Lukáš Beer
Během první světové války se aktivity českých organizací ve Vídni přirozeně ztenčily, ale projevovala se přesto intenzivní snaha nenechat zaniknout turistické a sportovní akce, koncerty, divadelní představení a přednášky všeho druhu. Rakouské úřady jejich činnost sice kontrolovaly, ale v žádném případě to nevedlo k nějakému rozpouštění spolků. Ještě těsně před koncem války některé spolky dokázaly uspořádat divadelní program. V posledním roce existence monarchie byly české spolky obohaceny o další významnou organizaci. Dne 1. února 1918 se ve Vídni konalo zakládací shromáždění „Českého srdce“. Oficiálně se jednalo o humanitární organizaci, která v tomto směru své úkoly skutečně plnila, ale ve skutečnosti se jednalo o neoficiálního následníka České národní rady, která v roce 1915 fakticky přestala existovat. Takřka přes noc byl ve Vídni vybudován nový významný a silný český spolek.Po celé trvání války vycházely ve Vídni dva české deníky – Vídeňský deník a Vídeňské Dělnické listy. V prvních letech války se tyto noviny tvářily k monarchii skutečně velmi loajálně.
Tak například když rakousko-uherská armáda zaznamenávala úspěchy, psaly tyto noviny o „našem vítězství“ nebo o „našich statečných vojácích“. Obzvláště detailní bylo válečnické zpravodajství Dělnických listů, které dlouhou dobu vycházelo pod titulkem „Válka“. Vídeňští Češi se velmi dlouhou dobu ztotožňovali s rakousko-uherskou monarchií a kritické články vycházely pouze tehdy, když se jednalo o národnostní politiku. V prvních letech války skutečně nebyly náznaky toho, že by se Češi chtěli odtrhnout od svazku monarchie. Obě vídeňské české noviny sice byly pozorně sledovány cenzurou, ale ta nebyla tak přísná nebo důsledná jako v Čechách. Historik Karl Maria Brousek se domnívá, že tomu bylo proto, že nebyl zájem na tom, aby byl poškozen image Vídně jako loajálního hlavního města. Dalším vysvětlením by ale mohla být skutečnost, že vídeňští cenzoři plně neovládali češtinu. Tak se například stávalo, že v českých novinách se objevovala pověstná bílá místa zrovna vedle článků, které mohly být pádně považovány za závadné. Dělnické listy vycházely v roce 1914 v nákladu 13.700 výtisků a předpokládá se, že za války počet výtisků o něco klesl. Naproti tomu zaznamenal Vídeňský deník za války velký vzestup.
Spolupracovníci tohoto listu velmi obratně ovládali obcházení cenzury. Noviny se kolportovaly dokonce na Slovensku, na bojových frontách a samozřejmě i v Čechách. Na vrcholu svého rozkvětu zaznamenal „Vídeňský deník“ náklad až 25.000 výtisků denně.
Zatímco v prvních letech války se český vídeňský tisk choval loajálně či zdrženlivě, vše se měnilo s blížícím se koncem. Je až překvapující, s jakou otevřeností tyto noviny přibližně od ledna roku 1918 referovaly o T. G. Masarykovi, Benešovi a jejich zahraničním úsilí anebo dokonce o českých legiích. Důkazem špatné souhry a nekoncepčnosti rakouské cenzury jsou dva články, které se v těchto novinách objevily v září 1918. Česká armáda v nich byla líčena jako samostatný protivník stojící ve válečném stavu s Rakousko-Uherskem. Tisková cenzura tyto články jednoduše přehlédla. Vůbec lze pro celé období války říci, že český vídeňský tisk i přes (ledabylou) cenzuru mohl relativně otevřeně a svobodně psát o nacionálních otázkách. Leden 1918 byl jakýmsi zřetelným zlomem, kdy už vídeňští Češi signalizovali, že již nebudou akceptovat nadvládu Habsburků. 19. října 1918 byl ve Vídeňském deníku na jedné stránce otištěn Manifest císaře Karla a na stejné stránce byl tentýž kriticky okomentován.
