(Překlad: František Pilous)
1. Individualismus a organický univerzalismus
 |
| Univerzalistický pohled nacionálního socialismu do velké míry navazuje na myšlenky známých teoretiků a filosofů. Tento článek osvětluje, kde se nacionální socialismus s těmito teoriemi ztotožňuje. |
Skrze celý rozvoj lidské mysli, od té doby, co nám je známý, se táhnou dva základní názory, dva základní principy. V odvěkém vzájemném zápase nacházejí v různých historických etapách různé vykladače, různé zástupce, kteří je formulují různými způsoby. V podstatě se mezitím i přes různou formulaci, i přes rozdílná zdůvodnění, i přes různé způsoby objasňování na podstatě jednoho nebo druhého principu od doby, kdy je nám první známí nositelé formulovali, máloco změnilo.
První z těchto dvou principů vychází z materiálna – je individualistický nebo, podle jiné terminologie, atomistický. Druhý vychází z ducha, ideje. Je univerzalistický nebo organický. Tyto dva principy, které historicky vzájemně soupeří o nadvládu nad lidským duchem, měly značný vliv i při tvorbě prakticko-politických systémů v rozvoji lidstva. Jeden i druhý princip usiluje o to, aby se stal všeobjímajícím podkladem, na základě kterého se bude formovat názor jednotlivce a společnosti vůči všem životním jevům. Jejich aplikace je zřetelná ve všech oblastech společenského dění, tedy i v hospodářských a sociálních vztazích. V nich dokonce jejich použití zanechalo hluboké stopy, jelikož právě v těchto vztazích bylo spojeno s velmi konkrétními výrazy, které byly pro život národa velmi významné.
Jak se střídaly v průběhu věků tyto dva principy, tyto dva základní ideové postoje vůči životním dějům, rozhodovaly, co je třeba považovat za konečný cíl života lidského společenství, jakož i jedince v něm. Přesto a díky tomu, tyto vyvolávají i směr společenského života, způsob společenské spolupráce. Tyto dva základní pohledy na svět usilují o to, aby upravily celý společenský život podle svojí formule, aby si podmanily všechny projevy lidského života.
V této jejich snaze o exkluzivitu spočívá i důvod jejich boje, který se může přenést i na politický terén v podobě nemilostného boje. V tom spočívá i dějinné střídání jednoho a druhého názoru.
Když se po určité době vzájemného boje o nadvládu, provázené politickými a sociálními otřesy, jeden z těchto dvou principů dostane k vládě, nastává období jeho sílícího vlivu na všechny formy společenského života. Ale když směrnice a míry, jež plynou z principu, který je u moci, zformují celkový stav společenských událostí, udají směr společenské spolupráce ve státě, společnosti, hospodářství a všech oblastech lidského života, když je lidský život naplněn do posledního důsledku ve všech svých projevech, tak sám princip, který je u moci, slábne. On se vyčerpá, jelikož z dynamického přejde do statického stavu, tím ztrácí schopnost rozvíjet se s životními změnami. Po období jeho rozmachu přichází období jeho stagnace a jeho úpadku, kdy již není schopen aktivně formovat nový život, nýbrž se zastavuje u obrany získaných pozic.
I společnost začne kolísat ve své víře v pravdivost ideálů, které vládnou. Po stagnaci a oslabování nastupuje postupné duchovní chřadnutí a umírání. Samotná nová duchovní revoluce, příklon k principu, který byl do té doby potlačen, vytváří na troskách staré novou kulturu s novým duchovním životem. Tím způsobem se stává jasnějším zánik mnohých kultur i národů v historii. Odtud je pochopitelné, proč velké a silné, takřka všemocné národní organismy se svojí kulturou vymírají, bývají porobeny, zanikají. Zcela spjaty s cestou, která vyplývá z jednoho z těchto dvou principů, umírají tyto zároveň s ním, protože nejsou schopny v sobě učinit duchovní revoluci, jež s sebou přináší záměna vyčerpaného principu za nový. Tak se na místě starých národů a jejich kultur často v historii objevují nové národy s novými poznatky o životu a novými kulturami.
