Výstava „Sovětský ráj“ v Praze (1942)

Před 70 lety probíhala v Praze mimořádně dobře navštěvovaná protibolševická výstava
Lukáš Beer

Návštěvy chodily na výstavu jak organizovaně (školy) tak i dobrovolně.
Před vchodem na "Sovětský ráj" se vytvářely dlouhé fronty. Přišlo na ni
stejné množství lidí jako předtím ve Vídni.

Z podnětu zastupujícího říšského protektora Heydricha byla koncem února roku 1942 z Vídně do Prahy přenesena velkolepá výstava „Sovětský ráj“ (Das Sowjet-Paradies), která byla následně od 28. února 1942 po čtyři týdny přístupná veřejnosti. V prostranství rozsáhlé výstavy, jež byla projektem Říšského vedení propagandy NSDAP (v Berlíně, kam byly exponáty převezeny po prezentaci v Protektorátu, čítala výstavní plocha devět tisíc metrů čtverečních) byly prezentovány ukořistěné předměty a zbraně z východní fronty, ale také i četné grafiky a malby. Pro návštěvníky se jevila obzvlášť atraktivní ta část expozice, která měla údajně originálně dle předlohy kopírovat část městské výstavby dobytého města Minsk a jedné sovětské vesnice, jejíž obyvatelé žili v zemljankách. Umístěna byla výstava v budově Moderní galerie a ve vhodných přístavbách na veletržním výstavišti v Královské Oboře v Praze-Holešovicích. Novináři směli shlédnout konečné instalační práce ještě den před oficiálním zahájením expozice, tj. 27. 2. 1942. Název výstavy „Sovětský ráj“ měl ironizovat určité iluze o údajném blahobytu v Sovětském svazu. Výstava zachycovala v řadě otřásajícím způsobem působících dokumentů ukázky bídy, sociální zaostalosti a nelidské úrovně života městského a venkovského obyvatelstva Sovětského svazu, obydlí dělníků apod. V sálech Moderní galerie na prostoru starého výstaviště byly instalovány z údajně vesměs autentického materiálu, dopraveného z obsazených bolševických oblastí, celé ulice a obývací trakty. Vedle těchto depresivně působících obydlí si návštěvníci mohli prohlédnout i ukázky sovětské reprezentační architektury.

Úkolem výstavy mělo být „poučit obyvatelstvo o stavu věcí v Sovětském svazu, jak jej poznal bojující německý voják na svém tažení dalekými prostory východu“, jak tehdy o výstavě napsaly Lidové noviny. Zásadní poselství výstavy byl všude zdůrazňovaný kontrast mezi obrovským zbrojním vypětím sovětského státu resp. jeho těžkým průmyslem a mezi uboze nízkou životní úrovní tamního obyvatelstva. Na konání výstavy, kterou mohli lidé navštěvovat denně od 9 h do 21 h až do 29. března 1942, upoutávaly i četné výlohy pražských obchodů. Lidé si za nimi mohli prohlížet vystavené ukořistěné bolševické zbraně, součástky výstroje sovětského vojáka, dokumentární fotografie z bědného života ruských rolníků a dělníků, ale také i tituly protibolševické literatury, a je pravdou, že výlohy na sebe soustředily velkou pozornost chodců na nejživějších tepnách Prahy.

