Franz Chocholatý Gröger
Úvodní část: ZDE
Breslau byla centrem pruského a ruského velení, v královském paláci se scházeli Friedrich Wilhelm II., Gerhard Johann David von Scharnhorst, August Wilhelm Neidhardt von Gneisenau, Gebhard Leberecht von Blücher a Fürst von Wahlstatt, aby koordinovali nadcházející tažení. Pár kroků odtud v hotelu Szepter se tísnili dobrovolníci vstupující do služeb dobrovolnického sboru Königlich Preußisches Freikorps, jemuž velel Ludwig Adolf Wilhelm von Lütz, o síle 3000 mužů. V jeho řadách byli němečtí romantici Theodor Körner, Ernst Moritz Arndt a Wilhelm Smets. Dne 3. 2. vznikl útvar dobrovolníků z akademické mládeže o síle 10.000 mužů. Mezi nejaktivnější členy začleněných do náboru dobrovolníku patřil i zakladatel turnerů Friedrich Wilhelm Jahn. Breslau se stala centrem probuzení ideálů Pruska a probuzení bouřlivě se rozvijícího dobrovolnického hnutí.
Dne 17. 3. král vydává výzvu „Mému královskému vojsku“ vyjadřující touhou každého vojáka bojovat za svobodu a nezávislost své vlasti (17) a provolání "Mému národu“ (18) . Tato výzva nastylizována Theodorem Gottfriedem Hippelem obsahovala srovnání s povstáním z Vendeé v roce 1793, ve Španělsku v roce 1808 a Tyrolsku v témže roce: “Nyní nadešel okamžik pravdy, kdy si musíme přestat lhát. - Braniboři, Prusové, Slezané, Pomořané, Litevci! Vy víte, co jste museli za téměř sedm let vytrpět, jaký bude Váš smutný osud, pokud začínající boj čestně neukončíme. Vzpomeňte na minulost, na Velkého kurfiřta, na Fridricha Velikého. Zachovejte věrnost statků, které naši předkové krvavě vybojovali: svobodě svědomí, cti, nezávislosti, obchodu, umění a vědě. […] Všechny stavy budou muset přinést velké oběti: Náš počet je velký a o nic menší není počet nepřátel. Raději přineste oběť vlasti, svému rodnému králi než cizímu panovníkovi, který, jak ukazují mnohé příklady, raději obětuje Vaše syny a poslední síly účelům Vám zcela cizím. […] Ale, ať budou od jednotlivců požadovány sebevětší oběti, nemohou vyvážit svatou věc, jíž je přineseme, za niž musíme bojovat, pokud nechceme přestat být Prusy a Němci. Jedná se o poslední rozhodující boj za naši existenci, nezávislost, blahobyt; neexistuje jiné východisko než čestný mír či slavný pád. I tomu budete se ctí kráčet směle vříc, protože Prus ani Němec nedokáže žít nečestně.“
 |
| Provolání "Mému národu". |
Téhož dne je vydán rozkaz na vytvoření zeměbrany (Verordnung über die Organisation der Landwehr) (19), čímž se z každého sedmnáctého obyvatele čtyřapůlmilionového pruského království stal voják. Všichni obyvatelé státu jsou jeho přirozeným obráncem. Vyzbrojením 280.000 vojáků v tak krátké době podalo zmenšené Prusko neobyčejný výkon. Ne všechny nábor do Landwehru nadchnul, v některých krajích Slezska a Východního Pruska se množí útěky do Polska pod ruskou vádou. Mnozí hospodští, statkáři a obchodníci úpěnlivě prosili místní orgány, aby jim udělili výjimky, a nosili padělaná lékařská vysvědčení. Vlastenectví odviselo nejen dle provincie, ale také dle společenských tříd. V dobrovolnických sborech byli nadprůměrně zastoupení vzdělaní muži - středoškolští a universitní studenti a muži s vyšším vzděláním, a ti tvořili 12% dobrovolníků, ač