Do redakční pošty dorazila před nějakým časem čtenářská odezva, a jelikož v seznamu kritických výtek vykazuje několik charakteristických znaků, je na ní odpovězeno ve formě veřejného článku (jméno pisatelky pod článkem uvedeno nebylo):
„Pánové, zanechejte už toho sudeťáckého štvaní. Češi ztratili ve vámi vyvolané druhé svět válce 330.000 občanů. Nevím, co je to ve Vás za neustálou agresi. Podle historických pramenů a pamětí mých prarodičů měli Němci na českém území své školy nejen střední, ale i vysoké, měli zastoupení v parlamentu. Stále jste byli nespokojení a Vaše germánská rozpínavost se opět chystá začít s válkou, o čemž nás denně přesvědčují fašistické zvyklosti ve formě pochodujících neonácků na českém území. Udělejte si ten svůj "Ordnung"u sebe . Štvete i v českých sdělovacích prostředcích, které si pochopitelně platíte. My nepatříme k těm, i když jsme příslušníky mladé generace, kteří by si nechali vámi vymývat mozky. Vy jste za své zkreslování historických fakt zřejmě také dobře placeni. Styďte se. My se ale budeme také bránit, už proto, abychom neprožili tu Vaši hrůzu, kterou se snažíte zamaskovat články, které je obludno číst. Naštěstí máme jako pedagogové možnost nazývat věci pravými jmény. Jsou v Německu také tzv. české protinacistické krajanské spolky? Pokud ano, pak jste ve svém odborném růstu povyrostli.“
Protože pod zveřejňovanými články není otevřena diskuse (to proto, že by pro správce stránek bohužel nebylo časově zvládnutelné kvalitně odpovídat na všechny čtenářské připomínky), budiž zde ještě jednou zdůrazněno, že Vaše kritické ohlasy mohou mít na stránkách Našeho směru také své místo, pokud si o to požádáte. Redakce reaguje také na anonymní poštu. V některých případech požádáme také o zodpovězení dotazu české historiografy či publicisty.
Předně tedy, vážená čtenářko, díky za nahoře uvedenou reakci. Nevyznívá sice zrovna přátelsky, za to je ale hodně inspirativní. Odpovídáno je na ní zde proto, že uvádí řadu myšlenkových pochodů typických pro podobně laděné kritiky, ve kterých se zmiňované „argumenty“ vždy opakují. Proto je zde na ni reagováno zároveň i jaksi preventivně.
Nejdříve ke zmiňovanému „sudeťáckému štvaní“: Je pochopitelné, že ve Vás vzbuzuje určitou paniku, vyjadřuje-li se někdo k naší národní minulosti poněkud nezvykle a nahlíží-li někdo na naší minulost v rozporu s tím, co Vám vykládali ve škole či co jste viděla v oblíbených televizních seriálech. Uvádíte, že jste pedagog, proto se doufám nebudete vyhýbat věcné diskusi. Předpokládám ale, že nevyučujete dějepis, poněvadž by bylo na pováženou přenechat Vám v takovém případě výchovnou péči o naši mladou generaci, pokud skutečně hovoříte o 330.000 českých občanech, kteří podle Vaší verze přišli ve druhé světové válce o život. Proto doporučuji, obrátit se na nějakého z Vašich kolegů, kteří dotyčný předmět vyučují, aby Vás uvedl z omylu a vysvětlil Vám, jak se věci mají. Doufejme ale, že jsou přeci jen lépe informováni než Vy. (K počtům obětí války se za chvíli ještě vrátíme.)
