Možná že je to přirozený vývoj, možná, že k tomuto meznímu bodu své historie spělo lidstvo už dávno. Co když tomu tak ale ve skutečnosti vůbec není?
Středoevropský prostor žije v jedenadvacátém století stále ještě kulturou, která jej formovala v běhu víc jak dvou tisíc let předtím. Tak, že se vyvíjela přirozeně už od prvních časů instalace jeho demografického, sociálního a konečně i politického řádu. Dost rychle po tom, co si Středoevropané zvykli na místa, v nichž se definitivně usadili, přijali náboženství i způsob vlastní hospodářské a politické existence, tedy začal proces, který posléze pokračoval kontinuálně dál a dál v celém naznačeném časovém rozměru. Tak a nejinak vznikla ve zřejmém kontextu s charakteristickými rysy zdejšího obyvatelstva kultura, kterou dost široce pojmenováváme slovansko-německo-židovskou. (Replika Lukáše Beera na toto téma ZDE.) Tedy daná a obecně přijatá estetická a etická kvalita, která se sice nebránila širším externím vlivům, byla ovšem natolik silná, že ji v důsledcích svého působení nemohly ohrozit.
Rezultáty tohoto procesu známe: žijeme v dennodenním kontaktu s bohatstvím kvalitních hmotných památek předchozích věků, tu hlouběji a účelově, tu více méně pasivně (ale vždy jistě a pořád) vnímáme a přijímáme jeho myšlenkové výdobytky a to vše užíváme ať chceme, nebo ne. Přitom je naše takto vytvořené kulturní prostředí velmi dobře srozumitelné. Především nás však všechny utváří a determinuje od narození až po fyzický konec.
Přitom je to stejně dobré přirozené „zařízení“, jako aplikace celé řady přírodních zákonů, o nichž se nediskutuje, protože prostě jsou a především fungují už samy o sobě. Tvrdím však k tomu navíc, že jedině dík tomu byla Střední Evropa s to úspěšně přežít celé své dosavadní, obvykle značně bouřlivé dějiny až do současnosti. Nebýt totiž tohoto pevného kulturního základu a z něj pocházejících morálních imperativů, jimž se zde žijící národy mohly doslova těšit, byly by jejich spory a antagonismy tento prostor už dávno rozmetaly a my jsme se vůbec nemuseli narodit. Třebaže se to zřejmě dvakrát líbit nebude, tvrdím tedy také to, že tato kultura a vyspělost, s jakou si j Středoevropané osvojili a jak je naopak zpětně utvářela, pro ně byly něco jako ozonový štít, chránící je i zbytek světa před napohled milými, přívětivými, ve skutečnosti ovšem smrtícími slunečními paprsky, respektive před jedovatou částí jejich spektra. Protože nebýt tohoto společně přijatého a osvojeného obranného štítu, nebylo by ani společné vůle, ani dosti síly v určitých mezních historických situacích Střední Evropu nadále udržet – přinejmenším v podobě, v jaké ji známe dnes.
Konkrétních příkladů pro to se nabízí dost a dost – třeba jenom ve školních učebnicích dějepisu, takže nemá valný význam vyjmenovat je podrobně. Přesto se však nabízí alespoň několik základních zlomových epizod: už na úsvitu svých dějin zejména Čechové odmítli dva byzantské, dnes bůhvíproč oslavované špióny, rozhodli se pro západní ritus a stran jejich zásadního vymezení se vůči Východu bylo na stovky let jasno. Kromě toho si můžeme vedle odolání tureckému nebezpečí na počátku novověku promítnout všechny tři velké krize, jimiž prošel svět (ale zase zejména středoevropský prostor) ve dvacátém století: rozklad morálky na konci „Belle Époque“, přecházející nezadržitelně ve Velkou válku 1914 – 1916, poválečný marasmus jehož nevyhnutelným následkem byla další válka 1938 až 1945 a konečně do Evropy importovaný asijský bolševismus, jehož devastující ničivost se podařilo jakž takž zastavit teprve nedávno.
Všechny tyto historické zkoušky přitom mají společné, že docela dobře mohly vyústit v katastrofální, apokalyptický konec civilizované části našeho světadílu.
Už v čase, kdy byl koncem 19. století počat proces pozvolného, avšak zřetelného (lhostejno zda záměrného či mimoděčného) rozleptávání obecných kulturních kvalit všemožnými -izmy, ve skutečnosti neschopnými vytvořit vlastní platný styl, a idejemi či myšlenkovými směry, středoevropské duše principiálně vzdálenými - to bylo na pováženou. V meziválečném údobí tomu tak bylo podobně: zejména určité vrstvy, obvykle ekonomicky výborně situované (ale nikdy vlastní pílí, prací, ani obvykle nikdy poctivě) opět preferovaly a podporovávaly tento kulturní a myšlenkový balast – třeba už ve zřejmé snaze takto uměle snížit cenu skutečných kulturních statků a o to výhodněji s nimi poté kšeftovat. Přesně tak, jak právě jim bylo vlastní vždycky.