Nemělo by se také zapomenout na skutečnost, že ve Vídni byla velmi aktivní česká „Maffie“. Exponentem této tajné organizace ve Vídni byl J. S. Machar, který měl přes prostředníka přístup k důvěrným dokumentům ministerstva vnitra. Tímto způsobem mohlo být české podzemí obeznámeno s důležitými plány vlády a bylo tedy možno na tyto plány včas a obratně reagovat. Sám T. G. Masaryk se před svým vycestováním z Rakousko-Uherska dokonce s Macharem setkal a získal od něho důležité pokyny. Ze strany vídeňských Čechů vycházely impulzy k založení samostatného československého státu. A to navzdory skutečnosti, že zpočátku války se snažili zdůrazňovat svou loajalitu k habsburskému dvoru. Tento postoj se během války změnil a byl zdůvodňován neměnným postojem vlády či neochotě k výraznějším ústupkům. V momentu, kdy se v rakouských vládních kruzích vyskytly snahy najít řešení, která by Čechy uspokojovala, už bylo očividně pozdě a Češi na nic neslyšeli. Deset dní před 28. říjnem 1918 vyšel ve Vídeňském deníku pozoruhodný článek, který byl ve skutečnosti apelem směřovaným České národní radě. Z jeho obsahu vyplývalo, že vídeňští Češi se na blížící se změny vzniku Československa dívají nejen se značnou radostí, ale i s obavami, aby se při utváření nových skutečností nezapomnělo na „dvanáctinu československého národa“, která podle deníku ve Vídni žila. List požadoval, aby byla prostřednictvím kompenzace a reciprocity vytvořena existenční báze české menšiny ve Vídni.
Krátce po rozpadu monarchie a porážce Německé říše si zraněný český národní cit hledal při různých příležitostech ve Vídni a v Dolních Rakousech ventil. V polemickém spisu „Česká Vídeň“ se autoři navzájem předháněli v abstruzních nacionalistických požadavcích (tento spis dokoce vyšel přímo ve Vídni). Spoluautorem tohoto spisu byl pozdější nejprominentnější český menšinový politik z období mezi světovými válkami Antonín Machát (1880-1967), který se po volbách v roce 1927 dostal jako sociálně-demokratický poslanec do vídeňského obecního sněmu (dalšími autory byli V. Hrdina, dr. F. Jetel a E. Chalupný). Ve spisu byly navrhnuty plány na vytvoření koridoru mezi Československem a Jugoslávií, kde by Vídeň převzala roli „železničního dopravního uzlu“. Vídeň měla být vůbec společně s částí Dolních Rakous přičleněna k československému státu, tak že by „hranice probíhaly od jižního cípu Čech po Melk nebo Kremži (Krems), pak podél Dunaje až k Tullnu a odtud přes Vídeňský les (Wienerwald) a přes Baden až po Neziderské jezero (Neusiedlersee)“. Části těchto „velkočeských návrhů“ byly skutečně Spojencům předloženy jako memoranda na mírových konferencích, ale byly odmítnuty. Jako mnohem účinnější než tato „verbální propaganda“ ve formě zmíněného spisu se ukázalo založení „Československého národního výboru pro Dolní Rakousy“ dne 5. listopadu 1918, který se staral o organizaci transportu potravin z Československa a jejich rozdělování českým konzumům.
.
Obr.: Antonín Machát (1880-1967) byl nejprominentnějším politikem české menšiny ve Vídni. Po druhé světové válce se přestěhoval do Prahy, kde zemřel. (Repro z knihy "Wien und seine Tschechen")
I když nebudeme zbytečně mnoho přehánět, tak přeci jenom shledáváme v historii české minority ve Vídni jemné paralely k německé menšině v Československu, některé rysy jejich snah a nacionálních ambic jsou si trochu podobné. A jako by toho nebylo dost, tak se ještě dnes člověku může docela jednoduše stát, že když se dá v Rakousku do řeči s nějakým nositelem česky znějícího příjmení a zároveň německého křestního jména, nikdy si nemůže být jist, jestli má před sebou potomka sudetských Němců nebo rakouských Čechů.
Literatura:
Brousek, Karl. M.: Wien und seine Tschechen, R. Oldenburg Verlag München, 1980
Brousek, Karl. M.: Wien und seine Tschechen, R. Oldenburg Verlag München, 1980
Hummelberger, Walter: Die Wiener Tschechen und der „Anschluss“, In: Forschungen und Beiträge zur Wiener Stadtgeschichte, Verein für Geschichte der Stadt Wien, Wien 1978
