Lukáš Beer
Jediné, co se přeci jen poněkud mění, je rok od roku ubývající počet účastníků podobných setkání. Posledního nepříjemného jevu jsou si pořadatelé moc dobře vědomi, a proto speciálně pro účely sudetoněmeckých dní nechávají pódium, na kterém řeční politikové a vystupují orchestry v krojích, posouvat o několik metrů směrem do středu sálu, aby tak sál navenek působil více zaplněný. Nezávisle na tom však zadní lavice a stoly s místy na sezení zůstávají prázdné...
Hlavním pozvaným slavnostním řečníkem na letošním srazu byl lidovecký politik a jeden z viceprezidentů Evropského parlamentu, Othmar Karas. Ten ve svém projevu několikrát opěvoval údajné vymoženosti Evropské unie. Jeho řeč se skládala až nápadně z mnoha citátů. Karas neopomněl v projevu hned dvakrát citovat „německou“ kancléřku Angelu Merkelovou, která koncem srpna v Berlíně prohlásila: „Nasazení pro věc vyhnanců není pouze úkolem vyhnanců. Je celospolečenským úkolem zasazovat se o záležitosti vyhnanců a udržovat vzpomínky na jejich osud.“
Kdyby Karas tuto větu od Merkelové jednoduše „ukradl“ a neuvedl by přitom autorství kancléřky, nikdo by to v publiku nepostřehl. Kolikrát předtím už něco podobného zaznělo z úst spolkovoněmeckých politiků? Je to totiž jejich osvědčená a ve skutečnosti nicneříkající fráze na vyhnaneckých srazech, která tu zazněla přinejmenším tucekrát, neli stokrát. Nicméně Karas zmíněním své spolkovoněmecké stranické kolegyně, křesťanské demokratky Merkelové, chtěl své řeči zjevně poskytnout větší váhu. Sám už nic nového k věci očividně neměl co říci.
Druhý citát Merkelové, který v Karasově projevu v Klosterneuburgu zazněl, ovšem už odhaluje zcela jasně perfiditu, s jakou spolkovoněmecká kancléřka navenek operuje s pojmem „vyhnanci“. Karas svůj politický idol z Berlína citoval: „Jenom v roce 2013 prchalo na celém světě 51 miliónů lidí před válečnými a násilnými konflikty a často byli tito kvůli politickému, etnickému a náboženském pronásledování nuceni opustit svou vlast. Proto dnes musíme zvednout náš hlas proti dnešnímu vyhánění. Vyhánění je vždy bezprávím. Nedá se ničím ospravedlnit, už vůbec ne poukazováním na jiný jazyk, národnost, etnii nebo na jiné náboženství, ke kterému se vyhnanci hlásí. Musíme mít pochopení a empatii pro utečence a vyhnance dnešní doby. Naše vlastní dějinné zkušenosti nám přitom mohou pomoci.“ Jinými slovy: Merkelová dnes pojem bývalých německých vyhnanců zneužívá ke své multikulturní propagandě. Žadatelů o politický azyl, klepajících na pomyslné brány Spolkové republiky a Rakouska, je přeci stále více než dostatek. A není pochyb o tom, že se s Merkelovým postojem ztotožňuje i sám Karas. Že něco takového ale zaznívá na sudetoněmeckém srazu, je přinejmenším tragické!