představovali pouze 2% obyvatel. Řemeslníci tvořili 41% dobrovolníků, ač na ně připadalo 7% obyvatel. Zcela se službě snažili vyhnout rolníci tvořící tři čtvrtiny obyvatel a, ale připadlo na ně pouhých 18% dobrovolníků, a to ještě tito byli převážně nádeníci bez půdy nebo svobodní rolníci z krajů ležících mimo východolabskou oblast. Celonárodní sbírka „Zlato jsem dal za železo“ („Gold gab ich für Eisen“) vynesla šest a půl miliardy tolarů. Mladí lidé z židovských obcí, nyní dle práva podléhající vojenské službě, houfně rukovali do freikorpsu nebo landwehru. Také ženy se houfně hlásili jako dobrovolnice, a proto také král zavedl 3. 8. 1814 Königlich Preußischer Louisenorden (Královský pruský řád Luisin), krátce Louisenorden, podobný Železnému kříži, zdobený smaltem z pruské modři uprostřed s medailonkem s písmenem L. Dostávaly je ženy, které se zúčastnily boje za svobodu, a to především na poli charity a ošetřovatelském. Zároveň král 5. 5. 1813 vydává nařízení na budování památníků padlým v boji za nezávislost a vlast (Verordnung über die Stiftung eines bleibenden Denkmahls für die, so im Kampfe für Unabhängigkeit und Vaterland blieben). (20)
Podle výnosu o domobraně („Verordnung über den Landsturm“) z 21. 4. 1813 se počítalo s lidovou či partyzánskou válkou. (21) Je to nejpodivuhodnější dokument celých dějin partyzánství, jde o edikt podepsaný králem a zveřejněný v pruské sbírce zákonu. V jeho 85 paragrafech je vidět vzor španělského Reglamento de Partidas y Cuadrillas z 28. 12. 1808 a Cerso Terrestre z 17. 4. 1809 a především zde cítíme rukopis Carla von Clausewitze a jeho pozdějšího mistrovského díla Vom Kriege. Těchto deset stránek Sbírky zákonů vybízející k partyzánské válce a díky královskému podpisu patří k nejneobyčejnějším stránkám všech zákonných ustanovení na světě. (22)
Edikt je Magna Charta partyzánství. Praví se zde, že každý občan království se musí postavit pronikajícímu nepříteli na odpor se zbraní jakéhokoliv druhu. V § 43 se doporučují sekery, vidle, kosy, brokovnice. Každý Prus je povinen neuposlechnout žádného nařízení nepřítele, musí mu škodit všemi prostředky, které má k dispozici. Nesmí nepřítele uposlechnout, bude-li chtít obnovit veřejný pořádek. Toto uposlechnutí by mu mohlo usnadnit vojenské operace. Říká se zde, že „výstřelky bezuzdné chátry“ nejsou tak škodlivé jako stav, kdy nepřítel může volně disponovat svými oddíly. V § 7 se praví, že boj je ospravedlňován jako boj v nutné obraně, “která posvěcuje všechny prostředky“, a to včetně rozpoutání totálního chaosu. Na třech místech, a to v úvodu a §§ 8 a 52, se jako na vzor a příklad poukazuje na Španělsko a jeho guerillovou válku. Tento edikt je dokumentem legalizace partyzána národní obrany a vychází z ducha filosofie v té době vládnoucí v Berlíně. Španělská guerillová válka, tyrolské povstání a ruská partyzánská válka byly vzpourou ducha zbožného katolického a pravoslavného lidu, jehož náboženská tradice byla dotčena duchem francouzské revoluce. Berlín však byl naopak nasát filosofií francouzského osvícenství a nacionalismus berlínské intelektuální vrstvy byl věcí vzdělanců a prostého lidu. Vznícený národní cit se pojil s filosofickým vzděláním a zrodil partyzána.