Mohu Vás ale také zcela otevřeně ujistit, že Náš směr si ani přinejmenším nenárokuje zcela vyvážené podání národních dějin. Není to totiž proveditelné. Články o vyhlazení Lidic zde nikdy nenajdete, přenechejme to jiným, detaily už zná každý nazpaměť. Pokud vyjdou najevo nějaké nové poznatky ohledně Lidic, není důvod se s nimi zde nepodělit. Takový masakr v Postoloprtech, který přinesl více obětí než tragédie v Lidicích, sice již v české veřejnosti dnes není zcela tabuizovaným tématem, ale samotná myšlenka se jím zabývat se setkává s neslýchaným odporem českých nacionalistů. Proto se těmhle tématům Náš směr věnuje. Nehovoří se tu také například o nátlakových akcích Freikorpsu v pohraničí v roce 1938, nemluví se zde o masových popravách za Protektorátu apod. Ale ruku na srdce: kolik průměrných českých občanů ví něco o zabíjení Němců československým vojskem v březnu 1919 a kolik z nich ví naproti tomu o vyhlazení obce Ležáky za války? To je pouze jen několik namátkových příkladů. Faktem je, že český nacionalistický výklad dějin si „objektivnost“ zcela vážně nárokuje po svém - a zde je kámen úrazu! Musíte zde uváděné názory a informace chápat jako doplňující. Tyto informace a náhledy prosím můžete konfrontovat s tím, s čím jste byla doposud seznámena ve škole a v médiích či od Vašich prarodičů a pokuste se vytvořit jakousi mozaiku. Nebude to snadné, protože individuální zážitky bezprávím postižených osob obou národností se od sebe mohou diametrálně lišit.
Dále nevím, z čeho vyvozujete, že jsme „my“ rozpoutali válku. Dokonce ani na českých stránkách Našeho směru bych si nikdy nedovolil tvrdit, že Češi rozpoutali světovou válku. Ano, způsob vzniku a uspořádání mnohonárodnostního Československa po první světové válce sehrál významnou destabilizační úlohu přispívající k růstu napětí ve střední Evropě, ale byl pouze jedním z faktorů.
Dětinsky úsměvné pasáže o financování Našeho směru a českých sdělovacích prostředků „Sudeťáky“ snad nestojí ani za komentář. Mohu Vás ale ujistit, že pokud se Vy anebo jakýkoliv „vlastenecky“ zaměřený spolek z vlastní vůle rozhodne, že na Náš směr bude přispívat denně vysokými finančními částkami, na jeho obsahu se tím nic nezmění. Toliko k Vámi vytýkanému financování názorů.
Jinak máte pravdu, není mi známo, že by v Německu existoval jediný český krajanský protinacistický spolek. Existují sice stovky nebo tisíce německých protinacistických „spolků“. Vy ale zřejmě máte na mysli „protisudeťácké“ spolky, i zde Vás mohu uklidnit. V Německu se setkáte i s regionálními organizacemi sociálně demokratické SPD, které o sudetoněmeckém krajanském sdružení píší jako o revanšistické a organizaci „věčně včerejších“ (neonacistů), v podobném duchu i řada (krajně) levicových organizací apod. Pokuste se obrátit na nějakého kolegu z učitelského sboru vyučujícího jazyk německý, ať Vám sem tam přeloží nějaký ten článek z německých sdělovacích prostředků. Jako příklad uvádím náhodně vybraný internetový článek z oficiálních stránek jinak seriózního Bavorského rozhlasu, který se loni vracel k 70. výročí Mnichova a Protektorátu. Budete určitě velmi mile překvapena – Vám důvěrně známý výklad dějin je obohacen informací, že počet obětí nacistického teroru v Lidicích činil 1.300 (!) lidí. (http://www.br-online.de/bayern/einst-und-jetzt/70-jahre-muenchner-abkommen-DID1218209187123/muenchner-abkommen-70-jahre-reichsprotektorat-ID1218119661488.xml)
O českých krajanských spolcích mi je známo matně pouze něco o krajanském sdružení z berlínské čtvrti Neukölln a něco více o krajanské činnosti českých Vídeňanů. Víte, to je proto, že v Německu nebyla nikdy zastoupena třímiliónová česká menšina, která by se v takovém rozsahu podílela na kulturní a hospodářské výstavbě tamních regionů, podobně jak tomu bylo díky působení „Sudetoněmců“ ( Jihomoravané, Brňané s německou rodnou řečí mi snad za tento souhrnný pojem odpustí) v našich společných zemích. Přesto však existence krajanské organizace v takové Vídni pokračovala i po přičlenění Rakouska k Německé říši. Obraťte se prosím na potomky českých krajanů ve Vídni či přímo na pamětníky, oni Vám budou schopni povykládat o válečných zážitcích ještě v češtině. (V případě vážného zájmu Vám kontakt seženu.)
