Před časem bylo na tomto místě ukázkově zveřejněno několik dokumentárních fotografií, které můžete zhlédnout na putovní výstavě Oběti komunistické moci v severočeském pohraničí v letech 1945 – 1946. Tento materiál zde byl znovu uveden, protože projednávaná problematika patří obsahově ke stěžejním tématům rozebíraných na těchto stránkách. Výstava přináší řadu dokumentů, které stojí za zhlédnutí, spousta dobových fotografií a úředních dokumentů, vykreslujících jasně řízenost některých opatření v prvních dnech vznikající třetí republiky, jsou holým faktem, se kterým se v první řadě musí vyrovnat řada známých a méně známých popíračů určitých dějinných skutečností.
Bohužel budí volba přívlastku „komunistické“ v názvu expozice na první pohled rozpaky. Vlastně nejen oficiální název výstavy, ale také její ideologické pojetí, prezentované v doprovodném výkladu, dalo možnost zatvrzelým protivníkům zájmu o střízlivé přehodnocení novodobých národních dějin degradovat celkovou dokumentární hodnotu výstavy jako „tendenční“, a tím vlastně zpochybnit a znehodnotit dokumentaci etnicky motivovaných excesů vůči historickému třetinovému národnostnímu kmenu našich zemí jako celku. Bodejť by také ne, prudká reakce ze strany KSČM a ideově spřátelených vlasteneckých organizací se dala už jenom díky cílenému ataku v názvu expozice očekávat jako zahřmění po udeření blesku. Smutné ovšem je, že kritika tendenčnosti výstavy kvůli pokusu autorů hledat vysídlovací a vyčišťovací praxi československého státu (včetně živelných a více méně řízených nebo československými politiky různých politických táborů ideologicky podněcovaných násilností na sudetských Němcích) v „kořenech zla“, tj. podle autorů v marxisticko-leninské ideologii, sebou zároveň smetla i hodnotu jiných, nacionalistům nepříjemných doložených faktů. Byla jim k tomu dána příležitost.
Těžko říct – báli se snad vystavovatelé reakce české veřejnosti, a proto vpašovali do názvu spojení „komunistická moc“, aby mohli holá fakta ochutit pro českou veřejnost přijatelnější antikomunistickou omáčkou? Respektive proč se specializovali vyloženě jen na odpovědnost českých komunistů za spáchané excesy? Dokonce vlastně ani to ne, protože v tom případě by musela výstava nést název „Oběti české komunistické moci…“, aby trochu objektivněji specifikovala, o co opravdu šlo. Ale hledat „kořeny zla“ (autentický název panelu, který pojednával o ideologickém pozadí událostí v pohraničí z pohledu autorů) v ideologii marxismu-leninismu, v „Komunistickém manifestu“ a ve vysídlovací politice v sovětském Rusku („KSČ přijala represivní praktiky Josefa Vissarionoviče Stalina včetně násilných přesunů různých národnostních a etnických skupin obyvatelstva Sovětského svazu.“) je věc subjektivního pohledu, navíc lehce napadnutelného. Autoři se nikterak nezmiňují o tom, že i příslovečné antiněmectví českých komunistů vývojově procházelo různými fázemi a bylo vystupňováno až zahájením válečného konfliktu mezi Německem a SSSR v roce 1941. Autoři zcela vynechávají skutečnost, že to bylo právě moskevské vedení KSČ, které se Benešovým plánům etnických čistek až do konce roku 1943 bránilo. To že se antiněmectví po „sametové revoluci“ vystupňovalo až v krajně šovinistický a místy až rasistický postoj, kterého jsme dnes u KSČM svědky, je jenom výsledkem historického vývoje místního českého komunistického hnutí, jehož nacionalismus si například paradoxně protiřečí s „ultra-anti-nacionalismem“ či „ultra-anti-vlastenectvím“ současných německých či rakouských komunistů (stejně jako levého křídla tamější sociální demokracie) ale i s jejich internacionalistickými postoji během poslední světové války a před ní. A ačkoliv to zní dnes trochu neuvěřitelně, stálo v komunistických učebnicích dějepisu v 80. letech minulého století skutečně něco (i když velmi opatrné „něco“) o nespravedlivých národnostních poměrech v „buržoazním Československu“ a o „egoistických zájmech české buržoazie“, uplatňovaných vůči jiným národnostem, zejména Slovákům ale i Němcům, protože je k tomu vedly „vykořisťovatelské sobecké motivy“ českých kapitalistů. A také tam stálo něco o návrzích KSČ na spravedlivější uspořádání národnostních poměrů v první republice. Tak trochu jakoby šlo o KSČ z jiného světa, že? (Jistě, samozřejmě nelze přehlížet ideologické pozadí dějinného výkladu i dobových postojů českých komunistů k otázkám národnostního uspořádání, ale je třeba to pro pořádek uvést, protože KSČM o nespravedlivých národnostních poměrech v předválečném Československu z populistických důvodů už najednou nemluví, ba naopak zbožňuje i dříve nenáviděného vlastence Beneše a vehementně kryje zločinnost praktikovanou v třetí československé republice. Časy se mění a je třeba stále oslovit potencionální voliče.)
