Manfred Maurer
Hlasy ze záhrobí nepřestávají volat: S nehezkou pravidelností jsou Češi a Slováci doháněni vlastní minulostí. K poslednímu odpočinku byly v polovině září při důstojné mši a slavnostním pohřbu uloženy do hrobu ostatky obětí poválečného masakru spáchaného na sudetských Němcích. Událost sama ilustruje otevřenější přístup Čechů k vlastní minulosti, což by skvěle korespondovalo se Sudetoněmeckým krajanským dnem ve Vídni a Klosterneuburgu, při kterém se Sudetoněmecké krajanské sdružení v Rakousku (SLÖ) věnovalo mj. osudu libereckých Židů. Vyhnanci nezužují svůj pohled jen na svůj osud, nýbrž jsou schopni vidět dál, než na špičku nosu. Přesto k sobě obě události – pohřeb v Jihlavě a Sudetoněmecký den – tak úplně nepasují. Neboť ony oběti byly pohřbeny v Jihlavě a nikoli v místě masakru, v Dobroníně. Důvod: Obyvatelstvo Dobronína se pohřbení tehdy v roce 1945 jednoduše zasypaných mrtvol bránilo. Chvályhodný akt historické sebereflexe tak byl degradován na akt úzkoprsé polovičatosti, která je vyjádřena i na náhrobním kameni: „Zde odpočívají němečtí občané Jihlavska, kteří zde mezi lety 1945–47 našli svou smrt. Naše modlitba patří všem nevinným obětem teroru a pronásledování. Zemřelí nechť nás nabádají ke smíření.”
Ano, je to pokrok – oproti nápisu, který stojí na vzpomínkové desce na mostě v Ústí nad Labem, jež zde byla umístěna v roce 2005, a která neobsahuje ani informaci o tom, že „oběťmi násilí”, na které se zde vzpomíná, jsou Němci, a není zde ani slovo o tom, o jaký druh „násilí” se jednalo. Pojmenovat viníky a jejich národnost? K tomu však chyběla odvaha a vědomí historické odpovědnosti i v Jihlavě.
Nicméně pravda se nedá potlačovat ani vhodně ohnout. Vždy si udělá cestičku a vytryskne na místech, kde by ji už nikdo nečekal jen proto, že zde byla prohlášena za personu non gratu. A tak se mstivé povalečné zločinné tažení dostalo opět na pořad dne v Evropském parlamentu. Sudetští Němci a Maďaři se nechtějí smířit s tím, že tehdy vydané dekrety, na jejichž základě byly jejich předkové vyvlastněni a vyhnáni, jsou i nadále součástí českého, respektive slovenského právního systému. Je v zásadě podivné, že je vůbec nějaké takové petice třeba, když se Evropský parlament již v dubnu 1999 zcela jasně vyjádřil, že: „Evropský parlament ... vyzývá českou vládu ..., aby stále platící zákony a dekrety z let 1945 a 1946 zrušila, pakliže se vztahují na vyhnání jednotlivých národnostních skupin z tehdejšího Československa.” Parlament se samozřejmě nestará o řeči včerejší a nechal iniciativy proti Benešovým dekretům od té doby s ledovým klidem odmítat. K velké radosti Čechů a Slováků.
Avšak pohleďme: Zráz naráz našly cestu skrze petiční výbor hned dvě petice, nebyly jednoduše odloženy ad acta, nýbrž zůstaly na pořadu dne.
Člověk by si neměl dělat přehnané naděje. Dostat se mimo tento výbor se zatím žádné petici nepodařilo. V samotném plénu se jimi ještě nikdo nezabývá. Nyní je však Slovensko s ohledem na maďarskou menšinu vystaveno trapnému dotazování. Je vůbec v rámci evropských společných hodnot myslitelné, aby jedna celá národnostní skupina byla pod nadvládou diskriminujícího režimu? Je to slučitelné s evropským právem, které zákazu jakékoli formy diskriminace přisuzuje obzvlášť velký význam? Praha by si měla tyto otázky pozorně vyslechnout, neboť se týkají i Česka.
Praha a Bratislava mají jenom jednu možnost, jak hlasy ze záhrobí utišit a zabránit jejich neustálému volání: Dekrety bezpráví musejí skončit na smětišti dějin. Pročpak je to jen tak těžké?
(Tento článek vyšel v aktuálním čísle měsíčníku "Sudetenpost". Redakce listu laskavě poskytla text ke zveřejnění v českém překladu na těchto internetových stránkách.)