Skutečně české oběti druhé světové války
Na závěr poněkud zevrubně k Vámi udávanému počtu českých obětí druhé světové války. Zde jsou vidět hmatatelné stopy skutečného „vymývání mozků“, nejprve půlstoletí komunistickou výchovou a později českými přikrášlovači dějin. V tomto případě se totiž jaksi sluší a patří uvádět pokaždé co možná nejpůsobivější počty na obětech mezi českým obyvatelstvem po zřízení Protektorátu do konce války. A tak se všeobecně zažil údaj „360.000 československých obětí německého nacistického teroru“ (komunistické učebnice dějepisu uváděly v polovině 80. let již menší číslo 340.000). Tento údaj však nikdy nespecifikoval kategorie obětí podle národnostní a rasové příslušnosti, ale ani podle příčiny jejich úmrtí či odůvodnění perzekuce. Navíc neexistovalo jasno v tom, na jaké území (a na které všechny národnosti) se má počet obětí vztahovat, jestli na Československo v předmnichovské nebo v poválečné podobě atd. A to byla vítaná živná půda pro vytvoření mýtu o statisících českých obětí německého teroru. Nikoho (raději) nenapadlo rozebírat, jakou část činili Češi, Slováci, Židé, němečtí komunisté, Rusíni, Cikáni apod.) anebo kolik lidí zahynulo díky spojeneckému bombardování. A kdo ví, nebýt po „sametové revoluci“ židovských zájmových organizací, které k tomu po pádu komunistické moci získaly volnou ruku a mediální prostor, možná bychom se o etnickém složení tzv. československých obětí nacismu nedozvěděli nic dodnes. Komunistický režim se výchovně snažil všemožně potírat rasové vnímání a to paradoxně přišlo vhod i českému nacionalismu. Pro předlistopadové období bylo charakteristické, že se v něm hovořilo o „československých obětech“ národního socialismu a pokud to nebylo vyloženě nutné, nebyl záměrně uváděn důvod, z jakého byla dotyčná osoba například odvezena do koncentračního tábora. Úspěšně se stíral důvod různých perzekucí – Židé, stíhaní z rasových důvodů, byli většinou uváděni jako „Češi“. Uvádět, že šlo o osobu židovského původu, se neslušelo a bylo to tabuizováno (samozřejmě pokud to v nějaké souvislosti bylo nevyhnutné, tak se to uvádělo.) Například když se někdo v komunistické ČST rozvyprávěl o válce, byla třeba řeč o tom, že rodina toho a toho českého národního umělce byla „nacisty poslána do koncentráku“, důvody se běžně neuváděly. Rasový původ perzekuovaných se v komunistické výuce dějepisu, vlastivědy a českého jazyka pokud možno obcházel a zamlčoval, a to bylo ve svém efektu na národní výchovu velmi působivé. Vzpomínám si například dnes živě na to, jak v létě 1988 vyšel v tehdejším časopise Signál dvoustránkový článek o známém penězokazci a vězni KZ Adolfu Burgerovi. V tom článku se o něm nikde nepsalo jako o Židovi. Člověk měl prostě v té době stále pocit, že každý druhý Čech se mohl octnout v koncentračním táboře. Teprve před nedávnem jsem si na starý článek vzpomněl, když byl na tento námět zfilmován Oscarem odměněný rakousko-německý snímek. Jsem si jist, že vyjít takový článek dnes, muselo by v něm být (jak je dnes zvykem) skloňováno slovo holocaust ve všech pádech.
