Odpověď na tuto jednoduchou otázku je podobně prostá: protože je to co k čemu. Přišel jsem na to celkem snadno a zejména události posledních týdnů mě o tom přesvědčily už definitivně.
Předem uznávám, že jsem autorem knih, které se leckomu mohou jevit sporné svým zaměřením a především názory, které v nich zastávám. Stejně tak musím připustit, že ani mé články, jimiž se tu a tam pokouším prorazit v jiných médiích, nemusí mainstreamu jejich čtenářů zrovna vonět. Proto jsem uvítal, když bylo na mé výslovné přání publikovat v NS reagováno kladně. Byl jsem navíc nadále překvapen, jak tato spolupráce (když začala) funguje – dodávám hned pro pořádek, že to překvapení bylo nanejvýš milé.
Je pravda, že toho do teď z mé strany v NS zase tak mnoho otištěno nebylo. Dokonce si nemyslím ani to, že je nezbytné fakta a názory, které jsem zde publikoval, rovnou tesat do kamene. Avšak právě proto, že dobře znám kvalitu (anebo spíš nekvalitu) odsudků mých prací odjinud, byl jsem rád, že reakce na ně je v rámci NS konstruktivní, věcná a především zjevně zasvěcená. Kdyby nedošlo ke známé trapné mnohaměsíční kauze kolem vydání Hitlerových Projevů, mohla tedy tato idyla trvat i dál. Jenomže bylo najednou hodně jinak.
Nejsem sice o soudním jednání, k němuž v této souvislosti došlo, informován nikterak detailně, ani přítomen jsem mu nebyl, vím však (a věděl jsem) o něm dost. Dokonce tolik, že mne to rozhodně nemohlo nechat v klidu. V souvislosti s tím, co bylo dál, jsem si však současně s tím s určitostí sáhl na pravou podobu naší současné publicistiky a „práce“ s „tvarováním“ českého veřejného mínění.
Jak v otevřeném osobním dopise, který jsem prostřednictvím NS zaslal potrefenému a zjevně nekompetentnímu odbornému znalci, tak v článku, nazvaném Problém Hitler, byla pojmenována pravá bolest všeho, co se kolem dotyčné veřejné justiční ostudy seběhlo: žalovanou knihu totiž ve skutečnosti četl opravdu jen málo kdo. A přesto se proti ní a jejímu vydání zase prsili dobře známí liší estéti, chorobně útlocitní pisálkové i úslužní publicisté nanejvýše prostřední úrovně jak jen mohli. Přirozeně že ve zřejmé snaze použít žalovanou knihu jako zástupný problém a zničit její autory z důvodů, které raději nedohlédám.
Já Projevy mám, četl jsem je a nikoli jen jednou. A proto, že navíc ovládám žalovanou tématiku velmi dobře, musím k tomu říci, že se v žádném případě nejedná o adoraci Adolfa Hitlera, ani o vychvalování nacionálního socialismu. Přitom mě dost zaráží, že se proti tomuto typickému studijnímu materiálu (anebo, chcete-li, úspěšnému komerčnímu kroku příslušného nakladatelství, to jak to kdo vezme) stavěli především ti věrozvěstové „pravdy a lásky“, jimž patrně nevadí, že bychom se v případě jiného rozsudku brněnského soudu vrátili o čtvrt století zpět. Ani že brzy na to zase snadno může dojít už i na ně a vůbec na tvorbu, dokumenty a fakta, která někomu, kdo je zrovna u vesla, jednoduše vadí.
Nejde ani tak o to, že si velmi nepřeji, aby o tom, co smím a nesmím číst a studovat rozhodoval jakýsi Uhlíř. Daleko víc mne irituje, že dotyčný článek Problém Hitler, v kterém jsem tohle všechno poměrně zřetelně řekl a rozeslal jsem jej na oficiální adresy předních českých médií ještě před posledním trestním jednáním, mírně řečeno „zapadl“. Znamená to pro mne tedy dvě věci: jednak budu i nadále považovat současnou českou publicistiku za pokleslou a její tvůrce za nájemné pisálky ve službách kohokoli, jednak – bude-li zájem – budu i dál psát do NAŠEHO SMĚRU, protože tam se dočkám přinejmenším věcné a smysluplné diskuse, skutečně „o něčem“ a v pravou chvíli.