Organizátoři výstavy dále zevrubně vysvětlují, že „marxismus-leninismus přijali komunisté jako světový názor i praktický návod k uchopení státní moci na základě skupinové nenávisti“. Jakou souvislost to má s tematikou výstavy, si můžeme zřejmě jenom domyslet. Myslí se „skupinovou nenávistí“ i národnostní nenávist? Tu samotné ideologii marxismu-leninismu také nelze vyčítat. Například i v zemích reálného socialismu byl nacionalismus v rámci zemí Varšavského paktu potírán a vzájemné předsudky mezi jednotlivými „bratrskými“ národy cenzurou a výchovou ututlávány a vymazávány (za předpokladu, že se bude dodržovat jednotný ideologický výklad dějin všemi podílejícími se komunistickými stranami). Mladé generace občanů členských zemí východního paktu to díky této komunistické propagandě dokonce i subjektivně tak vnímaly, v mladých lidech se pěstoval rovnostářský pocit nejen po stránce materiální a třídní, ale také po stránce národnostní (v rámci „spřátelených bratrských“ národů). Propagovanou národnostní nenávist nelze přičíst na vrub komunistické ideologii, ale pouze českému komunistickému hnutí, a to navíc ne od prvopočátků.
A v tomto ohledu nelze obejít motiv, o kterém se autoři výstavy vůbec nezmiňují, který ale přesto přímočaře souvisí s popularitou sovětského komunismu u protektorátní a poválečné české veřejnosti a koneckonců i s úspěšností jeho prosazení uchopení moci v našich zemích: řeč je o myšlence „slovanského bratrství“ a sounáležitosti, a chceme-li, můžeme mluvit i o panslavistických motivech. Je nutno zcela otevřeně říct, že afinita ruského (tj. slovanského) komunismu a panslavismu zde hrála zcela klíčovou roli. Lze těžko posoudit, v čem pro českého člověka tehdy spočívala hlavní atraktivita Stalinova komunismu – zda socialistické třídní zřízení anebo vidina splynutí s velkým slovanským bratrem, který pomůže „českou zem“ definitivně odgermanizovat a etnicky očistit a také v budoucnu bude nad tímto stavem mít ochrannou ruku. Objektivně lze říct, že to bylo obojí. (Kdo ví, jak by situace vypadala, kdyby tehdy v Moskvě neseděl komunista Stalin, ale nějaký ruský panslavistický fašistoidní panovník, který by se nacházel ve válečném konfliktu s národně-socialistickým Německem. Na čí stranu by se přiklonil český odboj, si lze už jenom domýšlet, ale bohužel, tyhle spekulace zůstanou zase jenom spekulacemi.)
Prekérní začíná být panelový výklad k expozici v úseku nazvaném „Ovlivňování vlastenců“, který začíná větou: „Po demobilizaci československé armády v roce 1938 emigrovalo mnoho vlastenců do zahraničí, kde bojovali proti německému nacismu a za obnovení Československé republiky. Někteří vstoupili do 1. Československého samostatného polního praporu. Ten vznikl na územi Sovětského svazu v Buzuluku na základě souhlasu sovětské vlády ze dne 8.12.1941. Jednotka podléhala velení Rudé armády podle záměru Komunistické strany Sovětského svazu a byla politicky ovlivňována moskevským vedením KSČ.“ Dále se pak uvádí, že proti tomuto „ovlivňování vlastenců“ komunisty se postavil ministr obrany samozvané exilové vlády v Londýně Sergej Ingr a tento „lidumil“ byl pak po válce na návrh KSČ dokonce zbaven svých funkcí. Zcela (záměrně?) je zde opomíjena skutečnost, že Sergej Ingr patřil k aktivním londýnským štváčům, kteří domácí obyvatelstvo Protektorátu plánovaně vyzývali k vraždění Němců (viz. výběr citátů na konci článku).
Dokonce i Edvard Beneš v tom je podle organizátorů výstavy tak trochu nevinně: „Moskevské vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem využilo k uskutečňování svých záměrů závislosti exilového prezidenta Edvarda Beneše na Sovětském svazu. Závislost vznikla již v roce 1943 na základě československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci.“ Tato „závislost“ byla zcela logickým kalkulem Beneše i domácího odboje: v prosinci 1943 si v Moskvě podal synergisticky ruku panslavismus s komunistickou ideologií a Beneš si od Stalina odnesl požehnání k provedení etnické čistky a slavizace země. Tuto skutečnost vystavovatelé zcela obcházejí, stejně jako nezmiňují Benešovy plány, výzvy domácího odboje k národnostnímu uspořádání po válce a počátečný odpor moskevské KSČ k těmto plánům.
