pátek 28. května 2010

Národní soud (15.1.1946 - 4.5.1947)

Franz Chocholatý Gröger
Související články: Vyrovnání se s válečnou minulostí do obnovení platnosti retribučních dekretů - Hrdelní retribuce
Protektorátní vláda generála Eliáše.
Dne 19. června 1945 byl vydán dekret č, 17/1945 Sb. o Národním soudu jako jeden z retribučních dekretů presidenta E. Beneše. Jím byl zřízen Národní soud se sídlem v Praze, jemuž příslušela agenda retribučního soudnictví v případech zvlášť vyjmenovaných osob § 2 citovaného dekretu. Dopustili-li se činů trestných podle dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (v dalším retribuční dekret), státní prezident tzv. protektorátu, členové tzv. protektorátních vlád, členové ústředního vedení Vlajky, členové Kuratoria pro výchovu mládeže, členové výboru a činovnicí České ligy proti bolševismu, vedoucí činovnicí Národní odborové ústředny zaměstnanců a Svazu zemědělství a lesnictví, novináři, kteří propagačně sloužili vládě vetřelců v denním tisku, nebo vůbec osoby, které byly vedoucím postavením v životě politickém, vysokým úřadem, vysokou funkcí velitelskou nebo význačným místem v životě hospodářském vázány být svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem, budou souzeni Národním soudem jakožto soudem trestním.

Obviněný měl sice právo na obhájce, ale proti rozhodnutí soudu nebyl přípustný opravný prostředek a v případě vynesení rozsudku trestu smrti musel být tento vykonán do dvou hodin a případná milost neměla odkladný účinek. Poprava musela být vykonána veřejně. Zvláštností tohoto soudu byla, že tento soud plnil funkci tzv. čestného soudu. Osoby, na které se působnost soudu vztahovala, byly tímto soudem souzeny, aniž se dopustily trestného činu. Stačilo, aby se „nechovaly po 21. květnu 1938, jak by se slušelo na věrné a statečné občany československé“. Sankcí byla ztráta volebního práva, práva svolávat a účastnit se veřejných shromáždění, organizovat se v politických spolcích a vydávat nebo redigovat časopisy či politické publikace či do časopisů či publikaci psát. (1) Toho bylo plně využito před volbami a při volbách 1946, kdy byly vyloučené z politického klání politické strany mající ve volbách 1935 velkou voličskou základnu.