Již v roce 1809 píše von Clausewitz Fichtovi, že Machiavelliho válečná teorie je příliš závislá na antice a že dnes je válka oživením individuálních sil a tomuto principu odpovídají i nové zbraně a nové masy. To, co nakonec rozhoduje, je odvaha jednotlivce k boji zblízka, „zejména v nejkrásnější ze všech válek, již národ vede na vlastní půdě za svoji svobodu a nezávislost“. Von Clausewitz znal partyzána z pruských plánů na povstání a také v letech 1808-1811 přednášel o drobné válce na Allgemeine Kriegsschule v Berlíně a byl jedním z největších znalců drobné války a využití lehkých a pohyblivých oddílů.
V únoru 1812 sepisuje memorandum s přispěním Gneisenaua a Boyena, v němž poukazuje na zkušenosti španělské guerillové války a je připraven nechat na krutost odpovídat krutostí, na násilí násilím, v memorandu lze již rozpoznat edikt o Landsturmu. V dopise z 28. 5. 1813 Marii von Clausewitz píše: „Naopak se také zdá, že nedošlo k ničemu z toho, co se očekávalo od přispění národů v týle nepřítele. To je jediné, co dosud neodpovídalo mým očekáváním, a musím přiznat, že mi to zjištění už připravilo smutné chvíle“. Parteigänger dle něho tvoří podstatnou část sil explodujících ve válce. Tento svůj postoj zpracoval v knize Am Kriege, a to v Šesté knize v šesté kapitole Rozsah obraných prostředků (23), dále v Osmé knize v slavné kapitole 6B Válka jako nástroj politiky (24) a plně zapracovává lidovou válku v Šesté knize v šestadvacáté kapitole Ozbrojené hnutí lidu (25). Bohužel je po Edikt třech měsících 17. 6.1 813 pozměněn a zcela očištěn od jakékoliv partyzánského nebezpečí. A to nařízením Verordnung vom 17ten Julius 1813. in Betreff der Modifikationen des Landsturm-Edikts vom 21sten April d. J. , a po něm následujícím „Verordnung wegen Untersuchung und Bestrafung der Vergehen im Landsturm.“ z 21. 6. 1813. (26)
Vše, co se potom odehrávalo, bylo již v režii regulérních armád, i když i také tam pronikl impulz národně osvobozujícího boje. Proti Napoleonovi se ke koalici Pruska a Ruska připojilo Švédsko, Rakousko a Britanie. Prusové byli podle nového branného zákona schopni postavit kontingent o 228.000 pěších, 31.000 kavaleristech a 13.000 dělostřelcích a v aktivní službě tak bylo 6% obyvatelstva. Rakousko postavilo 127.000 mužů, Rusové 110.000, Švédové 30.000 mužů. Proti koalici Napoleon postavil 442.000 vojáků, kteří byli povětšinou špatně vycvičení nováčci nemající chuť´ za něj bojovat.
Bitva u Lipska začala 18. 10. 1813 a brzy bylo rozhodnuto. Napoleon opouští Lipsko a spěchá k Rýnu. Opuštění Francouzi jsou zmasakrování pruskými vojáky z landwehru předvoje Friedricha Wilhelma Freiherr von Bülow. Francouzi ztratili 75.000 mužů. Bitva nebyla ještě koncem Napoleona, ale skoncovala s jeho panstvím v Německu, Cesta na Rýn a do Francie je otevřená.
V únoru 1814 stojí Spojenci na hranicích s Francii. Schwarzenberg a Metternich tvrdí, že nastal čas míru s Napoleonem a ten by mohl být ponechán na trůnu. Avšak Gebhard Leberecht von Blücher je proti tomu a pruský král s ruským carem podnikají nezávislou ofenzivu. Pruský přínos byl rozhodující v následujících bojích a v bitvě u Arcis-sur-Aube je Napoleon poražen. Dne 31. 3. 1814 po dobytí Montmatru Blücherem vstupuje Friedrich Wilhelm III. a Alexander I. do Paříže: Napoleon abdikuje 6. 4. 1814 ve Fontaineblau u Paříže a odchází na Elbu. Po šestiměsíčním jednání Vídeňského kongresu zapůsobila jako bomba zpráva o vylodění Napoleona. Spojenci se zavázali, že každý stát poskytne vojsko o síle 150.000 mužů, přesto se dalších bojů účastní jen Prusové vedení maršálem Gebhardem Leberechtem von Blücher a Britové pod velením maršála Arthura Wellesley, vévody z Wellingtonu. Napoleon pak je poražen v bitvě u Waterloo.