Nyní trochu odbočme od samotné výstavy a povšimněme si, že bohužel ani 20 let po pádu komunistické moci v Československu nenacházíme stále střízlivější přístup „veřejného mínění“ k naší nedávné minulosti, ale také k často kritizovanému ideologicky zabarvenému výkladu dějin před rokem 1989. Samozřejmě to neodmyslitelně souvisí i se současnou relativně vysokou popularitou KSČM v našich zemích, když se dnes kde kdo křečovitě, pateticky a pokrytecky ukájí v tirádách o zločinnosti komunismu (aniž by tím zde samozřejmě zločinnost komunistického režimu byla autorem článku dávána v potaz). Bohužel, řada příkladů dokazuje, že bující český nacionalismus (vyjma toho komunistického samozřejmě), navazující tak trochu na tradice československé třetí republiky, alibisticky šahá po frázi „zkreslování dějin komunisty před rokem 1989“, aby oživil některé staré mýty. Střízlivější (bezpochyby také ideologicky odůvodněný) pohled normalizačních komunistických dějepisců na strategickou roli „pražského povstání“ nebo na problematiku Heydrichiády je trnem v oku patriotismem zaslepených novodobých vykladačů dějin, nejen nafukujících význam domácího odboje, ale i glorifikujících pofiderní aktivitu jedinců (zejména z prvních let existence Protektorátu), nezodpovědně páchajících zločiny na německých úřednících (viz. např. znovuobživlý vlastenecký humbuk kolem „pozapomenuté legendy českého odboje“ Jana Smudka). Když byla před několika lety otevřena diskuse o odškodnění českých totálně nasazených, šířila se lživá dezinformace, že komunistický režim problematiku totálně nasazených „paradoxně záměrně tabuizoval.“ Kde je třeba vlastenecké mýty trochu oživit a nafouknout, poslouží odůvodnění, že komunističtí dějepisci souvislosti záměrně ututlávali. Z velké části tomu nelze namítat, jindy však je výklad dějin ideologizován dnešními patriotsky zaměřenými vykladači. Zkreslující dějepis z úst bývalého komunistického režimu jim k tomu slouží jako alibi.
Trochu jiným způsobem vyzněl antikomunistický alibismus ze zmiňované výstavy, která – Bůh ví proč – obcházela odpovědnost domácího odboje i londýnského exilu, odpovědnost Československé strany národně socialistické včetně jejího představitele Prokopa Drtiny apod. Byl to kalkul nebo to byla obava z reakce „vlasteneckých“ organizací? A bylo vůbec ideologického výkladu k napáchaným zločinům v pohraničí třeba? Když už, proč tak jednostranného? Bylo třeba zacházet až k Marxovi, Engelsovi a Leninovi?
Právě toho se šikovně chytla tisková mluvčí KSČM, paní Monika Hoření, ve svém článku v Haló novinách (2.3.2009), titulovaném všeříkajíc „Ostudná výstava brázdící severočeská města“, aby mohla zároveň zpochybňovat zločinnost a řízenost zločinů napáchaných třetí republikou na Němcích. Očividně jí nebyla po chuti celková tématika výstavy a nepřímo zpochybňovala zločiny takto: „Pravda je taková, že pokud během odsunu (zejména divokého) k excesům docházelo, byly to útoky jednotlivců, kteří byli vedeni pomstou za mnohé krutosti německých fašistů během války. Nejednalo se však o proces záměrně řízený československými úřady. Na to také v průběhu diskuse poukázal průvodce z Pečkárny, člen Českého svazu bojovníků za svobodu, který položil důraz na odlišení vyhlazení obce Lidice, coby aktu nacistického státu, od excesů při poválečném odsunu Němců, coby aktivit jednotlivců.“ Pokud tedy paní Hoření mluví o individuální pomstě „za krutosti německých fašistů“, nechť vezme na vědomí, že málokterý z pachatelů v českých řadách byl osobně skutečně nějakými „krutostmi“ během existence Protektorátu konfrontován, nelze tedy akceptovat motiv individuální pomsty. A hlavně: Existují také jednoznačně podložené výzvy domácího odboje a exilových představitelů, které podněcovaly v českém obyvatelstvu tyto excesy. Jednalo se o cíleně šířené a tolerované násilnosti. Počet takto zlikvidovaných Němců vrhl lidickou tragédii dokonce i ve svůj stín.
Paní Hoření se ve svém článku několikrát ohání dezinformací ohledně „vyhnání Čechů z pohraničí“ v roce 1938, ale skutečné vyhnání miliónů lidí na základě národnostní příslušnosti ze země se zdráhá označit přiměřeným slovem. Snad nejfrekventovanějším argumentem, s kterým se v diskusích o téhle problematice setkáváme, je tvrzení, že nelze zamlčovat příčinné souvislosti „odsunu“ a je třeba vždy zmiňovat, co k tomu vedlo, a že příčinu nelze zaměňovat za následek. To je samozřejmě správný argument, a je skutečně nejvyšší čas, aby jen paní Hoření začala uplatňovat i v praxi a to důsledně, a nepokoušela se začínat psát dějiny rokem 1938 a „vyhnáním Čechů“ z pohraničí, nýbrž vrátila se alespoň o dalších 20 let zpět! Toto doporučení patří i hlavě českého státu, která se - jak se dalo očekávat – ve svém dopise výstavou „konsternovaným“ komunistům neštítila bagatelizování násilností morálně podpořit: „Jsem přesvědčen, že o mém dlouhodobém a konzistentním postoji k tématu poválečného odsunu nepochybujete. Vím, že bezprostředně po válce docházelo vůči Němcům k řadě individuálních odporných činů… je však znovu a znovu nutné si připomínat, co těmto událostem, předcházelo. Nelze připustit, aby se příčina zaměňovala za následek.“
Těmto „individuálně odporným činům“, jak tomu říká Klaus, předcházelo několik doložených „individuálně odporných výzev“ ze strany odboje a představitelů exilu k teroru, zde malý výběr:
Bohužel budí volba přívlastku „komunistické“ v názvu expozice na první pohled rozpaky. Vlastně nejen oficiální název výstavy, ale také její ideologické pojetí, prezentované v doprovodném výkladu, dalo možnost zatvrzelým protivníkům zájmu o střízlivé přehodnocení novodobých národních dějin degradovat celkovou dokumentární hodnotu výstavy jako „tendenční“, a tím vlastně zpochybnit a znehodnotit dokumentaci etnicky motivovaných excesů vůči historickému třetinovému národnostnímu kmenu našich zemí jako celku. Bodejť by také ne, prudká reakce ze strany KSČM a ideově spřátelených vlasteneckých organizací se dala už jenom díky cílenému ataku v názvu expozice očekávat jako zahřmění po udeření blesku. Smutné ovšem je, že kritika tendenčnosti výstavy kvůli pokusu autorů hledat vysídlovací a vyčišťovací praxi československého státu (včetně živelných a více méně řízených nebo československými politiky různých politických táborů ideologicky podněcovaných násilností na sudetských Němcích) v „kořenech zla“, tj. podle autorů v marxisticko-leninské ideologii, sebou zároveň smetla i hodnotu jiných, nacionalistům nepříjemných doložených faktů. Byla jim k tomu dána příležitost.