Jednalo se především o Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu (Agrární) (volby 1935: 1,176.620 hlasů), Čsl. živnostenskou obchodnickou stranu středostavovskou (448.049 hlasů), Autonomistický blok (564.273 hlasů), Národní sjednocení (458.351 hlasů), Krajinskou křesťansko-sociální stranu a maďarskou národní stranu (291.837 hlasů), tedy strany nepříliš nakloněné E. Benešovi. Byly povolené toliko tři strany socialistického bloku (Komunistická strana Československa, Čsl. sociálně demokratická strana dělnická, Čsl. strana národně-socialistická) a Čsl. strana lidová (na Slovensku ještě v roce 1944 vznikla Demokratická strana) v rámci Národní fronty. Byly tím položeny základy budoucího národně socialistického totalitárního státu. Hovořit o ČSR v letech 1945-1948 jako o demokratickém státě je iluze a lež.
.
Vraťme se k Národnímu soudu. Přednosta, jeho dva náměstci a předsedové senátů museli být soudci z povolání a jmenoval je president na návrh vlády. Soudci z lidu nemuseli být práva znalí, avšak na rozdíl od svých kolegů u mimořádných lidových soudů museli přihlížet k jistým právním normám. Tito soudci z lidu byli jmenováni vládou na základě seznamů pořízených zemskými národními výbory v Praze a Brně. Proti mimořádným lidovým soudům před Národním soudem platily předpisy obecného soudního řízení a obecná ustanovení trestního řádu. (2).Koncem listopadu 1945 se v Novém slově objevila zpráva, že od prosince budou před Národní soud konečně postaveni "nejvyšší zrádcové národa". Národní soud měl zasedat až do května 1946. Původně plánovaný proces s novináři měl být odložen, neboť panovaly obavy, že by se tak soud vynesenými tresty smrti nad novináři mohl připravit o svědky v procesu se členy protektorátní vlády. Zahájení zasedání soudu se však zdrželo, neboť 12. prosince členové Národ­ního soudu složili předepsaný slib. Zdržení bylo podle vyjádření ministra Drtiny způsobeno průtahy s pořizováním seznamů soudců z lidu na zem­ských národních výborech a složitou přípravou vyšetřovacích materiálů. Ve svých pamětech Drtina píše, že zdržení bylo zaviněno změnou v obsazení funkce přednosty Národního soudu. Jmenování Ferdinanda Richtra bývalým ministrem Stránským bylo zpochybněno a tak se hledal nový kandidát. Přednostou byl pak jmenován předseda senátu pražského trestního soudu František Tomsa, který pak byl do funkce jmenován. (3)
.
Dne 15. ledna bylo zahájeno první hlavní přelíčení před Národním soudem týkající se kolaborace vojenských čini­telů - generál Robert Rychtrmoc a generál četnictva Oto Bláha byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni, major generálního štábu Gustav Mohapl dostal 24 let žaláře. Drtina ve svých pamětech píše, že došlo k "lidové demonstraci" proti tomu, že soud povolil rodi­nám popravených veřejnou kremaci ve strašnickém krematoriu. "Musili jsme to vzít na vědomí, a tak později byli popravení po­hřbíváni diskrétně, jen v kruhu rodiny a blízkých příbuzných, v podstatě tajně, buď brzo ráno, nebo za večerního šera. " (4)
.
Státní prezident dr. Emil Hácha při návštěvě České 
dětské nemocnice. Foto: archiv Lukáše Beera
Od vydání retribučních zákonů vzbuzovala největší zájem otázka viny a trestu druhorepublikového a protektorátního presidenta dr. Emila Háchy. V dekretu č. 17/1945 Sb. se výslovně zmiňuje soudní zvážení jeho viny. V zájmu Beneše však bylo, aby možný proces s Háchou se vůbec nekonal, protože Benešova čistoskvosnost presidenta Obnovitele by byla značně poskvrněna. Emil Hácha byl 13. května 1945 převe­zen ze zámku v Lánech do upravené cely vězeňské nemocnice na Pankráci. Vyvstala tak otázka, zda ho bude možno vůbec soudit. Náměstek předsedy vlády Gottwald, ministři Kopecký a Ripka za­stávali na schůzi vlády 13. června 1945 jednoznačný názor, že "Hácha musí býti souzen a odsou­zen". Jeho zdravotní stav však nedával sebemenší naději, že by se mohl soudního řízení zúčastnit. Vše vyřešila jeho smrt 27. června 1945 a Hácha byl pohřben tři dny poté do rodinné hrobky na Vinohradském hřbitově v Praze. Před soud se nedostal František Chvalkovský, za Druhé republi­ky ministr zahraničních věcí a za války vyslanec protektorátu v Německé říši, který zahynul při náletu amerických hloubkových letců na dálnici u Berlína 25. února 1945. Emanuel Moravec ministr školství a národní (lidové) osvěty spáchal po vy­puknutí Pražského povstání 5. května 1945 sebevraždu. Národně socialistický ministr Jaroslav Stránský prohlásil, že považuje "za nej­větší neštěstí, že Moravec nepřežil revoluci", podobně jako národně socialistický minis­tr Prokop Drtina pokládal za "obtíž" retribuce, že "ti největší viníci Hácha, Moravec, Chvalkovský zemřeli". (5)
.
Předsednictvo vlády v březnu 1946 několikrát jednalo o tom, zda už samo členství v protektorátní vládě bylo trestným činem, nebo zda za takový čin lze považovat pouze aktivní účast na 15. březnu 1939. Nakonec došlo k ujednání, že trestným činem je aktivní účast na 15. březnu 1939. Proces započal 29. dubna 1946 a již od samého počátku rozbouřil politickou scénu. "Komunistický a sociálnědemokratický tisk referoval o procesu odpuzujícím způsobem, obžalovaní byli prohlášeni za zrádce národa a předem odsouzeni,(…) Úkolem soudního řízení bylo spíše souzení pomnichovské politiky než zjišťování subjektivní viny obžalovaných. Odsuzovaly se následky Mnichova, ale neodsuzoval se sám Mnichov." (6) Také národně socialistický ministr spravedlnosti Prokop Drtina nepopíral politický charakter procesu. Zde nešlo o spravedlnost, šlo zde také o hlasy volební. Národní prokurátor obžaloval nejprve pět z celkem šestnáctí členů protektorátních vlád zastávaje názor, že kdo z ministrů po 15. březnu 1939 setrval ve vládě, schvaloval okupaci a je tudíž vinen. Výjimkou měl být jen předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš, odsouzený berlínským Lidovým soudem za účast v od­boji k trestu smrti a popravený na střelnici v Praze-Kobylisích 19. června 1942. Před soud nebyl postaven ani ministr zemědělství v protektorátní vládě La­dislav Feierabend, který dokonce udržoval písemné spojení s Be­nešem a po útěku do emigrace v lednu 1940 byl až do února 1945 ministrem v exilové vládě v Londýně. Ten také s hodnocením soudu zásadně nesouhlasil: "Bývalí kolegové, s nimiž jsem sloužil v druhé vládě Syrového, ve vládě Beranově a pak Eliášově, byli představováni národu a cizině jako kolaboranti s Němci, kteří schvalovali okupaci a zrazovali národ. Byl jsem povolaným svěd­kem, abych to vyvrátil a řekl národu pravdu…“. (7) Nebyl však předvolán a Prokop Drtina odmítal také jeho žádost, aby byl postaven před soud jako obžalovaný. Nemohl proto před soudem dosvědčit, že prezident Beneš vzkazoval v listopadu 1939 protek­torátní vládě, aby se nevzdávala, neboť ji tehdy zřejmě nepoklá­dal za zločinnou, stejně jako svou odpovědnost za mnichovskou kapitulaci nepokládal za zradu. Beneš byl v písemném styku nejen s Eliášem, ale dokonce i s Háchou, ale nepřál si zveřejnění této věci.
.
Obr.: Protektorátní vláda s předesedou vlády Jaroslavem Krejčím: ministr vnitra Richard Bienert, ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec, ministr dopravy a techniky Jindřich Kamenický, státní president dr. Emil Hácha, předseda vlády a ministr spravedlnosti dr. Jaroslav Krejčí, ministr hospodářství a práce dr. Walter Bertsch, ministr zemědělství a lesnictví Adolf Hrubý a ministr financí dr. Josef Kalfus.