Na propagandistickou výstavu musely sice chodit povinně školy, lidé však chodili z velké míry dobrovolně a s velkým zájmem si prohlíželi vystavené exponáty. Chodili na ní v hojném počtu vedle sebe Češi i Němci, navštívilo jí několik oficiálních osobností, mezi nimi ovšem i tací lidé, jako atentátníci Gabčík s Kubišem. Před vchodem na výstavu Sovětský ráj na starém pražském výstavišti bývaly takové návaly, že návštěvníci čekali v dlouhém zástupu, než se dostali dovnitř. Ve Vídni předtím zhlédlo výstavu více než půl miliónu návštěvníků a jak se po čtyřech týdnech v Praze později ukázalo, měla zde expozice naprosto stejnou úspěšnost – co do počtu návštěvníků. S vytouženým odstrašujícím efektem, který měly na české protektorátní občany učinit vystavované objekty z bolševického Sovětského svazu, tomu však zdaleka tak nebylo. Že české vnímání „bolševické hrozby“ mělo poněkud jiný ráz a bylo podmíněno určitými empatiemi vůči velkému východnímu slovanskému národu, věděl samozřejmě i státní tajemník K. H. Frank a obsáhle se na tuto problematiku zaměřil ve svém zahajovacím projevu k výstavě.

Výstavu zahájil státní tajemník SS-Gruppenführer K. H. Frank za přítomnosti říšského vedoucího mládeže Artura Axmanna, zastupujícího župního vedoucícho Donnerverta, jakož i zmocněnce branné moci u říšského protektora generálmajora Rudolfa Toussainta, dále čestných zástupců NSDAP ale i členů protektorátní vlády. Hudební sbor Wehrmachtu zahrál úvodem „Ostlandlied“. Zástupce říšského propagačního vedení NSDAP, říšský vedoucí úřadu Bötticher, který výstavu organizoval po duchovní stránce, podal pak vysvětlení o příčině a účelu výstavy. „Je-li dnes otvírána výstava Sovětský ráj, pak se to děje v době, která v mohutných přípravách na příští ofenzivu stojí už ve znamení velkých rozhodnutí proti nepříteli, jehož sevřená síla směřuje proti Evropě, její kultuře, sociálnímu životnímu standardu jejího pracujícího obyvatelstva, prostě proti všemu, co náš život určuje ve všech směrech. V jaké míře stojí proti nám na bolševickém východě jiný cizí svět, to jsem v minulém létě a na podzim s miliony svých kamarádů sám viděl a prožil. Předstihovalo to všechna očekávání toho, co jsme si o utrpení a hrůze této země představovali. Nyní po ofenzivě byla opona stržena a před našimi zraky se otevřel „ráj sedláků a dělníků“, v němž podle bolševických propagačních hesel mělo téci mléko a strdí. Mléko a strdí tam ovšem neteklo, zato ležel nad touto zemí, nad jejími městy a vesnicemi zápach ztuchliny, který právě tak jako ponurá a neradostná tvář obyvatelstva už na prvý pohled dával tušit, jaká nouze a jaká bída jsou tu domovem. Když jsme potom však nahlédli do obydlí dělníků a sedláků nebo správněji řečeno příslušníků kolchozů, pak nemohlo už pro nikoho být pochybnosti, že v této zemi, jež sama o sobě je tak nesmírně bohatá a plodná, bez překážek vybíjí své zločinecké pudy brutální, ukrutná a nelidská mocenská skupina židovských nebo Židy ovlivněných podlidí zcela cizích národů východu.“ Bötticher pak dále líčil údajné znemravnění mládeže, mučírenské metody GPU a katastrofální rozklad rodinného života v SSSR.

Ve výlohách pražských obchodů se mohli lidé seznámit nejen s ukořis-
těnými ručními zbraněmi, ale i s řadou fotografií a propagačním materiálem.
Ve výloze je např. vidět známý protibolševický plakát s nápisem "Tvoji
bratři?", který vyobrazoval obličeje příšlušníků několika "neevropských"
národů žijících v Sovětském svazu a poukazoval na jejich rasový původ,
tak vzdálený charakteristice Čechů.

