PRVNÍ ČÁST
Související článek o poměrech v táboře Agde: Cholmondeley 1940 - Příčiny a průběh jedné krize československé zahraniční armády
 |
| Snímek z Jihlavy z března roku 1939, který se objevil v německých ilustro- vaných časopisech. "Tak jako na tomto snímku to vypadalo v březnu 1939 na mnoha dalších místech Čech a Moravy", psal německý tisk. "Čeští a němečtí vojáci se setkávali ve vzájemné úctě a s respektem." |
Dosud jsme nechali mluvit „plukovníka O. Š.“ a jenom příležitostně jsme uvedli několik skutečností, které jsou nám známy ze sbírky dokumentů německých míst a z nichž je na rozdíl od vývodů „plukovníka O. Š.“ patrna pravda. Nyní si však uděláme obraz o skutečných poměrech v tzv. „legii“, a to na podkladě dalších originálních dokumentů, do nichž nám laskavostí německých úředních míst bylo dovoleno nahlédnout.
Především tu máme francouzskou úřední zprávu francouzskému ministerstvu, z níž vysvítá, že 8. listopadu 1939 se konala slavnost české kolonie v Paříži na počest českých důstojníků, kteří měli „v nejbližších dnech“ narukovat do tábora v Agde. Při této slavnosti se mluvilo živě o otázce „vlády“ (myšlena je česká emigrantská vláda, pozn. red.). V úřední francouzské zprávě se dále praví, že mladí důstojníci byli orientováni silně doleva a nechtěli mít pana Osuského ve vládě, která měla být utvořena, protože prý není dost pokrokový.
V jiné úřední francouzské zprávě, jež byla zaslána čtyřem různým ministerstvům a pochází z 28. listopadu 1939, se mj. doslova říká: „Neshody mezi pány Benešem a Osuským mají kořen v základním rozdílu temperamentu a kultury mezi oběma muži. Pan Beneš je především Evropan. Má před očima ustavičně široký obzor, dá se však jen těžko zapřáhnout do studia podrobností v praktických otázkách. Pan Osuský, potomek statkářské rodiny na Slovensku, bydlel po léta ve venkovském americkém městě. Postřehne ihned nejbližší věci. Je mužem podrobností v přímém rozhodování. Pan Beneš je Čech a snaží se přirozeně nadržovat pražskému centralismu; pan Osuský je Slovák a má rovněž přirozený sklon k místní autonomii. Pan Beneš, jenž je zcela proniknut demokratickými city, sympatizuje s levicí. Pan Osuský, věren svému původu, stál vždy napravo. Pan Beneš pochází z průmyslových (?), pan Osuský z agrárních kruhů. Onen vidí budoucnost Československa v intensivním vývoji jeho průmyslu, tento ve využití jeho půdy. To vysvětluje také, bez bližšího vysvětlování, rozdíly v postoji obou těchto mužů k vnitřní politice. Různosti jejich názorů se vztahují však také na jisté oblasti zahraniční politiky. Tak je pan Beneš nakloněn vytvoření dunajského spolku; na podkladě hospodářském, kdyby to bylo možno, a dokonce i politickém. Vychází z dvojího hlediska: Československý průmysl by se doplňoval s maďarským zemědělstvím, stejně tak s rakouským a rumunským, a našel by své odbytné cesty k moři v jihoslovanských a rumunských přístavech. Obává se např. odporu Habsburků proti jakémukoli plánu tohoto druhu, jelikož je málo příznivý restauraci Habsburků v Rakousku nebo Maďarsku. Jeho přátelé ostatně ujišťují, že v poslední době změnil svůj názor v těchto otázkách. Konečně je pan Beneš rozhodně zaujat proti každému pokusu, aby tento státní svazek podléhal poručnictví nějaké velmoci, Itále, Maďarska nebo Německa. Dívá se proto úkosem na myšlenku jakéhokoliv ústupku Jugoslávii nebo Itálii. Pan Osuský, jenž teoreticky není sice proti myšlence spolkového státu, bere v úvahu jen nejlepší prostředky k řešení nejbližších problémů. Považoval by přinejmenším v tomto okamžiku za odvážné podporovat Habsburky, kteří jsou mocně podporováni jistými vlivnými kruhy v Paříži, Londýně a Vatikánu.