Tabuizování židovského původu naprosté většiny tzv. československých obětí mělo také za následek úspěšné zefektivnění vytváření poválečného mýtu o německých plánech fyzického zlikvidování českého národa nebo dokonce o rasové nevhodnosti všech osob, nevykazujících vyloženě nordické znaky („blond vlasy, modré oči“). A v neposlední řadě vedlo opticky účelné promíchávání obětí z řad politicky stíhaných Čechů a rasově stíhaných Židů k vytváření obrazu jakési dějinné osudovosti a semknutosti národním socialismem rasově stíhaných Židů a Slovanů. Toto je opět živná půda pro prosazování teze o tom, že český národ byl ušetřen osudu Židů pouze proto, že Češi byli nepostradatelní pro německý válečný průmysl. (Tento prosazovaný pohled jistě ani není bez zájmu současného sionistického antigermanismu, viz. například sionisticko-český nacionalismus dnešní strany Svobodných a mnozí další.) Tato šířená teze je samozřejmě napadnutelná už jen z toho důvodu, že v Bohemii a na Moravě žilo svého času velké množství Židů, kteří disponovali stejnými a někdy určitě i lepšími pracovně kvalifikačními znalostmi jako jejich čeští kolegové, a přesto je postihl úplně jiný osud. Nemluvě o tom, že děti židovského původu zrovna nebyly lákány k aktivitám českého Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě na rozdíl od mládeže české. Nelze tedy souhlasit ani s následující tezí vojenského historika Jana B. Uhlíře: „Skutečnost, že Češi přežili období protektorátu s relativně malými ztrátami a nebylo s nimi zacházeno například jako se Židy či Poláky, není ovšem náhodná. Od smutného osudu obou jmenovaných národů je zachránilo to, že Třetí říše neměla dostatečný počet kvalifikovaných pracovních sil, jež by v protektorátním průmyslu mohly obratem nahradit zkušené české dělníky.“ (Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, strana 360)
Ale abychom se vrátili k „magickému číslu“ 340.000-360.000 obětí, které jste o něco ponížila na 330.000 českých obětí (zřejmě jste odečetla „10.000 Slováků“?). Skutečně mezi lidmi zevšednila i modifikace „360.000 Čechů a Slováků“ jako obětí nacismu, bohužel i tento údaj je mírně řečeno nepřesný, nebo spíše účelně lživý. Na druhou stranu se Vám nelze divit, pokud v českých médiích bez povšimnutí padají astronomická čísla údajně českých obětí druhé světové války a běžně je nikdo nenapadá, musí Vám připadat, že jde o seriózní informace. Omyl. Ti opatrnější lháři, mezi něž lze zařadit třeba komunistického historiografa Karla Sýse, šíří také velmi rozšířený „údaj“ 250.000 českých obětí. I toto číslo se ani náhodou nepohybuje v mezích reality.
Před třemi roky vyšla publikace Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí (Martin Hořák, Tomáš Jelínek, v nakl. Galén, Praha 2006), která má sloužit jako studijní materiál pro učitele dějepisu. Autorům se konečně podařilo poodkrýt některá zajímavá fakta. Ještě bych rád upozornil, že nejde o materiál sestavený „sudeťáckými“ nebo „nacistickými“ historiky či revizionisty. Podnět k vydání publikace dalo společné prohlášení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Svazu nuceně nasazených. (Tato publikace dokonce musela korigovat čísla posledně jmenovaného svazu o počtech nuceně nasazených českých obyvatel za války zhruba o jednu třetinu původně uváděného počtu směrem dolů, viz dále).