Othmar Karas ve svém projevu v Klosterneuburgu dále cituje „židovského přeživšího holocaustu“, Maxe Mannheimera, který při příležitosti převzetí Karlovy ceny na mnichovském Sudetoněmeckém dni v roce 2012 prohlásil, že „mnozí vyhnanci již velmi brzy správně pochopili, že zpracování minulosti musí stát pod aspektem mírového soužití a že zátěž z minulosti může být překonána pouze ve společné Evropě“. Karas tato Mannheimerova slova 14. září v Klosterneuburgu doplnil těmito vlastními: „Společná, mírová Evropa není žádnou samozřejmostí. Musíme na tom dále pracovat. Mnozí se také dnes vyslovují pro více nacionalismu. Ale to by nás zavedlo zpět do slepé uličky, slepé uličky izolace, ze které se Evropě podařilo vývojem dostat ve 20. století velkou námahou sil.“ Řekl dále, že Evropa dnes není pouze společným trhem, nýbrž že se stala „právním a hodnotovým společenstvím“. Evropa se podle něj poučila z krvavých konfliktů a „dějin plných utrpení, také z dějin sudetských Němců. Žijeme dnes společně, jak to nikdy předtím nebylo možné.“
Skutečně v Evropě něco takového existuje? Takovýto dojem na pana Karase vytváří postoj české vládní reprezentace v otázce sudetských Němců?
Ale lidovecký politik Evropského parlamentu nebyl jediným významný hostem na sudetoněmeckém setkání v Klosterneuburgu. Dokonce se zde objevila i Petra Hojní, sekretářka z českého velvyslanectví, zastupující velvyslance České republiky v Rakousku, Jana Sechtera. Jako novum nebyla mimochodem na počátku shromáždění zahrána pouze rakouská státní hymna, ale i „evropská hymna“ na počest přítomného Karase.
Jako každý rok, promluvil k hostům i předseda SLÖ Gerhard Zeihsel. Ten mj. řekl: „V souvislosti s krizí na Krymu a s anšlusem k Rusku se obzvláště v médiích hovořilo a psalo, resp. hovoří a píše o bezmocnosti západních demokracií, které v září 1938 obětovaly v Mnichově Československo, aby umírnily Hitlera. Tak tomu ale vůbec nebylo", a pokračoval:
„Jak zajisté víte, na podzim 1918 hlasovali poslanci německojazyčných volebních okresů v Čechách a na Moravě a v Rakouském Slezsku ve vídeňské říšské radě, tedy v parlamentu, jednohlasně za setrvání v Rakousku. Vítězové zapověděli toto lidové rozhodnutí a díky diktátu ze St. Germain byla tato území přidělena Masarykem a Benešem nově založenému Československu. Díky tomu se v Československu udála řada neuvěřitelných šikan a odstrkování německé národní skupiny, jako například násilné rozpuštění poklidných německých demonstrací proti ilegální české okupaci německých území v březnu 1919, které si vyžádalo téměř sto mrtvých a stovky zraněných, uzavření německých škol ve prospěch českých škol, na kterých bylo jen málo českých dětí, odepírání zakázek německojazyčným podnikům ve prospěch českých firem s následkem obrovské nezaměstnanosti v německých podnicích, konfiskace německých velkostatků a nespravedlivé rozdělení z 97 % ve prospěch českých osídlenců a nesčetné jiné nespravedlnosti. Tucty protestů Němců v Československu podaných Společnosti národů byly Čechy a Francouzi ignorovány. Tyto nespravedlnosti v létě 1938 daly podnět Britům k vyslání fact finding komise do Československa pod vedením Lorda Runcimana. Ta potvrdila tyto nespravedlnosti a snahu Němců o sebeurčení, kterou si bohužel jako svůj úkol reklamovali nacionální socialisté v Německu. Každopádně byla následkem Runcimanovy komise konference v Bad Godesbergu dne 21. 9. 