Emanuel Vajtauer
Středověká Evropa pociťovala živé osudové společenství a výrazem tohoto smýšlení byla svatá říše římská národa německého. Nikoliv tedy pláštík německého výboje, jak tomu chtěli naši historikové, nýbrž heroické odhodlání německého národa nést břímě evropské pospolitosti v dobách, kdy římská říše byla v troskách, kdy papežové byli tak slabí, že byli hříčkou lombardských vojenských náčelníků a kdy se na Evropu řítilo nebezpečí z arabského zámoří, jež si v Pyrenejích vytvořilo válečné předmostí a současně z mongolského východu nebezpečí ze stepí a z arabské otrokářské civilizace a nebezpečí feudální anarchie, hrozící Evropě zánikem.“
To byl pro něho objev, který mu [Klimentovi] nedal spát a který ho posedl jako utkvělá myšlenka. Byla to také čistě česká pýcha, která ho přivedla k tomu, aby se zabýval myšlenkou nové organizace Evropy, kterou navrhoval Jiří z Poděbrad. Věnuje této otázce dvě knihy – jednu vědeckou, druhou psanou pro svého synka a vyličující příhody poselstva krále Jiřího na západ. Česká, stejně jako mezinárodní právnická věda, vidí v Jiříkově návrhu předchůdce myšlenky svazku národů, která ovšem v dřívějších dobách nebyla ještě zralá k uskutečnění. Docent Kliment, vyrostlý v ideji evropské pospolitosti, jak si ji představovala Říše, nemůže nevidět Evropu už jinak než jako celek. Chápe Svaz národů jako organizaci, která má zajistit bezpečnost našeho nového suverénního státu. Lichotí mu, že my jsme s touto myšlenkou přišli první v dějinách. Ale nemůže se zhostit pochyb, zda tento útvar žárlivě suverénních států může někdy účinně nahradit dřívější útvar odstupňovaného říšského řádu. „Vnucuje se otázka“, říká ve své vědecké práci, „zda princip smluvního společenství suverénních mezinárodních jednotek (států) se dá uznat za princip nejen nový, nýbrž také lepší než jakým byla myšlenka jediného světového řádu, řízeného jedinou mocí. Vždyť se nám často zdá, sledujeme-li snahy po realizaci lidského plemene nebo i její restringovanější formy (panevropské hnutí apod.), že myšlenka suverenity státu nesplnila všechna očekávání a že vývoj směřuje opět k vyšší metě. Nelze upřít, že středověká výstavba světa byla za předpokladu, na němž budovala, totiž za předpokladu duchovní (zejména náboženské) jednoty lidstva, teoreticky nejvyšším ideálem, jaký si lze představit.“
Princip řádu a odstupňované odpovědnosti je v něm tedy pevně zakotven a prohledá ze všech jeho prací, ať už jde o právnické studie o politických stranách u nás nebo o vývoji obecních zřízení v českých zemích nebo o úvod do právnického studia. Volá po odpovědnosti, po řádu a je nešťastný, že kolem sebe tak málo nalézá.
Je v tom jistá myšlenka dějin, že právě tento člověk je shodou okolností jako magnetem přitažen k onomu vrcholnému okamžiku našich dějin, kdy v se v berlínském kancléřství rozhoduje nejen osud našeho národa, ale kdy se dávají základy nového evropského řádu a kdy opět poprvé Německo za sebe přebírá velký úkol a také velké břímě novým řádem uspořádat novou pospolitost Evropy.
Vděčný úkol před námi
„Vývoj není dosud skončen, spíše jsme na počátku. Jde opravdu o základní hodnoty lidské civilizace a o výměnu dosavadních organizačních principů, v nichž jsme byli mechanicky vychováni, za principy lepší, které přinesla německá revoluce. Vše je to spojeno s válečnými oběťmi. Běžný pozorovatel velmi snadno ztratil přehled. Zde nastupuje povinnost teoretiků, kteří nesmějí v návalu denních událostí ztratit z očí principy a tyto principy musí svému okolí znovu a znovu připomínat.“ (Josef Kliment)
Dějiny se ovšem nikdy neopakují ve stejné formě. Tedy ani dějiny Říše. Středověká Říše měla uvést řád do kmenové a feudální společnosti. Nynější Říše má uvést řád do společnosti vyspělých a sebevědomých národností. To je úkol docela nový. Mnoho se změnilo od doby karolínských a franckých císařů. Když Dante na rozhraní 14. století psal svou knihu „O jediné vládě“ (De monarchia), bylo vlastně už na tuto vládu pozdě. Soupeřství papežů s císaři ji podkopalo a užitek z toho měli jen feudálové. Pravdu měli ti, proti kterým Dante psal a kteří vycházejí ze stanoviska: Co je platná jediná vláda nad celým světem, když ve vlastním domě není vláda žádná. Kapetovci ve Francii a Lucemburkové v německých zemích začali uvádět pořádek do vlastního domova. A bylo vskutku co čistit! Karel IV. píše ve svém životopise, jak přišel do Čech a jak všechny korunní statky byly v rukou nedisciplinované šlechty a pražský hrad do základu zpustlý, takže nezbývalo císaři nic jiného než nocovat v domě pražského měšťana. Karel potřeboval zjednat si autoritu, zdisciplinovat světskou i duchovní šlechtu a uvést do pořádku soukromé, zemské a říšské hospodářství. To byl počátek nového vývoje, který od dynastických zájmů dlouhou cestou vedl až k výlučným národním zájmům.
