Zatímco dnes slýcháváme z jejich úst o „odsunu“ a „divokém odsunu“, nebáli se tehdejší protagonisté otevřeně používat slov „čechisace“ a „deportace“, a tím vyjadřovali skutečnou podstatu tohoto v našich dějinách s ničím nesrovnatelného zásahu.
Následující úryvky jsou z článku „Problém pohraničí a problém decentralisace“, který 3. srpna 1945 vyšel v pražském časopise „Revue Nová svoboda“. Autor Dr. Antonín Hořejší patřil k těm opatrným pozorovatelům „stěhování národů“ v našich zemích, kteří varovali před nekoordinovanou osídlovací politikou (pokud se o nějaké „politice“ dá vlastně vůbec hovořit).
V této souvislosti rozváděl problematiku hospodářské a kulturní decentralizace v rámci původních ryze českých sídelních oblastí a nově nabytých sídelních území:
„´Pohraničí počeštíme.´Toto heslo je dnes běžným. Zalehlo do uší a mozků, lidé ho přijali s takovou samozřejmostí, s jakou přijímají každou věc a událost, která jim lichotí. Jenže pohraničí počeštit – je problém. Nebyl by to problém tak nesnadný, kdyby se použilo jedné z dvou method: deportace anebo čechisace, kdyby se mohl převést celý na mechanickou základnu."
V této souvislosti rozváděl problematiku hospodářské a kulturní decentralizace v rámci původních ryze českých sídelních oblastí a nově nabytých sídelních území:
„´Pohraničí počeštíme.´Toto heslo je dnes běžným. Zalehlo do uší a mozků, lidé ho přijali s takovou samozřejmostí, s jakou přijímají každou věc a událost, která jim lichotí. Jenže pohraničí počeštit – je problém. Nebyl by to problém tak nesnadný, kdyby se použilo jedné z dvou method: deportace anebo čechisace, kdyby se mohl převést celý na mechanickou základnu."
Následující odstavec je obzvláště zajímavý, neboť se zabývá etickými otázkami metod počeštění: "V otázce method došlo by se k dohodě okamžitě. Methodu čechisace by zavrhl celý národ jako nemorální a zůstala by pouze jediná: deportace. Horší je, že problém pohraničí není problémem mechanickým. Deportovat německé obyvatelstvo „někam“ (kam, to se ještě neví), bylo by úkolem pro několik rutinovaných techniků, ale provést dokonalé a zdravé osídlení uvolněných prostorů, to už nemůže dělat skupinka lidí, to musí dělat celý národ. Zde skutečně stojí celý národ před úkolem tak nesmírné závažnosti, tak obrovitým, že ve své celé historii neřešil složitější otázku, která by hlouběji zasahovala do jejího vnitřního života."
Zbývá se tedy jen pozastavit nad tím, proč autor považoval (pouhou) čechizaci za „nemorální“ – protože zčechizovat sudetské Němce a nechat je tu žít ve svých domech a na svém majetku by bylo „poněkud málo“, zatímco deportací bylo možno se jich zbavit a zároveň se zmocnit jejich majetku? Anebo proto, že by čechizace Němců v podstatě znamenalo prznění české krve? Těžko říci, který "morální aspekt" zde hrál větší roli, dost možná že oba dva zároveň…
Další úsek článku už není zas tak zajímavý, ale jelikož se nesluší vytrhávat některé pasáže z kontextu, uveďme jej pro pořádek, protože hlavním záměrem dr. Hořejšího bylo poukázat na problematiku decentralizace: "To, že se přesunují skupiny obyvatelstva s místa na místo a úbytek jedněch nahrazuje se příchodem druhých, dělá dojem jednoduché mechaničnosti. Je to mechaničnost úřední šablony, která se nezatěžuje důsledky a neuvažuje o jejich rozsahu a druhu. S takovým řešením se však nespokojí nikdy národ, který si je vědom, že na hospodářské základně, pevné a zdravé, roste jeho život hmotný i duchovní. Dnes se ukazuje, kolik nebezpečí s sebou problém pohraničí nese. (…) Největším nebezpečím, kterým zaplňuje revoluční atmosféru, je jeho psychologický účin na široké vrstvy. Tlačí na duši, uvolňuje egoismus, rozbíjí soustředěnost na práci, slibuje marnivě jedincům zvláštní, osobní prospěch. Je to sice nebezpečí, vyplývající z přítomné chvíle, ale vyrovnává se nebezpečí, kterým hrozí do budoucnosti. Jeho důsledkem může být chaos a už dnes se projevuje jako hluboký pokles pracovní morálky, neboť není městečka ani dědiny, kde by se nevyskytly desítky a stovky