Jak je všeobecně známo, versailleský systém, uvedený v život po Velké válce jejími vítězi, nebyl žádnou garancí evropského, neřku-li světového míru (jak bylo po roce 1919 tak nahlas vyhlašováno), nýbrž pevnou zárukou války nové. Přitom abys skutečný mír v Evropě mezi lety 1919 až 1938 pohledal, protože řada tehdejších lokálních nejen politických, nýbrž také vojenských konfiktů byla vpravě nepřerušovaná. Počínaje poválečným tažením Italů na Terst, rudými bouřemi kde se jen dalo a regulérní řecko-tureckou válkou, přes rusko-polskou válku, léta občanské války ve Španělsku až po ryze vojenské akty oproti všem zbožným přáním versailleských signatářů znovuzrozeného Německa na Rýně i Dunaji. A to nemluvíme o ostatním světě, kde to celé bylo se zřetelem k Evropě obvykle ještě daleko horší.
Jedovatým ovocem vesměs omylného všeobecného snažení evropských politiků tedy byla Evropa, zřetelně rozdělená všemi proti všem, ale zejména na dva základní tábory, přičemž bylo jen otázkou času, kdy budou jejich principiálně pritikladné zájmy řešeny. Nikoli už ovšem v Ženevě, anebo v rámci dílčích politických konferencí a nejrůznějších pokoutních sumitů, nýbrž zbraněmi.
Protože sovětské Rusko v tom čase nemělo pro svá příští zamýšlená angažmá odpovídající sílu (ani dost odvahy) a Spojené státy se také nemínily v poutech svého izolacionistického sebeklamu prosazovat navenek, kvalitativní rozdíly obou hlavních příštích nepřátelských stran byly nanejvýš zřejmé: na jedné straně zde stála Německá říše, rok od roku silnější dík dynamicky se rozvíjejícímu průmyslu, podléhajícímu ideologii, která se sice obecně nemusela líbit, ale jediná vyvedla německý národ z bídy a marasmu, do nichž jej tak neprozřetelně uvrhli sami vítězové z roku 1918. Pospolu s podobně orientovanou Itálií, která sice nedosahavala ani německých kvalit, ani německého výkonu, přesto však nebylo možné ani zde nerespektovat vůli, cíle, ani expanzívní tendence místního fašistického režimu.
A proti oběma těmto řekněme totalitním státům zde byla více méně už jen Velká Británie, interesovaná však především v rámci impéria a trpící důvodným strachem ze ztráty dominance na moři. Přitom ve vždy poněkud neupřímném, ne-li rovnou ostražitém objetí s Francií, morálně rozloženou komunismem, pseudodemokratickými výstřelky, úpadkem obecných hodnot a markantním odporem k jakémukoli novému válečnému konfliktu, jehož by se, nedej bože, měla zúčastnit.
Ostatní evropské státy (na severu, na Baltu, na Balkáně, na jihu i ve Střední Evropě) měly tehdy vesměs každý natolik své starosti, že počítat s nimi nebylo ani zdrávo, ani možné. Takže od roku 1933 přicházelo v úvahu stran odporu vůči stále zřetelněji proklamované příští hegemonii Německa (nejdřív minimálně ve Střední v Evropě, potom zřejmě už v celém světě) jen Československo. Současně tak ale přicházíme i my konečně k meritu tohoto krátkého článku.
Republika Československá byl státní útvar, vytvořený uměle a proti všem nikdy beztrestně opomenutelným geopolitickým zákonům koncem roku 1918. Jako příští odbytiště západní kultury, ale především produktů, či naopak jako významná součást Sanitního kordonu proti očekávaným nebezpečím z evropského východu. V každém případě to byl stát, který si s sebou nesl zřetelné znamení vlastního neodvratného konce již od svého založení.
Jeho Otcové-Zakladatelé v čele s Tomášem Masarykem a Edvardem Benešem jej dali dohromady tak, že využili příležitostí, které jim nabízel chaos a neštěstí první světové války a v jejím finále rozložili „zvenku“ Rakousko-Uhersko. Mnohonárodní a složitou monarchii sice už možná historicky odbytou a přežitou, nicméně soustátí, které bylo Čechům a Slovákům vcelku bezpečným domovem po celých několik posledních století. Nehledě k tomu, že současně s tím bylo osvědčeným garantem opět vcelku únosného statu quo v Evropě, zase přinejmenším té střední.