Ačkoliv zmiňovaná publikace (jak se za chvíli přesvědčíme), stanovila celkem jasně různé kategorie počítaných obětí (tedy i Židů), a lze z ní opatrně vyvodit, jaký byl asi podíl skutečných českých obětí, nebránilo to některým českým historikům nadále mlžit. Aby si čtenář mohl udělat obrázek, jak takové mlžení může v realitě vypadat, nechť si přečte již v citované knize Protektorát Čechy a Morava v obrazech na straně 15 část úvodu ke knize, který napsal prof. PhDr Jan Kuklík. Autor cituje nahoře zmiňovanou studii, avšak poněkud po svém:
„Publikace Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí uvádí, že celkový počet přímých obětí se v českých zemích pohybuje kolem 73.000. Nejméně 6.000 náleželo k romskému etniku. Minimálně 8.237 osob bylo popraveno na území protektorátu. Přibližně 20.000 obětí představují zemřelí v koncentračních táborech, na 8.000 obětí padlo v průběhu národního povstání v květnu 1945. Zaznamenáno bylo rovněž 3.461 obětí nuceného totálního pracovního nasazení. Minimálně 1.000 obětí je z řad antifašistů v pohraničí … a konečně přibližně 2.000 obětí přineslo obyvatelstvo polské a české národnosti na Těšínsku. Zatím nejsou spolehlivě vyčísleny ztráty obyvatelstva způsobené spojeneckým bombardováním v závěru války. Uvádí se, že zahynulo až 12.000 českých i německých obyvatel. S kritickou výhradou k možným duplicitám a pravděpodobnosti vyšších údajů u některých kategorií docházejí autoři publikace k závěru, že nacistická perzekuce v českých zemích si vyžádala minimálně 122.000 lidských životů. Tento údaj je třeba vztáhnout k celkovému počtu československých obětí nacismu. Dlouhá léta je odhadován na 360.000 osob.“
Ani několikanásobně opakované přečtení předchozího odstavce čtenáři nepomůže udělat si jasno, „jak to tedy vlastně bylo“. Zejména porovnání první věty s větou předposlední jaksi nekoresponduje. Je to zřejmě proto, že autor „pozapomněl“ v první větě uvést, že citované číslo se týká židovských obětí. Zmatený čtenář se tedy nakonec uchýlí opět buďto k číslu 360.000, anebo si zafixuje nové číslo, tj. 122.000 (snad českých?) obětí.
Ale nechme raději mluvit autory studie samotné. Ti odhadují počet obětí „nacistické perzekuce“ na území Bohemie a Moravy celkem na 122.000 (vyjma oběti spojeneckých bombardování a bojovníků v cizineckých armádách). Z toho podle nich činil počet rasově pronásledovaných Židů (vyjma bojovníky popravené za politickou činnost apod.) kolem 73.000, dále se pak uvádí počet 6.000 Cikánů. I přes možné duplicity a nepřesnosti nám tedy prozatím zbývá počet blíže nespecifikovaných 43.000 lidí, kde pomalu můžeme rozeznávat ryze české oběti.
V celkovém čísle obětí jsou však zahrnuti dále i Poláci a Češi z Těšínska (dohromady asi 2.000 lidí) a oběti mezi antifašisty z pohraničí (národnost tedy i německá?). Velmi diskutabilní je také zahrnutý počet 8.000 padlých z „květnového povstání“ (lze je skutečně zahrnout mezi oběti „nacistické perzekuce“?) a hlavně také počet 3.461 českých obětí, zahynuvších během totálního nasazení (zde se oběti spojeneckých náletů počítají, ale jsou zde započítány i pracovní úrazy apod.). Dostáváme se tedy k výsledku, že skutečný počet ryze českých obětí by neměl přesahovat počet 40.000 lidí, přičemž jsou v něm zahrnuty i oběti spojeneckých náletů z řad nuceně nasazených mimo Bohemii a Moravu a „květnoví padlí“ (pokud tedy odečteme tuto spornou skupinu asi 11.500 lidí, dostaneme se ještě k nižšímu číslu.)