Nezávislost soudu byla mnohokrát porušena, výše trestů se projednávala ve vládě, sovětské orgány poža­dovaly na ministru spravedlnosti vynesení třech rozsudků smrti, svědci obhajoby byli napadáni v tisku a podobně. Národní prokurátor František Tržický nakonec navrhl dva tresty smrti, s tím souhlasila jen polovina soudců z lidu. Jelikož předseda senátu dr. Tomsa od­mítl hlasovat, dostal se proces opět na jednání předsednictva vlády 15. a 17. července 1946. Předseda vlády, vzniklé po pseudovolbách roku 1946, Klement Gottwald poža­doval realizaci "politické dohody" o výsledku procesu a navrho­val, aby politické strany Národní fronty zavázaly své zástupce v se­nátu (2 komunisté, 2 lidovci, 1 sociální demokrat, 1 národní soci­alista) k hlasování ve smyslu této dohody. Dr. Tomsa na protest proti těmto politickým zásahům podal rezigna­ci, ale ta nebyla přijata. Ministr Drtina navrhoval kompromis ­jeden trest smrti, především "z hlediska mravní a politické bu­doucnosti národa, abychom někdy v budoucnosti neměli deset­krát více quislingů". Senát mezitím rozhodl, neuložil trest smrti ani v jednom případě. Předsednictvo vlády výrok soudu nepřijalo. Ministr Drtina zařídil, aby se o deset dnů odložilo veřejné vynesení rozsudku. Mezitím se usilovně hledaly další dokumen­ty, umožňující obnovu procesu a rozšíření žaloby. Politikové zároveň přemlouvali členy senátu.

Dne 31. července 1946 vynesl Národní soud, za asistence asi 300 členů SNB, tento rozsudek: bývalí předsedové vlády Jaroslav Krejčí dvacetpět let a Richard Bienert tři roky těžkého žaláře, bývalý ministr ze­mědělství a lesnictví Adolf Hrubý doživotí, bývalý ministr dopravy a techniky Jindřich Kamenický pět let těžkého žaláře a bývalý minis­tr financí Josef Kalfus, který za okupace podporoval rodiny věz­něných, byl sice uznán vinným, ale nebyl potrestán. Komunisté ve vládě prosazovali možnost revize nebo obnovy soudního řízení s protek­torátními ministry. Byla jimi zorganizovaná rozsáhlá kampaň proti rozsudku, jejímž výsledkem bylo 318 protestních resolucí zaslaných Drtinovi a vládě. Ostatní protektorátní ministři byli souzeni v jiných procesech. Protektorátní ministr vnitra generál četnictva Josef Ježek byl uznán vinným, ale od potrestání bylo upuštěno. Proces s protektorátními ministry Eliášovy vlády Janem Kaprasem, ministrem školství a národní osvěty a Dominikem Čiperou, ministrem veřejných prací kona­ný dubnu 1947 skončil osvobozením obou obviněných (Kapras však deset dnů po svém propuštění zemřel). Čipera soudu prokázal svou odbojovou spolupráci s generály Eliášem a Lužou i fi­nanční podporu Slovenského národního povstání.