Těžko říct – báli se snad vystavovatelé reakce české veřejnosti, a proto vpašovali do názvu spojení „komunistická moc“, aby mohli holá fakta ochutit pro českou veřejnost přijatelnější antikomunistickou omáčkou? Respektive proč se specializovali vyloženě jen na odpovědnost českých komunistů za spáchané excesy? Dokonce vlastně ani to ne, protože v tom případě by musela výstava nést název „Oběti české komunistické moci…“, aby trochu objektivněji specifikovala, o co opravdu šlo. Ale hledat „kořeny zla“ (autentický název panelu, který pojednával o ideologickém pozadí událostí v pohraničí z pohledu autorů) v ideologii marxismu-leninismu, v „Komunistickém manifestu“ a ve vysídlovací politice v sovětském Rusku („KSČ přijala represivní praktiky Josefa Vissarionoviče Stalina včetně násilných přesunů různých národnostních a etnických skupin obyvatelstva Sovětského svazu.“) je věc subjektivního pohledu, navíc lehce napadnutelného. Autoři se nikterak nezmiňují o tom, že i příslovečné antiněmectví českých komunistů vývojově procházelo různými fázemi a bylo vystupňováno až zahájením válečného konfliktu mezi Německem a SSSR v roce 1941. Autoři zcela vynechávají skutečnost, že to bylo právě moskevské vedení KSČ, které se Benešovým plánům etnických čistek až do konce roku 1943 bránilo. To že se antiněmectví po „sametové revoluci“ vystupňovalo až v krajně šovinistický a místy až rasistický postoj, kterého jsme dnes u KSČM svědky, je jenom výsledkem historického vývoje místního českého komunistického hnutí, jehož nacionalismus si například paradoxně protiřečí s „ultra-anti-nacionalismem“ či „ultra-anti-vlastenectvím“ současných německých či rakouských komunistů (stejně jako levého křídla tamější sociální demokracie) ale i s jejich internacionalistickými postoji během poslední světové války a před ní. A ačkoliv to zní dnes trochu neuvěřitelně, stálo v komunistických učebnicích dějepisu v 80. letech minulého století skutečně něco (i když velmi opatrné „něco“) o nespravedlivých národnostních poměrech v „buržoazním Československu“ a o „egoistických zájmech české buržoazie“, uplatňovaných vůči jiným národnostem, zejména Slovákům ale i Němcům, protože je k tomu vedly „vykořisťovatelské sobecké motivy“ českých kapitalistů. A také tam stálo něco o návrzích KSČ na spravedlivější uspořádání národnostních poměrů v první republice. Tak trochu jakoby šlo o KSČ z jiného světa, že? (Jistě, samozřejmě nelze přehlížet ideologické pozadí dějinného výkladu i dobových postojů českých komunistů k otázkám národnostního uspořádání, ale je třeba to pro pořádek uvést, protože KSČM o nespravedlivých národnostních poměrech v předválečném Československu z populistických důvodů už najednou nemluví, ba naopak zbožňuje i dříve nenáviděného vlastence Beneše a vehementně kryje zločinnost praktikovanou v třetí československé republice. Časy se mění a je třeba stále oslovit potencionální voliče.)
Organizátoři výstavy dále zevrubně vysvětlují, že „marxismus-leninismus přijali komunisté jako světový názor i praktický návod k uchopení státní moci na základě skupinové nenávisti“. Jakou souvislost to má s tematikou výstavy, si můžeme zřejmě jenom domyslet. Myslí se „skupinovou nenávistí“ i národnostní nenávist? Tu samotné ideologii marxismu-leninismu také nelze vyčítat. Například i v zemích reálného socialismu byl nacionalismus v rámci zemí Varšavského paktu potírán a vzájemné předsudky mezi jednotlivými „bratrskými“ národy cenzurou a výchovou ututlávány a vymazávány (za předpokladu, že se bude dodržovat jednotný ideologický výklad dějin všemi podílejícími se komunistickými stranami). Mladé generace občanů členských zemí východního paktu to díky této komunistické propagandě dokonce i subjektivně tak vnímaly, v mladých lidech se pěstoval rovnostářský pocit nejen po stránce materiální a třídní, ale také po stránce národnostní (v rámci „spřátelených bratrských“ národů). Propagovanou národnostní nenávist nelze přičíst na vrub komunistické ideologii, ale pouze českému komunistickému hnutí, a to navíc ne od prvopočátků.