Rovněž tak jsme byli celá dlouhá desetiletí po druhé světové válce přímo ohroženi nikoli přívětivou „bělokamennou Moskvou“ či „mocným dubiskem z Východu“, nýbrž opravdovým stepním nebezpečím, jehož duch i „prováděcí způsoby“ takké nikdy nebyly a ani nemohly být Střední Evropě vlastní. To všechno však náš svět nakonec vydržel a přiblížil se v pořád ještě celkem ucházející formě konci druhého tisíciletí své platné a živoucí historie. Obávám se však, že zkouška, jíž se sami sebe podrobujeme nyní, by mohla mít tentokrát fatální následky.
Už na počátku devadesátých let, kdy se zdálo, že definitivně vzala za své dosavadní falešná maska vstřícného účelového rudého internacionalismu, jsme byly vystaveni šoku další Balkánské války. Brzy na to (anebo spíš současně s tím) jsme zůstali stát tváří v tvář do té doby snad jen teoretickému přízraku nejen myšlenkového, ale už i fyzického ohrožení ze Středního východu, Asie a Afriky. Tedy – včetně toho Balkánu – z oblastí, s nimiž jsme neměli, nemáme a bohdá ani nebudeme mít kulturně nikdy a naprosto nic společného. Přece se však i u nás najdou dokonce mnozí, kteří si buď něco takového nemyslí, anebo vědomě ignorují děsivé, fundamentální nebezpečí, které tento programově nepřátelský svět pro ten náš představuje.
Patrně nestačily hrůzy války, které se děly jen pár set kilometrů od nás, navíc v nám vesměs důvěrně známých kulisách. Ani „11. září“ spolu se všemi dalšími odpuzujícími projevy světa, jenž usiluje o naše bytí naprosto zřetelně, ve stamilionech, po zuby ozbrojen a nemilosrdnými formami válčení, jejich původ známe snad už u Džingischána a podobných krvežíznivých primitivů. Přes to všechno se totiž také u nás najdou takoví, kteří jsou ochotni naši kulturu, onu poslední přirozenou a nám danou rezistenci vůči tomu všemu, narušovat a rozmělňovat způsoby, které jsou tím odpornější, čím podrobněji na ně pohlédneme.
Rozhodně neschvaluji žádné centrální řízení kulturního života. Ale říkám naprosto otevřeně, že rozumím potlačování „zvrhlé“ části umění, jestliže zřetelně ohrožuje naši vlastní existenci. Podobně rozumím odporu podstatné části veřejnosti vůči sexuálním úchylkám a dokonce proti určitým abnormalitám, jejichž adorace má za cíl zničit klasický, přirozený model rodiny. Pokud jen to! Deviantům, kteří dosud provozovali své zpravidla dost nechutné praktiky jen po nejtemnějších koutech, totiž dnes není uloženo, aby svou nemoc léčili, nýbrž se s ní smí naopak veřejně vychloubat. Načež se této pošetilé a značně krátkozraké toleranci navíc sami hlasitě vysmívají. Bohužel plným právem, protože se také tento velkorysý postoj majority vůči nim a jejich pokroucenému chápání světa vymstí především jí.
Byly doby, kdy spatření osoby jiné barvy pleti na středoevropských bulvárech patřilo k raritám, které pobavily. Snad mile, tehdy ano. Nyní však žijeme v době, kdy jsme nuceni bát se, kdykoli s námi do metra nastoupí osoba neurčitého věku i pohlaví, od hlavy k patě zahalená do (jistě že úředně povolené) burky. Co od ní čekat? Jakou má cizí nemoc? Anebo je to rovnou „černá vdova“ s růžencem dynamitu pod svým nepřehledným hábitem?
Způsob zábavy a žití všech těchto sem uměle importovaných individuí, hledajících u nás zpravidla všechno to, co u nich „doma“ nejsou s to sami vytvořit, smí navíc být svobodně prezentován přímo ve stínu barokních velechrámů a dokonce za vstřícné oficiální podpory z míst, která by nás před něčím takovým měla ve skutečnosti aktivně chránit. Nejen proto, že jde o „zábavu“ a „bytí“ pro své okolí značně obtížné a často odpuzující – tyto obvykle „nepřizpůsobivé“ skupiny u nás totiž především bezostyšně parazitují a vysávají náš vlastní už beztak destabilizovaný sociální systém. Především však v křeči, kterou už vůbec nedovedu pochopit, beze všeho dovolujeme určitým pisálkům, aby znevažovali permanentní aktivní obranu, jíž se branná část euro-atlantické civilizace alespoň snaží zastavit tento barevný svět v našem vzdáleném předpolí. Respektive zatím ještě tam. Přitom je tohle všechno nesmírně nebezpečné.