Řídké jsou případy, kdy jeden národ sám v sobě může vykonat duchovní revoluci a přitom neztratí svou kulturní a politickou pozici. Ale v dnešní době, kdy se nemohou objevit nové národy na jevišti historie, protože je celý svět známý a podrobený jedné kultuře, je boj mezi těmito dvěma principy veden v hranicích jednoho národa, v hranicích celého lidstva.
Život lidské společnosti, determinován rozvojem lidské mysli, připomíná kyvadlo. Se zapojením všech svých tvořivých sil směřují národy k jednomu cíli, k jedné kulminaci, kterou jim vytyčuje princip, jež jim vládne. Když je tento cíl dostižen, kyvadlo se vrací, padá a směřuje opět k druhému cíli, druhé kulminaci. Bylo by však mylné se domnívat, že se univerzalistický princip ve svém idealismu nebo individualistický princip ve svém materialismu vyjadřuje vždy, když je uplatněn, v plné čistotě své ideje. V aplikaci jednoho principu se vždy vyskytuje i příměs druhého principu. I praktické doktríny, které přivádějí jeden nebo druhý princip k životu, nejsou nikdy úplným odrazem principu, ze kterého vznikly. I když se ideově i teoreticky tyto dva principy mohou zcela jasně rozdělit, přesto se u praktických doktrín může hovořit spíše o převaze jednoho nebo druhého principu, nežli o tom, že je doktrína čistým provedením jednoho z nich.
Materialisticko-individualistický princip
Sociologická zásada individualismu je vždy materialistická. Vycházeje při řešení společenských problémů od člověka-jednotlivce a jeho osobního blaha, vidí tento nutně v materiálním momentu blaha jednotlivce ideál, ke kterému je třeba směřovat. Ze sociologického hlediska je materialismus při jeho použití ve společenských vztazích individualismem nebo atomismem.
Materialisticko-individualistický princip byl zformulován v nám známém historickém období rozvoje lidské mysli na Západě, poprvé helénským myslitelem Protágorem. Jeho výrokem, že „člověk je mírou všech věcí“, byla vytvořena idea, podle níž v jednotlivci, v individuu je třeba hledat kořen a smysl všech životních dějů. Všechny životní jevy mají být hodnoceny pouze podle jejich hodnoty pro jednotlivce, pro člověka jako samostatnou bytost, jako jednotku, a pro jeho osobní materiální blaho.
Tomuto vidění odpovídá názor, že celá příroda je tvořena nedělitelnými atomy, které se mechanicky pohybují podle věčných přírodních zákonů. Nad nimi není vyšší etický smysl, není žádné božství. A stejně jako je příroda tvořena mechanicky provázanými atomy, samostatnými jednotkami, tak je i lidská společnost pouze souhrnem jednotlivců, kteří mezi sebou stojí v čistě vnějším, mechanickém, materiálním vztahu.
Podle toho člověk, jednotlivec jako měřítko všech věcí tvoří podle sebe osobně okolní svět. V tom v podstatě leží kořen anarchistického světonázoru, protože každý má právo, „přírodní právo“ žít pouze podle své vůle, která je absolutně určující. Pokud se mu druhý jednotlivec připlete do jeho životní sféry, do jeho zájmů, může silou zabránit každému tlaku do jeho absolutní svobody, pokud je dostatečně silný.
Podle tohoto názoru se ani právo nepovažuje za etickou hodnotu, která stojí nad jednotlivci, ale pouze za obyčejné donucení. Stvořili ho silnější kvůli vládě nad slabšími, nebo slabí, aby se ochránili před silnějšími ve jménu rovnosti, kterou právo proklamuje.
„Já sobě beru a dávám právo ze své moci“, říká Stirner. „Právo je to, co je mé právo“. A Nietzsche formuluje tuto myšlenku ve svém „nadčlověku“, který je „smyslem země“, „který nechce být příliš morální“, „ve kterém jsou všechny věci“.
Společenství je dle tohoto hlediska vytvořeno jedině dohodou mezi jednotlivci, kteří kvůli svému osobnímu zájmu uzavřeli mezi sebou určité příměří. Místo brutální, absolutní války každého proti každému, která v základním, přírodním stavu vládla podle názorů individualismu v lidské společnosti, nastoupil určitý dohodnutý stav. Cíl této dohody je pouze ten, aby materiální zájmy jedince byly lépe chráněny před těmi, kteří jsou silnější. V přírodním stavu si v podstatě není nikdo jistý, zda může svoje zájmy a z nich vzniklé právo uskutečnit, protože mu každou chvíli může v uskutečňování jeho práva někdo zabránit a znemožnit mu dosažení jeho cílů.