A v tomto ohledu nelze obejít motiv, o kterém se autoři výstavy vůbec nezmiňují, který ale přesto přímočaře souvisí s popularitou sovětského komunismu u protektorátní a poválečné české veřejnosti a koneckonců i s úspěšností jeho prosazení uchopení moci v našich zemích: řeč je o myšlence „slovanského bratrství“ a sounáležitosti, a chceme-li, můžeme mluvit i o panslavistických motivech. Je nutno zcela otevřeně říct, že afinita ruského (tj. slovanského) komunismu a panslavismu zde hrála zcela klíčovou roli. Lze těžko posoudit, v čem pro českého člověka tehdy spočívala hlavní atraktivita Stalinova komunismu – zda socialistické třídní zřízení anebo vidina splynutí s velkým slovanským bratrem, který pomůže „českou zem“ definitivně odgermanizovat a etnicky očistit a také v budoucnu bude nad tímto stavem mít ochrannou ruku. Objektivně lze říct, že to bylo obojí. (Kdo ví, jak by situace vypadala, kdyby tehdy v Moskvě neseděl komunista Stalin, ale nějaký ruský panslavistický fašistoidní panovník, který by se nacházel ve válečném konfliktu s národně-socialistickým Německem. Na čí stranu by se přiklonil český odboj, si lze už jenom domýšlet, ale bohužel, tyhle spekulace zůstanou zase jenom spekulacemi.)
Prekérní začíná být panelový výklad k expozici v úseku nazvaném „Ovlivňování vlastenců“, který začíná větou: „Po demobilizaci československé armády v roce 1938 emigrovalo mnoho vlastenců do zahraničí, kde bojovali proti německému nacismu a za obnovení Československé republiky. Někteří vstoupili do 1. Československého samostatného polního praporu. Ten vznikl na územi Sovětského svazu v Buzuluku na základě souhlasu sovětské vlády ze dne 8.12.1941. Jednotka podléhala velení Rudé armády podle záměru Komunistické strany Sovětského svazu a byla politicky ovlivňována moskevským vedením KSČ.“ Dále se pak uvádí, že proti tomuto „ovlivňování vlastenců“ komunisty se postavil ministr obrany samozvané exilové vlády v Londýně Sergej Ingr a tento „lidumil“ byl pak po válce na návrh KSČ dokonce zbaven svých funkcí. Zcela (záměrně?) je zde opomíjena skutečnost, že Sergej Ingr patřil k aktivním londýnským štváčům, kteří domácí obyvatelstvo Protektorátu plánovaně vyzývali k vraždění Němců (viz. výběr citátů na konci článku).
Dokonce i Edvard Beneš v tom je podle organizátorů výstavy tak trochu nevinně: „Moskevské vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem využilo k uskutečňování svých záměrů závislosti exilového prezidenta Edvarda Beneše na Sovětském svazu. Závislost vznikla již v roce 1943 na základě československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci.“ Tato „závislost“ byla zcela logickým kalkulem Beneše i domácího odboje: v prosinci 1943 si v Moskvě podal synergisticky ruku panslavismus s komunistickou ideologií a Beneš si od Stalina odnesl požehnání k provedení etnické čistky a slavizace země. Tuto skutečnost vystavovatelé zcela obcházejí, stejně jako nezmiňují Benešovy plány, výzvy domácího odboje k národnostnímu uspořádání po válce a počátečný odpor moskevské KSČ k těmto plánům.
Nyní trochu odbočme od samotné výstavy a povšimněme si, že bohužel ani 20 let po pádu komunistické moci v Československu nenacházíme stále střízlivější přístup „veřejného mínění“ k naší nedávné minulosti, ale také k často kritizovanému ideologicky zabarvenému výkladu dějin před rokem 1989. Samozřejmě to neodmyslitelně souvisí i se současnou relativně vysokou popularitou KSČM v našich zemích, když se dnes kde kdo křečovitě, pateticky a pokrytecky ukájí v tirádách o zločinnosti komunismu (aniž by tím zde samozřejmě zločinnost komunistického režimu byla autorem článku dávána v potaz). Bohužel, řada příkladů dokazuje, že bující český nacionalismus (vyjma toho komunistického samozřejmě), navazující tak trochu na tradice československé třetí republiky, alibisticky šahá po frázi „zkreslování dějin komunisty před rokem 1989“, aby oživil některé staré mýty. Střízlivější (bezpochyby také ideologicky odůvodněný) pohled normalizačních komunistických dějepisců na strategickou roli „pražského povstání“ nebo na problematiku Heydrichiády je trnem v oku patriotismem zaslepených novodobých vykladačů dějin, nejen nafukujících význam domácího odboje, ale i glorifikujících pofiderní aktivitu jedinců (zejména z prvních let existence Protektorátu), nezodpovědně páchajících zločiny na německých úřednících (viz. např. znovuobživlý vlastenecký humbuk kolem „pozapomenuté legendy českého odboje“ Jana Smudka). Když byla před několika lety otevřena diskuse o odškodnění českých totálně nasazených, šířila se lživá dezinformace, že komunistický režim problematiku totálně nasazených „paradoxně záměrně tabuizoval.“ Kde je třeba vlastenecké mýty trochu oživit a nafouknout, poslouží odůvodnění, že komunističtí dějepisci souvislosti záměrně ututlávali. Z velké části tomu nelze namítat, jindy však je výklad dějin ideologizován dnešními patriotsky zaměřenými vykladači. Zkreslující dějepis z úst bývalého komunistického režimu jim k tomu slouží jako alibi.
