Podíváme-li se na národnostní mapu střední Evropy z první poloviny 20. století, tak je z ní na první pohled jasně patrné, jakou zcela výjimečnou pozici zde vždy zaujímalo české obyvatelstvo obývající naše historické země. Žádný jiný takto početný středoevropský národ se z čistě geografického pohledu ve vztahu k „sousedství“ s německým jazykově-kulturním prostředím nenacházel ve srovnatelné situaci, jak tomu bylo právě v případě národa českého. Nejpozději po připojení Rakouska k Říši v březnu 1938 a s přihlédnutím k samotné národnostní mapě Čech, Moravy a Slezska musí být každému očividně ihned zřetelné: Čech se doposud prakticky nemohl pokládat za „souseda“ německých jazykových oblastí, nýbrž se geograficky vzato sám nacházel obklopen kol dokola němectvím. A není třeba dodávat, že z tohoto úhlu se na českomoravský prostor museli dívat i němečtí nacionální socialisté. Ti v něm viděli bezprostřední hrozbu destrukce. Českomoravské země se v roce 1939 nacházely takřka v srdeční oblasti nové Říše, cesta z hlavního města Říše do hlavního města Východní marky vedla přes Prahu. Že tedy muselo být jednou z hlavních priorit Německé říše uchovat tento „srdcový“ prostor politicky a strategicky do budoucna jednou provždy v naprostém stavu stability a loajality v proříšském smyslu tak, aby v tomto prostoru nenacházely útočiště síly, prostřednictvím kterých by Říše někdy mohla být takřka ve svém nitru oslabována nebo dokonce ohrožována, je podstatným logickým vyvozením z těchto zmíněných geografických skutečností.Teprve zviditelněním si této zásadní skutečnosti lze také objektivněji chápat skutečný popud dobových nacionálně socialistických úvah a teorií k poněmčení českomoravského prostoru či „odnárodnění“ českého národa. Při pohledu na českomoravský prostor se němečtí nacionální socialisté v první řadě museli ptát: jak do budoucna zajistit, abychom se v Praze jednoho dne mohli cítit vždy stejně sebejistě a tak bezpečně a neohroženě jako dejme tomu ve Východní marce, abychom tu za 300 let měli stejné zázemí jako dejme tomu v Bavorsku? Proto se Berlín musel zabývat otázkou Čechů úplně jinak a naprosto odlišným způsobem, než tomu bylo v otázce sousedských vztahů s germánskými Holaňdany, s Dány nebo se slovanskými Slováky nebo kupříkladu s Maďary. Kdyby však české země nebyly geograficky, historicky a kulturně v minulosti takto bytostně spjaty s německým kulturním prostředím, což například rozhodně nelze tvrdit o takovém slovenském národě, nikdy by se v hlavě Heydricha, Hitlera ani Franka nápad na „odnárodnění“ Čechů nezrodil. Problém totiž spočíval vždy v něčem jiném: v nebezpečí, které němečtí národní socialisté spatřovali vždy v tom, co bychom pro zjednodušení mohli nazvat „prvorepublikovým češstvím“ založeném na českém dějinném (protiněmeckém) mýtu. (Jsem si vědom komplexnosti pohnutek k „protiřířsskému“ smýšlení protektorátních občanů, které mohou plynout z odporu vůči národnímu socialismu samotnému, z odporu „vůči Němcům“ jako takovým anebo neurčitým splynutím obou averzí. Tento příklad je z tohoto důvodu ne zcela dokonalý, nicméně „protinacistické“ smýšlení se často prolínalo se smýšlením protiněmeckým a naopak.)
Byla tu tedy zásadní otázka, jaké naděje skýtá možnost převychovat Čechy k novému, jakémusi novému, proříšskému češství, které by v jádru už nebylo protiněmecké? Vzhledem k vývoji společných staletých česko-německých vztahů a ke zkušenostem z něho nedával nikdo velké naděje tomu, že se Češi svým postojem v „dohledné“ době změní. Jak tedy co nejefektivněji přivést Čechy k loajalitě, jak je přivést do Říše? Jako nejspolehlivějším řešením se nabízelo tedy odpolitizování, dále tedy názorová izolace vlivu české inteligence a tzv. vedoucí vrstvy, která byla chápána jako semeniště „českého šovinismu“, převýchova (zejména české mládeže) a do budoucna jako 100%ní předpoklad záruky budoucí loajality Čechů k Říši – jejich rovnoprávné převedení k německé národnosti. Otevřený pokus s převýchovou české mládeže, ač v duchu hrdého „proříšského češství“, by jistě poskytl směrodatné výsledky. Tento pokus byl však přerušen ukončením války a nedostalo se mu tedy patřičného prostoru k účinné realizaci.