Racionální cestou jednotlivci, lidé, docházejí k závěru, že každý ve svém zájmu „hledá mír, pokud je možné ho dosáhnout, a pokud není možné ho dosáhnout, hledá pomoc v boji“ (Hobbes). Aby bylo dosaženo tohoto míru, musejí být všichni jedinci považováni za sobě rovné. Každý z těchto jedinců se musí zříci rovného dílu své svobody, aby všechny tyto díly mohly být svěřeny někomu, kdo bude vybrán dohodou, ať je to jednotlive (monarchie) nebo nějaká skupina (demokracie).
Na místo absolutního práva silnějšího přichází nyní neomezené právo vlastnictví, které jedinci zaručuje nově vytvořená společnost, a to jednak vůči všem, kteří jsou mimo ní, tak i vůči všem, kteří jsou v ní. Společnost se tedy jeví jako skupina, jako souhrn jednotlivců, kteří jí na základě racionálního rozhodování svobodnou vůlí vytvořili. „Vstup do společnosti s ostatními, ve které každému to jeho může být zachováno“, říká Kant. Podle toho představuje vedle principiální rovnosti, kterou předpokládá materialistické hledisko individualismu, úplnou svobodu každého jednotlivce, omezenou pouze plnou svobodou jiného.
Právo, které vládne tomuto společenství, vzniká racionální cestou a definuje se jako souhrn podmínek, ve kterých může samovůle jednoho být smířena se samovůlí jiného. Tak se stává společnost teoreticky kompromisem mezi zájmy jednotlivců.
Aktuální politická forma materialistického individualismu je liberalismus. Zrozen ve Velké francouzské revoluci si liberalismus postupně získal duše. Pro jeho základní hledisko vůči životu ve společnosti je charakteristická Deklarace práv člověka a občana, která ještě dnes, i když od jejího vyhlášení uplynulo přes třináct dekád, představuje základ liberalismu. Druhý oddíl Deklarace říká: „Účel každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku“, a oddíl čtvrtý: „Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému. Proto výkon přirozených práv každého člověka nemá jiných mezí než ty, které zajišťují ostatním členům společnosti užívání týchž práv…“
Společenské schéma, které vytváří materialistický individualismus, nepřiznává existenci jakýchkoliv duchovních činitelů mezi společností a jednotlivcem. Společnost vzniká jako prostý shluk jednotlivců. Mezi ní a jednotlivcem nic není. Nadosobní společenství – jako manželství, rodina, stav, národ – jsou jen částí prostoru souhrnu jednotlivců, kteří tvoří lidskou společnost. Těmto společenstvím se nepřiznává svébytný duchovní význam, žádná zvláštní tvůrčí moc. Individualismus v důsledku staví za konečný ideál lidstva světový stát, který zahrne celé lidstvo.
Základní postuláty materialistického individualismu jsou, jak bylo řečeno, svoboda a rovnost, a to myšleno mechanicky, formálně. Tyto dva postuláty stojí různě v poměru svých sil v různých individualistických doktrínách.
V politickém individualismu, a to v jeho liberalistické variantě, dominuje svoboda nad rovností. V praxi se však ukázalo, že zrovna ta svoboda je důvod, který dává silnějším elementům možnost podmanit si slabší. Ve svobodě se mohly chutě a možnosti silnějších plně rozvinout, a tak svoboda přerůstá v libovůli. Kvůli tomu se, jako reakce, objevuje posilování elementu rovnosti v individualistických doktrínách. Když svoboda nevytvořila všem i vlastnictví, které je výrazem rovnosti, tak je potřeba, aby rovnost všem vlastnictví odebrala. Jestliže v přírodním, prvobytném stavu nikdo neměl osobní vlastnictví, nýbrž všechno patřilo všem, tak je třeba, aby rovnost vytvořila ve státní formě společenského života stejný stav. Pokud prvobytnou společenskou smlouvou nebylo přeneseno i právo vlastnictví na společnost, ale zůstalo doménou jednotlivce, je třeba nyní vytvořit takový řád, který tuto mezeru prvobytné společenské smlouvy doplní. Toto doplnění spočívá v tom, že se jednotlivec plně vzdá vlastnictví a převede ho na společnost. Tak by se, domyšleno do důsledku, dospělo k úplné vnější rovnosti, přičemž by se element svobody objevil teprve poté, kdy by společnost ohledně majetku byla zcela vyrovnaná. Tím způsobem by, konečně, mohl zaniknout i stát jako autorita, která má povinnost chránit individuální vlastnická práva. Každý jedinec by byl opět úplně svobodný a všichni by si byli rovní.