Žijeme v čase, kdy jsou pseudoumělecké výtvarné artefakty zřejmě již definitivně zbaveny konkrétní linie, nabízené hudební opusy melodie a to, co je vydáváno za sochy, přijatelného a srozumitelného tvaru. Kdy však jsou je nahrazující novotvary nejen stavěny na roveň, ale dokonce se slávou povyšovány nad všechny kulturní mety, jichž jsme dosud dosáhli. Je to doba, kdy současná média, zabývající se tak zhusta současnou kulturou, prezentují tu skutečnou, jedině platnou, nanejvýš jen okrajově a se zjevným ostychem. Dokonce se, že tohle všechno je rovněž účelová, racionálně dirigovaná záležitost.
Pomocí diktátu uměle vytvořených strašáků podnebních změn, nezřízeného ekologického násilí, transparentního pohrdání kompletním souborem dosavadních pozitivních hodnot, dopouštění importu „výrobků“ a idejí kultur vysloveně padlých a zejména prostřednictvím oslavovaného bourání stávajících morálních zábran a bariér totiž zpravidla nedůvěryhodně a také často nechutně vyhlížející jedinci ničí v poslední hráz naší existence. A to dokonce v nikoli volných, anebo náhodně seskupených tlupách, nýbrž v sofistikovaně organizovaných skupinách. Výsledkem je všeobecný úpadek morálky, ztráta příštích pozitivních perspektiv, přirozené znevážení současného státu, absence pudu kulturní sebezáchovy, rozklad dosavadního modelu bytí, alkoholismus, drogy a neskutečný nárůst duševních onemocnění. Tak se tedy ptám: v koho zájmu? Za čí bůhvíkde ukradené peníze? A proč vlastně doopravdy?
Přitom je přirozené volání po nápravě a vrácení tohoto „vlaku do katastrofy a nebytí“ na jeho správnou a jedině možnou kolej dokonce postihováno orgány a institucemi, které by se k tomu už ve vlastním zájmu měly postavit zásadně jinak. Chybí totiž věrohodná autorita, ale nakonec zde ani nemůže být, protože má tím méně příležitostí uplatnit se a prosadit, čím hlasitěji je její příchod nepoučené části veřejnosti preventivně nabízen jako jakési ohrožení současné „demokracie“ a výdobytků „Listopadu“. To vše, samozřejmě, přímo u nás, před našimi prahy. A možná brzy už i v našich příbytcích.
Ve skutečnosti je pravdou pravý opak: nedojde-li v tomto směru v historicky blízké době k zásadní a účinné změně, svou tisíciletou schopnost rezistence ztratíme. Tak, že nejprve přijdeme o vlastní kulturu, posléze o materiální základnu a pak nezadržitelně o život. Protože vítězové tohoto boje, který už začal (jestliže se jim povede invaze, tak skvěle podporovaná také uvnitř hradeb, za nimiž se proti nim nezbytně musíme bránit), přece žádné nadbytečné nevěřící krky živit rozhodně nebudou!
Vyznavači multikulturalismu a kulturních alternativ jsou v zásadě jedinci, neschopní vytvořit a udržovat kvalitní kulturu vlastní. Takzvaná multikultura a tedy především multikulturalismus ovšem nejsou žádnou idylou, žádným výrazem duchovní, ani umělecké svobody, ani vzorovým vyplňováním růžových uměleckých snů. Jsou to totiž zpravidla vědomé a zřejmě i účelové, bůhví kým a bůhví odkud podporované tendence, jejich trpění (jestli ne rovnou podpora), vedou rovnou do pekla všeobecného rozvratu a ničení, ale především k osudovému konečnému zničení civilizace, která zde bezpečně fungovala poslední dvě tisíciletí. Ti, co tohle provádějí, by se však měli rychle rozmyslet, zda opravdu chtějí v rámci užívání svého falešného pojetí osobní svobody sloužit silám, které neusilují o žádné naše kulturní památky a tradice, nýbrž o naši vodu, naše životadárné i mnohostranně bohaté území a (jak již zde bylo řečeno) v takovém případě jaksi samovolně především o naše vlastní životy.
Jestliže vědomým strůjcům této fatální zrady tohle nedochází a nedokážou se přizpůsobit a omezit či rovnou zastavit tyto své aktivity, neodvolatelně musí být nalezen způsob, jak jim bude tato zásadní změna jejich současného postoje k obecným životazáchovným hodnotám vnucena ber kde ber a jen bude možno. Především však účinně, doslova za každou cenu a pořád ještě včas!
Multikulturalismus je zákeřný, pomalý, ale smrtelný jed, jehož působení stále ještě připouštíme možná z vrozené slušnosti a falešné tolerance, z přirozeného ostychu vůči radikálním řešením, nejspíš však z nedostatku správných informací. Jestliže se proti němu brzy nedáme dohromady, dostane nás asi jako pijáky absintu jejich ideál před sto lety. To ovšem jen v tom lepším případě.
Dnes si pořád ještě můžeme vybrat mezi multikulturou a skutečnou kulturou, o níž zde hovořím. Jako mezi dvěma antagonismy, z nichž ten první je smrtelně jedovatý, ale ten druhý naopak jednoznačně záchovný. Pokud se to však nestane, navíc do všech důsledků, konečný efekt této neschopnosti si nyní netroufám ani odhadovat.
