlá vyjadřovat svůj názor na návrhy obsažené v memorandu československé vlády. Nyní mám tu čest dodat, že ačkoli vláda Jeho Veličenstva má plné pochopení pro přání prezidenta republiky přednést svému lidu prohlášení o této otázce a rozumí důvodům, proč to chce učinit rychle, přeje si, aby bylo jasné, že zatím nedosáhla se svými hlavními spojenci dohody o způsobu, jak by se měla vyřešit celá tato otázka, jež ve spojení s budoucností Německa a Evropy po válce vyvolává závažné problémy. Za těchto okolností vláda Jeho Veličenstva pociťuje potřebu požádat Jeho Excelenci prezidenta, aby při jakýchkoli prohlášeních o navrhovaných principech dal zcela jasně najevo, že jde o nástin programu, který zastává, a záměr, který sleduje, že tento program předložil k posouzení hlavním spojencům, že však zatím od nich neobdržel jejich souhlas.“ Jak tedy mohl být brněnský pochod smrti na konci května 1945 „dohodnut se spojenci a pod jejich kontrolou“, pane Kotrči?

Komunální služby

Tomáš Krystlík
Úřední hodiny pro veřejnost jsou každý všední den s hodinovou přestávkou na oběd. Pro asi 25 tisícové německé město sedm úředníků sedících v jedné velké místnosti odhadem 35 x 6 m vyřizujících všechno (v jiných radnicích mohou sedět v oddělených místnostech, ale princip obsloužit zákazníka vším, aby nemusel chodit od dveří ke dveřím, se prosadil všude) – od změn bydliště do osobních průkazů (nová adresa se natavuje do průkazu bez nutnosti výměny), přes ověřování podpisů, listin, potvrzení o domicilu v obci (v Německu nejsou osobní průkazy povinné, lze mít pouze cestovní pas a ten je bez adresy), výpisů z rejstříku trestů až po matriční záležitost a vydávání nových personálních průkazů, cestovních pasů včetně vybírání poplatků na místě. Tedy žádné putování k centrální pokladně a s potvrzením o zaplacení zpět.

Rok 1918: Rakousko musí zmizet!

Masarykův žák, sociolog Emanuel Chalupný, navrhoval roku 1918 připojení Vídně a Dolního Rakouska k novému „českému“ státu 
Ferdinand Anders

Emanuel Chalupný (1879-1958). 
Foto: Wikipedia

Česko kdysi blouznilo o svém rozšíření podél svého „osudového toku“ Dunaje. [Pozn. Lukáše Beera: Návrhy, o kterých pojednává tento článek, byly sice roku 1918 předloženy Národnímu výboru za účelem dosažení určitých výsledků při mírových jednáních ve Francii, nejednalo se však o nějakou oficiální reprezentativní českou pozici.] Od Řezna až po Budu chtělo pozvolna strávit obyvatele území na sever od této řeky, tedy všechny „čechizovat“. Jelikož uměle vytvořený útvar Československo nemělo trvalou existenci a dnešní Česko díky osamostatněnému Slovensku leží velmi vzdáleně od svého domnělého „osudového toku“ a je, jako jiné země, středoevropským státem, zdá se, že zapomnělo na dobu, kdy se čeští myslitelé kolem roku 1918 snažili o vytvoření jakéhosi „Velkočeska“ na úkor sousedních zemí.

Zřejmě se vyplatí zalistovat zpět v historických letopisech a připomenout si, co tehdy rozšiřovaly tiskoviny jako České srdce vídeňské nebo Česká Vídeň, aby na mírových jednáních vyvolaly odpovídající odezvu. [Doplněk Lukáše Beera: Zakládací shromáždění „Českého srdce“ se konalo dne 1. února 1918 ve Vídni. Oficiálně se jednalo o humanitární organizaci, která v tomto směru své úkoly skutečně také plnila, ale ve skutečnosti se jednalo o neoficiálního následníka České národní rady, jež v roce 1915 fakticky přestala existovat.]

Kdo je opravdovým Čechem a kdo „kolaborantem“? (2.)