Úplnou nivelizací a smazáním státu by se lidstvo vrátilo do původního stavu. Kruh by se uzavřel. Podmínkou je ale to, že lidé dojdou racionální cestou k závěru, že svojí svobodu a rovnost mohou mnohem lépe uskutečnit spoluprací všech se všemi, ve které by se každá individualita mohla svobodně vyjádřit. Místo boje každého s každým by nastoupila spolupráce všech se všemi, a to ze stejných důvodů, ze kterých vzešel prvobytný boj. Bucharin a Preobraženskij popsali tento konečný stav takto: „V komunismu nebudou existovat vedoucí fabrik ani lidé, kteří celý svůj život dělají jednu práci. Všichni lidé mají všestranné vzdělání, proto se všichni budou orientovat ve všech odvětvích výroby… V komunistickém státě nebudou třídy. Proto nebudou existovat ani státy… A protože jsou všichni od dětství naučeni společné práci, a protože budou rozumět, že je ta práce potřebná a život je nejlehčí, pokud se vše dělá podle plánu, všichni tak budou činit… Tady nejsou potřební zvláštní ministři, policie, věznice, zákony, výnosy – nic! Stejně jako v orchestru všichni sledují dirigentskou taktovku a podle ní postupují, tak budou všichni sledovat tabule s výpočty a podle nich pracovat… Byrokracie, stálé úřednictvo, zmizí, stát odumře - plně teprve za dvě-tři generace“.
Idealistický princip organického univerzalismu
Na rozdíl od individualistického chápání společenského života, které ze svého materialistického základu vytvořilo celou řadu různých doktrín, stojí idealistický princip organického univerzalismu. Idealistický přístup zastává základní tezi, že duchovní faktor je v životním ději dominantní. Tím způsobem se objevuje rozdělení společnosti podle duchovních hodnot, které v něm účinkují. Mezi jednotlivcem a společností se objevuje celá řada duchovních činitelů, duchovních společenství nebo celků, které vycházejí ze společenského života. Tito duchovní činitelé jsou v určité vzájemné organické relaci. V sociologii se tak idealismus projevuje v organickém principu univerzalismu, poněvadž nevychází od individua k celku, ale od celku, univerza, a jeho duchovního obsahu, k jednotlivci.
Na základě tohoto názoru jednotlivec může být chápán pouze jako člen celku. Nadosobní celek, ze kterého pochází jednotlivec, je primární. Teprve když je jedinec chápán ve vztahu k duchovnímu celku, ze kterého pochází a kterému patří, může býto pochopen. Jedinec není samostatný celek, který sám ze sebe vytváří svůj duchovní svět. Naopak, on je determinován duchovním světem, je jeho součástí, závisí na něm. On se nestal takovým, jaký je a co je ze svého já, jelikož je duchovní celek primární a on je závislý a sekundární. A každé ze společenství, ve kterém jedinec žije, má svůj svébytný duch i svůj samostatný ideový význam, přičemž se menší společenství státá součástí většího.
Manželství tak není obyčejná smlouva mezi dvěma osobami, není to obyčejné schéma jedna plus jedna, nýbrž jako společenství představuje celek. Ono se tyčí nad jednotlivci, kteří jsou v manželství. Stejně tak je rodina nadosobní vztah, nadosobní celek, který determinuje jedince, svého člena. Ze své rodiny, v jejím důsledku, na základě její existence, právě v takové formě, ve které je, určitý jedinec je takový, jaký je. Rodina má tedy jako duchovní celek primát před jednotlivcem. Ona je nositelem určitého skupinového ducha, určité duchovní tvořivé energie, jejíž část je obsažena v dítěti, zrozeném a pocházejícím z jedné rodiny.