Nato už pak promluvil sám Frank, aby vylíčil poměry za první československé republiky, dle jeho názoru obzvlášť zralé pro uchopení moci bolševiky v zemi. Pro zajímavý obsah si uveďme kompletní znění jeho zahajovacího projevu z 28. února 1942:

"Příslušníci strany, dámy a pánové!
Dne 5. června 1935 podepsal zahraniční ministr česko-slovenské republiky Eduard Beneš v moskevském Kremlu protokol o výměně ratifikačních listin sovětorusko-československé smlouvy o vzájemné pomoci. Za svého pobytu v Moskvě zradil tento pán svůj národ a svůj stát bolševikům. Oficiální komuniké oznámilo, že bylo dohodnuto: „Na poli umění, vědy a literatury uskutečňovat systematické sbližování a upevňování intelektuálních vztahů mezi oběma státy.“
Dne 6. října roku 1935 nazval pražský sovětský vyslanec Alexandrovskij při oficiální večerní recepci, kterou československý tisk dával na počest sovětských spisovatelů a novinářů dlících v Praze, Československo „předvojem“ sovětského Ruska. V té době vzniklo v sovětském táboře a v táboře západních demokracií okřídlené slovo o Československu jako o „mateřské letadlové lodi“ pro sovětská bombardovací letadla. Dne 30. září 1938 – tedy v den po „Mnichově“ – volá pan Beneš z pražského hradu telefonicky pana Stalina v Kremlu a prosí ho o okamžitou vojenskou pomoc. Jako protislužbu nabízí: Vyhlášení Československa za sovětský stát v rámci SSSR. Na druhém konci drátu nepřišel však pan Stalin k telefonu, nýbrž Žid Litvinov. Oznámil panu Benešovi po krátké době, že Moskva nemá o Benešův návrh zájem. Pan Stalin nemohl a nechtěl tedy bojovat. Dnes vím přesně, proč! Malý muž u telefonu na pražském hradě byl značně rozhořčen a byl tenkrát strašně maličký.
Nyní – v roce 1942 – pronáší tentýž pan Beneš, znovu posedlý velikášstvím, v londýnském rozhlase řeči, v nichž „vyhlašuje konfederaci státu Čechů a Poláků, který má po vítězství nově vzniknout se sovětským svazem“. Těchto několik málo historických dat nám dává výmluvný obraz o zločinecké politice kliky, jež jsouc v židovském vleku byla vždy ochotna a je také nyní jako i předtím ochotna zradit stát a národ třeba samotnému ďáblu, jen když tím bude s to sama se udržet u moci.
Zatímco tyto skutečnosti jsou nepopíratelné, tvrdívá se zde z české strany s oblibou, že v samotném českém národě bolševismus nikdy nenašel půdu. Tomu však odporují četné zjevy a události v českém národním tělese, jež bych chtěl dnes – používaje příležitosti při otevření této výstavy – opět jednou připomenout.

25. března 1942 navštívil výstavu státní prezident Emil Hácha v doprovodu své kanceláře (vlevo J. Kliment).

Komunistická strana – KSČ – jež sice byla v opozici, avšak v podstatě byla věrna režimu a určitými státními místy byla podporována, byla čtvrtou nejsilnější stranou ve státě a zasedala s 30 poslanci a 16 senátory v pražském parlamentě. Vedle ní vnikla bolševická nákaza právě tak hluboko a někdy ještě nebezpečněji do velké armády českých intelektuálů a zvláště do širokých kruhů české mládeže.
I když tyto kruhy nebyly organizovány v komunistické straně, byly nositeli kulturního bolševismu zvláštního ražení, který by ve své totalitě, i když v různých tvarech, v nichž se vyskytoval, musel vést znenáhla k duchovnímu vyřadění Čechů ze střední Evropy a z její staré kultury. Židovstvo a Stalinovi agenti nenalézali v žádné zemi mimo hranice Sovětského svazu tak blahovolnou podporu jako v Československu. Tisk, film, rozhlas a divadlo byly v jejich žoldu, líčily v posledních letech denně požehnání „ráje dělníků a sedláků“ v nejzářivějších barvách. Ohlupování národa v největším stylu, pocizáčtění domácího národního svérázu výstřelky bolševické kultury bylo na denním pořádku. Kubistické stavitelské formy židovských architektů, nazývané zde slohem Tel Aviv, které ještě dnes znešvařují vzhled českomoravských měst, výstavy zvrhlého umění s politickou tendencí v pavilonech Mánesu a Myslbeka, stále vyprodaná a přeplněná divadelní představení u „Voskovce a Wericha“ a záplava nejhorší emigrantské literatury jsou důkazem rozkladu kulturního a politického českého života.