Toto číslo se tedy ani zdaleka nepřibližuje cifrám 330.000 a 250.000 Čechů! To je si třeba uvědomit. Při té příležitosti se hodí citovat i z jiných údajů této knihy českých oficiálních historiků. Publikace, která rozhodně není dílem „landmanšaftu“ a vyšla i z popudu vlastenecky orientovaného Svazu nuceně nasazených, přináší i zajímavé informace ohledně odchodu Čechů z pohraničí po Mnichovské dohodě. Autoři nepoužívají označení „vyhnání Čechů“ a také vědí proč. Koneckonců byla zde vidět relativní snaha oprostit se od některých ideologicky a nacionalisticky pojatých úhlů pohledu. (Překvapivě zajímavý je také pokus o pohled do nitra smýšlení a frustrace sudetských Němců po přivtělení k Říši, o sporech mezi sudetskými Němci a říšskými Němci apod.) K počtu Čechů, kteří po Mnichovu a později definitivně zůstali na přivtěleném území, píše citovaná publikace: „Uvědomíme-li si, že počet Čechů, kteří museli z obsazeného pohraničí odejít, se pohyboval kolem 115.000 až 140.000 osob (včetně Těšínska), zůstává pokles počtu českého obyvatelstva v rozsahu nejméně dvou set tisíc neobjasněn. Souhrnně lze zřejmě právem tvrdit, že po roce 1938 zůstalo v obsazeném pohraničí českých zemí přinejmenším přes půl miliónu Čechů.“ V pohraničí pracovali poté i Češi z vnitrozemí: „V dubnu 1944 bylo v sudetské župě zaměstnáno 84.351 protektorátních příslušníků a dalších 18.000 jich z protektorátu dojíždělo.“
Dále je zajímavé dozvědět se, resp. nás může nechat tušit, jaký mohl být asi podíl původních českých starousedlíků v Sudetech a kolik Čechů přišlo do pohraničí teprve v rámci čechizace po roce 1918. Citát: „České obyvatelstvo … se dělilo na říšské státní příslušníky (lidé narození před rokem 1910 v pohraničí a jejich rodinní příslušníci) a osoby s nejasnou státní příslušností (ti, kdo se narodili jinde, respektive požádali o česko-slovenské občanství). Podíl říšskoněmeckých příslušníků z řad českého obyvatelstva činil v sudetské župě téměř 60 procent.“ (údaj nezahrnuje oblast jižních Čech a jižní Moravy).
Úplně na okraj stojí i za zmínku, že publikace výrazně poopravuje počet Čechů nuceně (a dobrovolně) nasazených na území Říše. V rámci „informační kampaně“ k odškodnění českých nuceně nasazených se před téměř 10 lety běžně operovalo s cifrou 640.000 lidí. V publikaci Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí se uvádí: „Odhady kolísají od 355.000 (Spoerer) po 600.000 osob (Chmela, Mainuš). … Celkový počet nuceně nasazených Čechů se tak mohl pohybovat v rozmezí 400.000 až 450.000 osob.“ V počtu 640.000, šířeném původně Svazem nuceně nasazených a tiskem jsou totiž započteny i případy opakujícího se nasazení apod. Na jiném místě uvádí publikace dokonce přesnější údaj: mezi březnem 1939 a březnem 1945 měl celkový počet nuceně nasazených Čechů činit 420.224 lidí. Svaz nuceně nasazených uváděl číslo o 50 procent vyšší…
Tolik ke zkreslování dat, které Vám je „obludno“ číst. Stačí si tedy občerstvit informace z českých oficiálních pramenů a umět přitom trochu „číst mezi řádky“. Přeji Vám, abyste se v rámci doškolování pedagogických pracovníků seznámila s jednoznačnými fakty. Snad Vám v tom pomohou následující dva příspěvky, které československé oběti rozeberou ještě důkladněji.
Z důvodu kompaktnosti tématiky přinese Náš směr následně ještě dva články k problematice počtu českých obětí. Některé údaje se sice budou opakovat, protože texty pochází od různých autorů. Cílem však je nabídnout kompletní přehled zdrojů, které se problematikou zabývají a dát tím možnost si jednotlivé údaje ověřit a navzájem je porovnat. V příštím příspěvku podrobně odpoví na dopis čtenářky publicista Franz Chocholatý Gröger, který se již řadu let zabývá národnostní problematikou, a to především ve vztahu k česko-německé minulosti.
Lukáš Beer