Osvobozovací válka zrodila partyzána, jehož teorii i praxi brzy Prusové opustili (27). Partyzánská válka jako stav revolučního boje byla velice propracována Marxem a především Leninem, který se o ni poprvé zmiňuje v článku Partyzánská válka, vyšlém v časopise Proletář 30. 9. a 13. 10. 1906. Lenin byl velkým obdivovatelem von Clausewitze a od roku 1915 jej intenzivně studuje. Myšlenka partyzánského boje jako cesty k uchopení moci se pak stává nosným programem Mao Ce-tunga, Ho Či Mina, Vo Nguyen Giapa, plukovníka Georgiose Grivase, Fidela Castra, Ernesto "Che" Guevary a dalších komunistických vůdců. Partyzánský boj se stává základem politického, náboženského a národně osvobozovacího boje ve 20. a 21. století. (28) A to je největší odkaz Verordnung über den Landsturm z 21. 4. 1813 a osvobozovací války toho roku.
Franz Chocholatý Gröger
Pardubice 2.2.2013
Poznámky:
(1) Carl von Clausewitz O válce. Dílo z pozůstalostí generála Carl von Clausewitz, Bonus A, 1996, s. 172
(2) Carl Schmitt, Teorie partyzána. Poznámka na okraj k pojmu politična, Oikoymenh 2008, s. 12
(3) Hans-Joachim Schoeps, Dějiny Pruska. Garamond 2004, s. 94 -95
(4) Hans-Joachim Schoeps, Dějiny Pruska. Garamond 2004, text s.287- 288
(5) Hans-Joachim Schoeps, Dějiny Pruska. Garamond 2004, s. 291, 292
(6) Hans-Joachim Schoeps, Dějiny Pruska. Garamond 2004, text s. 292-293
(7) Hans-Joachim Schoeps, Dějiny Pruska. Garamond 2004, s. 294
(8) Hans-Joachim Schoeps, Dějiny Pruska. Garamond 2004, s. 107
(9) Carl Schmitt, Teorie partyzána. Poznámka na okraj k pojmu politična, Oikoymenh 2008 s.12-14
(10) Carl Schmitt, Teorie partyzána. Poznámka na okraj k pojmu politična, Oikoymenh 2008 s. 20-28
(11) Christopher Clark. Prusko. Vzestup a pád železného království, Beta 2008, s. 302
(12) Christopher Clark. Prusko. Vzestup a pád železného království, Beta 2008, s. 306
(13) Hans-Joachim Schoeps, Dějiny Pruska. Garamond 2004 s. 114
(14) Christopher Clark. Prusko. Vzestup a pád železného království, Beta 2008, s. 308
(15) http://www.grosser-generalstab.de/archiv/natkok2.html
(16) Hans-Joachim Schoeps, Dějiny Pruska. Garamond 2004 s.295-296
(17) http://www.grosser-generalstab.de/archiv/kriegsheer.html
(18) http://www.grosser-generalstab.de/archiv/aufruf.html Hans-Joachim Schoeps, Dějiny Pruska. Garamond 2004 s.297-298, Schlesische privilegierte Zeitung; Nr. 34 von 20. März 1813
(19) http://www.grosser-generalstab.de/archiv/lw001.html Doplňující nařízeními byly ještě Allerhöchste Kabinetsorder vom 31sten März 1813., wegen Organisation der Landwehr. http://www.grosser-generalstab.de/archiv/lw002.html Allerhöchste Kabinetsorder vom 6ten April 1813., daß auch die im Amte stehenden Geistlichen und Schullehrer von der Verbindlichkeit der Landwehr beizutreten, ausgenommen seyn sollen. http://www.grosser-generalstab.de/archiv/ako06041813.html
(20) http://www.grosser-generalstab.de/archiv/verordnung05051813.html