Z výše uvedeného tudíž jednoznačně vyplývá, z jakých pohnutek se rodila potřeba spřádat teoretické úvahy „odnárodnění“ či poněmčení Čechů. Byla to zásadně otázka stability v tomto středoevropském prostoru, stability v nitru Říše. To by také zároveň mohla být odpověď na vtíravou otázku: Proč na jedné straně slýcháváme o „nacistických plánech na vyhubení českého národa“ (často ve spojitosti s holocaustem Židů), proč diskutéři často ve spojitosti s „likvidací českého národa“ demonstrují své lingvistické znalosti oháněním se slovem „Untermenschen“, proč ale na druhé straně nic nezaznamenáváme o nějaké plánované germanizaci či likvidaci národa slovenského a o poněmčení - tedy řečeno slovy našich diskutérů – o „likvidaci“ germánských Holanďanů prostřednictvím poněmčení? Přitom poněmčit Holanďany by z jazykového a biologického hlediska nebyl zas tak náročný úkol. Proč by býval měl dle jistých výkladů Čechy po válce postihnout v podstatě tvrdší osud než Slováky?
Kdybychom bez přemýšlení uvěřili valné části českých historiků, museli bychom nekriticky přijmout tezi, kterou razí (zde reprezentativně uvedena jako názorný příklad za všechny) vojenský historik Jan B. Uhlíř: „Skutečnost, že Češi přežili období protektorátu s relativně malými ztrátami a nebylo s nimi zacházeno například jako se Židy či Poláky, není ovšem náhodná. Od smutného osudu obou jmenovaných národů je zachránilo to, že Třetí říše neměla dostatečný počet kvalifikovaných pracovních sil, jež by v protektorátním průmyslu mohly obratem nahradit zkušené české dělníky.“ (Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, strana 360) V té či oné podobě je toto svévolné zkreslující vysvětlení prezentováno často. Z pohledu „čecháčkovství“ je to sice vysvětlení příznivé. Jinak má své logické slabiny.
Nutno dodat, že z citátu plyne logické vyvození, že Slováky tedy od smutného osudu Židů a Poláků zachránil zřejmě jenom fakt, že Třetí říše nedisponovala kvalifikovanými pracovními silami, které by ve vysoce vyvinutém průmyslu Slovenského štátu obratem mohly nahradit zkušené slovenské dělníky. To je ovšem holý nesmysl, protože nejen sám Adolf Hitler považoval Slovensko za hospodářsky bezvýznamný „pastevecký stát“. A vycházeje pak dále z logických úvah mnoha diskutérů - Slováci na rozdíl od Čechů nebyli vystaveni hrozbě likvidace (=germanizace) svého národa, protože zřejmě disponovali v rámci „rasové inventury“ lepšími hodnotami než příslušníci českého národa (a o to více zároveň lepšími hodnotami než sudetští Němci?). Otázky nad otázky, které odhalují mnohá prohnilá ale přesto populární „historická vysvětlení“ z jejich manipulativnosti.
Uvedli jsme si tedy zásadní pohnutky teoretických úvah o germanizaci. Germanizaci se jako takové běžně připisuje ráz likvidace. Likvidaci obvykle pojíme s něčím násilným a nepříjemným. V prvé řadě je si třeba uvědomit, že by se nejednalo o nějakou násilnou formu, prováděnou ze dne na den. Už sám Adolf Hitler uváděl na své poradě ze dne 23. 9. 1940, že z „historických a rasově politických důvodů“ považuje germanizaci „u větší části národa Čechů za možnou“. Rasově neupotřebitelná a protiříšsky smýšlející část národa však podle něj měla být vyloučena resp. podrobena tzv. Sonderbehandlung. Podstatný je i jeho tehdy prezentovaný názor, že na to však počítal s obdobím 300 let!
Češi měli být ke změně národnosti přivedeni cestou různých lákadel, která rozhodně nezaváněla utrpením, o kterých píše v citované pasáži Jan B. Uhlíř. V souvislosti atraktivizace změny národnosti započala diskuse už velmi brzy po zřízení Protektorátu. Není bez zajímavosti ocitovat část toho, co již 12. 7. 1939 napsal k „českému problému“ zmocněnec branné moci gen. Friderici:
„Velká masa českého národa, dělníci a rolníci, myslí méně na české národní cíle než na zvýšení své sociální úrovně. Bude-li Německo v tomto směru jejich přání a požadavky brzy zřetelně a dalekosáhle prosazovat na úkor jejich podnikatelů, vysloví se zaměstnanci pro německé vedení … Rozsáhlé přebírání českých sezónních dělníků do německého hospodářství. Tím se zanese do českého národního života národně socialistická a nacionální ideologie. Naučí se koneckonců německy cítit a myslet.