lidí, kteří v duchu opouštějí svá působiště a myšlenkami jsou již v nových sídlištích. V historii našeho národa je osídlení pohraničí událostí tak mimořádnou, že nenachází obdoby. Po několika staletích mají se vrátit kraje, lesy, hory, města, všechno původně české, českému lidu. Lid má právo jásat, lid má právo se radovat, ale lid má současně povinnost býti krajně opatrným, aby jeho radost byla trvalá, aby se nezměnila ve značné utrpení. Nebezpečí problému je příliš veliké a příliš záludné. To si musíme uvědomit, i když fakt možnosti osídlení a počeštění pohraničí působí tak mámivě. Kdyby náš národ byl společností s nepatrnými a primitivními výrobními prostředky, byl by problém, pohraničí snadno řešitelný. Přesun odehrál by se bez jakýchkoliv vážných důsledků. Český národ však v době svého růstu, v době posledních 150 roků, nevěřil, že by se zbavil německé menšiny, uměle posilované v oblasti Čech, Moravy i Slezska. Svou celou hospodářskou sílu proto soustředil především do území ryze českého (…). Problém pohraničí je pro náš národ problémem životním, který může přinést národu štěstí anebo zkázu. Prozatím se řeší nejprimitivnější improvizací. (…) Zde však improvizace není na místě, i kdyby to byla improvizace geniální. Osud národa nelze na improvisaci zakládat, bylo by to neodpovědné hazardérství. (…) Dostavuje se něco, co uvědomělí socialisté nadšeně uvítají: zárodek decentralisace kulturní i hospodářské. (…) Je přirozené, že decentralisace narazí na značné těžkosti a docela i na odpor, ale stejně tak je přirozené, že nelze nechat růst některá města do nekonečna za cenu nezdravého života a za cenu nedostatků, kterými trpí velké skupiny českého lidu. Už dávno víme, že např. Praha je nadbytečně přetížena průmyslem a živnostmi, a že by bylo nezdravé, kdyby se tohoto elementu sem soustředilo ještě více. Praha je přetížena dopravou, Praha je přetížena lidmi. Jistě víc jak čtvrt milionu lidí z Prahy by mohlo osídlit velké prostory v pohraničí."
Mnohému z čtenářů některé z uvedených vět určitě připomenou (někdy bohužel záměrně neúplně podávané) české překlady dokumentů, ve kterých se Karl Hermann Frank, Reinhard Heydrich a další rozepisují o germanizačních plánech, pasáž o „přetížení Prahy lidmi“ opět trochu připomíná slova Adolfa Hitlera o přílišné koncentraci německých lidí na jeden kilometr čtvereční. A především: těžko bychom ve zmíněných německých záznamech hledali zamítnutí myšlenky germanizace Čechů jako něco nemorálního. Naopak, vyplývá z nich, že mělo jít o něco žádoucího. A stanovisko národně socialistických architektů (nikdy nezrealizované a na několik generací plánované) germanizace, národních socialistů, kteří se ve svých racionálně chladných úvahách mimochodem velmi přísně řídili také především rasovou otázkou, k myšlence deportace českého národa bylo také jasně odmítavé, jak dokazují dochované dokumenty. Deportace příslušníků českého národa byla nejen nežádoucí, ale bylo dokonce poukazováno na její nepříznivý dopad.
Ale čeští architekti a budovatelé konečného řešení německé otázky v našich zemích se na rozdíl od nacionálních socialistů odmítali s nějakou čechizací Němců (vyjma málo početného zbytkového německého obyvatelstva) vůbec špinit. O hospodářských důsledcích oné deportace Němců z našich zemí bylo napsáno už mnoho, a to přes příznivou příležitost svádět hospodářský vývoj pohraničí na následující komunistické panství. O kvalitě osídlování a jeho politických dopadech pro upevnění pozic KSČ je toho známo také dost.
Mnozí nám dodnes donekonečna lživě namlouvají, že po vítězství Německa bylo českému národu souzena fyzická likvidace či deportace. Mýtus o plánované genocidě se v českých hlavách podařilo dokonale zakořenit. Faktem je, že nic podobného ani ti nejzarputilejší němečtí národní socialisté v první, pro ně úspěšné fázi války, s českým národem nezamýšleli. Ale deportace sudetských Němců a následovné totální počeštění jejich sídelních oblastí jsou ničím nepřekonanou realitou. To je třeba si připomenout.