(21) http://www.grosser-generalstab.de/archiv/verordnung21041813.html
(22) Carl Schmitt, Teorie partyzána. Poznámka na okraj k pojmu politična, Oikoymenh 2008, s. 45-46
(23) Carl von Clausewitz O válce. Dílo z pozůstalostí generála Carl von Clausewitz, Bonus A, 1996, s. 326 -330
(24) Carl von Clausewitz O válce. Dílo z pozůstalostí generála Carl von Clausewitz, Bonus A, 1996, s.555-560
(25) Carl von Clausewitz O válce. Dílo z pozůstalostí generála Carl von Clausewitz, Bonus A, 1996, s.431-435
(26) http://www.grosser-generalstab.de/archiv/verordnung17071813.html a http://www.grosser-generalstab.de/archiv/verordnung21071813.html
(27) Pokusil znovu obnovit Bismarck v roce 1866, když kolem sebe soustředil maďarský velitelský sbor připravený k bojovému nasazen skládající se ze špiček maďarské šlechty s generály Georg Klapka a István Türr, v osobě plukovníka Antonije Oreskoviće a ministra Ilija Garašanina měl ve hře jihoslovanské politiky a prostřednictví Viktora Emanuela a obou maďarských generálů i kontakty na Garibaldiho. V jeho štábu se pohyboval také Josef Václav Frič, český radikální socialistický revolucionář a přítel Bakunina. Pruskému králi Wilhelmovi I. a pruskému generálovi Moltkem byly tyto plány cizí a tak nemohl Bismarck realizovat svůj plán rozvratu Rakousko pomoci aktivit těchto osobnost. Myšlenka partyzána byla cizí i Německu, teprve v říjnu 1941 byly vypracované první pokyny pro boj s partyzány a 6. května 1944 vyšel první úplný řád vydány vrchním velením wehrmachtu. Výnosem z 25.9.1944 byl zřízen Volkssturm jako územní milice k obraně země a jeho vojáci byli během svého nasazení vojáky ve smyslu branného zákona a kombajny ve smyslu haagského Řádu pozemní války. Dalším pokusem byl werwolf , braný jako „pokus o rozpoutání války dětských záškodníků“ Kinderheckenschützenkrieg Viz: Carl Schmitt, Teorie partyzána. Poznámka na okraj k pojmu politična, Oikoymenh 2008, s. 41-42
(28) Carl Schmitt, Teorie partyzána. Poznámka na okraj k pojmu politična, Oikoymenh 2008, kapitoly Od Clausewitze k Leninovi s.51-56, OD Lenina k Mao Ce-tungovi s. 5662, Od Mao Ce-tunga k Raoulu Salanovi s.62- 67
Literatura:
Carl von Clausewitz O válce. Dílo z pozůstalostí generála Carl von Clausewitz, Bonus A, 1996 ISBN 80-85914-27-1
Christopher Clark. Prusko. Vzestup a pád železného království BETA Praha 2008 ISBN 978-80-7306-357-3
Dokumentensammlung zur Preußischen Geschichte http://www.grosser-generalstab.de/dokument.html Martin Rink. Vom "Partheygaenger" zum Partisanen. Die Konzeption des kleinen Krieges in Preussen 1740-1813. Europaeische Hochschulschriften, Reihe III: Geschichte und ihre Hilfswissenschaften, 1999. ISBN 3-631-35109-7.
Carl Schmitt, Teorie partyzána, Poznámka na okraj k pojmu politična, Oikoymenh Praha 2008 ISBN 978-80-7298-265-3
Hans Joachim Schoeps. Dějiny Pruska Vyd. 1. Praha: Garamond, 2004. ISBN 80-86379-59-0.