Rudolf Beran (1887-1954)
Ministr dopravy a náměstek předsedy vlády generála Eliáše, důvěrník prezidenta Háchy, Jiří Havelka byl souzen v procesu s předsedou vlády Druhé republiky Rudolfem Beranem a některý­mi členy jeho vlády. Proces byl zahájen koncem ledna 1947 a „byl nejdůležitějším politickým procesem v Česko­slovensku a přímo kabinetní ukázkou politické pomsty". Beran jako bývalý předseda agrární strany zakázané Košickým vládním programem byl označen za zrádce národa a škůdce republiky, i když obžaloba jen těžce sháněla důkazy viny. Později před sou­dem vyšlo najevo, že vyšetřovatelé nutili svědky ke křivým výpově­dím proti Beranovi, naopak svědkové obhajoby byli opomíjeni. Obžaloba využívala proti Beranovi i materiály z jeho obrany před nacionálněsocialistickým Lidovým soudem (za kontakty s odbojem dostal 10 let žaláře a od května 1941 až do konce války byl vězněn). Prokurátor žádal trest smrti za zločiny proti státu, vojenskou zradu, rozvracení mravního, národního a státního vědomí česko­slovenských občanů. Byl však uznán vinným jen za to, že dal sou­hlas k prodeji válečného materiálu Německu, že schvaloval oku­paci a podporoval nacionální socialismus, což by se však sotva dalo objektivně dokázat. Výrok soudu zněl na dvacet let těžkého žaláře, stejný trest byl za podobné přečiny vyměřen předsedovi mnichovské a první pomnichovské vlády armádnímu generálovi Janu Syrovému.

Jan Syrový (1888-1970)
Další tři obžalovaní byli osvobozeni: již zmíněný ministr Havelka, jehož zásluhou protektorátní vláda odmítla vydat protižidovské zákony, bývalý ministr vnitra Otakar Fischer a ministr vnitra v předmnichovské Hodžově vládě agrárník Josef Černý. Beran zemřel ve vězení 28. února 1954, generál Syrový byl v roce 1960 amnestován a zemřel v říjnu 1970. Na žádost jejich příbuzných podalo v roce 1994 Nejvyšší státní zastupitelství ministru spravedl­nosti stížnost pro porušení zákona poválečným Národním sou­dem ve věci odsouzení R. Berana a Syrového. Ministr Jiří Novák stížnost předložil Nejvyššímu soudu, ale ten ji 15. června 1995 za­mítl jako nepřípustnou s odůvodněním, že "podle současné práv­ní normy nelze hodnotit rozsudky mimořádných soudů, které vznikly podle Benešových prezidentských dekretů v roce 1945 a měly mimořádné pravomoci". Místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera vyslovil názor, že "dnes už se těžko může někdo pustit do dokazování tak staré trestní věci (…) Oběma se v pod­statě vyčítaly jen jejich stisky rukou a setkání s Němci, ale pojem kolaborace nelze hodnotit současným právem", dodal P. Kučera. (8)
.
Z nej­vyšších důstojníků československé armády byl odsouzen k trestu smrti též generál František Bartoš, ač působil v odboji a jeho vina byla dosti pochybná. Ve vězeňské nemocnici zemřel před soudem armádní generál Alois Podhajský, jeden z tvůrců naší armády. Generál vládní­ho vojska Jan Obručník se ve vazbě pokusil o sebevraždu a pozdě­ji byl odsouzen na doživotí, jeho kolega generál Libor Vítěz do­stal čtyři roky těžkého žaláře. Z dalších důstojníků byl generál Vác­lav Kuneš odsouzen na doživotí, generál Vojtěch Vladimír Klecanda a generál Jaroslav Eminger byli osvobozeni.
.
První předseda Národního souručenství Josef Nebeský byl vy­šetřován na svobodě a před soudem se dobře hájil, také svědkové vypovídali v jeho prospěch, takže byl osvobozen. Jeho dva kolego­vé Jan Fousek a Tomáš Krejčí, zároveň i činovnici Českého svazu pro spolupráci s Němci, byli uznáni vinnými, ale bylo upuštěno od jejich potrestání.
Jedním z dalších odsouzených mužů byl i bývalý funkcionář Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, Jan Svoboda (nar. 1921), který se ke konci války měl zúčastnit atentátu chystaného na Edvarda Beneše. Zcela nepovšimnut historiky zemřel koncem roku 2011. Přečtěte si exkluzivní článek Našeho směru.

Z vedoucích představitelů Vlajky byli odsouzeni k trestu smrti Josef Rys-Rozsévač, Josef Burda, Jaroslav Čermák a v nepřítomnos­ti Otakar Polívka, na doživotí Jindřich Thun-Hohenstein, k tres­tům žaláře na dvacet let Václav Cyphelly a osm let Jindřich Streibl. Z činovníků Kuratoria pro výchovu mládeže byli odsouzeni k trestu smrti Jan Svoboda a Eduard Chalupa (oběma prezident republiky změnil cestou milosti trest na doživotí), v nepřítomnos­ti též Karel Mihalíček a František Teuner (ten byl vzápětí vydán americkými okupačními úřady a rovněž omilostněn). K doživot­nímu žaláři byl odsouzen Josef Viktorin, k trestům žaláře na dvacetpět let Karel Žalud, na deset let Jiří Málek, na šest let Jaroslav Krigar a na čtyři roky Václav Krigar.