1938, na které se Francie, Velká Británie, Itálie, Německo a Československo dohodly, že německojazykové oblasti Československa připadnou Německu, protože smlouva z St. Germain z roku 1919 určovala pozdější korektury územních hranic vyplývajících z diktátových smluv („pokud by se dohody měly ukázat jako nesprávné“). Samotná Mnichovská dohoda z 29. 9. 1938 pouze už jen upravovala prováděcí opatření a termínový plán. Neznamená to tedy v žádném případě, že by ,západní demokracie‘ v roce 1938 ,obětovaly Československo‘, nýbrž znamená to, že tyto demokracie vyhověly oprávněnému přání německých obyvatel získat autonomii, kterého bohužel využili jako argument k anšlusu k Německu nacisté, jež v březnu 1939 obsadili ,zbytkové Česko‘.“
Tuto argumentaci použil Zeihsel však již začátkem roku, nebylo to tedy žádné nové sdělení v jeho projevu. Stejně tak i jeho zmínka o „špinavém tuctu“ Benešových dekretů, které by se měly zrušit: „Je otázkou spravedlnosti a historické pravdy, vyrovnat se – po desetiletích komunistické diktatury – v znovunabyté svobodě s temnými stránkami dějin. My jsme museli také objasnit vlastní minulost, aby mohlo být vytvořeno místo pro společnou budoucnost. Pod tímto mottem budeme příští rok pořádat naše 15. symposium VLÖ v Plzni, která bude příští rok evropským kulturním hlavním městem. Je ale na čase, aby se česká a slovenská vláda zabývaly rehabilitací, restitucí a odškodněním, tak jak to předvedlo Srbsko, zatímco odcizené pozemky jsou v České a Slovenské republice nabízeny lidem v Evropě ke koupi a jsou také takto nabývány. Anketa, která byla od Svatodušních svátků zahájena listem Sudetenpost, jednoznačně ukazuje, že velká většina se nevzdává práva na vlastnictví. Podáváme českému národu ruku ke spravedlivému vyrovnání!“
Nehledě na skutečnost, že některé pasáže tohoto projevu zjevně zaznívaly na sudetoněmeckých setkáních již před čtvrt stoletím, může nejednoho z posluchačů napadnout otázka, zda nabídka „podání ruky českému národu“ bezprostředně po připomenutí aktuální ankety listu Sudetenpost, která směřuje k zdůraznění nedořešení majetkového vyrovnání, je skutečně vážně a upřímně myšlena – a pokud ano – tak zda-li je taktně inteligentně zvolena.
To všechno je symptomatické pro doslova bezvýchodnou a zoufalou situaci sudetoněmeckých krajanských sdružení v Mnichově a ve Vídni, závislých na státních dotacích. „Landsmanšafty“ jsou vydány na pospas blahovůli patřičných spolkových a zemských vlád a jsou odkázány na – na první pohled vzájemně prospěšnou – symbiózu důležitých politiků, využívajících podobná setkání k mobilizaci volebních sympatizantů (a ti už díky své vlezlé, ale přitom opatrné a nezávazné rétorice vědí, jak vyhnancům mazat med kolem pusy) s landsmanšafty, které potřebují pro svou činnost příspěvek ze státní pokladny. Kdo by ovšem nechtěl držet linii, mohl by velmi snadno a velmi rychle o tyto peníze přijít. Proto tedy hovoří na sudetoněmeckém srazu lidovecký viceprezident Evropského parlamentu, proto zazněla na setkání i slova Angely Merkelové, která je na nejlepší cestě k tomu, aby v dějinách německého národa mohla být jednou titulována největším zločincem, který se na vlastním národu provinil.
Jistěže jsou tyto skutečnosti celé řadě vyhnaneckých funkcionářů moc dobře známy, někteří z nich již rezignovali, jsou si vědomi toho, že s jejich „biologickým“ odchodem odejde navždy generace lidí, kteří byli ochotni se vyhnanecké politice věnovat. Kdo by také mohl převzít štafetu, když i vlastní děti a vnoučata nechtějí mít s historií svých předků (kolikrát ze studu a z obav, aby nebyli přiřazováni k "věčně včerejším“, tj. k "nacistům") raději nic společného?