“ (Z toho jasně vysvítá, že Beneš pomýšlí „podporovat“ Habsburky. Poznámka redakce.) Zpráva se pak zabývá „česko-slovenskou“ armádou ve Francii. Praví se v ní doslovně: „Tvoření této armády naráží na různé překážky, z nichž je většina sociální nebo psychologické povahy. Živly, tvořící v Evropě emigraci, představují velmi zřídka nejlepší vrstvy svého lidu. Pro Čechoslováky, kteří se chtěli vystěhovat, znamenala Francie „čáru nejmenšího odporu“; živly, z nichž se skládají vystěhovalci (hlavně dělníci nebo zemědělci), jsou méně inteligentní; mají méně podnikavosti než Čechoslováci, kteří se vystěhovali do Kanady, do Spojených Států nebo do Jižní Ameriky. Z politického hlediska jsou tito lidé přinejmenším zčásti nespokojenci a jsou velmi přístupní extrémistickým idejím. Z vojenského hlediska rekruti z československé kolonie ve Francii mají zřídka větší hodnotu. V emigraci ve Francii jsou rozdíly v názorech mezi Čechy a Slováky zvláště výrazné, zatímco se na Slovensku samém od několika měsíců velmi zmírnily. Mezi českými a slovenskými důstojníky ve Francii se udála řada trapných příhod.“
Ukazuje-li tato francouzská zpráva v jasném poznání souvislostí rozpory, které byly nejen mezi „vůdci“ emigrace, nýbrž i mezi „malými lidmi“, prozrazuje nadto i celou prolhanost emigrantské propagandy. Ještě zřetelněji to však vysvítá z dopisu „Československé národní rady“ francouzskému ministerskému předsedovi, který nám byl rovněž předložen a je datován v Paříži dne 18. května 1940. V tomto dopise se mimo jiné praví, že organizování „legie“ ve Francii bylo svěřeno „národnímu komitétu“. Toto komité dokázalo prý však dosud svou absolutní neschopnost, aby zorganizovalo řečenou armádu. Proto se žádá, aby vrchní velení bylo odevzdáno armádnímu generálovi Prchalovi s ohledem na skutečnost, že byl z řečeného komitétu vypuzen. Dále pak „Národní rada“ navrhuje, aby česká legie byla nasazena v Norsku, přičemž jí mají být dáni čeští velitelé, „kteří bojovali proti sovětským vojákům na Sibiři, a proto jsou dobře obeznámeni s dobrou válkou.“
Příznačná je dále úřední zpráva francouzské četnické stanice ze dne 21. prosince 1939, zaslaná prefektuře. V ní podává četník hlášení o evidenci cizinců, kterou provedl na podkladě rozkazů ze dne 7. října a 22. listopadu 1939. Praví se v ní doslovně toto: „Bylo-li u polských osob, které byly nyní kontrolovány, možno zjistit znamenitou duševní náladu, nebylo tomu tak u Čechů. Zdá se, že nikdo z těchto lidí nemá vlasteneckého cítění.“
Také skutečnost, že již v „Úředním Věstníku Československém – Journal Officiel Tchécoslovaque“ ze dne 20. dubna 1940 bylo uveřejněno nařízení o zřízení vojenských soudů pro příslušníky „legie“, ukazuje, že potřeba těchto vojenských soudů byla asi velmi nutná. Především k tomu daly asi podnět dezolátní poměry v „legionářském“ táboře v Agde.
Našli jsme například dopis jistého „legionáře“ příteli v Paříži, v němž vylíčil průběh fotbalové hry v táboře v Agde. Na konci dopisu, napsaného tužkou, je věta: „Nemám peníze!“ Dopis jistého francouzského úředníka v táboře Agde jeho nadřízenému služebnímu místu ze dne 23. února 1940 se praví, že „českoslovenští“ vojáci smějí od posledního týdne psát do Francie pouze jeden dopis denně. „Tyto dopisy je nutno z cenzurních důvodů předkládat otevřené veliteli roty.“ „Toto jednání“, praví se ve zprávě doslova, „jež, pokud je mi známo, je ve Francii obvyklé pouze v trestaneckých koloniích, přispívá k ještě větší demoralizaci vojáků. Nevím, co si mám o takovém postupu myslet.“
Ptáme se svých čtenářů, tváří v tvář, této nehoráznosti, právem kritizované i z francouzské strany, kde zůstaly „demokratické zásady“, pro něž prý tato emigrantská skupina, jak aspoň předstírá, stále bojuje?