Trochu jiným způsobem vyzněl antikomunistický alibismus ze zmiňované výstavy, která – Bůh ví proč – obcházela odpovědnost domácího odboje i londýnského exilu, odpovědnost Československé strany národně socialistické včetně jejího představitele Prokopa Drtiny apod. Byl to kalkul nebo to byla obava z reakce „vlasteneckých“ organizací? A bylo vůbec ideologického výkladu k napáchaným zločinům v pohraničí třeba? Když už, proč tak jednostranného? Bylo třeba zacházet až k Marxovi, Engelsovi a Leninovi?
Právě toho se šikovně chytla tisková mluvčí KSČM, paní Monika Hoření, ve svém článku v Haló novinách (2.3.2009), titulovaném všeříkajíc „Ostudná výstava brázdící severočeská města“, aby mohla zároveň zpochybňovat zločinnost a řízenost zločinů napáchaných třetí republikou na Němcích. Očividně jí nebyla po chuti celková tématika výstavy a nepřímo zpochybňovala zločiny takto: „Pravda je taková, že pokud během odsunu (zejména divokého) k excesům docházelo, byly to útoky jednotlivců, kteří byli vedeni pomstou za mnohé krutosti německých fašistů během války. Nejednalo se však o proces záměrně řízený československými úřady. Na to také v průběhu diskuse poukázal průvodce z Pečkárny, člen Českého svazu bojovníků za svobodu, který položil důraz na odlišení vyhlazení obce Lidice, coby aktu nacistického státu, od excesů při poválečném odsunu Němců, coby aktivit jednotlivců.“ Pokud tedy paní Hoření mluví o individuální pomstě „za krutosti německých fašistů“, nechť vezme na vědomí, že málokterý z pachatelů v českých řadách byl osobně skutečně nějakými „krutostmi“ během existence Protektorátu konfrontován, nelze tedy akceptovat motiv individuální pomsty. A hlavně: Existují také jednoznačně podložené výzvy domácího odboje a exilových představitelů, které podněcovaly v českém obyvatelstvu tyto excesy. Jednalo se o cíleně šířené a tolerované násilnosti. Počet takto zlikvidovaných Němců vrhl lidickou tragédii dokonce i ve svůj stín.
Paní Hoření se ve svém článku několikrát ohání dezinformací ohledně „vyhnání Čechů z pohraničí“ v roce 1938, ale skutečné vyhnání miliónů lidí na základě národnostní příslušnosti ze země se zdráhá označit přiměřeným slovem. Snad nejfrekventovanějším argumentem, s kterým se v diskusích o téhle problematice setkáváme, je tvrzení, že nelze zamlčovat příčinné souvislosti „odsunu“ a je třeba vždy zmiňovat, co k tomu vedlo, a že příčinu nelze zaměňovat za následek. To je samozřejmě správný argument, a je skutečně nejvyšší čas, aby jen paní Hoření začala uplatňovat i v praxi a to důsledně, a nepokoušela se začínat psát dějiny rokem 1938 a „vyhnáním Čechů“ z pohraničí, nýbrž vrátila se alespoň o dalších 20 let zpět! Toto doporučení patří i hlavě českého státu, která se - jak se dalo očekávat – ve svém dopise výstavou „konsternovaným“ komunistům neštítila bagatelizování násilností morálně podpořit: „Jsem přesvědčen, že o mém dlouhodobém a konzistentním postoji k tématu poválečného odsunu nepochybujete. Vím, že bezprostředně po válce docházelo vůči Němcům k řadě individuálních odporných činů… je však znovu a znovu nutné si připomínat, co těmto událostem, předcházelo. Nelze připustit, aby se příčina zaměňovala za následek.“
Těmto „individuálně odporným činům“, jak tomu říká Klaus, předcházelo několik doložených „individuálně odporných výzev“ ze strany odboje a představitelů exilu k teroru, zde malý výběr:
.