Dnes je třeba dát těmto národním zájmům společný evropský řád. V myšlence společného řádu dnešní Říše navazuje na středověkou Říši. Ale ve svých ostatních snahách navazuje na myšlenku Karla IV.: Nejprve si dát do pořádku vlastní domov! A tímto domovem je domov všech evropských národů, ohrožený opět dnes jako ve středověku dvojím nebezpečím: otrokářským nebezpečím ze zámoří a nebezpečím stepním. To znamená ovšem dobrovolné upuštění od myšlenky světovlády. Je třeba přesně rozlišovat. V době středověké říše se sice mluvilo o vládě nad celým světem, ale skutečnost byla jiná. Argument světovlády byl vzat z židovsko-křesťanského arsenálu. Církev ve své biblické výlučnosti byla přesvědčena, že je celý svět zralý pro křesťanství a že svět je jen tam, kde jsou křesťané. A nechtěla vidět, že vedle světa arabského, který přemáhala, je tu ještě svět indický, vedle toho svět mongolský (nikoli nomádský, nýbrž čínsko-japonský) a že tyto světy tvoří nejen mohutné říše, ale i mohutné kultury a civilizace. Římská říše, ať už latinská nebo německá nebo papežská, byla v podstatě vždy jen evropské společenství a nic více. Proto, mluvíme-li dnes o návratu Říše, nemůžeme mít na mysli křesťansko-židovskou argumentaci světovlády, nýbrž faktický dosah tehdejší Říše, evropský cíl.
V 19. století se Pax Britanica často vydávala za dědictví a pokračování Pax romana. Svaz národů měl být této Pax Britanica novým lepším nástrojem, ale byl jen utopistickým pokračováním aspirací biblické světovlády. Byl to v podstatě pláštík pro vládu finančních a surovinových feudálních živlů. Roosevelt, přejímající dnes po Angličanech myšlenku světovlády, by mohl sáhnout po Dantově knize a jeho středověké argumenty prostě přepsat do moderního jazyka a skončit vyznáním: „Věci nechtějí být špatně spravovány, mnohost vládců je však špatný zjev: tudíž vládce budiž jen jeden.“ Proti tomu Němci správně namítají: světovláda není žádná vláda. Pod vlajkou světovlády se lidstvu dostává vlády bankovních feudálních sil a monopolních surovinových společností, ovládaných povětšině Židy. Nejprve je nutno dát do pořádku vlastní domov, potlačit všechny zájmy světového feudalismu a vybudovat solidně aspoň jednu část světa, v níž žijeme – Evropu.
Úkoly, které nás tu čekají, jsou tedy zcela nové. Stará tradice říšské evropské pospolitosti nám může být nejen inspirací a pramenem víry, že co se dařilo po celá staletí v dávné minulosti, podaří se i nyní, a že když v sobě Němci v minulosti objevili mohutnou státnickost, omezující sebe pro evropský celek, že ji najdou v sobě i nyní. Konkrétní obsah nové pospolitosti je nutno teprve najít. Jsme spíše na počátku vývoje, praví vhodně dr. Kliment. Každý člen nové evropské pospolitosti musí ze sebe přinést příspěvek k vybudování nového řádu, který bude respektovat národy a přitom vyvine opravdovou tvůrčí a vůdčí dynamiku. Zde je úkol pro každého.
Josef Kliment dal naší inteligenci příklad, jak je možné trčet pevně v domácí půdě a přitom oběma nohama stát v nové evropské revoluci, kterou proděláváme. Nepochybujeme, že jeho příklad povede.
Přítomnost, 1. července 1943