Za myšlenkou fyzické likvidace Edvarda Beneše stál na počátku roku 1945 německý poradce v Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, SS-Untersturmführer Krannich (na levé fotografii společně s generálním referentem Kuratoria Františkem Teunerem, který je blíže k objektivu). Atentát mělo provést 6 mladých mužů, mezi nimi v první řadě funkcionář Kuratoria, teprve 24-letý Jan Svoboda (portrét vpravo). Foto: Archiv Lukáše Beera

.Z činovniků České ligy proti bolševismu dostal Antonín Liška trest žaláře ve výši deseti let, Josef Drachovský jen osm měsíců a Karel Röhlich sedm měsíců. Ze Svazu zemědělství a lesnictví kromě již zmíněného Adolfa Hrubého byl souzen jen František Zmeškal, kterého soud osvobodil.
.Z vedení českých fašistů byli potrestáni žalářem na 2 roky známý legionář a generál Radola Gajda a bývalý poslanec Národ­ní obce fašistické Rudolf Dominik, dvacet let žaláře byl vyměřen soudem Františku Novotnému. V Gajdův prospěch vypovídala řada svěd­ků, a i když prokurátor Urválek žádal trest doživotí, byl nakonec souzen jen za své aktivity z doby Druhé republiky, za funkci v Českém národním výboru a za propagaci fašismu českého typu. Protože se do výměru trestu započítávala vazba, byl týden po rozsudku propuštěn na svobodu.
.
Jan Antonín Baťa (1898-1965)
Několik významných osobností politického a hospodářského života bylo soudem osvobozeno: Jan Malypetr, předválečný agrár­ní předseda vlády, který byl k soudu přivezen sanitkou, agrární ministr národní obrany v Hodžově vládě František Machník, sta­rosta Kooperativy agrárník Ferdinand Klindera, generální ředitel Báňské a hutní společnosti Otakar Kruliš-Randa, kabinetní šéf ministra zahraničí Hubert Masařík, prorektor Karlovy univerzity Karel Domin. Vyslanec Ferdinand Veverka byl souzen pouze čest­ným soudem, generálnímu řediteli Škodových závodů Adolfu Vamberskému byly vyměřeny tři roky žaláře a šéfovi zlínských závo­dů Janu Antonínu Baťovi patnáct let žaláře v nepřítomnosti. Podle soudu měl poškozovat zájmy republiky tím, že se odmítl otev­řeně připojit k protiněmeckému odboji a bránil v tom i svým za­městnancům. Svědkové uvádějí, že se snažil za každou cenu udržet zlínské závody v českých rukou a proto při jednání s Němci musel taktizovat a nemohl proti nim veřejně vystoupit. Zaměstnal však hodně českých pracovníků ze zrušených vysokých škol a umožnil jim vědeckou a výzkumnou činnost. J. A. Baťa byl odsouzen „na výslovné přání presidenta dr. Edvarda Beneše“ a proces byl narychlo uzavřen 2. 5. 1947 pouhé dva dny předtím, než musel svou činnost ukončit Národní soud. Stížnost pro porušení zákona v trestní věci J. A. Bati, po­daná bývalým generálním prokurátorem Jiřím Šetinou k Nejvyšší­mu soudu, byla v červenci 1994 zamítnuta jako nepřípustná. Senát Městského soudu v Praze pravomocným rozhodnutím na veřejném zasedání dne 25. června 2007 povolil obnovu trestního řízení a vrátil věc k došetření Městskému státnímu zastupitelství a zrušil rozsudek Národního soudu, kterým byl Jan Baťa bez obžaloby odsouzen podle § 4 retribučního dekretu. Městské státní zastupitelství v Praze pak dne 15. listopadu 2007 konstatovalo, že nebyl spáchán žádný trestný čin a věc bez dalších opatření založilo.
.
Před Národním soudem skončilo celkem dvacet jedna novinářů obviněných z kolaborace. Celkem sedm novinářů bylo odsouzeno k nejvyššímu trestu: Rudolf Novák (šéfredaktor Árijského boje), Antonín Jaromil Kožíšek (šéfredaktor Moravských novin a Poledního listu), Alois Kříž (redaktor rozhlasu), Vladimír Krychtálek (šéfredaktor Venkova), Jaroslav Křemen (šéfredaktor A-Zet), Karel Werner (šéfredaktor Večerního Českého slova, později Poledního listu) a v nepřítomnosti Emanuel Vajtauer (šéfredaktor Večerního Českého slova a za Protektorátu obnovené Přítomnosti), který byl pravděpodobně spolupracovník SD i britské Intelligence Service a ta mu pomohla zmizet v cizině. (9) 