Z výstavy.

Proti tomu byly existující obranné síly slabé. Byly to zčásti nasycené měšťanské vrstvy, které se bály pouze o svůj kapitál a o svůj klid, avšak chtěly zůstat co možno nejdéle obročníky vládnoucího systému a z něho těžit, zčásti různé romantické skupinky fašistického zabarvení, jež se vzájemně osočovaly a nevěděly ani samy, co by vlastně mohly dělat.
Téměř veškeré české maloměšťáctví se domnívalo, že se musí smířit s židomilským a sovětomilským kursem, hájeným vládou, protože ve velkém slovanském bratru (…) vidělo spojence a protože cítilo, že zde vyrůstá svět proti němectví a proti Říši, který hověl jeho protiněmecké nenávisti. Ojedinělé drobnější skupiny, které nebezpečí poznaly, se nemohly uplatnit. Ale velký okruh venkovského obyvatelstva, sedláci, stáli pod duchovním vedením takového Hodži, tohoto tvůrce hesla o československém agrarismu, jemuž na frázích nikdy nechybělo. Tato formulace neznamenala zase nic jiného nežli demokratizování a konec konců bolševizaci pozemkových nemovitostí. Tím měly být zlomeny prastaré kulturní tradice země, určené němectvím, a sedlák a půda měly uzrát k úkolu pro velitelský program dnešních nepřátelských států.
A tak tedy dokazují nejen shora uvedené politické skutečnosti, za které jsou odpovědni státní prezident a vlády, nýbrž také pronikavá vnitřní připravenost v samotném českém lidu, jak blízko měly staré kulturní země Čechy a Morava ke krvavému bolševickému chaosu. O zářijových dnech roku 1938, kdy rudá luza obdržela od vlády zbraně a seznamy osob, jež měly být zastřeleny, byla hodina proklamace československé sovětské republiky blízká. Tu zasahuje Vůdce v Godesbergu a v Mnichově do kola dějin a zachraňuje srdce Evropy před bolševictvím, válkou a zpustošením.
Dnes stojí naši vojáci s vojáky spojeneckých národů vítězně na obrovské evropské frontě na východě proti bolševickému nepříteli světa, aby zachránili před zkázou celou evropskou pevninu. Co naši vojáci na svých nekonečných pochodech a při svých bojích v sovětském státě nalezli a jak to vlastníma očima viděli, z toho byl shrnut malý výsek pro tuto výstavu.
Zahajuji výstavu „Sovětský ráj“ a prosím vás, dámy a pánové, abyste dali na sebe působit přeludem a skutečnosti života Sovětského svazu, toho „ráje dělníků a sedláků“. Jsem přesvědčen, že výstava objasní právě českému lidu, co by znamenalo, kdyby bolševictví podle svého původního plánu bývalo proniklo přes česko-moravský prostor do srdce Evropy. Právě ty kruhy českých intelektuálů, které s ním koketovaly a dosud tak činí, ale i statisíce sedláků a dělníků, by bylo bývalo v kobkách GPU anebo v kárných pracovních táborech povražděno a byli by se udusili ve své vlastní krvi. Země a národ by byly zničeny. Dnes jsou fronty jasné a každý se musí rozhodnout. Buď pro bolševictví a zkázu, anebo s Říší pro Evropu, tj. pro svoji vlast, pro svůj život, pro svoji práci.“

