Polemika
Lukáš Beer
V článku Multikulturalismus hovoří autor o vyformované „slovansko-německo-židovské“ kultuře v současném středoevropském prostoru.
Nehledě na skutečnost, že na utváření středoevropského kulturního ducha musela mít bezpochyby svůj vliv i autorem nezmíněná kultura maďarská či kultura některých románských národů, je přednotní uvedení „židovské kultury“ ve zmíněném článku polemické hned z několika dalších důvodů. Pojem „slovanská kultura“ je sám sobě zřejmě definován především jazykovým společným jmenovatelem, zatímco pojem „německá kultura“ bude zřejmě definován jazykově-nacionálně. Pojem „židovská kultura“ je obsahově sporný – rozhodně nebude definován jazykově. Ale jak tedy? „Nábožensky“ nebo „etnicky“? Ojedinělé představitele židovského etnika, přispívající na poli středoevropského umění a vědy apod., by přece podle některých kritérií bylo možno zahrnovat do „německojazyčné kultury“, v jiných případech do kulturní oblasti „slovanskojazyčné“. Nepochybně zde ve střední Evropě lze židovský kulturní vliv v minulých stoletích vyčíst (přenos prostřednictvím „mimikry“). Pokud ale akceptujeme i tuto cestu předávání židovského vlivu středoevropské identitě, automaticky tím přeci akceptujeme zásady dobové rasové nauky (které, jak mimochodem víme, nejsou vynálezem německého nacionálního socialismu). Bylo by tedy na místě ujasnit si, o jaký způsob formování Středoevropanů „židovskou kulturou" se tedy může jednat?
Jinak přece lze v naší historii bez veškerých pochyb vypozorovat, že vyhraněně židovská (tedy neskrývaně židovská) „kultura“ byla ve středoevropském prostoru vnímána ostatním autochthonním obyvatelstvem jako kulturně naprosto „cizí“ a nežádoucí prvek – stejně jako dnes aktuálně „islámská kultura“. Z mnohastaleté historie střední Evropy lze snadno doložit, že tento odmítavý postoj Středoevropanů vůči „Židovství“ nabýval ve středověku mnohdy drastických podob, a sice už dávno před rokem 1933. Vliv judaismu a křesťanství na formování „středoevropské identity“ je sice nesporný, ale v případě čistě „živé židovské kultury“ není možné hovořit o tak rozsáhlém promísení židovského prvku s ostatními, jako tomu bylo v případě jazykově germánských a slovanských kmenů mezi sebou. „Židovství" si po staletí uchovávalo odděleně svůj vlastní svéráz, svou exkluzivitu, jak po stránce kulturní, tak i po stránce biologické. Po roce 1945 jak známo tento vyhraněný svéráz ze střední Evropy v podstatě vymizel. Nedomnívám se tedy, že je možno hovořit o jakési společné „slovansko-německo-židovské" kultuře ve střední Evropě, ale spíše o vlivu judaismu v kontextu s křesťanstvím. Ač ve středoevropských městech nalézáme synagogy či židovské hřbitovy, vnímají tyto stavební svědky židovské kultury ostatní autochthonní středoevropské národy jako kulurní prvky bytostně cizí těm vlastním, podobně jako tomu může být dnes v případě mešit, budovaných v posledních letech v Evropě.
V kontextu s problematikou multikulturalismu jsou jakékoliv pokusy rétorického vytváření jakési „slovansko-německo-židovské“ kulturní aliance – ačkoliv tím nechci autorovi podsouvat, že o to ve svém článku vědomě usiluje – velmi nebezpečné a zneužitelné, pokud se ozývají z úst moderních demagogů, pokoušejících se manipulovat veřejné mínění. Ostatně o „záludné antiislamistické pasti“ a o strategiích, které za ní vězí, jsem se rozepsal již dříve. Hovořit o jakémsi „křesťansko-židovském“ dědictví Evropy (nebudeme se tedy v další úvaze omezovat pouze na Evropu střední), se stalo z několika důvodů v posledním desetiletí populárním – ve skutečnosti jde však o promyšlený a cílený politický manévr.
Když se hovoří o Evropě, o její identitě a jejích „hodnotách“, je stále obvyklé – a jak se zdá, dnes ještě obvyklejší než dříve – hovořit o „křesťanské“ Evropě, anebo přinejmenším poukazovat na její údajné křesťanské kořeny. Political corretness sice zakazuje chápat slovo „křesťanský“ v tomto smyslu exkluzivně a obzvláště opatrné hlasy se o to víc snaží místo toho hovořit o „židovsko-křesťanské tradici“ nebo o „židovsko-křesťanském dědictví“ Evropy, což věc ve skutečnosti vůbec neobjektivizuje. Právě naopak – řečnění o židovsko-křesťanské tradici apod. se při pozornějším pohledu prokáže snadno a rychle jako průhledný manévr. Protože ty kruhy, které pro Evrpou nejhlasitěji reklamují „židovsko-křesťanské“ dědictví, tak zpravidla činí jenom s tím cílem, aby tím islám jaksi per definitionem vyloučily z jakési příslušnosti k Evropě.
