 |
| Stanley Baldwin: "Jediná možná obrana je zde útok. To znamená, že musí- me rychleji a více žen a dětí zabít než nepří- tel, pokud se chceme sami zachránit." V britské Dolní sněmovně 28. 2. 1932. Foto: Wikipedia |
Začátkem 20. let spatřila světlo světa nová doktrína, že válku by mělo rozhodnout letectvo bombardováním obytných čtvrtí měst a průmyslových zařízení, které by zlomilo vůli nepřátelského obyvatelstva vést nadále válku a zničilo základny pro výrobu dalších zbraní. Touto doktrínou se ale každý stát stal pro danou zemi potenciálním ohrožením, pokud ležela v dosahu akčního radiu jeho bombardérů. 28. 2. 1932 (!) pronáší vůdce britských konzervativců Stanley Baldwin, pozdější britský premiér, v Dolní sněmovně: „Jediná možná obrana je zde útok. To znamená, že musíme rychleji a více žen a dětí zabít než nepřítel, pokud se chceme sami zachránit“. Tehdy Německo vojenská letadla, natož bombardéry nemělo a Baldwinova slova byla namířena proti mnohem silnějšímu letectvu francouzskému.
Velká Británie se od té doby soustředila na budování bombardovacího letectva. Pro zajímavost: Němci se touto doktrínou neřídili, měli bombardovací letouny pouze k podpoře pozemního vojska, a tak v Bitvě o Anglii musela Luftwaffe hodně improvizovat. Kdyby hypotéza o mnichovské dohodě coby odkladu války pro britské zbrojení byla pravdivá, tak by po porážce britského expedičního sboru u Dunkerque začátkem června 1940 nenastal zoufalý nedostatek ručních palných zbraní ve Velké Británii, takový, že král otevřel své zbrojnice a poskytl i své lovecké zbraně. Dále kdyby Velká Británie potřebovala čas na vyzbrojení, nepronesl by britský ministerský předseda Neville Chamberlain 31. 3. 1939, po první polské mobilizaci proti Německu, řeč, ve které naprosto hloupě prohlásil: „Každá změna právních vztahů Polska a Německa, případně Danzigu vyvolá válku Velké Británie proti Německu v případě, že Polsko bude názoru, že jsou zkrácena jeho práva.“ Tím přenesl rozhodnutí o válce z vlastní vlády na polskou!
Hlavní příčiny mnichovské dohody a odstoupení oblastí osídlených nečeskými menšinami je nutné hledat jinde. Na začátku byla na jedné straně česká snaha uchvátit pro svůj stát co největší území bez ohledu na nečeské obyvatelstvo, které v daných územích žilo, na straně druhé francouzská snaha zamezit „zvýhodnění“ Německa připojením německých sídelních oblastí v českých zemích k německému státu, na straně třetí francouzská představa o ČSR coby francouzském četníkovi hlídajícím Německo z východu. Poslední trend naznačoval, že Československo by nemělo navazovat s Německem přátelské vztahy. Jenže jak se záhy ukázalo, představoval československý export do Německa jeho největší položku.
Benešův slib daný na mírové konferenci v Paříži, že československý systém se bude podobat švýcarskému, nebyl právním závazkem, sloužil jen k ukonejšení svědomí států Dohody. Nabízel se tu model Rennerův vtělený do Moravského vyrovnání 1905, který dobře nastoloval národnostní smír v daném území, ale nebyl použit. Češi se nehodlali vzdát postavení vůdčího národa ve státě, ve kterém netvořili ani polovinu obyvatelstva. Aniž bychom zacházeli do podrobností, poukažme na rozdíly mezi Rakouským císařstvím a ČSR:
1. V mocnářství neexistovaly národnostní menšiny, v ČSR ano.
2. Mocnářství nemělo úřední (státní) jazyk, ČSR ano.
3. V mocnářství si obce samy odhlasovávaly obcovací jazyk, v ČSR připouštělo tzv. pomocný jazyk menšiny v daném okrese svým rozhodnutím ministerstvo vnitra (za podmínky alespoň 20 % obyvatelstva dané menšiny).
4. Za mocnářství si obce určovaly místní názvy samy, v ČSR muselo každý místní název (ulice, parčíku) i v nejzapadlejší vsi schvalovat ministerstvo vnitra.
5. Za mocnářství se zaměstnanci veřejné správy rekrutovali z místního obyvatelstva, úředníci většinou také, za ČSR byli dosazováni centrálně a cíleně proti převažujícímu místnímu obyvatelstvu v duchu „čechizace nám urvaných a zněmčených území“.
6. Berní úřady v ČSR vybíraly daně nerovnoměrně, znevýhodňovala se určitá území a to nejen výší daňové sazby. Obyvatelstvo jižního Slovenska muselo platit vyšší daně než na severu Slovenska, přičemž na severu Slovenska a na Podkarpatské Rusi byla daň z příjmu již 2,5násobně vyšší než v českých okresech [Petráš]. Z poslední slovenské železniční stanice byla cena za dopravu nákladu ČSD poloviční než o pár kilometrů dále z první stanice podkarpatskoruské. Tím se měl znevýhodnit dřevařský průmysl Podkarpatské Rusi, aby nekonkuroval dřevařským podnikům ve zbytku republiky. Berní úřady vyměřovaly sudetoněmeckým podniků vyšší daně než českým [Rádl].
7. Státní (veřejné) zakázky dostávaly jen české (slovenské) podniky nebo podniky, které prokázaly, že většina zaměstnanců jsou Češi nebo Slováci.
8. Při překonávání následků hospodářské krize v 30. letech minulého století, podporoval československý stát jen české a slovenské podniky.
9. Podle jazykového zákona nesměl například průvodčí ve vlaku v čistě německém sídelním území např. Liberec-Děčín rozumět dotazu cestujícího, nebyl-li položen ve státním jazyku československém. Odpovídat musel výhradně ve stejném jazyku. Taktéž vám nesměli prodat na nádraží jízdenku např. v Chebu, požádal-li jste o ni německy.
Pokusům o autonomii Němců českých zemí v rámci ČSR Češi po dvě desetiletí odolali. Německo se začalo účinně zastávat německých menšin za hranicemi, Hitler předsunul záměr vojensky rozbít Československo z roku 1943 na říjen 1938, mocnosti Společnosti národů a pařížských mírových smluv – Velká Británie, Francie, Itálie (USA mírové smlouvy neratifikovaly) – použily ustanovení mírových smluv k napravení své chyby při stanovení územního rozsahu ČSR k odnětí sídelních oblastí cizojazyčnými menšinami a jejich přičlenění k okolním státům na mnichovské konferenci a vídeňské arbitráži.
Zdroje:
Petráš, René: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodní ochrana. Karolinum, Praha 2009
Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993
Tento text vyšel na blogu autora a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Diskutovat lze o článku na uvedeném odkazu nebo na Facebook-stránce Našeho směru.