Proces s Jiřím Stříbrným, zakladatelem tiskové společnosti Tempo vydávající bulvární Polední list, Večerní list a Expres je zařazován k novinářským procesům. Stříbrný jako národně socialistický politik byl po konfliktu s E. Benešem v roce 1926 vylou­čen ze strany. Za první republiky byl ministr železnic, národní obrany a náměstek předsedy vlády a jedním z představitelů Národního sjednocení. Po Mnichovu se vzdal veškeré politické činnosti, avšak jako jeden Benešo­vých protivníků byl obviněn z propagace fašismu a dalších zločinů proti dekretu. Obhájce žádal zproštění viny ve všech bodech žalo­by pro nedostatek důkazů, přesto byl uznán vinným a odsouzen k doživotnímu žaláři. Zemřel ve vězení 21. ledna 1955. Souzeným novinářem byl Vladimír Ryba, někdejší šéfredaktor Práva lidu a Národní práce, který prý svým postojem mnohé redaktory zachránil, jež však až na Jaroslava Seiferta nepřišli k soudu svědčit v jeho prospěch. Spisovatel K. J. Beneš jako jediný ze soudců z lidu žádal dokonce pro Rybu trest smrti, výrok soudu zněl na 10 let žaláře.
.
Národním soudem byli odsouzeni význační představitelé všech protektorátních a tzv. kolaborantských organizací a institucí, ne však Národní odborovou ústřednu zaměstnane­ckou (NOÚZ). Její předseda Václav Stočes a ústřední tajemníci Arnošt Hais a František Kolář byli sice žalováni, ale soud je těsně před koncem retribucí 2. května 1947 osvobodil. Před soudem však nestanuli dva význační funkcionáři NOÚZ - Evžen Erban, který byl během války třikrát povýšen až do funkce hlavní­ho organizačního tajemníka NOÚZ, a Jindřich Jungman, vedou­cí kulturního oddělení NOÚZ. Oba ve své kariéře pokračovali po válce v Ústřední radě odborů. Erban se stal generálním tajemníkem ÚRO a Jungman jako tajemník pro rekreace. Oba se stali po volbách roku 1946 poslanci, Jungman za komunisty a Erban za sociální demokraty. Erban byl komunisty vzat v ochranu, neboť v jejich zájmu spolu s Fierlingerem pomáhal rozbít vedení sociální demokracie. Odborářský deník Práce začal otiskovat důkazy o Erbanově účasti v odboji, avšak nemohl nijak vyvrátit oprávněnou kritiku "kolaborantské" činnosti NOÚZ, která vydávala za války výzvy ke klidu a ke zvýšení pracovní morálky na závodech, zřizování rekreač­ních středisek pro dělníky v době heydrichiády, zavedení prémií ve formě cigaret a sardinek za zvýšení výkonů na šachtách a v zá­vodech, akce darů dělnictva K. H. Frankovi a dalším exponentům režimu, návrh na odpracování jedné směny navíc k narozeninám A. Hit­lera apod. U soudu se však prosadil názor obhajoby, že opozice vůči okupantům by "zavinila ještě větší ztráty nevinných českých lidí". Ministr Drtina označil taktiku komunistů a sociálních demo­kratů v případě NOÚZ za "naprostý a ničím neskrývaný cynis­mus" a dodával: "Nestyděli se zkrátka na jedné straně pomocí mi­mořádných lidových soudů přistrkovat do vězení politické činite­le, kteří jim nebyli po vůli, zatím co na druhé straně si nekladli ani tolik mezí slušnosti, aby tedy aspoň nechránili a nebránili souzení těch skutečně provinilých, když se jim hodili a které pro své mocenské ambice potřebovali." Stejně negativně však hodnotil Václav Černý také taktiku národních so­cialistů - "Hlavní bylo mít mocného zastánce a včas vlézt pod křídla nějaké politické strany bažící po přílivu členů. Ne každé, vavřín ochránců kompromitovaných a zbabělců náležel především straně národních socialistů, od nepaměti sly­noucí strejčkováním, a straně komunistické: v první bylo však teď třeba osvědčit obzvláštní píli protikomunistickou, v druhé ob­zvláštní píli revoluční. " (10)
.
Před Národní soud se tak dostaly jen nejvýznamnější české osob­nosti, ostatní byly souzeny před Mimořádnými lidovými soudy nebo u očistných oborových komisí, které vznikly například při Syndikátu spisovatelů. Podobnou komisi měli novináři a existovaly i v dalších profesních organi­zacích a spolcích. Osočení z kolaborace, ať již důvodné či nikoli, se nevyhnula žádná osobnost, která byla za okupace veřejně činná. Můžeme zde uvést případ profesora Josefa Šusty, největšího českého historika té doby, který se jako prezident České akade­mie spolu s profesorem Miloslavem Hýskem, předsedou Národní kulturní rady, podepsal pod Háchův projev oddanosti Říši po atentátu na Heydricha. V této atmosféře poválečného vyřizování účtů a účelového obviňování podlehl útokům a 28. května 1945 spá­chal sebevraždu skokem do Vltavy.
.
Obr.: Dne 19. února 1944 se profesor Josef Šusta dožíval sedmdesátky a při této příležitosti byly v protektorátním tisku věnovány články tomuto významnému historikovi a rodákovi z jihočeské Třeboně. Zde na ukázku článek z Poledního listu z 20. února 1944. O pouhých 15 měsíců později ukončil dr. Šusta tragicky svůj život.