Stejně jako v manželství, v rodině, je i v každé jiné formě lidského života obsažena určitá duchovní hodnota. Přes užší kruhy k širším může jedinec konat pouze jako součást určitého celku. Tyto celky a jejich duchovně-tvořivý charakter představují schéma s celou řadou gradací, které od jedince vedou ke stále větším a větším duchovním celkům, k národu, lidstvu a nakonec ke světovému duchu – božstvu. Tím způsobem se duchovno v člověku, a to je to, co je v něm lidské a jako takové relevantní, manifestuje teprve tím, že je člověk obsažen v širším a větším celku. Tak i část těla se stává teprve v celku s ostatními díly těla tím, čím je, přičemž je sama o sobě pouze kusem masa a kostí. Odtud i název pro organický princip. Organický je podle toho, že se člověk objevuje teprve jako část většího organismu, jako orgán. Univerzalistickým se nazývá proto, že na rozdíl od individualismu nejsou společenské události vnímány jako činy jednotlivců, nýbrž jako činy velikých celků. Univerzum je před jednotlivcem. Není sestaveno z nezávislých jednotlivců, nýbrž se organicky člení na jednotlivé menší součásti, které jsou v závislosti na něm i jím formovány. „Celek je nad součástí“ (Aristoteles).
Jestliže individualismus pohlíží na svět jako na materiální mechanismus atomu, univerzalismus pohlíží na život idealisticky, považuje ho za duchovní hodnotu. Důležitý, věčný, typický je duch, idea. Tělesné fenomény jsou jevy, které závisí na ideji, na duchu a s ním jsou ve stálé proměně. Světu idejí staví Platón do čela ideu o Dobru, které je, jako světová hodnota, jako božství, smysl všeho, co existuje.
Podle tohoto individualistického názoru je i bytí státu orčeno směřováním k duchovnímu, k nejvyššímu. Stát jako celek, jako organismus, přiděluje jedincům, kteří představují jeho díly, každému to jeho. Ne mechanicky všem stejně, jako individualistický stát, nýbrž každému to, co mu patří, a požaduje od každého to, co může dát. Stát je výraz spravedlnosti, která je nad jednotlivci a mimo ně. Jednotlivci se v ní jako její díly, jako členové vyššího celku, dělí do nižších celků, stavů, které jsou nositeli určitého tvořivého ducha. Státní moc se tím způsobem stává výrazem a ochráncem pořádku a organické spravedlnosti a není stvořená racionílní cestou, tj. smlouvou ani materiálním tlakem, tj. silou.
Ideu o takovém státě rozpracoval Platón. Jeho myšlenky zůstají i po více než dvou tisících letech vynikajícím výrazem univerzalistického chápání společnosti. Společnost podle něj není uskupením stejných, mezi sebou mechanicky vyrovnaných individuí se stejnými povinnostmi a právy. Je pyramidou, na jejímž vrchu stojí nejlepší, nejmoudřejší. Pyramida se směrem dolů rozšiřuje přes ochránce státu, tedy vojáky, k obchodníkům, měšťanům a sedlákům. Vedení státu se nesvěřuje jako část všeobecného práva nějakému konsensuálně vybranému orgánu. Stát řídí nejlepší, vybraní pečlivou selekcí. Oni neřídí stát ve jménu vůle jednotlivců, kteří tvoří stát, nýbrž ve jménu nadosobního, duchovního a věčného charakteru státního společenství. Podle tohoto principu byla vytvořena celá hierarchie katolické církve, která stupňovitě vzdělává a vybírá svoje vůdce.
Každý organický celek je ve společnosti nositelem svého duchovního života, který je něčím svébytným, a ne obyčejným shlukem atomů, které tento celek tvoří. Každý z těch atomů má zvláštní úkol ve vztahu k celku, ke kterému patří. Ne svoboda a rovnost, chápané mechanicky, ale synchronizování vzájemně rozdílných orgánů s životem celku; podřazení životních projevů orgánu životu celku a jeho duchu; určení každému členu, každému orgánu, přesně toho místa, které mu v rámci celku patří, podle zásady vzájemné harmonie a věčné spravedlnosti; to jsou základy, na kterých je vystavěna idealistická organická společnost, univerzalistický stát.