Spor o „českou krev“: Jak se diskuse o „odsunu“ Němců na stránkách elitního časopisu Dnešek v roce 1946 zrcadlila při hledání definice tzv. českého národního ducha. Argumentace neměla daleko k přenárodňovacím teoriím nacionálního socialismu.
Lukáš Beer

Dilema mezi národní identitou a „vyznáním“ 
a jejím určováním „krví“ se projevovalo 
jasně v tehdy aktuální problematice smíšených 
manželství. Češky provdané za Němce měly 
totiž být „odsunovány“ do Německa, což 
vzbuzovalo z nejrůznějších důvodů kritiku 
veřejnosti. Ilustrační foto: dílo „Mutter und Kind 
und Traube“ od německého sochaře Rudolfa 
Kaesbacha (1873-1955). Jeho díla byla v 
letech 1939-1941 a v roce 1943 vystavována 
v Mnichově v rámci „Velké německé umělecké 
výstavy“. Foto: archiv autora.

V předchozím díle naznačenou diskrepanci mezi realitou a jejím fiktivním obrazem v souvislosti v vnímáním poválečného vývoje v Československu nacházíme i v postoji vůči problematice „odsunu“ Němců, kde ještě očividně živé vzpomínky na tzv. kolaboraci Čechů stály jasně v rozporu s fikcí o „národním duchu“. Bylo patrné, že zde běžná definice českého národního společenství naráží na přirozené hranice. Co je základním znakem každého příslušníka českého národa – je jím společný jazyk, je jím společné „cítění“, je jím dokonce něco jako „společná krev“? A vycházeje z těchto poznatků se vlastně vnucovala i otázka: Co odlišuje Čecha od Němce?

Závěry, které tehdy činila velká část autorů a čtenářů přispívajících svými texty do reprezentativního časopisu nekomunistické české inteligence, vydávaného Ferdinandem Peroutkou, mohou dnes leckoho překvapit. Teprve rok po skončení války, kdy celý svět pod dojmem nedávných událostí ještě pranýřoval „zhoubnou nacistickou ideologii“, celá řada českých autorů jakoby nekriticky převzala přenárodňovací úvahy nacionálních socialistů, přičemž vzpomeňme v této souvislosti několik (i pro širší veřejnost publikovaných) studií sociálního antropologa a profesora pražské univerzity Karla Valentina Müllera o „čechizované německé krvi“ v současném českém národě z let 1942-1943. Müller na základě svých sociálně-antropologických výzkumů tvrdil, že přibližně ve dvou třetinách českého „národního tělesa“ proudí čechizovaná německá krev, a pokusil se o jakýsi historický výklad, ve kterém nastínil, že tento čechizační proces v našich zemích probíhal v několika vlnách.

Kdo dokáže zastavit „Velkou výměnu“?

Lukáš Beer

Grafika: derAustausch.at

Německá mainstreamová média tento týden informovala o dramatických výsledcích studie Hamburského světového hospodářského institutu (HWWI), podle níž má Německo poslední desetiletí nejmenší porodnost na světě, tedy je na tom dokonce hůře než Japonsko, jež je už léta předkládáno jako ukázkový případ přestárlé a „bezdětné“ průmyslové země. Vědci přitom neporovnávali běžně zkoumaný počet narozených dětí, připadající na ženy ve věku 15 až 49 let (ten se v Německu pohybuje kolem 1,4), nýbrž se zaměřili na hrubý počet porodů připadajících na tisíc obyvatel. Tento poměr v Německu poklesl na 8,28, a tím se země zařadila až za Japonsko (8,36). Jinými slovy: v žádné jiné zemi na světě nezůstává tolik žen trvale bezdětných – totiž více než jedna třetina – než v merkelovském Německu.

Dotaz Ransdorfovi

Tomáš Krystlík 

Vážený pane Ransdorfe,
konečně – 70 let po válce – se odvážil český týdeník Týden v č. 23/2015 zveřejnit fakta v článku Ivana Motýla Vypíchat oči, znásilnit, poplivat upálit. Nová svědectví o tom, jak Češi po válce „odsouvali“ Němce. Poslal jsem Vám včera scan onoho článku e-mailem.