Vstupní síň výstavy se zabývala hned v několika obrazech a diagramech hlavními údaji o nerostném bohatství, lidnatosti, plodnosti půdy a hospodářských poměrech sovětských zemí. Země byla prezentována jako oblast se vskutku nesmírnými možnostmi, kde by se bylo dalo správnou sociální organizací dosáhnout velkého blahobytu a rozvoje ve všech směrech. Působivými diagramy, hesly a fotomontážemi expozice ilustrovala, jak bolševismus věnoval svůj hlavní zájem budování velkého průmyslu. Byl však kladen důraz na rozdíl mezi „vykořisťovaným lidem“ a vládnoucí bolševickou kastou a pokud šlo o to, ukazovala vystavená statistika, jak veliké procentuální zastoupení měli v sovětských úřadech údajně Židé a „jak se stali rozhodujícím činitelem“. Vystavované zbraně z válečné kořisti Wehrmachtu měly údajně sloužit k tomu, aby si návštěvník mohl udělat dobrou představu o sovětském vojsku a jeho pomůckách, a tím i o nesmírném nebezpečí, které hrozilo z východu. Mezi vystavěnými předměty se nacházela i sovětská stíhačka s americkým motorem a sovětským trupem a do sovětské opevňovací techniky dávala nahlédnout pevnůstka, vybudovaná přesně podle původních vzorů, s jedním protipancéřovým dělem, dvěma bočními kulomety a potřebným strojním zařízením. V nepoškozeném stavu padl na východní frontě do rukou říšské branné moci také jeden z nejtěžších sovětských tanků své doby KV-2 o hmotnosti 52 t, vybavený kanonem152 mm a pojmenovaný po maršálu Klimentu J. Vorošilovi. I tato zbraň se stala obdivovaným předmětem na výstavě a tank se předtím navíc projel ulicemi Prahy.

Jako protějšek této sovětské průmyslové a vojenské okázalosti byla prezentována žalostná úroveň širokých vrstev obyvatelstva, jednak zemědělského, jednak průmyslového. Výstava líčila situaci kolchozů, kdy sedláci byli zbaveni půdy. Katastrofální životní úroveň měly ilustrovat chatrče dopravené přímo ze Sovětského svazu. V chatrčích si návštěvníci mohli prohlížet figuríny v životní velikosti, oblečené do nuzných oděvů. Jistá část expozice ukazovala v chatrčích například zanedbanou sovětskou mládež, která se bez dozoru potulovala po městech a dědinách a „neměla strach ani z vraždění“ (Prager Wochenschau), nebo znázorňovala rodiny bydlící v jedné místnosti nebo špinavé díry, opatřené nejbídnějším nábytkem. Na druhou stranu prezentovala výstava i reprezentační architekturu Sovětského svazu a autoři expozice uváděli, že honosné správní paláce bolševické byrokracie a veliké továrny byly vybudovány na úkor životní úrovně obyvatelstva. „Průmyslový gigantismus“ také automaticky vedl k výsadnímu postavení průmyslových měst a míst a k přezírání venkova. Výstava dále ilustrovala zaměstnání žen v těžkých pracích a vůbec i těžké pracovní podmínky dělníků. Na jednom výstavním panelu se např. uvádělo, že v letech 1917-1920 zemřelo v Sovětském svazu hladem a epidemiemi na 10 miliónů lidí, 1920/21 dva miliony, 1930/31 jeden milion a v letech 1933/34 zase již 6 milionů.

Ukořisťený tank KV-2 se projížděl ulicemi Prahy.

Jak už byla řeč, výstavu navštívilo i několik důležitých osobností. V úterý 10. března 1942 v dopoledních hodinách si „Sovětský ráj“ prohlédl župní vedoucí a říšský místodržící Konrad Henlein. Zástupce Wehrmachtu podal župnímu vedoucímu výklad o expozicích, pokud je instalovala branná moc. Významné návštěvníky provázel výstavou vrchní vládní rada ing. Zankl. Ve středu 25. března v odpoledních hodinách navštívil výstavu společně se členy své kanceláře státní prezident Hácha, kde byl pozdraven ministrem Emanuelem Moravcem, zástupci úřadu říšského protektora a výstavním pořadatelem. Dva dny před Háchovou návštěvou bylo hlášeno, že počet návštěvníků překročil výrazně počet 200.000.