Při rozdělování organismu státu se naráží na celky, které vytváří opět nějaké organismy se svým životem a svým duchem. Platón zná ve státě tři základní celky. Na ně narážíme i v současném státě. Umělci, duchovní, vědci, představují jeden stav, stav mudrců, stav nositelů ducha. Oni zahrnují duchem život v jeho projevech, oni chápou veliké regulativní ideje, oni dávají životu jeho duchovní formu a duchovní obsah, oni usměrňují materiální život vůči tomuto duchovnímu obsahu. Na druhé straně stojí stav těch, kteří pracují na materiálním bohatství, stojí na ní hospodářství, manuální práce, která je usměrňována v tom duchu, který vytyčí stav duchovních tvůrců. Tento druhý stav tvoří obchodníci, průmysl, živnosti, sedlák. Třetí stav představují ochránci státu, stát se svým aparátem, státní moc, která vytváří, na základě duchovních proudů, jež vytváří první stav, konkrétní formy státního života.
Stav hospodářství se dále dělí na velké celky, na skupiny, a tyto na podskupiny atd. Tak se například řemeslná větev dělí podle oborů na krejčí, obuvníky, tesaře atd. Každý z těchto nižších organismů se dělí dále. Tak se dochází až k nejmenšímu společenství, k podniku. Teprve členové této nejmenší jednotky, tedy jednotlivci, kteří tvoří tuto nejmenší jednotku, jsou mezi sebou úpně rovní, i podle úlohy, kterou mají vůči celku i podle práv, která mají. Někteří občané vstupují do nejvyššího celku, státu, přes jeho nižší celky, a tyto vstupují hierarchicky jedny do druhých.
Tímto způsobem se univerzalistická, organická státní budova může přirovnat ke gotické katedrále, která ze širokých základů roste organicky do výšky, ve které početné sloupy a opěry mají každý své určené místo v celku a přesně určený vzájemný vztah. V této stavbě ani jedna část nepředstavuje samostatný celek, ani jedna část není představitelná bez vztahu k celé stavbě. Zužujíce se stále více k vrchu, ona nese, jako svojí nejvážnější korunu, kamennou růži, která se otevírá směrem k nebi. Individualistická společnost se, mezitím, může přirovnat k řeckému chrámu, ve kterém množství sloupů, vzájemně rovných a nezávislých, nese společnou střechu. Jedině tato střecha je spojuje, ale mohou stát i každý sám za sebe, osamělé a samostatné.
Idealistická doktrína je rozhodný protivník mechanického nazírání individualismu na materiální hodnoty. Individualismus přiznává jedinci neomezené právo na věci, majetek. Stát je určen k tomu, aby dával pozor, aby tento majetek nikdo ničím neporušil, a to ani ona sama. Univerzalistický princip naopak pohlíží na tuto vládu nad metariálními statky dynamicky, vedle práva na vlastnictví přenáší na jedince i povinnost užívání tohoto vlastnictví ve směru užitku pro celý společenský organismus. Vlastnictví není jenom právo vázané bezpodmínečně na osobnost, jelikož ani osobnost nestvořila statek sama ze sebe, izolovaná od celku. K vyrobenému statku je jako základ vlastnictví vázaná existence společenství, je vázána tvůrčí snaha minulých i současných generací.
Adam Müller říká: „Vše, čím člověk na tomto světě může disponovat, je užívání velikého kapitálu, který patří společně celému lidstvu a všem generacím, který nesmí a nemůže být zničen. Stejně jako lidská společnost žije a roste, tak žije a roste ve stálém spojení a vzájemném ovlivňování, s ním i veliký kapitál, který je potřebný k jeho stále větším úkolům. Jaké to dvojnásobné bláznovství, tedy: 1. tento veliký kapitál spatřovat objektem současníků, té generace, která je zrovna teď na světě, jak se to stává ještě teď ve většině našich teorií o státu; 2. toto vlastnictví považovat za jednostranné, jako kdyby byl tento kapitál podřízen člověku, a ne člověk ze své strany také kapitálu“. Tím chce Müller říci, že se vlastnictví nemůže vázat jako absolutní právo ani na jednotlivce, ani na jednu generaci. Jedinec, generace, disponují v podstatě vlastnictvím ve jménu organického celku, ke kterému patří, ve jménu společnosti, která je věčná a jejímiž jsou členy. Vztah mezi prací a kapitálem se tím pádem vnímá v idealistickém státě zcela jinak než v materialistickém.
