Prajzáci

Související články: Připojení Hlučínska k ČSR 4. 2. 1920 - Otázka občanství na odstoupených územích po 10. 10. 1938 - Hlučínsko a jeho padlí (1.) - Hlučínsko a jeho padlí (2.)

Režisér dokumentárních filmů Daniel Krzywon natočil
v roce 2006 dokument o Hlučíňanech. (Foto: youtube/crtv)

Jen jediný region dnešní České republiky prošel paradoxní historií, nesrovnatelnou s jiným krajem naší vlasti. Je jím Hlučínsko. Kraj úrodných lánů, malebné přírody, pracovitých a skromných lidí – dříčů, kteří se v našich novodobých dějinách museli opakovaně vyrovnávat s osudovým diktátem historie. Dobou, kterou nemohli ovlivnit, dobou, které mohli jen čelit. Hlučínsko prošlo strastiplnou historickou cestou. Osudem, předurčeným pohraničním územím, kde se bez přání, tužeb nebo vůle zdejších lidí ze zásahu vyšších mocí často střídaly státní útvary. A každý ze státních převratů zde zanechal stopy. Osudy hlučínských lidí, dříve často s hanlivým podtextem nazývaných „Prajzáky“, nenacházejí obdobu v žádném jiném koutě naší republiky. Snad proto jsou lidé z Hlučínska i dnes jiní. Z politického, národnostního i pracovního hlediska. Před rokem 1920 bylo celkové smýšlení obyvatelstva na Hlučínsku německé. Hlučíňané o sobě říkali, že jsou „Moravci“, ale smýšlením byli Němci. Hlásili se ke své moravské mateřské řeči, byli však přesvědčeni, že ta se hodí jen do rodiny a do kostela, kdežto do úřadů a do škol patří němčina. První zprávy o připojení k Československé republice nepřijali Hlučíňané příznivě a je historickou skutečností, že uskutečnění tohoto aktu přijali s velkou nedůvěrou.

Režisér dokumentárních filmů Daniel Krzywon natočil v roce 2006 snímek, který by v prvé řadě měli zhlédnout ti z nás, kteří tento kraj neznají nebo o něm nanejvýš slyšeli pouze z vyprávění. Ve filmu vystupuje celá řada dobových svědků, které pojí láska a pouto k rodnému kraji. Živě vzpomínají na události roku 1938 a také na tíživé období druhé světové války, kdy Hlučíňané byli odváděni k německé branné moci na frontu a mnozí se již domů nevrátili, jiní zase s velkými jizvami na těle nebo na duši. Nebyla rodina, která by nebyla válkou tragicky postižena. Jeden z pamětníků vystupujících ve filmu vzpomíná na „válečnou řezničinu“ na východní frontě a má v očích slzy, když si vybavuje utrpení mladých mužů ve válce a osud válečných zajatců ze Stalingradu. Je to osud tohoto kraje, že každý dějinný zvrat přinášel nové rány. Příchod Rusů byl provázen pleněním a znásilňování žen, následovaly poválečné události a období kolektivizace v 50. letech. Přibližně hodinový dokument snad v nejednom divákovi vzbudí zvědavost tento kout naší země blíže poznat.

„Prajzák, to bývalo hanlivé označení kdysi, ale pro mě nikdy ne, a snad ani dneska už to neplatí. Podle mě Prajzáci byli vždycky lidé, kteří uměli vydělat peníze poctivou prací, v drtivé většině, živili z toho rodiny, stavěli si domy, a v nich spokojeně žili. A proto je Prajzsko pro mě baštou konzervativních hodnot.“ Tao slova pronesl Zdeněk Figura, jeden ze zástupců mladší generace Hlučíňanů, vystupující v tomto dokumentu a zasvěcení znalci tohoto kraje vědí, že přitom mluví z duše mnoha dalším lidem. (-lb-)