Národní soud projednal celkem 36 žalob proti 80 osobám a v dalších třech případech působil jako soud čestný (František Machník, František Klindera, generál Jaroslav Eminger). Celkem 65 osob bylo odsouzeno, 15 osvobozeno. Bylo vyneseno 18 trestů smrti (z toho 3 osoby dostaly milost) a 8 doživotních trestů, 5 osob bylo odsouzeno v nepřítomnosti a 4 obžalovaní byli uznáni vinnými, ale podle § 16 retribučního dekretu bylo upuštěno od jejich potrestání. Úhrnná výměra 35 trestů na svobodě dosáhla doby 334 a půl roku těžkého žaláře. (11)

Přehled o celkových výsledcích činnosti mimořádných lido­vých soudů (včetně soudu národního) podal ministr Drtina až 29. května 1947 ve sněmovně Ústavodárného Národního shromáždění. (12)
.



Pardubice 24.5.2010
Franz Chocholatý Gröger
.
.
.
.
Poznámky:
.
(1) Sbírka zákonu a nařízení Československé republiky, částka 9 ze dne 9. 7. 1945, č.17/1945 Dekret presidenta republiky o Národním soudu
http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/zakon_3q.html#castka_9
(2) Borák Mečislav, Spravedlnost podle dekretu? Tillia 1998 s. 60
(3) Drtina Prokop, Československo můj osud. Kniha života českého demokrata 20. Století, Sv. II Praha 1992 S. 123-126
(4) Drtina Prokop, Československo můj osud. Kniha života českého demokrata 20. Století, Sv. II Praha 1992 s. 126
(5) Borák Mečislav, Spravedlnost podle dekretu? Tillia 1998 s. 61
(6) Feierabend Ladislav Karel, Politické vzpomínky, díl III. ATLANTIS, Brno 1996 s. 323
(7) Feierabend Ladislav Karel, Politické vzpomínky, díl III. ATLANTIS, Brno 1996 s. 23-328,347
(8) Feierabend Ladislav Karel, Politické vzpomínky, díl III. ATLANTIS, Brno 1996 s. s.341-345
Borák Mečislav, Spravedlnost podle dekretu? Tillia 1998 s. 65
(9) Borák Mečislav, Spravedlnost podle dekretu? Tillia 1998 s. 67
(10) Drtina Prokop, Československo můj osud. Kniha života českého demokrata 20. Století, Sv. II Praha 1992 s. 222
Černý Václav, Paměti. III. sv. (1945-1972), Brno 1992 s. 56
(11) Drtina, Prokop, Na soudu národa: Tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtiny o činnosti mimořádných lidových soudů a národního soudu, s. 25
(12) Prohlášení ministra spravedlnosti dr. Drtiny podle § 64 jedn. řádu o činnosti a výsledcích retribučního soudnictví. ze dne 29. 5. 1945 před Ústavodárným národním shromážděním
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/055schuz/s055005.htm až
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/055schuz/s055008.htm
Rozprava o prohlášení ministra spravedlnosti dr. Drtiny o činnosti a výsledcích retribučního soudnictví, učiněném v 55. schůzi dne 29. května 1947 konána 10. 6. 1947 http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/056schuz/s056002.htm až
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/056schuz/s056021.htm
a 11. 6. 1947
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/057schuz/s057001.htm
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/057schuz/s057011.htm
.
Literatura:
.
Borák Mečislav, Spravedlnost podle dekretu, Nakladatelství Tilia 1998, ISBN 80-86101-07-X
Černý Václav, Paměti. III. sv. (1945-1972), ATLANTIS, Brno 1992 ISBN 80-7108-036-5
Drtina, Prokop, Na soudu národa: Tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtiny o činnosti mimořádných lidových soudů a národního soudu, Ministerstvo spravedlnosti, Melantrich Praha 1947
Feierabend Ladislav Karel, Politické vzpomínky, díl III. ATLANTIS, Brno 1996, ISBN 80-7108-125-6Jarkovská Lucie, Odplata, či spravedlnost?, Prostor 2009 ISBN 978-80-7260-206-3
Kaplan Karel, Dva retribuční procesy: Komentované dokumenty (1946-1947), 2.vyd., Praha: R, 1992 ISBN 80
Pospíšil Jaroslav, Hyeny, Nakladatelství Lípa Vizovice, 5. Vydání, 2002, ISBN 80-86093-67-0
Sbírka zákonu a nařízení Československé republiky, částka 9 ze dne 9.7.1945,č.16/1945
Dekret presidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech
č.17/1945 Dekret presidenta republiky o Národním soudu
č.18/1945 Nařízení, jímž se provádí dekret presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech
Sbírka zákonu a nařízení Československé republiky, částka 57 ze dne 26. 11. 1945
č.137/1945 Ústavní dekret presidenta republiky o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční
č.138/1945 Dekret presidenta republiky o trestání některých provinění proti národní cti
http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/zakon_4q.html#castka_57
.
Tisk:.