Ještě hroznějším je obraz nelidských poměrů v táboře Agde, jak lze vidět ze zprávy téhož francouzského úředníka, dodané prefektuře 5. března roku 1940.
1. A/s O kritikách a řečech, které byly vysloveny československou zdravotní službou o našich vojenských lékařích.
.
a) Případ vojáka Artura Schnitzera (7. set. 1. pluk).
Dobrovolník čsl. armády v nemocnici v Agdě a Montpelier pro ušní chorobu. 25. ledna 1940 po návratu z dovolené v Paříži byl dopraven do nemocnice X v St. Rembert – 1, Ille Barbe, blízko Lyonu, kam ho poslala superarbitrační komise pro chronické ušní bolesti. Jakmile přišel do Agde, kde se zdržel kvůli potvrzení tohoto rozhodnutí, obdržel následující odpověď: „Vy jste se dal v Lyoně zprostit vojenské služby, to nám Čechoslovákům nesluší. Jakého „strýčka“ jste měl v Lyoně, abyste mohl dosáhnout takového rozhodnutí?“ Byl ponechán v aktivní slubě.
.
b) Případ vojáka Rescha (2. set, 1. pluk). Když chtěl vstoupit do naší armády, byl francouzskou vojenskou komisí prohlášen za neschopného. Byl zařazen do čsl. legie. Když později onemocněl, byl dopraven do nemocnice, kde předložil potvrzení našich lékařů o své nemoci. Obdržel tuto odpověď: „Další podvod francouzského lékaře. Ve Francii není těžké dostat takovéto vysvědčení. Rozhodnutí francouzské zdravotní služby nás nemohou zajímat…. Francouzové najdou vždycky prostředek, aby zprostili lidi služby, což my nemůžeme uznat… Víme velice dobře, jak se ve Francii taková vysvědčení vystavují.“ (K tomu je třeba poznamenat, že jedno z předložených vysvědčení pochází od pana Erlangera, lékaře min. vnitra, člena superarbitrační komise departemente Seine a Oise.)
.
c) Případ vojáka Richarda Grossmanna (7. set, 1. pluk).
Nastoupil službu v říjnu 1939. Koncem ledna 1940 u příležitosti cesty do Paříže se podrobil lékařské prohlídce ve Val de Grace, při níž byl po roentgenování superarbitrován pro silnou srdeční slabost. Když se vrátil do Agde, aby dal do pořádku své záležitosti, byl čsl. majory shledán schopným. Prohlásili: „Co dělají Francouzové, nás nezajímá.“ To řekli čsl. vojenští lékaři Kohn, Müller a Rajchl. Kromě toho mi o téže věci bylo řečeno ještě toto: Během týdne byl prý dopraven do Montpelieru nemocný čsl. major Unger. Po dvou dnech se prý vrátil a řekl: „Musel jsem z téhle nemocnice odejít, neboť se v ní nejednalo jako v čsl. nemocnicích, a kromě toho se nebral žádný zřetel na stupeň hodností.“ Major Unger byl v jiném zpravodajství z pole uveden jako propagátor árijské teorie.
.