Úzkostlivá a demonstrativní snaha sudetoněmeckých představitelů vyzvedávat aktivity a osudy dobových sudetoněmeckých „antifašistů“ a Hitlerových odpůrců, vyzvedávat slova židovských osobností odsuzujících vyhnání sudetských Němců – a pokud možno přitom opomíjet zásadní skutečnost, že valná část sudetoněmeckého obyvatelstva svého času skutečně v nacionálním socialismu spatřovala spásu a východisko ze své situace (což ale automaticky neznamená bezvýhradní ztotožnení se s ideologií), zahání tyto aktéry do slepé uličky a upevňuje je ve své zranitelné a nevýhodné pozici. Nehraje roli, kolik „antifašistů“ a Hitlerových protivníků sudetoněmečtí činitelé objeví a kolikrát jejich osudy v budoucnu ještě zmapují, nehraje roli, kolik židovských osobností bude zváno na sudetoněmecká setkání a kolik jich bude vyznamenáno nějakým vyhnaneckým oceněním. Lidé, kteří si nepřejí morální vyrovnání letitého sudetoněmecko-českého sporu, mají a budou mít v takovémto případě vždy navrch.
Jak je to možné? „Nacistický obušek“ je pomyslné eso, které vždy všechny argumenty přebije. Oficiální sudetoněmečtí představitelé z panické hrůzy z mávnutí oním obuškem (o návaznosti mezi oficiální politickou reprezentací a státními dotacemi tu řeč již byla) prchají před důkladným rozborem protektorátních dějin (nemluvě o jejich odborné „revizi“!) a ochotně – až na malé po celá desetiletí stereotypně předávané detaily – přenechávají jejich interpretaci české státní historiografii. A to je bezpochyby velmi výhodná pozice pro stranu, která si dorozumění s „landsmanšafty“ rozhodně nepřeje. Oficiální reprezentace sudetských Němců v Rakousku a Německu je odkázána tedy na tuto defenzivní pozici ve hře, jejíž pravidla určuje jejich protivník a kde jsou karty tudíž rozdány. Ve hře, ve které triumfuje již zmíněné eso.
Tuto panickou hrůzu z toho, být vůbec nějakým způsobem stavěn do „hnědého koutku“, lze samozřejmě v spolkovoněmeckých a rakouských podmínkách dobře chápat. Ale pokud „landsmanšafty“ na poslední chvíli nepochopí bezvýchodnost své situace, která vychází z toho, že samy akceptují pravidla hry, vytvořená těmi, kteří si přejí jejich prohru, jsou odkázány pouze na to, aby už jen co možná nejdéle oddalovaly „den příchodu své biologické smrti“. Bez toho, aniž by si pro budoucí generace informovaných Němců a upřímných Čechů představitelé těchto organizací vysloužili bohužel nějaký jiný titul než „hrobařští vykonavatelé“ poslední fáze programu genocidy sudetoněmeckého obyvatelstva v Čechách a na Moravě, to zřejmě nepůjde. Ačkoliv je to velmi přísný a vůči mnoha dlouholetým aktivistům i nespravedlivý úsudek. Pozice funkcionářů krajanského sdružení je v mnoha případech velmi náročná a mnohdy takovíto lidé stojí mezi rozhodnutím, zda upřednostnit „menší zlo“ před „větším zlem“ pro zbytky národnostní skupiny, kterou navenek reprezentují, nebo zda mají na svou práci rezignovat úplně, protože tak jako tak je na konci čeká pouze nevděk a neúspěch.
Možná by bylo vhodnější nevolit ostrá soudící slova. Ale každému musí být jasné, že nastolená a mechanicky opakující se cesta, kterou jdou sudetoněmecká krajanská sdružení v Německu a Rakousku, je už pouze pohřební muzikou, slábnoucím stínem sama sebe.
Právě proto s napětím a s upřenějším zájmem pozorujme vývoj situace ohledně registračních potíží nově vznikajícího Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách a na Moravě a ve Slezsku, o kterých pravidelně informuje právní aktivista Tomáš Pecina. Možná se zdá být nerealistické očekávat výrazné výsledky od sdružení, které nemá podporu významných politiků, které není dotováno ze státních financí a o kterém valná většina vyhnanců a jejich potomků vlastně ani nic neví? Ale co když některé zdánlivé nevýhody takovéhoto sdružení lze v českých podmínkách operativně přetvořit naopak ke strategickým výhodám? Možná zažijeme ještě příjemná překvapení!