Nahlédněme do dobového tisku, jak ten o výstavě referoval. Tak např. České slovo napsalo hned v den zahájení výstavy toto: „Účelem výstavy Sovětský ráj je dát návštěvníkovi nahlédnout do politických, kulturních a sociálních poměrů v Sovětském svazu. Není to propagační akce v obvyklém slova smyslu, nýbrž exponáty jsou originálním materiálem ze Sovětského svazu, jak jej němečtí vojáci za polního tažení proti bolševikům takřka osobně předkládá a kterou se představuje takovým, jakým ve skutečnosti je. (…) Každý návštěvník výstavy, ať již Čech či Němec, si podle toho, co uvidí, může utvořit představu, jak by se nám všem vedlo, kdyby bolševická vlna zaplavila Evropu. Bolševismus mluví na výstavě proti sobě samému. (…) Přitom nejde o obrazy, které by snad vyrobilo ministerstvo propagandy v Německu, nýbrž všechno to je doloženo původními dokumenty v ruském jazyce. Bolševismus se představuje doklady, které pocházejí od něho samého, jakožto úhlavní nepřítel lidské kultury a civilizace, jakožto výraz hrozného barbarství a nejničivější a nejrozkladnější princip o sobě.“ Jinde zas stejný list stavěl do protikladu „skutečný socialismus“ s „bolševictvím“, ve kterém spatřoval „nejhanebnější zradu na socialismu“ a oceňoval boj proti bolševismu na východě: „Tak jako v prostorách pražské Moderní galerie shledáváme mistrně instalované sovětské uličky dřevěných domků, nádvoří činžáků podobná zříceninám, zdravotně nemyslitelná „obydlí“, dílny existenčně zničených řemeslníků a místnosti úřední pošty – tak měla vypadat naše kvetoucí města a vesnice, nebýt Vůdcova dějinného rozhodnutí, které srazilo bolševismus na kolena a zlikvidovalo jeho nebezpečí proti Evropě.“ Co bolševici chystali na Evropu, líčil zas jiný komentář v Českém slově: „Kam pak plynul výsledek práce miliónů sovětských lidí, to ukazují strašné zbraně, umístěné dílem uvnitř výstavy, dílem na volném prostranství vedle ní. Ano, takový byl plán židovských uchvatitelů moci v Sovětech: Z potu a krve neuvědomělých ruských mas vytvořit takovou moc ocele a plamenů, která by v daném okamžiku zavalila Evropu hrůzou a přivedla jí do naprostého područí Židů. A pak by se všechny ty průmyslové a hospodářské giganty byly změnily ve vykořisťovatelské nástroje světového židovského finančního kapitálu a ruský člověk by na tom byl zase jako za cara, ne-li hůř. Takový byl plán, přes který dnes dělají německé armády velký škrt. Škrt navždy. Židovstvo již k moci nikdy nepřijde. Až bude vyčištěna poslední jeho bašta na evropské pevnině – dnešní Sovětský svaz – nastanou nové doby i porobeným jeho národům a svět bude definitivně zbaven nebezpečí, že bude stržen na úroveň, jak jí v celé své nahotě a v originálu ukazuje výstava „Sovětský ráj“ – který je ve skutečnosti něčím, co Dante neviděl.“

Výstavě věnoval pozornost samozřejmě i pražský německý tisk (titulní strana Prager Wochenschau z 6. 3. 1942).