Další úsek článku už není zas tak zajímavý, ale jelikož se nesluší vytrhávat některé pasáže z kontextu, uveďme jej pro pořádek, protože hlavním záměrem dr. Hořejšího bylo poukázat na problematiku decentralizace: "To, že se přesunují skupiny obyvatelstva s místa na místo a úbytek jedněch nahrazuje se příchodem druhých, dělá dojem jednoduché mechaničnosti. Je to mechaničnost úřední šablony, která se nezatěžuje důsledky a neuvažuje o jejich rozsahu a druhu. S takovým řešením se však nespokojí nikdy národ, který si je vědom, že na hospodářské základně, pevné a zdravé, roste jeho život hmotný i duchovní. Dnes se ukazuje, kolik nebezpečí s sebou problém pohraničí nese. (…) Největším nebezpečím, kterým zaplňuje revoluční atmosféru, je jeho psychologický účin na široké vrstvy. Tlačí na duši, uvolňuje egoismus, rozbíjí soustředěnost na práci, slibuje marnivě jedincům zvláštní, osobní prospěch. Je to sice nebezpečí, vyplývající z přítomné chvíle, ale vyrovnává se nebezpečí, kterým hrozí do budoucnosti. Jeho důsledkem může být chaos a už dnes se projevuje jako hluboký pokles pracovní morálky, neboť není městečka ani dědiny, kde by se nevyskytly desítky a stovky lidí, kteří v duchu opouštějí svá působiště a myšlenkami jsou již v nových sídlištích. V historii našeho národa je osídlení pohraničí událostí tak mimořádnou, že nenachází obdoby. Po několika staletích mají se vrátit kraje, lesy, hory, města, všechno původně české, českému lidu. Lid má právo jásat, lid má právo se radovat, ale lid má současně povinnost býti krajně opatrným, aby jeho radost byla trvalá, aby se nezměnila ve značné utrpení. Nebezpečí problému je příliš veliké a příliš záludné. To si musíme uvědomit, i když fakt možnosti osídlení a počeštění pohraničí působí tak mámivě. Kdyby náš národ byl společností s nepatrnými a primitivními výrobními prostředky, byl by problém, pohraničí snadno řešitelný. Přesun odehrál by se bez jakýchkoliv vážných důsledků. Český národ však v době svého růstu, v době posledních 150 roků, nevěřil, že by se zbavil německé menšiny, uměle posilované v oblasti Čech, Moravy i Slezska. Svou celou hospodářskou sílu proto soustředil především do území ryze českého (…). Problém pohraničí je pro náš národ problémem životním, který může přinést národu štěstí anebo zkázu. Prozatím se řeší nejprimitivnější improvizací. (…) Zde však improvizace není na místě, i kdyby to byla improvizace geniální. Osud národa nelze na improvisaci zakládat, bylo by to neodpovědné hazardérství. (…) Dostavuje se něco, co uvědomělí socialisté nadšeně uvítají: zárodek decentralisace kulturní i hospodářské. (…) Je přirozené, že decentralisace narazí na značné těžkosti a docela i na odpor, ale stejně tak je přirozené, že nelze nechat růst některá města do nekonečna za cenu nezdravého života a za cenu nedostatků, kterými trpí velké skupiny českého lidu. Už dávno víme, že např. Praha je nadbytečně přetížena průmyslem a živnostmi, a že by bylo nezdravé, kdyby se tohoto elementu sem soustředilo ještě více. Praha je přetížena dopravou, Praha je přetížena lidmi. Jistě víc jak čtvrt milionu lidí z Prahy by mohlo osídlit velké prostory v pohraničí."
Mnohému z čtenářů některé z uvedených vět určitě připomenou (někdy bohužel záměrně neúplně podávané) české překlady dokumentů, ve kterých se Karl Hermann Frank, Reinhard Heydrich a další rozepisují o germanizačních plánech, pasáž o „přetížení Prahy lidmi“ opět trochu připomíná slova Adolfa Hitlera o přílišné koncentraci německých lidí na jeden kilometr čtvereční. A především: těžko bychom ve zmíněných německých záznamech hledali zamítnutí myšlenky germanizace Čechů jako něco nemorálního. Naopak, vyplývá z nich, že mělo jít o něco žádoucího. A stanovisko národně socialistických architektů (nikdy nezrealizované a na několik generací plánované) germanizace, národních socialistů, kteří se ve svých racionálně chladných úvahách mimochodem velmi přísně řídili také především rasovou otázkou, k myšlence deportace českého národa bylo také jasně odmítavé, jak dokazují dochované dokumenty. Deportace příslušníků českého národa byla nejen nežádoucí, ale bylo dokonce poukazováno na její nepříznivý dopad.
Ale čeští architekti a budovatelé konečného řešení německé otázky v našich zemích se na rozdíl od nacionálních socialistů odmítali s nějakou čechizací Němců (vyjma málo početného zbytkového německého obyvatelstva) vůbec špinit. O hospodářských důsledcích oné deportace Němců z našich zemí bylo napsáno už mnoho, a to přes příznivou příležitost svádět hospodářský vývoj pohraničí na následující komunistické panství. O kvalitě osídlování a jeho politických dopadech pro upevnění pozic KSČ je toho známo také dost.
Mnozí nám dodnes donekonečna lživě namlouvají, že po vítězství Německa bylo českému národu souzena fyzická likvidace či deportace. Mýtus o plánované genocidě se v českých hlavách podařilo dokonale zakořenit. Faktem je, že nic podobného ani ti nejzarputilejší němečtí národní socialisté v první, pro ně úspěšné fázi války, s českým národem nezamýšleli. Ale deportace sudetských Němců a následovné totální počeštění jejich sídelních oblastí jsou ničím nepřekonanou realitou. To je třeba si připomenout.