2. A/s O řeči, proslovené plukovníkem Janouchem, velitelem 1. pluku.
U příležitosti cvičení 1. pluku, které se konalo koncem února, pronesl plukovník Janouch řeč, v níž mimo jiné pravil: „V poslední válce měla čsl. legie více Čechů než Slováků, zatímco nyní od počátku revize našich uprchlíků do Francie možno konstatovat opak. Tento rozdíl nesmí nikterak rušit dobré styky, které musí trvat mezi oběma našimi národy, a rozdíly v názorech musí zmizet. Ostatně Slovensko není svobodné a nezávislé, stane se jím teprve po našem společném vítězství.“
Tato část řeči plukovníka Janoucha, který je Čech, dala ze strany slovenských vojáků podnět k následujícím komentářům:
„Snad Slovensko nemá dnes úplnou svobodu, ale nemělo jí ani před Mnichovem, a nemělo by ji, kdyby Československo opět vzniklo, stejně jako dříve. Češi, kteří nutí Slováky, aby sloužili v jejich legiích, se dopouštějí téže chyby, jaké se dopouštěli Rakušané, když nutili Čechy sloužit v rakouské armádě.“ Když plukovník Janouch začal mluvit o naturalizování, řekl: „Četní čsl. vojáci žádali o francouzskou státní příslušnost… Tak se nesmí jednat… Nechť jsou si především vědomi toho, že by je Francouzové i potom považovali za cizince. Ostatně obdržel jsem dopisy našich čsl. vojáků, kteří byli naturalizován,i a prosili mne, aby se mohli vrátit do naší armády.“
Toto stanovisko, které zastává pan plukovník, svádí četné důstojníky, aby jednali podobně. Tak se stalo, že důstojník 1. setniny 3. pluku nedávno řekl českému vojínovi, který je naturalizovaným Francouzem: „Jsi spokojen, že jsi byl naturalizován jako Francouz?“ Kladná odpověď. „Když jsi nyní Francouzem, nemáš chuť vstoupit do čsl. armády?“ Záporná odpověď.
.
3. A/s. O potlačování dovolených.
Dovolené byly pro vojáky zakázány, především pro okresy Beziers, Sete a Agde. Vojáci se domnívají, že vojenské úřady učinily toto rozhodnutí pro několik prudkých výstupů mezi důstojníkem a vojákem. Zákaz byl prohlášen za společný trest a poškozuje morálku. Výsledek by byl pravděpodobně ještě horší, kdyby takové nařízení bylo vydáno i pro velikonoční svátky. Tyto skutečnosti jsem sdělil generálovi Mativetovi, veliteli tábora v Agde.“
Potud francouzská úřední zpráva. Ptáme se svých čtenářů: Je třeba něčeho více, než přečíst si tuto zprávu, abychom si učinili představu o skutečných poměrech v emigraci a v tak zvané legii? Nejsou námi uvedené dokumenty sbírkou dokladů o jedinečném ohromném zločinu, kterého se dopouštěly veličiny emigrace na četných prostých svedených českých lidech a ještě se budou dopouštět? Jsme šťastni, že příslušná německá místa dovolila českému listu nahlédnout do těchto zajímavých dokumentů, neboť si nedovedeme představit účinnější prostředek proti lživé propagandě emigrace a proti šeptané propagandě. Jestliže ve spojitosti s tím přinášíme ještě výmluvný příklad šeptané propagandy, jistě se ani tento příklad nemůže minout účinkem. V létě v roce 1940 u nás rozšířila šeptaná propaganda zprávu, že bývalý letecký nadporučík František Novák zemřel hrdinskou smrtí. Ocitl se, jak pravila šeptaná propaganda, v leteckém boji mezi dvěma německými letadly a zřítil se. Můžeme však na základě zmíněných dokladů podat zprávu z úmrtního listu a lékařskou zprávu z nemocnice „The American Hopsital of Paris“ o průběhu Novákovy nemoci. Z ní jasně vysvítá, že Novák zemřel 27. dubna 1940 na žaludeční rakovinu. Taková je zpráva o Novákovi, o němž zase jiní vykládají, že není mrtev. Pravda o jeho smrti prý byla rozšířena jen proto, poněvadž prý chce tajně přistát na statku jednoho ze svých přátel, aby letadlem odvezl svou ženu a své dítě do Francie.
Dnes je legie, jejíž podstatu jsme poznali z autentických dokumentů, v Anglii. Tak jako dříve paní Osuská konala „oficiální návštěvy“ po boku svého muže v Agde, koná nyní návštěvy v táborech v Anglii královna. Přitom se královna jistě baví s vojáky stejně srdečně, jako kdysi paní Osuská.
To je tedy armáda, o níž nám chce nepřátelská propaganda vypravovat, že bojuje za naši „svobodu“. Čtenář si sám může učinit úsudek.
Pozn.: Tento text je přetiskem článku, který vyšel 13. dubna 1941 v Lidových novinách, a podlehl jazykové a gramatické úpravě odpovídající dnešnímu standardu. Veškeré poznámky v textu, které jsou označeny jako "poznámka redakce", byly vloženy redakcí Lidových novin.