„… A přesto potřebujeme, aby v Sudetech teklo hodně krve, a to ze dvou důvodů: a) aby si Němci po celé generace pamatovali, jak hrozné následky měl jejich hřích, spáchaný na Československu a na Evropě zapříčiněním války. Hrůzy musí být tak veliké, aby strašily sudetské Němce po desítky let. b) aby se opravdu německá minorita zdecimovala co nejvíce.“ (československý vojenský atašé v Londýně z memoranda „Náš boj“ o cílech zápasu československého odboje, 18. ledna 1940 )
---
„10. V otázce našich Němců dává Vám president k tomu, co řekl ve Státní radě, ještě toto vysvětlení: Pokud jde o mezinárodní řešení této otázky, závisí a bude mnoho záviset ještě na vývoji konečné fáze války. Poměr k Němcům i k Německu, ke způsobu, jak s Německem naložit po válce a tudíž také k tomu, co udělat s našimi Němci, se vyvíjí v celém světovém veřejném mínění stále k lepšímu tak, jak to náš národ potřebuje. Počítáme dnes tedy s možností provedení transferu našeho německého obyvatelstva. Nelze však dnes definitivně říci, že by celých více než tři miliónů Němců mohlo být transferováno na základě nějaké mezinárodní úpravy. Touto cestou bude možno snad se jich zbavit jen zčásti, snad maximálně asi dvou miliónů a nemůžeme tedy spoléhat a vyčkávat mezinárodního řešení. Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami ihned v prvních dnech po osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu před občanskou revoltou proti nim v prvních dnech revoluce, a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisti bránit a klást odpor, bylo v revoluci pobito. Na to stále myslete a na to musí být připraven celý národ.“ (Benešův politický tajemník, politik národně socialistické strany Prokop Drtina ve zprávě k domácím odbojovým skupinám, v Londýně 16.7.1944)
. „K bodu 10-11: Rozumíme a bude připraveno vše, aby tímto směrem byly svedeny davové instinkty, nahromaděné k výbuchu pomsty, ostatně zcela přirozeně.“ (odpověď na předchozí instrukce Prokopa Drtiny směrované domácímu odboji, zaslané V.Tůmou z Prahy 1.9.1944 a vyjadřující mínění domácího odboje.)
---
„Až přijde náš den, celý národ se vrátí ke starému husitskému pokřiku „Řežte je, bijte, žádného nešetřete.“ Každý si musí sehnat vhodnou zbraň, aby mohl zasáhnout Němce. Ne - li pušku, pak něco jiného, co řízne, píchne nebo uhodí." (Gen. Sergej Ingr v českém vysílání londýnského rozhlasu 3.11.1944)
---
„Soudím, že v naší nové republice by nemělo být z němčiny dovoleno mluvit více, než jen právě tato tři slovíčka: Heim ins Reich! Ale abychom toho cíle dosáhli, musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat. A každému jednotlivému členu národa zde připadá dějinná odpovědnost. Každý z nás musí pomoci v čištění vlasti. Také armáda musí pomoci.“ (Dr. Prokop Drtina na schůzi Československé strany národně socialistické v pražské Lucerně 17.5.1945)
---
„Krátce, náš domácí boj a převrat v této válce bude a musí být revolučně a vojensky organizovaný a násilný a bude a musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný.“ (Dr. Edvard Beneš ve „Státní radě Československé v Londýně 3.2.1944)
A něco k motivaci a cílům etnické čistky:
„Ruský národ a český a všechny národy slovanské jsou nepřemožitelné, protože slovanský lid bojuje za pravdu a svobodu proti nenáviděnému fašistickému jhu. Pravda zvítězí vždycky! Všemi slovanskými, národními spojenými silami bylo dnes zakončeno rozdrcení německých sil. Spojí-li se národy Slovanů pod vedením soudruha Stalina, vždycky zvítězí. V to dnes všichni věříme. Dnes se zakončilo to, co se muselo zakončiti. Tato porážka i rozdrcení znamená nenávratný konec německého fašismu.“ (Sovětský plukovník Ivan Vasiljevič Gudimov ve svém projevu v Praze na Václavském náměstí 9.5.1945)
---
„Národe československý!... Dnes… tvoříme novou republiku. Nový lepší domov Čechů a Slováků, bez příživníků a ssavců české krve. Příští náš život si uspořádáme tak, jak nám v těchto dnech adresoval slova pan president Dr. Ed. Beneš… Náš stát bude národní Čechů a Slováků.“ (Z prohlášení Ústředního Národního výboru v Praze z května 1945.)