S ohledem na podmínky v Protektorátě, o nichž byla zmínka v úvodu, a v zájmu velkého cíle rozbití české vůdcovské vrstvy muselo by se počítat s přijetím českých živlů do velkoněmeckého prostoru jako s nutným zlem.
Příklady:
a) povolání českých vědců na německé vysoké školy.
b) Povolání českých hospodářských pracovníků do německých podniků.
c) Přivedení techniků a odborných dělníků do Německa.
d) Výměna lékařů.
e) Převzetí českých studentů německými vysokými školami.
f) Převzetí českých statkářů jako německých rolníků.
g) Bylo by podle mého názoru také možné zaměstnávat bez nebezpečí zvlášť vybrané bývalé příslušníky česko-slovenské armády v německých soukromých podnicích (kromě zbrojního průmyslu).
Kdyby se tyto živly neosvědčily a kdyby se nepřeorientovaly, pak je přece beze všeho můžeme poslat zase domů. Při přizpůsobivosti Čechů lze však s určitostí očekávat, že většina z nich se jako jednotlivci ve velkém německém prostoru v krátké době přeorientuje, že bude hrda na svou vážnost a svůj příjem a že se bude už v příští generaci cítit jako Velkoněmci.“
Ještě zajímavěji to pojal K.H. Frank ve svém návrhu z 28. 8. 1940, který byl předán Vůdci:
„Úspěšné asimilační pokusy dřívějších staletí, čímž vznikla výše popsaná rovnost rasové úrovně miliónů Čechů s Němci, a přitažlivá síla nové říše umožňují a způsobují, že se zdá pravděpodobným přivést několik miliónů Čechů ke skutečné změně národnosti. … Přes systematicky prováděnou politickou neutralizaci a odpolitizování je třeba dospět nejdříve k politické (duševní) a pak k národní asimilaci českého národa, aby se konečně dosáhlo skutečné změny národnosti. Tento proces bude muset probíhat jak na samotném území Protektorátu, tak i ve vnitroněmeckém prostoru. Ve všech oblastech života národa je třeba uplatňovat pružně, rozmanitě a pestře plánovité a cílevědomé metody. Tady lze jen v hrubých obrysech naznačit některé z nich:
Dělnictvo: Zvýšení životní úrovně – Účast na sociálních vymoženostech národního socialismu (DAF, KDF – poskytování podstatných výhod při přiznání k němectví, vyloučení jakékoliv difamace) – Velkorysá výměna pracovišť se starou říší, včetně přestěhování rodin – Jako lákadlo zachovat jisté odstupňování mezi starou říší a Protektorátem – Posílání služek do staré říše – rovněž číšníků, sluhů, hudebníků atd.
Rolnictvo: Účast českých rolníků na výhodách německé, rolnictvu příznivé, agrární politiky – Dobrá tržní a cenová politika – Způsobilost vlastnit dědičný statek jen pro německé rolníky – (Sídliště německých branných rolníků podél východních hranic).
Buržoazie: Hmotně podporovat obchod a řemesla – Úřednictvu poskytovat společenské výhody – Individuální možnosti – Povyšování – Udělování vyznamenání.
Mládež: Základní změna školního vzdělání – Vymýtit český dějinný mýtus – Výchova k říšské myšlence – Bez dokonalé znalosti němčiny žádný postup – Nejdříve zrušení středních škol, potom i škol národních – Už nikdy české vysoké školy, jen přechodně „Collegium bohemikum“ při německé universitě v Praze – Nejdříve dvouletá povinnost pracovní služby, pak povinná vojenská služba – Přiznání cti, že se mohou stát německými důstojníky. …
Moje stanovisko vychází z úmyslu germanizovat prostor a lidi v Protektorátě. Nezabývá se proto otázkou absolutního „deklasování“ českého národa z rasových důvodů v pouhý pomocný národ (stanovisko askari!), který by byl ve společenské klatbě a s nímž by muselo být zakázáno uzavírat sňatek. Praktická proveditelnost totálního deklasování se považuje spíše za neproveditelnou a předpokládá se jen individuální deklasování jako zvláštní metoda „zvláštního zacházení“ podle D II/2. Na základě vývodů tohoto pamětního spisu se totální deklasování nejeví ani nutné, ani žádoucí, protože řešení české otázky a tím konečné pacifikace staletého českomoravského ohniska v Evropě lze dosáhnout navrženou cestou.“
*********************************
Na tomto místě bych tedy hned rád odpověděl na diskusní příspěvek čtenáře.
