Dr. Gerd Kleining, Salcburk: „Pokus Sudetenpost uspořádat mezi ještě žijícími krajany téměř sedmdesát let po vyhnání anketu na téma vlastnictví popř. odškodnění, je sice ze zásady vitaný, ovšem pro většinu lidí, kterých se to týká, přichází tato akce zřejmě příliš pozdě. Průzkum veřejného mínění tohoto druhu vlastně měl už celá desetiletí patřit k domácím úkolům landsmanšaftů ve Vídni, především ale v Mnichově, aby se tak prováděla politika pro vlast ve smyslu vyhnanců, a ne ze zištnosti a pro stranické zájmy. Těsné propletení vedení mnichovského sudetoněmeckého landsmanšaftu se stranickou politikou sice přineslo nejednu dotaci, ale na druhé straně drasticky omezilo manévrovací prostor pro konání a rozhodování. Pan Dr. h.c. a multifunkcionář Bernd Posselt seděl dvacet let za CSU v Evropském parlamentu, ale výtěžek jeho činnosti pro vyhnance se pohybuje kolem nuly. Na druhé straně byl jediný reálný nadějný projekt pro vyhnance – Evropská unie urpchlíků a vyhnanců dr. Lacoty (založena v prosinci 2007 v Terstu z iniciativy italského vyhnaneckého svazu Unione Degli Istriani a jeho představitele Massimiliana Lacoty – pozn. překl.) – ve vší tichosti pohřben...
Ten, kdo by se chtěl na internetových stránkách Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Mnichově informovat o stavu usilování o restituce popř. odškodnění, bude očekávaně zklamán. Pojem ,nárok' se tam vůbec nevyskytuje! Bernd Posselt odpověděl na můj dotaz ohledně eventuální účasti sudetoněmeckého landsmanšaftu na četných stížnostech před mezinárodními soudy doslova takto: ,Sudetoněmecký landsmanšaft zde nemá potřebu podávat žaloby!' Neustálé tlachání vedení landsmanšaftu a většiny politiků o ,pokračujícím smiřování' a ,vynikajících vztazích' s vyháněči mezitím vedlo k hlubokému odcizení mezi vyhnanci a jejich údajnou zástupnou organizací. Usmíření se nedá nařídit. Vzniká samo od sebe, jakmile se bezpráví odčiní prostřednictvím skutků, nikoliv prostřednictvím gest.“
Peter Böhme, Frankfurt nad Mohanem: „Při čtení Sudetenpost jsme přeci jen byli velmi udiveni. Jak někdo může téměř po sedmdesáti letech požadovat zpět majetek? Jak u nás, tak i u Čechů mezitím vyrostla nová generace. Tento požadavek přece vyvolá u Čechů jen neklid a odmítavý postoj vůči nám. Také starší krajané, se kterými jsem zde hovořil, nedokáží tento požadavek pochopit a dnes by se už svého majetku dožadovat nechtěli. Měli byste o tom přemýšlet a téma definitivně uzavřít.“
Heinz Beranek, Magdeburg: „V první řadě vítám, že se o otázce majetku opět mluví a že právo na vlastnictví získává na aktualitě. Absolutně se mohu vcítit do toho, ve jaké situaci se nacházejí vyhnanci, jejichž vlastnictví v podobě nemovitostí, pozemků a dalšího nepohyblivého majetku bylo uloupeno v důsledku vyhnání. Za mou rodinu nemohu stanovené otázky zodpovědět, protože jsme v Bodenbachu (část dnešního Děčína – pozn. překl.) bydleli pouze v podnájmu. Osobní vlastnictví se omezovalo pouze na zařízení bytu a další věci z domácnosti, předměty mající hodnotu jako např. spořitelní knížky, prádlo a ošacení. Ale velmi silně mi také chybí má vlast, která je k nezaplacení. Právo na vlast by ale mělo být vyžadováno ve stejné míře.“
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 6. září 2014.