---
„Bude třeba nově formovat politické strany a zredukovati jejich počet proti době předválečné, nově vytvářet poměr Čechů a Slováků a vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést. Heslem nám budiž: Definitivně odgermanizovat naši vlast, kulturně, hospodářsky, politicky.“ (Dr. Edvard Beneš na Staroměstském nám. v Praze 16.5.1945)
---
„Snad se bude někomu zdát, že není správné mluvit o Němcích, když by se mělo mluvit pouze o nacistech. Omyl!... Není rozdílu mezi němectvím a nacismem… Není Němců dobrých, jsou jen špatní a ještě horší… Není ani Němců demokratických, nebo je jich mizivě málo. Každý Němec je především imperialista, chamtivec a otrokář… Povinnost naší generace je nejen zajistit české pohraničí, ale vštípit tyto pravdy o německém národě do duší naší mládeže. Český otec, který nevychová dítě k nenávisti vůči německé lžikultuře a nelidskosti, je nejen špatný vlastenec, ale také špatný táta.“
(novinář Ivan Herben v brožuře „My a Němci, Dějinný úkol strany národně socialistické při vystěhování Němců z Československa“, Praha 1945)
---
„Velké tři vítězné mocnosti … přijaly zásadu, že německý problém v Československu má být vyřešen tak, že Němci mají naši zemi opustit. Toto rozhodnutí tří velmocí je pro náš národ tak dalekosáhlého a úžasného rozsahu, že snad v dočasné chvíli je ani nedovedeme plně docenit a jeho nedozírný historický význam pro budoucí národní rozvoj zhodnotit. Není vůbec přehnané, řekne-li se, že je to největší diplomatické a politické vítězství, jakého kdy náš národ v celé své dlouholeté historii věčného boje o svou existenci proti německému národu dosáhl.“ (Politik Prokop Drtina v brožuře „My a Němci, Dějinný úkol strany národně socialistické při vystěhování Němců z Československa“, Praha 1945)
---
„Až přijde náš den, celý národ se vrátí ke starému husitskému pokřiku „Řežte je, bijte, žádného nešetřete.“ Každý si musí sehnat vhodnou zbraň, aby mohl zasáhnout Němce. Ne - li pušku, pak něco jiného, co řízne, píchne nebo uhodí." (Gen. Sergej Ingr v českém vysílání londýnského rozhlasu 3.11.1944)
---
„Soudím, že v naší nové republice by nemělo být z němčiny dovoleno mluvit více, než jen právě tato tři slovíčka: Heim ins Reich! Ale abychom toho cíle dosáhli, musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat. A každému jednotlivému členu národa zde připadá dějinná odpovědnost. Každý z nás musí pomoci v čištění vlasti. Také armáda musí pomoci.“ (Dr. Prokop Drtina na schůzi Československé strany národně socialistické v pražské Lucerně 17.5.1945)
---
„Krátce, náš domácí boj a převrat v této válce bude a musí být revolučně a vojensky organizovaný a násilný a bude a musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný.“ (Dr. Edvard Beneš ve „Státní radě Československé v Londýně 3.2.1944)
A něco k motivaci a cílům etnické čistky:
„Ruský národ a český a všechny národy slovanské jsou nepřemožitelné, protože slovanský lid bojuje za pravdu a svobodu proti nenáviděnému fašistickému jhu. Pravda zvítězí vždycky! Všemi slovanskými, národními spojenými silami bylo dnes zakončeno rozdrcení německých sil. Spojí-li se národy Slovanů pod vedením soudruha Stalina, vždycky zvítězí. V to dnes všichni věříme. Dnes se zakončilo to, co se muselo zakončiti. Tato porážka i rozdrcení znamená nenávratný konec německého fašismu.“ (Sovětský plukovník Ivan Vasiljevič Gudimov ve svém projevu v Praze na Václavském náměstí 9.5.1945)
---
„Národe československý!... Dnes… tvoříme novou republiku. Nový lepší domov Čechů a Slováků, bez příživníků a ssavců české krve. Příští náš život si uspořádáme tak, jak nám v těchto dnech adresoval slova pan president Dr. Ed. Beneš… Náš stát bude národní Čechů a Slováků.“ (Z prohlášení Ústředního Národního výboru v Praze z května 1945.)
---
„Bude třeba nově formovat politické strany a zredukovati jejich počet proti době předválečné, nově vytvářet poměr Čechů a Slováků a vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést. Heslem nám budiž: Definitivně odgermanizovat naši vlast, kulturně, hospodářsky, politicky.“ (Dr. Edvard Beneš na Staroměstském nám. v Praze 16.5.1945)
---
„Snad se bude někomu zdát, že není správné mluvit o Němcích, když by se mělo mluvit pouze o nacistech. Omyl!... Není rozdílu mezi němectvím a nacismem… Není Němců dobrých, jsou jen špatní a ještě horší… Není ani Němců demokratických, nebo je jich mizivě málo. Každý Němec je především imperialista, chamtivec a otrokář… Povinnost naší generace je nejen zajistit české pohraničí, ale vštípit tyto pravdy o německém národě do duší naší mládeže. Český otec, který nevychová dítě k nenávisti vůči německé lžikultuře a nelidskosti, je nejen špatný vlastenec, ale také špatný táta.“
(novinář Ivan Herben v brožuře „My a Němci, Dějinný úkol strany národně socialistické při vystěhování Němců z Československa“, Praha 1945)
---
„Velké tři vítězné mocnosti … přijaly zásadu, že německý problém v Československu má být vyřešen tak, že Němci mají naši zemi opustit. Toto rozhodnutí tří velmocí je pro náš národ tak dalekosáhlého a úžasného rozsahu, že snad v dočasné chvíli je ani nedovedeme plně docenit a jeho nedozírný historický význam pro budoucí národní rozvoj zhodnotit. Není vůbec přehnané, řekne-li se, že je to největší diplomatické a politické vítězství, jakého kdy náš národ v celé své dlouholeté historii věčného boje o svou existenci proti německému národu dosáhl.“ (Politik Prokop Drtina v brožuře „My a Němci, Dějinný úkol strany národně socialistické při vystěhování Němců z Československa“, Praha 1945)
Pramen:
Citáty z projevů prezidenta Beneše a českých politiků k zacházení s Němci (Pavel Neústupný, Franz Chocholatý Gröger, Go East Mission, verze z října 2008, vyjma citáty č. 4, 7, 8)
Lidový deník, 10.5.1945 (faksimilie)
Pozadí odsunu, N. N. Střední Evropa č.17/1990 s. 62