V článku se mimo jiné uvádí, že ve zprávě Pražského policejního ředitelství ze 7. 6. 1945 podává raport policista z pražské čtvrti Pankrác: „Podotýkám, že každého dne při návratu těchto vězňů-pracovníků, udávám, že jich bylo vždy asi 800 osob, nastavěly se kolem věznice hloučky čekajícího obecenstva a to v počtu 2000–3000 lidí, kteří vracející se vězně-pracovníky bili a týrali až do zkrvavění. Udávám, že pravidelně k tomuto týrání daly vždy popud eskorty dohlížejících orgánů revolučních gard, které se nesnažily tyto vězně brániti, event. aspoň co nejrychleji dopraviti do zdejší věznice.“ To nevypadá, že by to byly jen „výstřelky“, za které se česká strana v cz-d-deklaraci explicitně a neupřímně omluvila jen kvůli tomu, aby mohla být vůbec podepsána.

Kdo je opravdovým Čechem a kdo „kolaborantem“? (1.)

Diskuse na stránkách časopisu Dnešek v roce 1946 nemilosrdně odhaluje poválečné konstrukce „českého národního uvědomění“ 

Film Babička s Terezií Brzkovou v hlavní roli se dostal do protektorátních 
kin koncem roku 1940 a doslova lámal rekordy návštěvnosti. „Pražská 
premiéra a první uveřejnění filmu na venkově vyústilo v národní českou událost“, 
hlásila situační zpráva Sicherheitsdienstu. Ovšem už v lednu 1941 se v další 
situační zprávě Sicherheitsdienstu uvádělo: „U Čechů pomalu začíná být znát 
zájem o německé filmy, což se například projevilo neobyčejně silnou návštěvností 
filmů Žid Süß a Opereta. Zatímco film Žid Süß vyvolával také u Čechů často 
odpor k Židovstvu, nacházel film Opereta velký ohlas kvůli stylu, který má k 
Čechům blízko.“ Během prvních čtyř týdnů, kdy byl film Jud Süß promítán od
listopadu 1940 v kině „Na příkopě/Am Graben“, jej navštívilo 50.000 Pražanů.

Od března 1946 začal být v Československu opětovně vydáván známý, Ferdinandem Peroutkou redigovaný časopis Přítomnost, ovšem již pod novým titulem Dnešek – to z toho důvodu, že původní předválečný název periodika nebylo možné použít. Vycházelo i za Protektorátu, což jej v poválečném prostředí zásadním způsobem „diskvalifikovalo“. Podobný osud postihl i Lidové noviny, jež se po válce přejmenovaly na Svobodné noviny. Časopis Dnešek byl chápán jako jeden z hlavních nositelů veřejné diskuse české vzdělané veřejnosti. Eva Hartmannová zveřejnila již v roce 1993 zajímavou studii („My“ a „oni“: hledání české národní identity na stránkách Dneška z roku 1946), jež poskytuje bližší pohled na způsob, jakým byly na stránkách této nejvýznamnější platformy nekomunistické inteligence pojímány, analyzovány a diskutovány otázky formování nové společenské a národní identity. Je zcela logické, že se do této „diskuse“ na stránkách časopisu v roce 1946 intenzivně promítala teprve nedávná protektorátní zkušenost. Co však pro dnešního českého čtenáře – ale i pro současné hodnotící české historiky – může být překvapivým zjištěním, je sebekritičnost a otevřenost, s jakou nejeden tehdejší autor příspěvků pro časopis hovořil při reflexi teprve nedávných zkušeností o rozsahu a intenzitě  „kolaboranství“ českého národa v období existence Protektorátu.

České pohádky Miloslava Ransdorfa

Spor ohledně historie Miloslav Ransdorf vs. Tomáš Krystlík – nové pokračování. (Předchozí diskuse ZDE.)
Tomáš Krystlík

Foto: Miloslav Ransdorf b6dn202 1796 od http://politik.in2pic.com. 
Licencováno pod CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons. / Debatní klub

Článek Miloslava Ransdorfa Diskusi se nebráním mi unikl, takže s jistým opožděním reaguji na polopravdy a výmysly v něm uvedené.