V individualistickém materialismu stojí na jedné straně práce a na druhé kapitál. Jejich vztah je neosobní, je tržním vztahem koupě a prodeje. V idealistickém státě vztah mezi prací a kapitálem takový není. Kapitál se stává pomocným prostředkem, který má sloužit cíli dosažení určitých materiálních efektů ve prospěch národní pospolitosti. Nositelem hospodářství je osobnost – podnikatel. Na místo fakticko-právního vztahu přichází osobnostně-právní vztah mezi podnikatelem, pracovníkem a vlastníkem kapitálu. Základ hospodářské budovy univerzalistické společnosti je tedy podnik, hospodářství, které vede podnikatel, ve kterém vytváří pracovník a které užívá kapitál. Každý z těchto tří činitelů má svojí funkci ve vztahu k podniku a ve vztahu ke státu. Každý z nich má právo, aby od celku požadoval odměnu za svou práci, za svojí účast na tvorbě materiálních statků pro celek. Tato odměna se neodměřuje na volném trhu, který je produktem individualistického názoru, kde je determinován silou, nýbrž se odměřuje podle důležitosti podílu osoby na tvorbě blahobytu celku. Existuje tedy spravedlivá odměna, jakož i spravedlivá cena.
Právo v idealistickém státním společenství nemá charakter rozhraničení osobní svobody jako v individualistické společnosti, podle toho nemá ani soukromoprávní charakter. Pospolitost nemůže být lhostejná ke vzájemným vztahům svých členů. Tyto vztahy nejsou osobní věcí každého jedince, nýbrž věcí pospolitosti, celku, která je vůči jedincům ve vztahu organismu vůči orgánům. Z druhé strany toto právo nemá ani veřejnoprávní charakter ve smyslu individualistické doktríny, jelikož veřejnoprávní oblast v individualismu představuje souhrn předpisů, kterými se v zájmu svobody jedince přesně ohraničuje vláda státu a kterým se jednotlivcům umožňuje výkon vlivu na státní věci. Individualistické veřejné právo tedy vymezuje prostor působnosti státu, který je chápán jako souhrn jednotlivců, jež jsou v něm zahrnuti. V univerzalistickém státě existuje právo pospolitosti, které zahrnuje všechny formy života v pospolitosti. Hranice mezi veřejným a soukromým právem, mezi veřejnou a soukromou sférou odpadají.
Konečný cíl individualistické společnosti není podle toho anarchický stav úplné rovnosti a svobody mezi jednotlivci, kteří jsou mezi sebou mechanicky rovní. Naopak, svůj konečný cíl idealismus sociologicky vidí v organické budově celé společnosti a všech jejích součástí, ve směru vytvoření plné duchovní jednoty, kdy každý bude mít svoje konkrétní místo, svojí konkrétní odměnu podle své užitečnosti pro celek. Zatímco individualistická doktrína ze svého materialismu chce vytvořit stav úplné nezávislosti všech, idealistický univerzalismus chce každého jedince podřídit ideji služby celku, pospolitosti jako vrchnímu bytí. On chce podřízení všech životních projevů velikému, věčnému, univerzálnímu duchu. Na rozdíl od materialistického ideálu atomizace společnosti staví idealismus jako duchovní ideál, duchovní cíl, úplné podřízení jedince celku. Ne kulminace individualit, nýbrž kulminace pospolitosti; ne společnost jako souhrn, nýbrž společnost jako živá bytost; ne úplné osvobození od všech vztahů k celku, nýbrž úplné osvobození celku od ohledů k jednotlivci; ne materiální dokonalost sama pro sebe, nýbrž duchovní dokonalost, které má být materiální život přizpůsoben – to je konečný cíl idealistické zásady vyjádřené v organickém univerzalismu. Vplynutí jedince do velkého všeobecného ducha, plná vláda veliké a věčné ideje o Dobru, to je poslední smysl společenského bytí. Činům a zájmům jedince se nestaví oltář, nýbrž se mají absolutně podvolit duchu, smyslu a zájmu společenského celku.
Dokončení: ZDE