Tak vznikl stát, obdařený už od tohoto svého založení celým souborem problémů natolik fatálních, že – řešeny obvykle sporadicky a jen málo kdy uspokojivě – vedly po dalších necelých dvaceti letech (zejména ty největší z nich) k jeho zákonitému pádu.
Jeho dosavadní ekonomiku a hospodářskou strukturu, pocházející z časů Rakouska-Uherska, bylo možné přestavět. Stejně tomu bylo se změnou původní orientace os hlavní komunikační sítě. Konečně i vnitropolitická struktura mohla být dovedena do fungující podoby. Kdyby se země na počátku 30. let nedostala do potíží Velké krize (za kterou snad jedinou ČSR přímo nemohla), zřejmě by se podařilo dokončit zásadní sociální změny, zahladit prvotní propastné rozdíly mezi jejím východem a západem a postupně vytvořit vcelku snesitelné životní podmínky pro podstatnou většinu jejího obyvatelstva.
Jenomže zde byl národnostní problém, protože ti, co Republiku československou založili, současně s tím přijali také značně ošidný plán, podle kterého měly v její už beztak fantaskní geografické sestavě ovládat (zhruba) čtyři miliony programově dominantních Čechů tři miliony Slováků, milion Maďarů a k tomu ještě nějaké Poláky a Karpatorusy. Především však tři a půl milionu Němců, kteří se v hranicích nové republiky ocitli historickou náhodou. Jako její občané ovšem vesměs proti své vůli, především však bez valné chuti po jakékoli smysluplné dohodě s ní. I tak ale – pokud zde tyto tendence z německé strany vůbec kdy byly – relativně rychle vzaly zasvé tváří v tvář souvislému řetězu ekonomických, politických a správních omylů, jichž se na „našich“ Němcích průběžně dopouštěly ústřední vlády v Praze. Jedna po druhé jak tak padaly a vyměňovaly se, ale všechny.
Není však vůbec pravda, že by se Češi, anebo alespoň jejich vůdcové, o řešení této potenciálně nebezpečné (ale později špíš už přímo hrozivé) situace nesnažili. Jenomže všechny pokusy o to, dojednoho, byly buď od počátku liché, anebo ve svém výsledku nicotné.
Jedním z velkých Masarykových osobních pochybení například bylo, že nedokázal uvést v Československu, za jehož zřízení byl odpovědný, v život svou představu kantonálního systému podle osvědčeného švýcarského vzoru. S tím také však ani jedno z dalších opatření, která případně mohla dostat Sudetské Němce na stranu státu. A mohla jim ve svých důsledcích napomoci, aby nový stát chápali jako svůj možná sice poněkud svérázný, ale přece jen společný domov s Čechy a ostatmí národnostmi, také žijícími uvnitř republiky.
Protože se ale nic takového nestalo, zejména v důsledku již zmíněné krize, která na Sudety dopadla především, ale také dík stále silnějšímu tlaku i podpoře sudetoněmeckého všenárodního hnutí z Německa bylo nejpozději od poloviny 30. let zřejmé zejména v zainteresovaném zahraničí, že aktuální podoba ČSR nemůže nadále mít dlouhého trvání.
Beneš (ať už jako zahraniční ministr, anebo později prezident) se snažil tuto hrozbu odvrátit už předtím systémem dohod se spojenci, které buď získal v západní Evropě, anebo je postupně hledal jinde. Dokonce až v Moskvě. Už od počátku 20. let tedy zajistil Československo spojeneckými dohodami s Jugoslávií a Rumunskem, a s Velkou Británií a Francií. Tedy pakty, na nichž – včetně dohody se SSSR v roce 1935 – stavěla československá (a tedy Benešova) zahraniční politika doslova všechno. Jenže: politicky možná, ale z vojenského hlediska nebyl žádný z partnerů tzv. „Malé dohody“ nikdy schopen reálné akce.
Také se zájmem Francie a Británie o republiku to však bylo v rámci „Velké dohody“ hodně jinak. „Londýn“ se ve střední Evropě vážně neangažoval už od Vídeňského kongresu v roce 1815 a „Paříž“ měla nejpozději od počátku oněch 30. let také docela jiné, avšak o to vážnější problémy. A pokud jde o případné plnění vojenských částí těchto úmluv, také žádný reálný interes. To všechno měl Beneš vědět, a téměř jistě to dokonce i dobře věděl.
Byli zde sice ještě českoslovenští vojáci, ale jejich snažení (jistě upřímné a dodnes hodné respektu) bylo bezpředmětné od chvíle, kdy bylo rozhodnuto o vybudování pasívní „betonové“ obrany státu. Současně s tím však také od momentu, kdy v roce 1935 Německo, stále silnější ve své pozici, odvrhlo versailleský diktát a začalo nyní už otevřeně zbrojit.