Národ sám odsoudí zrádce. Líčení u Národního soudu započne v prosinci. Nové slovo, 22. 11. 1945.
Národní soud v Praze zahájí činnost. Nové slovo, 13.12.1945.
Proč byl oddálen Národní soud, Svobodné slovo 13.1.1946
Češi budou soudit zrádné syny národa. Hlas, 10 1. 1946.
Dnes zahájí r Praze národní soud. Hlas, 15. 1. 1946.
Národní soud v Praze zahájen. Hlas, 16. 1. 1946.
První zrádci před Národním soudem. Nová svoboda 16. 1. 1946.
Zrádná činnost bývalých generálů. Hlas, 17. 1. 1946.
Zrádce Bláha chtěl spáchat sebevraždu. Hlas, 18. 1. 1946.
Marné výmluvy obžalovaných ge­nerálů. Hlas, 20. 1. 1946.
Trest smrti Bláhovi a Rychtrmocovi. Hlas, 22. 1. 1946.
Činnost národního soudu je historicky velmi závaž­ná. Hlas, 1. 3.1946.
Hrubý odsouzen k doživotnímu žaláři. Hlas, 1. 8. 1946. –
Prohlášení vlády o rozsudku Národnz1w soudu nad členy protektorátní vlády. Hlas, 8. 8. 1946. –
Národní soud. Hlas, 21. 8. 1946.
Revize rozsudku a obnovení řízení není možné. Hlas, 24. 8. 1946.
Fa Baťa podporovala slovenské povstání. Nové slovo, 18. 4. 1947
Generál Kuneš před Národním soudem. Hlas, 19.3.1946.
Generál Kuneš odsouzen na doživotí. Hlas, 20. 3.1946.
Udavačství hlavní činnost Vlajky. Hlas, 8. 6.1946.
čtyři přední činovníci odsouzeni na smrt. Nové slovo, 3. 5.1947
Příznivá svědectví pro dr. Masaříka. Hlas, 19. 12.1946.
Kolaborantští novináři zajištěni. Nová svoboda, 12. 5. 1945.
Přelíčení se čtyřmi " otci aktivismu ". Nové slovo, 10.4. 1947.
Případ sená­torky Plamínkové. Nové slovo, 18. 4. 1947
Smrt aktivistickým novinářům. Nové slovo, 23. 4.1947.
První den procesu s moravskými aktivisty. Nové slovo, 10.4. 1947.
Také Zeman prý psal články pod nátlakem. Nové slovo, 11. 4. 1947.
Svědci o Hloužkovi. Nové slovo, 18. 4. 1947.
Rozsudek nad moravskými aktivisty. Nové slovo, 24. 4.1947.
První svědci v procesu s Jiřím Stříbrným. Nové slovo, 10. 1. 1947.
Řada návrhů v procesu s Jiřím Stříbrným. Nové slovo, 12. 1. 1947.
Trest doživotního žaláře Jiřímu Stříbrnému. Nové slovo, 19. 1. 1947.
Odbory v boji proti okupantům. Práce, 20. 4. 1947.
Podivný boj odborů proti okupantům. Nové slovo, 24. 4. 1947.
Dříve působili v NOÚZ, dnes sedí v ROH. Nové slovo, 27. 4. 1947.
Předsta­vitelé NOÚZ byli zproštěni viny. Nové slovo, 3. 5. 1947.
Vyloučení novináři budou odevzdá­ni soudům. Hlas, 19. 1. 1946.
Hlas 1945-1948 list čsl. strany lidové Mor. Ostrava
Nová svoboda 1945-1949 Moravská Ostrava
Nové slovo 1945-1948 Moravská Ostrava
Svobodné slova, 1948-1949 Praha –Ostrava ústřední orgán Čs. strany národně socialistické
Práce 1947-1948 Praha - Ostrava
http://www.ostrava.cz/jahia/Jahia/site/ostrava/cache/offonce/ostrava/archiv-mesta-podrobne/knihovna-AMO/periodika;jsessionid=6DF510439D12CF8A17769EACD42469AF
.
Eingestellt von nas.smer@yahoo.de, nas.smer@centrum.cz um 5:26
Labels: , , , , ,