„Češi patří mezi pět národů na světě, které jsou schopny svým repertoárem zaplnit celoroční provoz operních divadel.“ Opravdu svým, tj. českým repertoárem, pane Ransdorfe? Petr Příhoda v knize Češi v dějinách nové doby napsal, že „triumfální trigy nad průčelím Národního divadla nic nevypovídají o tom, že kromě několika málo Smetanových oper a jedné Škroupovy nebylo tehdy čím rozehřát vnitřní prostory, český národ nevytvořil dosud ani jeden svůj román, protože nebylo a zatím ani nemohlo být společenského života, který by jej inspiroval, neměl ani své drama. Čechům chyběla i hodnotná próza a filozofie.“ Od té doby tolik českých oper nepřibylo, aby mohly vystačit na celoroční repertoár všech operních scén v Česku. Že divadla hrají v podstatě celý rok, je otázka dotací a opakování repertoáru - stačí se podívat na počet oper uváděných v Národním divadle za rok. Pro srovnání: Mnichov měl ke konci minulého století, kdy jsem se naposledy po tom pídil, přes 110 divadelních scén. Kolik jich má Praha, pane Ransdorfe? Že byste přestal vyprávět pohádky?

„Uprchlíci“ v táborech se bouří: chtějí denně kuře s bramborem, dvě teplá jídla a tabák zadarmo

Rekordní počet žadatelů o azyl v Rakousku od doby uprchlické vlny z ČSSR – letos to bude minimálně 70.000 nových žádostí o azyl

Zatímco minulý týden tři žadatelé o azyl ze severní Afriky v největším utečeneckém táboře Rakouska, v Traiskirchenu jižně od Vídně, podpálili matrace a vynutili si zásah hasičů, posadil se minulou sobotu před vstupní bránu do nouzově vybudovaného stanového tábora pro uprchlíky v Linci, který byl zřízen na místě policejního sportovního hřiště, jeden z uprchlíků a vyhrožoval, že si příborovým nožem prořízne krk. Podle údajů policie byl tento žadatel o azyl se Sýrie nespokojen se stravou policejní kantýny (!), protože jídla je prý málo a nechutná mu. Zároveň si stěžoval, že mu není zadarmo poskytnut tabák, ubytovací podmínky jsou špatné a zadarmo vydávané ošacení neodpovídá jeho představám. Asi padesát další žadatelů o azyl se k tomuto protestu spontánně přidalo – „uprchlíci“ házeli jídlo, které dostali k večeři, na zem, vyřvávali a divoce gestikulovali. když se policisté pokoušeli vyjasnit situaci. Muži prý chtějí pravidelně dostávat teplou večeři. Na místo se muselo dostavit sedm zásahových vozidel policie. Ve stanovém táboře v Linci se nachází 160 žadatelů o azyl a dalších 40 přebývá v policejní tělocvičně. Detail na okraj: policejní kantýna vyvařuje extra pro tyto uprchlíky a odstranila z jídelníčku vepřové maso, protože mezi nimi je mnoho muslimů.

Co je a co není extrémismus? Nová debata

Miroslav Mareš a Roman Joch v novém Debatním klubu

Debata o extrémismu v naší společnosti může být pořádně složitá a nepřehledná. Samotný pojem extrém totiž označuje krajnost, výstřednost, mimořádnost a nemusí mít nutně pejorativní nádech. Samotný extrémismus můžeme definovat politicky, politologicky, sociologicky nebo právně. Tedy ne vše co je považováno za extrémní je zároveň nebezpečné. Řada extrémních názorů, postojů a jednání posunula společnost směrem k osvobození člověka, jiné extrémy přispěly k jeho zotročení. Odlišit jedny od druhých může být mimořádně těžké, protože to vyžaduje nezaujatou, otevřenou mysl.

Zamyšlení nad oběťmi vraždění v Postoloprtech

Adalbert Wollrab 

Dne 8.května 1945 byla německou kapitulací ukončena Druhá světová válka. Tím sice skončily bojové akce, ale hrůzy války přešly pro sudetoněmecké obyvatelstvo plynule do nové etapy hrůz. V květnu a v červnu docházelo v Postoloprtech k masakrům.

Masakru spáchaného na německých mužích ze Žatce v Postoloprtech předcházel již ve dnech 16. až 30. května masakr páchaný na německých obyvatelích Postoloprt.