Jinak řečeno: vnitřní, zahraničněpolitická a konečně i vojenská opatření, podniknutá na československé straně ve smyslu obrany státu, neměla nejpozději v roce 1937 nadále již (téměř) žádnou naději. Přesto republika – namísto jedině možné dohody s Německem (dokud k něčemu takovému šlo dojít za pořád ještě přijatelných podmínek) – vsadila na Benešovy dopředu neperspektivní spojence a na vlastní rovněž dopředu beznadějný vojenský odpor.
Vše další již velmi dobře známe: enormní mohutnění válečného potenciálu Německa, spojené nejen se spektukulárním (a československými spojenci tak nanejvýš pasívně konstatovaným) obsazením Porýní i Rakouska. Stále zřejmější podpora sudetoněmecké iredenty uvnitř ČSR z Říše. Politické sdružování a permanetní politické i faktické posilování Sudetských Němců, které vedlo až k horkému létu a zejména k naopak značně studenému podzimu 1938. A pak, zákonitě, už jen „Mnichovská dohoda“ z 29. září toho roku, o níž zde hovoříme především.
Přitom tento „Mnichov“ rozhodně nebyl v našich krajích tolik oblíbenou zradou západních spojenců na ke všemu odporu odhodlanému Československu, nýbrž pouhým odsouhlasením prováděcího předpisu něčeho, co vláda v Praze přijala de facto už předtím. A ve svém důsledku pro jedny důvodem, pro jiné alibi proč nadále neválčit.
Sice platí, že tato dohoda vydala do rukou tehdy už Velkoněmecké říše nejen sporné pohraniční kraje Čech a Moravy, nýbrž také výzbroj a výstroj dvaapadesáti polních divizí, československé tanky a letadla i proklamovaně nezdolná betonová opevnění. Nabízí se ale (hned několik) důležitých a s tím vším úzce souvisejících jenže:
Adolf Hitler se v Mnichově definitivně vydal na cestu, na jejíž programový konec nikdy nemohl dojít a už tehdy vlastně ztratil všechno, co předtím vybudoval. Československá pěchotní výzbroj, kterou tam získal, nebyla kompatibilní s tou standardní, používanou Wehrmachtem. Pět set československých lehkých tanků se sice ještě blýsklo ve Francii a v Polsku, ale pak jejich sláva už rychle vybledla. Relativně nepočetné stíhací Avie B-35 byly za svým zenitem už léta a nikdy nedokončené a tedy skutečného boje neschopné pohraniční bunkry posloužily tak nanejvýš jako příhodné cvičiště a zdroj pancéřových prvků.
Francie s Anglií na sebe svým podpisem v Mnichově vzaly zřejmé ódium – patrně na tak dlouho, kam až bude sahat historická paměť. Ve skutečnosti však bylo cílem těchto „zrádných“ velmocí získat čas. Právě proto, že tehdy nemohly a neměly čím Německu v případné válce (jediné skutečné variantě tohoto „Mnichova“) konkurovat. Načež zejména Británie bohatě využila celých skvělých dvou let „míru navíc“ ke konsolidaci vlastních sil a k dohnání dosavadního náskoku Německa pořízením silného moderního letectva, enormním nárůstem další zbrojní výroby a zavedením celé řady převratných technických vymožeností. A to je celé „tajemství Mnichova“. Otázka ovšem je jak pro koho.
Co dodat? „Zrazené“ Československo bylo uchráněno válečného debaklu a osudového celonárodního masakru, k nimž by po eventuálním nepřijetí „Mnichovské dohody“ nevyhnutelně došlo. Beneš, totálně postižený „mnichovským syndromem“, se stal snadnou kořistí československých komunistů a dovedl tak lepší část národa až ke katastrofě „Vítězného února“ v roce 1948. „Mnichovská zrada“ patřila k nanejvýš vítaným přírůstkům arzenálu politických režimů, o nichž je dnes už lépe nehovořit. A Sudetští Němci? Ti byli paradoxně nakonec hlavní obětí „Mnichova“, jemuž předtím tak dobře a tolik rádi posloužili.
Pro všechno zde uvedené, a také proto, že konečně máme prakticky neomezené možnosti přístupu k souvisejícím hodnověrným historickým materiálům, však konečně můžeme o všech peripetiích Mnichovské konference alespoň přemýlet.
Pokud to ale neděláme, rozhodně bychom měli!