„Když se uskutečňoval plán tzv. „konečného řešení židovské otázky“, také tu slovo likvidace nezaznělo, nehovořilo se o plynových komorách a spalování v krematoriích, ale mluvilo se o odeslání Židů na východ, kde budou „pracovat“. Taková místa pro „evakuaci“ se skutečně našla pro šest milionů zavražděných evropských Židů.“
Na uvedený citát jsem vlastně odpověděl v řádcích nad nimi. Srovnávat řešení „českého problému“ se židovskou otázkou je v tom lepším případě omylem, v tom horším případě (viz citovaný historik) pokusem hrubě zkreslovat naše národní dějiny. Důvody, proč oba případy nelze stavět ani v nejmenším do stejné roviny, jsem v předchozích odstavcích uvedl. Vysvětlení, proč se tomu v české historiografii a publicistice přesto děje, jsem podal v předchozích příspěvcích.
„Mimochodem z celkového počtu 105 lidických dětí zůstalo naživu jen sedmnáct. Devět bylo adoptováno německými rodinami a sedm nejmenších do 1 roku bylo umístěno v Praze v německém dětském domově (jeden chlapec v domově zemřel, tedy jich zůstalo šest). Po lidické tragédii se matkám narodilo sedm dětí, naživu zůstaly jen dvě. Jeden chlapec se narodil v koncentračním táboře, ale po porodu byl ihned usmrcen. Tedy 17 „rasově vhodných“ proti 87 „rasově nevhodných“ ke germanizaci. Nebylo by přece problémem germanizovat všechny děti, ale byly „rasově nevhodné“!“
Příklad lidického zločinu je specifický už jenom proto, že zavražděny byly osoby, které s vraždou Heydricha neměli nic do činění, místo aby byli potrestáni pouze pachatelé. Usmrceni či jinak sankciováni byli lidé, kteří na atentátu neprokázali žádnou vinu. Výběr „poněmčitelných dětí“ včetně následné „zacházení“ s dětmi ostatními neproběhl na základě běžných kritérií. Případ je tudíž specifický.
„Už „přesídlení k Ledovému moři“ lze nazvat zločinem. Kdyby snad Češi přijali „zastávání výsostného postavení mezi tamními národy“ - a patrně by se našli mezi nimi čeští nacisté, kteří by souhlasili s nadřazeným postavením - byla by to morální destrukce Čechů, kteří by tak přejali nacistickou rasovou teorii a považovali se za nadřazené jiným národům.“
Čeští „nacisté“ by mezi přesídlenci v žádném případě nevyskytovali. Vyplývá to z ostatních předchozích úvah Reinharda Heydricha. Přesídlení by se týkalo Čechů „špatné rasy“ a zároveň „špatně smýšlejících“.Určitým „nadřazeným postavením“ či chováním (například vůči Ukrajincům, Cikánům, Vietnamcům, černochům) mimochodem i dnes disponuje velké procento českých spoluobčanů, aniž by toto jejich chování vycházelo z přijmutí „nacistické rasové teorie a považovali se za nadřazené jiným národům“. Nicméně chování a smýšlení těchto našich průměrných spoluobčanů nasvědčuje, že povýšené chování zdaleka nemusí být sebereflexně chápáno jako vlastní morální destrukce. Domnívám se, že adaptabilita příslušníků našeho národa na tyto poměry by byla poměrně veliká.
„Třebaže Heydrichova teorie se týkala Čechů, nelze ji vytrhovat z kontextu postoje k těm národům, které byly rasovou teorií označovány za rasově méněcenné podlidi.“
Heydrichovu teorii týkající se Čechů nelze z tohoto kontextu vytrhnout, protože sem už ve své podstatě prokazatelně nepatří. Naopak, je zde záměrně vytvářena souvislost, která neexistuje. V celé polemice je opomíjeno, že ve vztahu k Čechům šlo při rasových ohodnoceních čistě o jejich adaptabilnost k poněmčení v rámci řešení stability českomoravského prostoru a o nic více. Z toho, co bylo na začátku článku napsáno, je patrné, co bylo skutečným důvodem k rozvíjení těchto teorií. Naopak neexistoval důvod vytvářet podobné teorie např. ve vztahu k národu slovenskému, španělskému, italskému, poněvadž nikdo neměl ani sebemenší potřebu uvažovat ani sekundu o případné germanizaci Slováků či Španělů. Přitom můžeme vycházet z toho, že výsledky adaptabilnosti k poněmčení by v případě českého národa dopadly podstatně příznivěji než v případě obyvatel střední Itálie či Španělska. Pokud bychom tedy vážně uvěřili překrucování v podání mnohých českých historiků a publicistů, měly být německým nacionálním socialismem tedy vyhlazeny, zlikvidovány či zgermanizovány prakticky všechny ostatní evropské národy. Naopak, pokus stavět problematiku české otázky do kontextu holocaustu Židů je tolerovaná zvrácenost sloužící „čecháčkismu“.