Dnes již víme, že i naděje vyjádřené v následujícím komentáři Českého slova byly také marné: „Nemůže být přesvědčivějšího výkřiku do svědomí těch Čechů, kteří dosud nepochopili, kde je jejich místo a jejich určení! Proto lze věřit, že výstava Sovětský ráj se stane jedním z nejdůležitějších mezníků novodobého českého myšlení a výkladu nacionalismu. Její význam a dosah bude přímo dějinný. Nemáme co hledat na východě!“ Zatímco návštěvnost výstavy byla v podstatě velkolepá – uvádí se počty od 300.000 (dobový tisk) až po 500.000 (dnešní oficiální česká historiografie, srovnej Vídeň – taktéž půl miliónu), minulo se její působení výrazným účinkem.

Výstava nebyla ještě u konce a ministr školství a národní osvěty a vedoucí úřadu pro lidovou výchovu Emanuel Moravec zahájil 25. března 1942 v pražském Myslbeku paralelně výstavu obrazů Karla Rélinka, českého akademického malíře, spisovatele a publicisty (1880-1945) a známého autora protižidovských karikatur, pod názvem „Židobolševismus – metla lidstva“. Zahájení byl přítomen v čele četných německých úředních osobností vedoucí skupiny tisk vládní rada Wolfram von Wolmar, tvůrce vystavených děl Rélink, zástupci Národní arijské jednoty, vedoucí Národního svazu novinářů šéfredaktor Krychtálek. Při prohlídce výstavy, jejíž výtěžek připadne Německému Červenému kříži, podal výklad hostům samotný Rélink. Byly organizovány hromadné prohlídky, aby se pracující poučili o údajné židovské zločinnosti a jejím světovém nebezpečí. Výstava však pochopitelně nebyla zdaleka tak frekventována jako „Sovětský ráj“.

Z výstavy "Židobolševismus - metla lidstva" malíře Karla Rélinka, zahájené 25. března 1942 v pražském Myslbeku. Vlevo dílo s názvem "Židovská injekce", vpravo "Zákulisí parlamentní mašinerie".

Emanuel Moravec zahajuje výstavu "Židobolševismus - metla lidstva".

Sovětská mládež v chatrčích.

Zahájení výstavy "Sovětský ráj" v Berlíně (8. května 1942).

Zajímavé je, že výstava „Sovětský ráj“ pak putovala dál do říšského hlavního města, kde našla své působiště v Lustgartenu ve dnech 8. května až 21. června 1942. Podle oficiálních dobových údajů navštívilo za šest týdnů berlínskou výstavu 1,3 miliónu lidí, dnešní Německé historické muzeum (DHM) uvádí však jen počet 250.000. Výstava byla důkladně připravována několik týdnů předtím a měla dle katalogu ukazovat chudobu, bídu a zpustlost Sovětského svazu a ospravedlňovat válku proti němu. Židovsko-komunistická podzemní skupina Herberta Bauma dne 18. května 1942 založila v areálu výstavy požár. Ačkoliv tato akce způsobila jen minimální věcné škody, bylo později popraveno 33 příslušníků této skupiny. Tato akce vyvolala i mezi samotnými iniciátory malého atentátu pochybnosti o smyslu akce, navíc když o případu nereferoval ani denní tisk a Němci se o ničem nedozvěděli. Den předtím vylepovala skupina lidí, soustředící se kolem Schulze-Boysena a Fritze Thiela (Rote Kapelle) po celém Berlíně asi jeden tisíc nálepek s nápisem „Stálá výstava / Nacistický ráj / Válka Hlad Lež Gestapo/ Jak dlouho ještě?“.

Vchod do výstavy "Sovětský ráj" v Berlíně.

Na samotný průběh berlínské výstavy neměly obě akce žádný negativní vliv. Je ale zajímavé, že návštěvnost výstavy v Praze byla stejně dobrá jako ve Vídni a v Berlíně, že ale na rozdíl do říšského hlavního města nedošlo v hlavním městě Protektorátu k žádným komplikacím.