To, že jakási „židovsko-křesťanská“ Evropa je z historického hlediska naprostou fikcí, ukazuje pohled do učebnic dějepisu. O nějaké židovsko-křesťanské tradici v Evropě se dá sotva hovořit: Už od 7. století prohlašovaly církevní koncily Židy v „křesťanské Evropě“ neustále za nežádoucí osoby a jako takoví byli příslušníci tohoto etnika ve středověku vyháněni. Od svého začátku se „křesťanská Evropa“ definovala proti Židům a pokračovala ve své vylučovací strategii proti Židovstvu. Jak málo se myšlenka „křesťanské Evropy“ snášela s přítomností Židů v Evropě, dokazují nesčetná pronásledování a vyhánění Židů od středověku až po 20. století. A ani kariéra jednotlivých židovských osobností v hospodářství, politice či ve společenském životě na tom nic nemohla změnit.
Ve Spolkové republice se přibližně před 4 roky rozvinula zajímavá polemika na téma údajné „židovsko-křesťanské tradice“ Abendlandu. Několik tamních významných politiků tehdy zcela účelově s tímto pojmem operovalo, jiní jej pak vystupňovali dokonce k pojmu „leitkultury, zakládající se na židovsko-křesťanském dědictví“. Zpravidla se těmito pojmy oháněli ve smyslu obrany „našeho právního státu“ a „našich západních hodnot“ – kupříkladu v souvislosti s „rovnoprávným postavením obou pohlaví“, „svobodou umění“, „svobodou projevu“ apod. Tím obklikou zákonitě definovali i domnělého „kulturního nepřítele“ na evropské půdě – totiž islám.
Za „židovsko-křesťanskou tradicí“ Evropy však vězí vykonstruovaný vynález evropské moderny a stala se v posledních letech oblíbeným obsahem oficiální politické reprezentace poslední světovou válkou traumatizovaných Němců. Faktem je, že teprve po roce 1945 byl ve Spolkové republice zahájen shora naordinovaný „židovsko-křesťanský dialog“, přičemž ještě před více než sto lety zažilo Německo stejné výpady proti Talmudu, ve stejné podobě, jako je dnes kritizován Korán. Stejně jako dnes se hovoří o nepřizpůsobivosti imigrantů pocházejících z islámských zemí, bylo v 19. století tématem vypořádávání se s vytvářením „nepřizpůsobivých pararelních společností“ vytvářených Židy ve vztahu k většinové, nežidovské společnosti.
Motivy ke konstruování údajné „židovsko-křesťanské leitkultury“ v Evropě jsou rozličné a využívají je různé politické a lobbyistické kruhy. Nicméně společná je při uplatňování této taktiky skutečnost, že se zde její aktéři pokoušejí získat Židy pro svůj „kulturní boj“ proti muslimům (a naopak – touto taktikou operují i sionistické kruhy, usilující o sympatii Evropanů) tím, že se zamlčují určitá historická fakta a že se sugeruje jakýsi údajný židovský kulturní vliv v Německu či ve střední Evropě. Kulturní kořeny střední Evropy ale nejsou ani „křesťansko-židovské“, ani „křesťanské“ a už vůbec ne „židovské“. Jedinou židovskou tradicí, kterou střední Evropa zná, je pohrdání Židy, pronásledování Židů a eliminace židovského elementu. „Křesťansko-židovská tradice“ je tedy pouhým politickým instrumentem v boji proti hrozbě vlivu islámu na evropské půdě. Kromě toho nikdy v Evropě neexistovalo mírové spolužití křesťanství a Židovství vedle sebe. Vztahy mezi křesťany a Židy nebyly po celá staletí v Evropě nikdy dobré. Velký reformátor Martin Luther prohlásil Židy za hlavního nepřítele křesťanství. Ve svých spisech doporučoval zapalování židovských synagog, ničení židovských obydlí a „zavírat je do stáje jako Cikány, aby věděli, že nejsou v naší zemi pány“.
Pozoruhodné ovšem je, že ani u Židů žijících v dnešním Německu nepanuje představa o jakési „křesťansko-židovské tradici“ ve své zemi. Na internetových stránkách německé Ústřední rady Židů se lze dočíst: „Historicky vzato německá identita nevyrůstala pouze z německého jazyka a kultury, nýbrž také z křesťanské víry. Kdo se nacházel mimo tyto parametry, byl chápán jako cizinec, a sotva nějaká jiná skupina obyvatelstva to zažila bolestněji než Židé, jejichž prezence na německé půdě se datuje od našeho letopočtu. Tragický konec židovského úsilí o přijetí v německém národě je známý.“ Z pohledu Židů tedy sotva můžeme hovořit o „židovských kořenech“ dnešního Německa, nebo vlastně i českomoravského prostoru. I v našich zemích nahlíželi lidé dříve na ortodoxní Židy s klobouky a vousy stejně jako dnes na muslimské ženy s šátky nebo na Indy s turbany na hlavě.
Evropě a jejím autochthonním národům určitě neuškodí slušná dávka zdravého patriotismu či „konzervatismu“, které by ovšem neměly být pouhou hračkou některých „pronárodně“ se tvářících politických stran a politických figurek, jejichž přednostním programatickým základem je nepřátelství vůči islámu a skrytá či otevřená „Israel first“-mentalita, která navíc zastává zájmy mimoevropských mocností a států. Jistěže má spolkovoněmecká kancléřka Angela Merkelová či holandský populista Geert Wilders odlišný důvod pro to, hovořit o „židovsko-křesťanské“ tradici či dokonce o podobném osudu „obou kultur“ než takový český prezident Miloš Zeman či bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Spojuje je ovšem jedno – účelové překrucování faktů. Je potřeba však tyto politicky motivované – ač mnohými nevědomky opakované – konstrukty o údajné vzájemné kulturní tradici odhalovat již od začátku.
